Tuleň obecný (Phoca vitulina) je druh ploutvonožce, který se vyskytuje v pobřežních oblastech severní polokoule od mírného až po polární pás mimo oblasti s trvalým zaledněním. V Atlantiku oblast výskytu druhu sahá od Francie přes Spojené království po Skandinávii a Špicberky, pokračuje na západ přes Island a Grónsko k pobřeží Severní Ameriky. V Tichém oceánu druh obývá západní pobřeží Severní Ameriky od Kalifornského poloostrova po Aljašku, a areál rozšíření pokračuje na západ přes Japonsko k severovýchodní Asii. Jedná se vůbec o nejrozšířenějšího ploutvonožce na světě. Jeho nejbližším příbuzným je tuleň pacifický, se kterým společně utváří rod Phoca. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) v roce 2016 odhadoval celkovou populaci tuleňů obecných na něco kolem 315 000.
Jedná se poměrně o malý druh tuleně. Samci dorůstají maximální délky 1,9 m, samice 1,7 m. Jejich srst je světle nažloutlá až tmavě šedá s tmavými skvrnami. Z čumáku a nad očima vyrůstají hmatové chloupky neboli vibrisy. Tyto důležité smyslové orgány pomáhají tuleňům obecným nalézt potravu i v kalných pobřežních vodách. Živí se hlavně rybami, v menší míře požírají i měkkýše a korýše. Potravu získávají výhradně z vody. Pro kořist se potápí většinou do mělkých hloubek do několika desítek metrů, avšak dokážou se ponořit i do hloubky přesahující 600 m. K hlavním predátorům tuleňů obecných patří kosatky dravé, dále velké druhy žraloků a částečně i suchozemské šelmy jako je medvěd lední.
Tuleni obecní žijí v koloniích na břehu. Rozmnožovací systém je složité zařadit do tradičních kategorií, nejblíže má lekovému systému zahrnující podvodní teritoria (lekoviště), na která samice přichází vybrat si samce k páření. Ke kopulacím dochází ve vodě, k vrhům většinou na břehu či v mělké vodě. Samice rodí vždy jen jedno mládě. Probíhá u ní odložená nidace, aby se mládě narodilo v co nejpříhodnější době. Doba gestace trvá pouze kolem 3–4 týdnů, načež se mláďata osamostatňují. Po období rozmnožování dochází k několikatýdennímu období línání, během kterého tuleni tráví více času na břehu, aby zamezili tepelným ztrátám. K rozmnožování dochází převážně v jarních či letních měsících, přesná doba se liší podle oblasti s rozdílem i několika měsíců. Jedná se převážně o stálý druh, který zůstává do 50 km vzdálenosti od svých kolonií, avšak za potravou nebo za vrhy mohou tuleni obecní uplavat i stovky kilometrů. V minulosti populace silně utrpěla během komerčních lovů tuleňů, jehož cílem bylo hlavně snížení kompetice o ryby s rybáři. Od počátku 70. let jsou tuleni obecní na většině území chráněni a lov je povolen pouze některým domorodým národům v oblastech jako je Grónsko, Aljaška nebo Kanada. Globální populace není v přímém ohrožení, a je tak hodnocena jako málo dotčená, nicméně některé místní populace z různých příčin klesají (mj. početná populace z Aljašky nebo sladkovodní poddruh mellonae).
Systematika Tuleň obecný byl popsán v 10. vydání Systema Naturae švédského přírodovědce Carla Linného. Linné druh pojmenoval jako Phoca vitulina, což tuleňovi již zůstalo. Phoca je latinský název pro tuleně, a vitulina pochází z latinského vitula („tele“), v překladu tedy něco jako „tuleň vypadající jako tele“ či „tuleň telátkový“. Tuleň obecný se řadí do rodu Phoca, který tvoří společně s tuleněm pacifickým. Podle fylogenetické studie z roku 2007 se tento rod vydělil do samostatné linie někdy před 2,2 miliony lety (± 0,62 mya), přičemž tuleň obecný a pacifický se začali od sebe oddělovat někdy před 1,1 milionem let (± 0,18 mya).
Vnitřní systematika druhu je předmětem pokračujících vědeckých debat. Ještě v roce 2011 bylo rozeznáváno 5 geograficky oddělených poddruhů. V tomto pojetí byly v Atlantiku rozpoznávány 2 poddruhy, a sice concolor (západní Atlantik) a vitulina (východní Atlantik). Podle genetických a morfologických výzkumů z počátku 21. století však mezi těmito populacemi není natolik velký rozdíl, aby byly považovány za samostatné poddruhy. Populace poddruhu concolor byla přiřazena k poddruhu vitulina, jež nově označuje populaci z celého Atlantiku. Podobná situace byla i v Pacifiku, kde se původně rozpoznávaly 2 poddruhy, a sice richardii (reprezentující populaci z východního Pacifiku) a stejngeri (západní Pacifik). Tuleni ze západního Pacifiku mají větší tělo i lebku a jejich kůže je tmavší než u populace z východního Pacifiku. Analýzy mitochondriální DNA však nepotvrdily významné genetické rozdíly mezi oběma populacemi, což lze interpretovat tak, že východní a západní pacifické populace nepředstavují samostatné poddruhy nebo je potřeba nově definovat jejich geografické rozšíření. Dokud nebudou k dispozici další data, byla populace poddruhu stejngeri přiřazena k richardii.
Taxonomické autority v této oblasti (Společnost pro mořskou mammalogii () (2022), (2018)) proto rozeznávají 3 poddruhy s následujícím rozšířením:
P. v. vitulina (Linnaeus, 1758) – Atlantik; P. v. mellonae (Doutt, 1942) – sladké vody severního Québecu kolem Ungavského poloostrova; P. v. richardii (Gray, 1864) – Pacifik.
Výskyt a populace
Areál rozšíření náhled|Kostra tuleně obecného (Seal Museum, Island) Jedná se o světově nejrozšířenější druh ploutvonožce. Vyskytuje se v pobřežních vodách moří a oceánů napříč severní polokoulí od mírného po polární (arktický) pás. V Atlantiku rozsah rozšíření zasahuje od Francie (ojediněle až od severního Portugalska) přes Spojené království po Barentsovo moře a Špicberky. Špicberská populace při 78° s. š. představuje vůbec nejsevernější místo výskytu druhu. Od Špicberků areál výskytu druhu pokračuje na západ přes Island, Grónsko a kanadskou Arktidu na jih k jihovýchodnímu pobřeží Spojených států. V severním Pacifiku tuleni obecní obývají západní část Severní Ameriky od střední části Kalifornského poloostrova a raritně i kontinentálního Mexika na sever po Aljašku. Vyskytují se kolem menších ostrůvků v Barentsově moři, na Kamčatce a dále na jihozápad k Japonsku.
Populace vlevo|náhled|Tuleň obecný (Helgoland, Německo) Většina populace obývá slané mořské a oceánské vody. Nemalá část populace však pravidelně zaplouvá do sladkovodních řek (hlavně na Aljašce) a některé populace dokonce trvale žijí ve sladkých vodách. Ve sladkovodním aljašském jezeře Iliamna žije malá populace tuleňů obecných. Toto jezero je spojeno s mořem přes 120 km dlouhým úsekem řeky Kvichak. Populace je stálá, tzn. nemigruje do oceánu a je tedy plně odříznuta od ostatních populací. Tuleni z jezera Iliamna byli podrobeni rozsáhlému terénnímu výzkumu mořských biologů, podle kterých předci zdejší populace na jezero dopluli někdy před 200–5000 lety. Ti přišli se závěrem, že se nejedná o samostatný poddruh, ale distinktivní populační segment ( – DPS) v rámci poddruhu richardii, což je nejmenší taxonomická jednotka, která může být ve Spojených státech chráněna v rámci zákona o ohrožených druzích z roku 1973. Tento závěr byl nicméně odmítnut organizací NOOA Fisheries (americký orgán státní správy zodpovědný za správu moří) v roce 2016 i 2020. Početnost populace tuleňů obecných z jezera Illiamna se patrně pohybuje kolem 400 (odhad z roku 2015). Další sladkovodní populaci představuje P. v. mellonae. Tento poddruh žije pouze ve sladkovodních jezerech v Nunaviku (severní část Québecu, kde žijí Inuité). Populace tohoto poddruhu žila v posledních cca 3000–8000 letech v úplné izolaci od ostatních tuleňů obecných. Početnost poddruhu mellonae se odhaduje na pouhých 50–600 jedinců (odhad k roku 2017).
Mezinárodní svaz ochrany přírody v roce 2016 odhadoval celkovou populaci tuleňů obecných na něco kolem 315 000. Jiný odhad z roku 2010 hovoří o 610 000–640 000 jedincích.
Popis
Tuleň obecný má tělo torpédovitého tvaru. Vzhledem k ostatním tuleňům se jedná o poměrně malý druh. Samci z Pacifiku dosahují délky těla do 1,9 m a váhy 70–150 kg. Samice bývají menší s délkou těla kolem 1,7 m a váhou 60–110 kg. Atlantská populace bývá zhruba o 10–30 % menší a lehčí. Novorozená mláďata bývají 61–102 cm dlouhá a jejich váha se pohybuje kolem 8–12 kg. Kromě velikosti je pohlavní dimorfismus nevýrazný a v terénu se k rozlišení pohlaví používají hlavně behaviorální znaky jako je přítomnost mláděte, která indikuje samici.náhled|left|Video ukázka kolonie tuleňů obecných a jejich pohybu po soušiHlava je středně velká, oči jsou posazeny poměrně blízko u sebe. Nad očima a z krátkého čumáku vyrůstají hmatové chloupky neboli vibrisy. Hlavně čumákové vibrisy jsou poměrně dlouhé. Ušní otvory jsou umístěny za očima. Přední párové končetiny jsou přeměněny v krátké ploutve. Tyto ploutve jsou zašpičatělé s nejdelším prstem při jejich okraji ) a směrem k druhému okraji se prsty postupně zkracují. Ploutve jsou jen velmi krátké, osrstěné, silně blanité, všechny prsty jsou zakončeny tmavými hákovitými drápky. Podobně jako přední, i zadní končetiny jsou přeměněny v silně blanité, osrstěné ploutve. Každá z ploutví má 5 prstů, z nichž nejmenší je ten uprostřed, prsty po stranách jsou nejdelší; všechny prsty jsou zakončeny tmavými drápy. Zadní ploutve pohání tuleně pod vodou a slouží jim jako kormidlo. Zubní vzorec je I 3/2, C 1/1, PC 5/5, tedy 36 zubů.
Barevné odstíny tuleňů obecných mohou být mírně odlišné, avšak tuleni jsou vždy zbarveni protistínově, tzn. spodní strana těla je světlejší než na horní. Základní, podkladová barva se pohybuje od světle šedé a žlutavě hnědošedé po velmi tmavě šedou. Tělo je pokryto tmavými skvrnami, u některých jedinců jsou ještě navíc záda a boky pokryty světlými kruhy. Sladkovodní poddruh mellonae z Québecu je po celém těle tmavý, podobně jako je tomu u části populace ze západního Pacifiku. Biologie
Chování a stanoviště náhled|Kolonie tuleňů obecných na Helgolandu Stanoviště druhu tvoří pobřežní vody kontinentálních šelfů a svahů bez velkého množství souvislé ledové pokrývky. Tuleni obecní s oblibou sídlí v zálivech, zátokách, při ústích řek a v oblastech přílivových zón. Jak už bylo řečeno, některé populace mohou sídlit i na jezerech nebo v řekách, do kterých běžně zaplouvají i populace, které jinak většinu času tráví v moři. Na břehu se vyskytují na kamenitých, písčitých a oblázkových plážích i wattovém pobřeží. V oblastech, kde moře v zimě zamrzá, obývají v chladných měsících i mořský led. Na Aljašce tuleni obecní využívají pro shromažďování i ledovce, které v některých fjordech zasahují až k mořské hladině. Jsou častí i na lidských stavbách jako jsou mola nebo stavby v přístavních průmyslových zónách. Většinou lehávají těsně u vody, kam se v případě ohrožení nebo sebemenšího vyrušení svižně uchýlí. Zatímco na břehu jsou značně plaší, ve vodě jsou známí svou zvídavou povahou a nezřídka se přibližují k lodím nebo molům, u kterých zvědavě vykukují z vody. Výjimkou z pravidla je západní pobřeží Spojených států, kde si tuleni obecní zvykli na přítomnost lidí a běžně odpočívají na plážích v těsné blízkosti lidí. vlevo|náhled|Glacier Bay na Aljašce patří k oblastem, kde se tuleni obecní vyskytují i na ledu