Protekcionismus (z latiny: protectio = ochrana) neboli ochranářství je ekonomický termín, vyjadřující upřednostňování a ochranu vlastních výrobků, služeb a pracovníků před zahraniční konkurencí. Mívá diskriminační charakter a stojí v opozici k volnému mezinárodnímu obchodu. K této ochraně vnitřního trhu může stát využít několika ekonomických nástrojů, jakými jsou například stanovení měnového kursu, výrobní a exportní dotace, státní úvěry, hlavně však soustava dovozních cel a kvót.
Protekcionismus vychází z teorie merkantilismu. Je to státní hospodářská politika, která omezuje dovozy z jiných zemí metodami, jako jsou tarify na dovážené zboží, dovozní kvóty a řada dalších vládních předpisů. Zastánci tvrdí, že protekcionistické politiky chrání producenty, podniky a pracovníky konkurenčního odvětví v dané zemi před zahraničními konkurenty. Rovněž snižují obchod a negativně ovlivňují spotřebitele obecně (zvýšením nákladů na dovážené zboží) a poškozují producenty a pracovníky v exportních odvětvích jak v zemi, která provádí protekcionistické politiky, tak v zemích, které jsou chráněny.
Mezi ekonomy existuje konsensus, že protekcionismus má negativní vliv na hospodářský růst a ekonomickou prosperitu, zatímco volný obchod, deregulace a snižování obchodních bariér má pozitivní vliv na hospodářský růst. Ve skutečnosti je protekcionismus označován některými učenci za příčinu některých hospodářských krizí, zejména v období velké deprese. Nicméně liberalizace obchodu může někdy vést k velkým a nerovnoměrně rozloženým ztrátám a ziskům a může v krátkodobém horizontu způsobit významnou ekonomickou dislokaci pracovníků v sektorech konkurenčních odvětví.
Protekcionistické politiky Pro dosažení protekcionistických cílů byla použita řada politik. Tyto zahrnují:
Ochrana technologií, patentů, technických a vědeckých poznatků. Zabránit tomu, aby zahraniční investoři převzali kontrolu nad domácími podniky. Tarify: Obvykle se na dovážené zboží ukládají cla (nebo daně). Celní sazby se obvykle liší podle druhu dováženého zboží. Dovozní sazby zvýší náklady dovozců a zvýší cenu dováženého zboží na místních trzích, čímž se sníží množství dováženého zboží, a zvýhodní se místní výrobci. Tarify mohou být uloženy také na vývozy a v ekonomice s pohyblivým směnným kurzem mají vývozní tarify podobné účinky jako dovozní tarify. Vzhledem k tomu, že vývozní sazby jsou často vnímány jako „poškozující“ místní průmysl, zatímco dovozní tarify jsou vnímány jako „pomoc“ místním průmyslovým odvětvím, vývozní tarify se zřídka provádějí. Dovozní kvóty: Snížení množství a tím zvýšení tržní ceny dováženého zboží. Hospodářské účinky dovozní kvóty jsou podobné účtům daně, s výjimkou toho, že příjmy z daně z tarifu budou místo toho rozděleny těm, kteří obdrží dovozní licence. Ekonomové často naznačují, že dovozní licence mohou být vydraženy nejvyšším nabízejícím nebo že dovozní kvóty budou nahrazeny ekvivalentním tarifem. Správní bariéry: Země jsou občas obviněny z použití různých správních pravidel (např. pokud jde o bezpečnost potravin, environmentální normy, elektrickou bezpečnost atd.) jako způsob, jak zavést překážky dovozu. Antidumpingová legislativa: Dumping je postup podniků, které prodávají na vývozních trzích za nižší ceny, než jsou účtovány na domácím trhu. Přívrženci antidumpingových zákonů tvrdí, že brání dovozu levnějšího zahraničního zboží, který by způsobil, že místní firmy se zastaví. V praxi se však antidumpingové zákony obvykle používají k uložení obchodních sazeb zahraničním vývozcům. Přímé dotace: Státní dotace (ve formě jednorázových plateb nebo levných půjček) jsou někdy poskytovány místním firmám, které nemohou dobře čelit konkurenci dovozu. Tyto dotace mají údajně „chránit“ místní pracovní místa a pomáhat místním firmám přizpůsobit se světovým trhům. Vývozní subvence: Exportní dotace jsou často využívány vládami ke zvýšení vývozu. Vývozní subvence mají opačný účinek na vývozní tarify, protože vývozci dostanou platbu, což je procento nebo podíl na hodnotě vyvezeného zboží. Vývozní dotace zvyšují objem obchodu a v zemi s pohyblivými směnnými kurzy mají účinky podobné dotacím na dovoz. Mezinárodní patentové systémy: Existuje argument pro prohlížení národních patentových systémů jako pláště pro protekcionistické obchodní politiky na národní úrovni. Existují dva aspekty tohoto argumentu: jeden, kdy patenty držené jednou zemí tvoří součást systému relativně výhodných obchodních jednání proti druhému, a druhý, kdy dodržování celosvětového patentového systému uděluje status „dobrého občanství“ navzdory de facto protekcionismu. Peter Drahos vysvětluje, že „státy si uvědomily, že patentové systémy mohou být použity k ochraně proti protekcionistickým strategiím. Také existovaly výhody pro reputaci, aby se státy mohly zdržovat systémů duševního vlastnictví. Mohli bychom se zúčastnit různých revizí konvencí v Paříži a Bernu, účastnit se kosmopolitního morálního dialogu o potřebě chránit plody autorské práce. Věděli, že domácí systém duševního vlastnictví byl po celou dobu praktickou ochranářskou zbraní.“ Politické kampaně obhajující domácí spotřebu (například kampaň „Buy American“ ve Spojených státech, která by mohla být považována za mimoprávní propagaci protekcionismu.)
Preferenční vládní výdaje, jako je Buy American Act, federální legislativa, která vyzvala vládu Spojených států, aby upřednostňovala americké výrobky při nákupu.
V moderní obchodní aréně se mnoho dalších iniciativ kromě tarifů nazývalo protekcionisty. Například někteří komentátoři, jako je Jagdish Bhagwati, vidí úsilí rozvinutých zemí o uložení vlastních pracovních nebo environmentálních standardů jako protekcionismu. Zavedení restriktivních postupů certifikace v oblasti dovozu je v tomto ohledu vidět.
Dále ostatní poukazují na to, že dohody o volném obchodu často obsahují protekcionistická ustanovení, jako jsou duševní vlastnictví, autorská práva a patentová omezení, která jsou přínosem pro velké korporace. Tato ustanovení omezují obchod s hudbou, filmem, léčivy, softwarem a jinými vyráběnými výrobky na výrobce s vysokými náklady s kvótami od výrobců s nízkými náklady nastavenými na nulu.
Historie Z historického hlediska byl protekcionismus spojován s ekonomickými teoriemi jako je merkantilismus (který se soustředil na dosažení pozitivních obchodních bilancí a hromadění zlata) a substituce dovozu.
V 18. století Adam Smith varoval před zaujatou sofistikou průmyslu, snažíc se získat výhodu na úkor zákazníků. Friedrich List považoval pohledy Adama Smitha na volný trh za neupřímné a věřil, že Smith se zastával volného trhu, aby mohl odříznout nedostatečně vyvinuté trhy.
Někdo tvrdí, že žádná světová velmoc se nevyvinula úspěšně bez nějaké formy ekonomické ochrany. Ekonomický historik Paul Bairoch napsal, že „historicky, volný trh je výjimka a protekcionismus je pravidlo“.
Podle ekonomických historiků Douglase Irwina a Kevina O’Rourkeho „šoky, které vycházejí z krátkých finančních krizí, jsou spíše pomíjivé a nemají dlouhodobý efekt na obchodní politiku, na rozdíl od těch, které probíhají delší období (začátek 1890, začátek 1930), ze kterých může vzniknout protekcionismus, který je těžké převrátit. Místní války také tvoří pomíjivé šoky se stejným efektem, kdežto globální války mohou vést k rozsáhlým vládním sankcím, které se těžce vrací do normálu.“
Jedny noviny zaznamenávají, že náhlé posuny v komparativní výhodě pro určité země vedly k tomu, že se dané země staly protekcionistickými. „Posuny v komparativní výhodě spojené s otevřením hranic Nového Světa a následující invaze obilí v Evropě vedly k vyšším zemědělským sazbám od konce 70. let v 19. století, které převrátily ten vývoj směrem k volnějšímu trhu, který charakterizoval Evropu v polovině 19. století. V desetiletích po 2. světové válce vedl rapidní vzestup Japonska k problémům v oblasti obchodu s ostatními státy. Obnova Japonska byla doprovázena ostrým nárůstem vývozu produktů určitých kategorií např.: bavlněný textil v 50. letech, ocel v 60. letech, automobily v 70. letech a elektronika v 80. letech. Nárůst japonského vývozu ve všech uvedených oblastech vedl k problémům s jeho obchodními partnery a užití protekcionismu jakožto pohlcovače šoku.
Podle některých politických teoretiků je protekcionismus bráněn hlavně stranami, které zastávají levicové ekonomické pozice, zatímco ekonomicky pravicové politické strany obecně podporují volný trh.
Spojené státy Podle ekonomického historika Douglase Irwina častý mýtus o americké obchodní politice je, že nízké sazby ublížily americkým manufakturám na začátku 19. století a poté vysoké sazby udělaly ze Spojených států průmyslovou velmoc na konci 19. století. Kritika Irwinovi knihy Clashing over Commerce: A History of US Trade Policy tvrdí:
Politická dynamika vedla lidi k uvědomění si souvislosti mezi sazbami a ekonomickým cyklem, kterou zde dříve neviděli. Boom generoval dostatek příjmů k poklesu sazeb, a když se situace uklidnila, tvořil se tlak pro zvednutí sazeb. V té době se ekonomika obnovovala a tvořila dojem, že snížení způsobilo úpadek a opětovné zvýšení přineslo zisk. Pan Irwin se také pokouší vyvrátit myšlenku toho, že protekcionismus udělal z Ameriky industriální velmoc, stát, který dnes někteří vidí jako vzor pro rozvojové země. Když její podíl na světové výrobě vzrostl z 28 % v roce 1870 na 36 % v roce 1913, poměrně vysoké sazby té doby se projevily negativně, cca 0,5 % HDP v 70. letech 19. století. V některých továrnách zrychlili vývoj o několik let. Ale americký růst během jejího protekcionistického období se více pojí s hojnými zdroji a otevřenosti k novým nápadům.Podle Paula Bairocha byly Spojené státy „mateřskou zemí a baštou moderního protekcionismu“ od konce 18. století až do období po druhé světové válce.
Bushova administrativa zavedla sazby na čínskou ocel v roce 2002; podle přezkoumání již existujícího výzkumu o sazbách z roku 2005 všechny studie zjistily, že sazby způsobily americké ekonomice a zaměstnanosti více škody než užitku. Obamova administrativa zavedla sazby na čínské pneumatiky mezi lety 2009 a 2012 jakožto antidumpingové opatření; studie z roku 2016 ukázala, že tyto sazby neměly na zaměstnanost a platy v americkém průmyslu s pneumatikami žádný dopad.
V roce 2018 obchodní komisařka EU Cecilia Malmström řekla, že Spojené státy hrály nebezpečnou hru se zaváděním sazeb na dovoz oceli a hliníku z většiny zemí a že ji přijde rozhodnutí Trumpovy administrativy jako čistě protekcionistické a ilegální.
Evropa Evropa byla stále více protekcionistická během 18. století. Ekonomičtí historikové Findlay a O’Rourke píší, že „okamžitým následkem válek bylo, že evropské obchodní politiky byly všeobecně protekcionistické“ s výjimkou menších zemích jako například Nizozemí nebo Dánsko.
Evropa stále více liberalizovala svůj obchod během 19. století. Země jako Británie, Nizozemsko, Dánsko, Portugalsko a Švýcarsko a sporně Švédsko s Belgií se plně přesunuly k volnému trhu před rokem 1860. Ekonomičtí historikové vidí zrušení obilních zákonů v roce 1846 jako rozhodující přesun k volnému trhu v Británii. Studie z roku 1990 provedena ekonomickým historikem z Harvardu Jeffreym Williamssonem ukázala, že obilní zákony (které zavedly omezení a tarify na dovážené obilí) značně zvýšily náklady na život pro vyučené i nevyučené britské pracovníky a narušil britský výrobní sektor redukováním jednorázových příjmů, které britští pracovníci mohli utratit za vyrobené zboží. Posun k liberalizaci v Británii se objevil z části kvůli „vlivu ekonomistů jako David Ricardo“, ale také kvůli „rostoucí síle městských zájmů“.