Chelsea FC (celým názvem: Chelsea Football Club) je anglický fotbalový klub, který sídlí v londýnské jihozápadní čtvrti Fulham. Založen byl 10. března roku 1905. Od sezóny 1992/93 působí v Premier League (nejvyšší fotbalová soutěž v Anglii). Klubové barvy jsou modrá a bílá.
Jejími rivaly jsou další kluby z Londýna jako Arsenal a Tottenham Hotspur, vzájemná rivalita těchto klubů je ovšem ještě intenzivnější než je tomu u obou vůči Chelsea. Rivalita s Manchesterem United vznikla na základě ambicí obou klubů, Chelsea se stala vyzývatelem United jako dříve dominantní síly v anglickém fotbale. V minulosti vnímali její příznivci jako rivala též Leeds United, vzestup na evropském poli zase několikrát dostal Chelsea do křížku s Barcelonou.
V roce 2008 se Chelsea poprvé dostala do finále Ligy mistrů UEFA, v penaltovém rozstřelu ovšem proti Manchesteru United neuspěla. V roce 2012 již uspěla, a to proti Bayernu Mnichov na jeho stadionu a v roce 2021 na tento triumf navázala, když ve finále přehrála Manchester City.
Své domácí zápasy odehrává na stadionu Stamford Bridge s kapacitou 41 853 diváků. Ten své jméno získal po jednom z mostů přes řeku Temži, který stál v londýnské čtvrti Chelsea poblíž dnešního stadionu.
Dějiny klubu
Založení a první roky Roku 1896 koupil obchodník s nemovitostmi Henry Augustus „Gus“ Mears spolu se svým bratrem Josephem atletické hřiště na Stamford Bridge a poté i sousedící zahradu jako základ pro fotbalový stadión, který zde chtěl postavit. Společnost The Great Western Railway mu ovšem předložila atraktivní nabídku ke koupi plochy za účelem těžby uhlí a následné výstavby tovární vlečky. Mears prodej sice zvažoval, ale nakonec se sešel s architektem fotbalových tribun Archibaldem Leitchem a vyměřili hřiště. Ale dokonce ani v této fázi se neuvažovalo o utvoření nového fotbalového klubu. Hrací plocha totiž byla nabídnuta týmu Fulham FC pro jejich domácí zápasy za nájem 1500 liber ročně. Mužstvo Fulhamu se však na Stamford Bridge nakonec nepřestěhovalo, zmíněná suma prý byla příliš vysoká. Mearsův přítel finančník Fred W. Parker mu navrhl, aby založil svůj vlastní klub. Mearsovi se nápad líbil a souhlasil – oficiálním datem založení klubu se tak stal 10. březen 1905. Protože již bylo jméno Fulham FC zabrané, klub si zvolil název podle přilehlého okrsku Metropolitan Borough of Chelsea. Hráči nosili světlé modré dresy, bílé trenýrky a tmavě modré štulpny.
náhled|Chelsea v roce 1905|vlevo
V roce 1905 byla podána žádost o připojení do Jižní ligy, avšak po protestech Fulhamu, Tottenhamu a jiných klubů, byla zamítnuta. Díky síle angažovaných fotbalistů, novému hřišti a osobnosti Freda Parkera byla Chelsea nakonec přijata do Druhé divize. Historicky první utkání sehrála 2. září 1905 na hřišti Stockportu County, který prohrála 0:1. První vítězství 1:0 přišlo o týden později proti Blackpoolu, trefil se John Tait „Jacky“ Robertson. Premiérový ročník se opravdu povedl a Chelsea dlouho bojovala o postup do nejvyšší soutěže, ale kvůli sérii čtyř utkání bez vítězství v posledních čtyřech zápasech se tak nestalo. O rok později již byla snaha úspěšná. V První divizi se Chelsea významněji neprosadila a do začátku první světové války střídala první a druhou divizi. Největším úspěchem této éry zůstala účast ve finále FA Cupu 1915, které vyhrál poměrem 3:0 Sheffield United FC. K výrazným hráčům tohoto období patřili výstřední brankář William Foulke, útočníci George Hilsdon, Bob Whittingham nebo Jimmy Windridge.
Meziválečné období a první úspěšná éra V meziválečných letech se v modrém dresu objevilo velké množství dobrých hráčů, např. skotský internacionál Hughie Gallacher, George Mills, Harry Wilding, Vic Woodley nebo Ben Baker. Jeden čas byli dokonce všichni fotbalisté útočné vozby (tehdy pětičlenné) reprezentanti, přesto ale moc důvodů k oslavám zaplněné ochozy na Stamford Bridge neměly. Trenéři Calderhead a po něm Knighton nedokázali vytvořit v týmu vítězný duch, a tak největšími úspěchy byly 2× účast v semifinále FA Cupu (1920, 1932) a třetí místo v První divizi v sezóně 1919/1920.
Po válce převzal vedení týmu Willy Birrell a zasadil se o rozvoj mládeže. I tak se Chelsea marně snažila získat nějaký pohár. Přitom dobrých hráčů bylo opět dost – Tommy Laxton, Len Goulden, Billy Hughes, Roy Bentley a jiní. Po příchodu trenéra Teda Drakea se tým začal zlepšovat, až v sezóně 1954/1955 získal poměrně překvapivě titul. Chelsea využila velké vyrovnanosti v horní polovině tabulky sérií deseti utkání bez porážky (včetně sedmi vítězství) a rozhodla o svém prvenství. V následujících letech se díky předvídavosti a dobrému odhadu Dickieho Fosse a výbornému scoutingu Jimmyho Thompsona na Stamford Bridge dostala řada mladých hráčů, kteří si zde během pár let udělali jméno a stali se oporami mužstva, například Jimmy Greaves či Ron Tindall. I když se na titul nepodařilo navázat, zárodky budoucích úspěchů byly zasety.
Příchod Tommyho Dochertyho v roce 1961 odstartoval první zlaté období v historii klubu. Mladí odchovanci přebrali otěže a i když první rok Chelsea sestoupila do Druhé divize, hned v dalším roce vrátila zpět a v následujících devíti ročnících sahala po metách nejvyšších (sled umístění v tabulce: 5., 3., 5., 9., 6., 5., 3., 6. a 7. ). Mezitím se v roce 1965 mohli Blues (jak se týmu v té době začalo přezdívat) radovat ze zisku Anglického ligového poháru, dařilo i v FA Cupu (dvakrát semifinále, stejně tak finále, z nichž to v roce 1970 bylo vítězné) a následně triumf v Poháru Vítězů Pohárů proti Realu Madrid. Základními pilíři tohoto týmu byli Peter Houseman, Bobby Tambling, Ron Harris, Peter Osgood nebo brankář Peter Bonetti.
Na hraně zániku, reinkarnace a stabilizace Po skvělých šedesátých letech přišla velmi slabá sedmdesátá. Za odcházející staré opory nebyla kvalitní náhrada, protože výstavba East Stand na Stamford Bridge odčerpala z klubové pokladny všechny peníze. Vedení muselo prodávat hráče, trenéři se střídali jak na běžícím pásu a Chelsea se propadla o soutěž níž. Na začátku osmdesátých let to vypadalo s klubem téměř beznadějně: obrovské dluhy, zastavené pozemky, přestárlý tým. Akcie klubu tehdy koupil za symbolickou 1 libru Ken Bates a začal s důkladnou reorganizací. Angažoval Johna Neila, který musel zachraňovat topící se Chelsea ze dna tabulky Druhé divize a svými chytrými transfery tak položil základy nového týmu (mj. Nevin, McLaughlin, Speedie, Dixon, Spackman, Niedzwiecki), který v roce 1984 vyhrál druhodivizní titul a postoupil opět mezi elitu. Týmu se ujal John Hollins a dvakrát za sebou skončil na velmi lichotivé šesté příčce. Po nevydařeném závěru ročníku 1987/88 Chelsea sestoupila, ale rok na to famózní jízdou vyhrála Druhou divizi a ročník 1989/90 uzavřela nejlépe za posledních dvacet let, když skončila pátá. Na začátku devadesátých let byly konečně vyřešeny spory o Stamford Bridge a byly navržena rozsáhlá rekonstrukce. I přes značnou finanční zátěž se týmu podařilo setrvat v klidných vodách nově vzniklé Premier League. Dokonce se povedlo vybojovat finále FA Cupu 1994, ve kterém byl lepší Manchester United poměrem 4:0.
Premier League a druhá úspěšná éra Po Euru 1996 se do Anglie začali hrnout hráči z celé Evropy a Chelsea byla jedním z klubů, které na tom vydělaly. Kouč Glenn Hoddle dokázal přivábit skvělé hráče jako byli Dan Petrescu nebo Ruud Gullit, druhý jmenovaný po něm později převzal trenérskou funkci. „Blues“ pak každý rok útočili na ligový titul, jenže nejlépe skončili těsně třetí v sezóně 1998/1999. Co se nedařilo v lize, vycházelo jinde: vítězství v Community Shield 2000, Ligovém poháru 1998, dvojnásobné vítězství v FA Cupu 1997 a 2000 (plus jedno semifinále) a opět v Poháru Vítězů pohárů (1× semifinále) a Superpoháru. To už byl trenérem Gianluca Vialli a oporami týmu Ed de Goey, Frank Leboeuf, Marcel Desailly, Dennis Wise nebo Gianfranco Zola. Nicméně náročný majitel klubu Ken Bates požadoval ligový titul, účast v evropských pohárech a tím pádem vysoký finanční zisk, který potřeboval na nákladnou rekonstrukci stadionu Stamford Bridge. Po neúspěšné sezóně 1999/2000 byl trenér Vialli vyhozen a přišel Claudio Ranieri. Z počátku dostával Ranieri nové hráčské posily za vysoké částky, ale výrazný úspěch nepřicházel. Postupem času finance vysychaly a hovořilo se o vysokých dluzích a rozprodání hráčů základní jedenáctky. V červnu 2003 prodal Ken Bates svůj většinový podíl v klubu překvapivě za 60 milionů liber ruskému (od roku 2018 rusko-izraelskému) miliardářovi Romanu Abramovičovi. Tím nastala zatím nejúspěšnější doba v historii klubu. Abramovič přišel do Chelsea s jasným plánem – udělat z něj jeden z největších klubů historie. Ambice sahaly až k výšinám Manchesteru United nebo Realu Madrid. Do klubu s sebou přivedl i Marinu Granovskou, která si později vybudovala reputaci jako jedna z nejvlivnějších žen ve fotbale. Stala se ředitelkou a pravou rukou Abramoviče a někteří ji přezdívají „Železná lady“.
Éra Romana Abramoviče náhled|vlevo|Maskot Chelsea FC V sezóně 2004/05 vyhrál klub Premier League a Carling Cup, v následující sezóně obhájil ligový triumf. V sezóně 2006/07 sice potřetí v řadě titul anglického šampiona Chelsea nezískala, ale i tak lze označit tuto sezónu za úspěšnou: v Premier League obsadila 2. místo za vítězným Manchesterem United, vyhrála FA Cup i Carling Cup a dostala se do semifinále Ligy mistrů UEFA, kde ji na penalty vyřadil Liverpool FC. Na začátku sezóny 2007/08 odešel po dlouhodobých neshodách s majitelem klubu Abramovičem portugalský trenér José Mourinho, pod jehož vedením Chelsea během tří let získala dva ligové tituly a tři poháry. Nahradil jej izraelský trenér Avram Grant, dosavadní fotbalový ředitel klubu a Abramovičův osobní přítel. Ten ale klub opustil po prohraném finálovém utkání Champions League s Manchesterem United v Moskvě a kormidlo Chelsea po něm převzal po Euru 2008 Brazilec Luiz Felipe Scolari, který do Chelsea přivedl jednoho ze svých oblíbenců z portugalské reprezentace (kterou předtím trénoval), záložníka Deca z Barcelony. I ten však zanedlouho po svém příchodu, po málo úspěšném působení, u klubu skončil. Chelsea FC poté do konce sezóny 2008/09 vedl jako hlavní trenér Nizozemec Guus Hiddink, tehdy také trenér ruské reprezentace, který ještě dokázal vyhrát Anglický pohár. V sezonách 2009/2010 a 2010/2011 vedl tým Chelsea Carlo Ancelotti, který přišel z AC Milán, a hned ve své první sezoně vyhrál Premier League, Anglický pohár a Community Shield. Po něm byl trenérem Chelsea poměrně krátce André Villas-Boas, který skončil své působení v březnu 2012, kdy se zdálo, že sezóna 2011/2012 skončí neúspěšně.
Za této situace přišel pod vedením nového prozatímního hlavního trenéra, Itala Roberta Di Mattea, velký obrat a postup až do finále Champions League. To skončilo největším úspěchem v historii FC Chelsea – vítězstvím proti FC Bayern Mnichov dne 19. května 2012 v Mnichově. Utkání sice skončilo nerozhodně 1:1 po prodloužení, avšak penaltový rozstřel vyhrála Chelsea 4:3. Velkou zásluhu na tomto triumfu měli brankář Petr Čech (mj. zneškodnil Arjenu Robbenovi pokutový kop na začátku prodloužení a v závěrečném rozstřelu další dva) a útočník Didier Drogba (vstřelil vyrovnávací gól na 1:1 krátce před koncem řádné hrací doby a proměnil rozhodující pokutový kop v závěrečném penaltovém rozstřelu).