Ine, též Ini nebo Ina (latinsky: Inus; narozen roku 670, zemřel po roce 726), byl anglosaským králem Wessexu z rodu Cerdikovců od roku 689 do roku 726. Při jeho nástupu na trůn ovládalo jeho království velkou část jižní Anglie. Nebyl však schopen udržet územní zisky svého předchůdce krále Cædwally, který podstatně rozšířil západosaská území.V článku používané termíny západosaský a wessexský jsou synonyma. Na konci Ineovy vlády již nebyla království Kent, Sussex a Essex pod západosaskou nadvládou. Nicméně si král Ine udržoval kontrolu nad současným hrabstvím Hampshire a upevnil a rozšířil území Wessexu na západním poloostrově.
Do dějin se zapsal svým zákoníkem (leges Inae neboli „Ineovy zákony“) vydaným asi roku 694. Jedná se o první anglosaský zákoník vydaný mimo království Kent. Tyto zákony významně osvětlily historii anglosaské společnosti a odhalily Ineovo křesťanské přesvědčení. Během Ineovy vlády se obchod výrazně zvýšil, přičemž významným se stalo město Hamwic (nyní Southampton). Patrně v době jeho vlády začala ve Wessexu ražba mincí, i když žádná mince s jeho jménem se nedochovala.
Abdikoval v roce 726 a vydal se spolu se svou chotí Æthelburgou na pouť do Říma. Slovy soudobého kronikáře Bedy Ctihodného zanechal království „mladším mužům“. Na trůnu Wessexu ho vystřídal Æthelheard.Data, osobní vazby a události z období raných králů Wessexu až po krále Ecgberhta jsou nejisté a mnohdy předmětem diskuze mezi historiky.
Ineův původ a nástup na trůn Rané zdroje se shodují, že Ine byl synem Cenreda a že Cenred byl synem Ceolwalda. Dále do minulosti je shoda menší.Swanton, Anglo-Saxon Chronicle, s. 42–43. Ine se narodil kolem roku 670 a k jeho sourozencům patřil bratr Ingild a dvě sestry, Cuthburh a Cwenburg. Ingild je považován anglosaskými královskými rodokmeny za předka wessexského krále Ecgberhta a následujících králů Anglie.Garmonsway, G.N. ed., The Anglo-Saxon Chronicle, London, J. M. Dent & Sons, Ltd., s. xxxii, 2, 4, 42, 66 Cuthburh se stala manželkou northumbrijského krále AldfrithaKirby, Earliest English Kings, s. 143. a Ine sám byl ženatý s Æthelburgou. Beda Ctihodný říká, že Ine byl „z královské krve“, čímž míní královskou linii Gewisů, raného západosaského kmenového uskupení.Bede, Ecclesiastical History, citováno z Leo Sherley-Price's translation, s. 276.
Ineův rodokmen a rodokmen dalších králů Wessexu je znám ze dvou zdrojů: z Anglosaské kroniky a k ní připojeného Západosaského genealogického královského seznamu. Kronika byla sepsána na konci 9. století, pravděpodobně na dvoře Alfréda Velikého, a některé z jejích análů obsahovaly krátké rodokmeny wessexských králů. Ty jsou často v rozporu s rozsáhlejšími informacemi v Západosaském genealogickém královském seznamu.Blíže k diskuzi ohledně Anglosaské kroniky and Západosaského genealogického královského seznamu viz Yorke, Kings and Kingdoms, s. 128–129. Pro moderní překlad obou pramenů do angličtiny, viz Swanton, Anglo-Saxon Chronicle, s. 2, 40–41. Zdá se, že tyto nesrovnalosti vyplývají ze snah pozdějších kronikářů prokázat, že každý král na Západosaském genealogickém královském seznamu byl potomkem Cerdika, podle Anglosaské kroniky zakladatele západosaské královské linie v Anglii.Yorke, Kings and Kingdoms, s. 142–143.
Ineovým předchůdcem na trůnu Wessexu byl král Cædwalla, ale existuje určitá nejistota ohledně přechodu moci z krále Cædwally na Inea. Cædwalla odstoupil v roce 688 a odešel do Říma, aby se zde nechal pokřtít. Podle Západosaského genealogického královského seznamu panoval Ine třicet sedm let a abdikoval v roce 726. Tyto údaje znamenají, že trůn získal až roku 689, což by mohlo naznačovat období nestability mezi abdikací krále Cædwally a nástupem krále Inea na trůn. Ine možná po určitou dobu vládl po boku svého otce Cenreda: existují slabé důkazy o společném vládnutí a silnější důkazy o tom, že nedlouho před tím vládnou pod dominantním vládcem ve Wessexu ještě „podkrálové“.Yorke, Kings and Kingdoms, s.145–146 Ine uznává pomoc svého otce při sestavování svého zákoníku.Kirby, Earliest English Kings, s. 122. Dochovala se také pozemková donace, která naznačuje, že Cenred po nástupu Inea na trůn ve Wessexu stále vládl.Kirby, Earliest English Kings, s. 120.
Vláda lang=cs|náhled|600x600pixelů|Mapka Wessexu a sousedních království v době krále Inea s místy zmíněnými v článku Rozsah území Wessexu na začátku Ineovy vlády je poměrně známý. Údolí horní Temže po obou stranách řeky bylo dlouho územím Gewisů, i když již před nástupem Inea na trůn ztratil král Cædwalla území severně od řeky ve prospěch království Mercie. Je známo, že na západě před sto lety král Ceawlin dosáhl Bristolského zálivu.Stenton, Anglo-Saxon England, s. 29. Západní Sasové od té doby dále rozšiřovali své území na jihozápadním poloostrově a zatlačovali na západ hranici s keltobritským královstvím Dumnonie, které svým rozsahem pravděpodobně zhruba odpovídalo současnými hrabstvími Devon a Cornwall.Stenton, Anglo-Saxon England, s. 72–73. Za východní hranicí Západních Sasů se nalézalo království Východních Sasů, které zahrnovalo Londýn a současné hrabství Surrey. Na jihovýchodě na pobřeží východně od ostrova Wight byli Jižní Sasové. Za Sussexem leželo království Kent.Blair, Roman Britain, s. 209. Ineův předchůdce Cædwalla se stal vrchním vládcem většiny těchto jižních království,Yorke, Kings and Kingdoms, s. 137–138. i když se mu nepodařilo zabránit mercijským nájezdům podél horní Temže.
Král Ine si udržel kontrolu nad ostrovem Wight a dále postoupil v Dumnonii, ale do konce jeho vlády byly ztraceny územní zisky, kterých předtím dosáhl král Cædwalla v Sussexu, Surrey a Kentu.
Kent, Essex, Sussex a Surrey Král Ine uzavřel mír v roce 694 s královstvím Kent, když jeho král Wihtred vyplatil Ineovi značnou částku jako odškodnění za smrt bratra krále Cædwally Mula, který byl zabit během kentského povstání v roce 687. Hodnota částky, kterou král Wihtred zaplatil, je nejistá. Většina rukopisů Anglosaské kroniky zaznamenává „třicet tisíc“ a některé specifikují třicet tisíc liber. Pokud se libry rovnají sceattům, pak tato částka představovala hodnotu života krále v saském systému Weregild, to znamená právní ocenění života člověka podle jeho postavení.Swanton, Anglo-Saxon Chronicle, s. 40–41, poznámka 3.Lapidge, Michael (ed.), "Wergild", in The Blackwell Encyclopedia of Anglo-Saxon England, s. 469.
Po určitou dobu udržel král Ine vládu nad královstvím Sussex, které dobyl král Cædwalla v roce 686.Lapidge, Michael (ed.), "Ine", in The Blackwell Encyclopedia of Anglo-Saxon England, s. 251. Sussexský král Nothhelm je v listině z roku 692 označován jako Ineův příbuzný (snad spřízněný sňatkem).Kirby, Earliest English Kings, s. 125–126. Sussex byl stále pod nadvládou Wessexu v roce 710, kdy byl král Nothhelm zmíněn, že se spolu s králem Inem zúčastnil tažení na západě proti Dumnonii.
Vláda nad oblastí současného hrabství Surrey, které možná nikdy nebylo nezávislým královstvím, v letech před panováním krále Inea přecházela mezi Kentem, Mercií, Essexem a Wessexem. Království Essex zahrnovalo také Londýn, přičemž součástí londýnské diecéze bylo i Surrey. Tato skutečnost se zdá být zdrojem třenic mezi králem Inem a králi Essexu a Mercie, dokud provincie Surrey nebyla převedena pod správu winchesterské diecéze roku 705.Yorke, Kings and Kingdoms, s. 49. Důkaz pro Ineovu počáteční kontrolu nad Surrey pochází z předmluvy k jeho zákonům, v nichž zmiňuje londýnského biskupa Eorcenwalda jako „mého biskupa“. Následné vztahy krále Inea s Essexem osvětluje dopis napsaný v roce 704 nebo 705 londýnským biskupem Wealdherem canterburskému arcibiskupu Brihtwoldovi. Dopis se týká „sporů a neshod“, které vznikly „mezi králem Západních Sasů a vládci naší země“. Vládci, o nichž se Wealdhere zmiňuje, jsou essexští spolukrálové, bratři Sigeheard a Swæfred, a příčinou neshod byla praxe Essexu poskytovat útočiště vyhnancům z Wessexu. Král Ine souhlasil s mírem za podmínky, že wessexští vyhnanci budou vypovězeni. K řešení sporů byl plánován koncil v Brentfordu.Překlad Wealdherova dopisu lze nalézt ve Whitelocku, English Historical Documents, s. 729. Tehdy již Surrey bylo jasně mimo západosaskou kontrolu.
Beda Ctihodný zaznamenává, že král Ine držel Sussex v podřízenosti po „několik let“,Bede, Ecclesiastical History, citováno z Leo Sherley-Price's translation, s. 230. ale v roce 722 západosaský princ královské krve (ætheling) a rebel Ealdbert uprchl do Surrey a Sussexu. V důsledku toho král Ine napadl Sussex. O tři roky později napadl král Ine Sussex znovu a tentokrát Ealdberta zabil. Před těmito událostmi se Sussex zjevně vymanil ze západosaské nadvlády. Je možné, že Ealdbert byl Ineovým synem nebo synovcem (synem Ineova bratra Ingilda), který se marně snažil být uznán jako jeho dědic.Kirby, Earliest English Kings, s. 131 & poznámka 75.
Dumnonie a Mercie Dle Anglosaské kroniky bojovali v roce 710 králové Ine a Nothhelm proti králi Dumnonie Geraintovi. Anglický mnich a kronikář Jan z Worcesteru uvádí, že král Geraint byl v této bitvě zabit.Jan z Worcesteru byl kronikář z 12. století, který měl přístup k verzím Anglosaské kroniky, které se dosud dochovaly. Viz Campbell (ed.), The Anglo-Saxons, s. 222. Text v Anglosaské kronice, viz Forester, Chronicle, s. 36. Tradičně se předpokládalo, že Ineův postup přinesl západosaskou kontrolu nad současným hrabstvím Devon, přičemž novou hranicí s Dumnonií se stala řeka Tamar. To se však neshoduje s následujícími událostmi, jako je bitva u Hehilu nebo Æthelstanovo vyhnání britských Keltů („Západních Velšanů“) z Isky (současné město Exeter). Kronika z 10. století Annales CambriaeHigham, King Arthur, s. 170. zaznamenává, že v roce 722 britští Keltové porazili své nepřátele v bitvě u Hehilu. „Nepřáteli“ musí být král Ine nebo jeho lidé, ale místo bitvy není identifikované. Historici ho umisťovali jak do Cornwallu, tak do Devonu.Todd & Fleming, The Southwest, s. 273.
Král Ine bojoval v roce 715 u Woden's Barrow, buď proti mercijskému vojsku vedeným králem Ceolredem, anebo naopak spolu s ním proti nejmenovanému protivníku. Výsledek bitvy není zaznamenán. Woden's Barrow je neolitická mohyla nyní nazývaná Adamův hrob v Alton Prior v současném hrabství Wiltshire.Swanton, Anglo-Saxon Chronicle, s. 14. Král Ine zřejmě nezískal žádná území severně od Temže, které patřila Západním Sasům za dřívějších králů. Je ale známo, že ovládal jižní břeh: listina z roku 687 ukazuje, že věnuje církvi pozemky ve Streatley na Temži a blízkém Basildonu.
Jiné konflikty V roce 721 zaznamenává Anglosaská kronika, že král Ine zabil jistého Cynewulfa, o kterém není nic víc známo, i když jeho jméno naznačuje spojení s královskou linií Wessexu. V královské rodině se krátce poté objevil spor: Dle Anglosaské kroniky v roce 722 Inova manželka, královna Æthelburg, vypálila město Taunton, které její manžel postavil na počátku své vlády, kolem roku 710. Důvodem zničení Tautonu byla snad její snaha, aby město nepadlo do rukou povstalců.
Domácí politika První zmínka ve Wessexu o titulu hraběte (ealdorman) a první odkazy na hrabství, která v souvislosti s tímto titulem vznikla, se objevují během Ineovy vlády. Lze předpokládat, že to byl král Ine, kdo rozdělil Wessex na územní celky blížící se moderním hrabstvím Hampshire, Wiltshire, Somerset, Devon a Dorset, i když jejich hranice mohly ovlivnit i správní hranice dřívější. Vznik těchto hrabství možná také pochází od rozdělení království mezi členy královské rodiny.