Meruzalka neboli rybíz (Ribes) je jediný rod čeledi meruzalkovité (Grossulariaceae), jež náleží do řádu lomikamenotvaré (Saxifragales) vyšších dvouděložných rostlin. Zahrnuje zhruba 190 druhů jednodomých či dvoudomých, opadavých nebo ojediněle i stálezelených, trnitých nebo netrnitých keřů většinou s dlanitými listy. Jejich květy jsou tvořeny srostlým, často nápadně barevným kalichem a volnou, nenápadnou, někdy i chybějící korunou. Plody jsou bobule nejčastěji červené nebo černé barvy. Rod je rozšířen především v mírných a chladných oblastech Evropy, Asie a Severní Ameriky a také v Jižní Americe v Andách až po Patagonii; největší diverzita zástupců je na západě Severní Ameriky a v Číně. V české květeně jsou původní 3 nebo 4 druhy, některé další pěstované zde zplaňují.
Černý a červený rybíz, angrešt či josta patří k oblíbeným ovocným dřevinám, neboť jejich plody obsahují množství vitamínů (zejména vitamínu C), minerálů, flavonoidů i dalších látek a mají široké využití v gastronomii. Černý rybíz a řada dalších jsou léčivé rostliny s dlouhou tradicí užívání v mnoha kulturách. Poskytují též dobrou pastvu včelám. Jako okrasné keře jsou často pěstovány americké druhy meruzalka krvavá (Ribes sanguineum), meruzalka zlatá (Ribes aureum), meruzalka nádherná (Ribes speciosum) nebo evropský rybíz alpínský (Ribes alpinum). V Evropě jsou rybízy kulturně pěstovány již minimálně od 16. století.
V češtině má rod Ribes tři jména – rybíz, meruzalka a srstka, která však již neodpovídají aktuální taxonomii.
Popis vlevo|náhled|Srstka angrešt – botanická ilustrace
Vegetativní orgány Meruzalky (rybízy) jsou jednodomé nebo dvoudomé, vzpřímené nebo poléhavé keře. Jsou převážně opadavé, jen málo druhů je stálezelených (například čínský Ribes laurifolium nebo kalifornský R. viburnifolium). Část druhů je vybavena trny vyrůstajícími v uzlinách větví, popřípadě též ostny a osténky v internodiích. Případné odění je z jednoduchých nebo žláznatých trichomů. Krátké postranní větve mívají charakter brachyblastů, poléhavé přízemní větve mohou u některých druhů zakořeňovat. Listy jsou jednoduché, střídavé, dlanitě členěné, méně často celistvé, s dlanitou žilnatinou, celokrajné nebo zubaté, většinou bez palistů. U některých druhů, zejména černých rybízů sekce Coreosma, jsou listy aromatické díky přítomnosti siličných žlázek. Listy opadavých druhů se na podzim zbarvují většinou žlutozeleně či žlutě, u meruzalky americké, zlaté a několika dalších jsou v různých odstínech červené.
Generativní orgány náhled|Průřez češulí rybízuKvěty jsou pravidelné, pětičetné (vzácně čtyřčetné, např. u meruzalky nádherné), s nápadnou češulí, v převislých nebo vzpřímených hroznech, řidčeji v chocholičnatých latách, u angreštů často jednotlivé. Kališní lístky jsou srostlé v miskovitý útvar či dlouhou trubku s rozevřenými, vztyčenými nebo nazpět přehrnutými cípy a svým zbarvením přebírají funkci koruny; u některých druhů jsou velmi nápadné, růžové, červené nebo zlatožluté. Korunní lístky jsou naproti tomu volné, zpravidla drobné a nenápadné, někdy i zcela chybějí. Suché kališní lístky vesměs vytrvávají na plodu. U většiny druhů jsou květy oboupohlavné; funkční dvoudomost, kdy jsou v květech orgány jednoho z pohlaví sterilní a pouze rudimentárně vyvinuté, se vyskytuje u jihoamerických druhů podrodu Parilla, striktně dvoudomé jsou rybízy podrodu Berisia (například meruzalka alpínská vyskytující se i v Česku). Dvoudomost se u zástupců vyvinula buď vícekrát nezávisle na sobě, nebo je ancestrálním znakem.
Tyčinky jsou v počtu 5 nebo 4, na jejich bázi jsou laločnatá nádržkovitá nektária či nektáriový disk. Gyneceum je spodní, složené ze dvou plodolistů, jednopřehrádkové, se 2 volnými nebo jednou dvojitě rozeklanou čnělkou. Plodolisty jsou volné nebo částečně až téměř zcela srostlé, s několika až mnoha vajíčky. Plodem je dužnatá, šťavnatá bobule, která je kulatá nebo podlouhle vejčitá, barvy červené, černé, bílé, žluté či zelené, vzácně i modré. U některých druhů je sivě ojíněná, žláznatá, u angreštů (podrod Grossularia) bývá štětinatě chlupatá nebo i výrazně ostnitá. Obsahuje 10–100 semen s olejnatým endospermem.
Meruzalky jsou zásadně diploidní, s počtem chromozomů x=8 (2n=16); polyploidie není známa ani u hybridů, kterých ostatně není mnoho a jsou vesměs kulturního původu.
Rozšíření vlevo|náhled|Meruzalka lepkavá (Ribes viscosissimum) v horách Montany Rod je nejvíce rozšířen v mírném a chladném pásu severní polokoule, jen zřídka zasahuje do subtropů a výjimečně do tropů. V Eurasii jeho areál zahrnuje převážnou většinu Evropy (s prolukami ve Středomoří), Kavkaz, téměř celou Sibiř, východní Asii, Himálaj a Pamír; chybí na Arabském a Indickém poloostrově, v malajských tropech, ve stepích a polopouštích Střední Asie i v suchých a chladných oblastech kontinentální Číny (Tibet, Sin-ťiang). Dále roste ve většině Severní Ameriky (mimo arktické ostrovy Kanady a subtropický jihovýchod a jih USA) a v Kordillerách Střední Ameriky. V Jižní Americe jeho areál kopíruje hřeben And od severu až po Patagonii a Ohňovou zemi na jihu. Dva druhy rostou v severoafrickém pohoří Atlas, izolované arely jsou v Anatolii a na Blízkém východě. Nejvíce druhů roste ve východní Asii (jen v samotné Číně 54 původních druhů), v Severní Americe (53 druhů) a v Andách; největší fylogenetické diverzity rod dosahuje na západě Severní Ameriky.
V uvedených oblastech se meruzalky vyskytují převážně v keřovém patře smíšených, jehličnatých i listnatých lesů, na zastíněných suťových svazích a ve vlhkých skalních soutěskách, na lesních okrajích a pasekách či v křovinách podél vodních toků. Menší část druhů roste v subalpínských podmínkách kosodřeviny a lavinových drah nebo v močálech mokřadních a boreálních lesů. Některé se objevují i na stromech jako epifyty. Jen málo meruzalek preferuje sucho a plné slunce – takoví jsou především severoameričtí zástupci podrodu Calobotrya rostoucí v kalifornském chaparralu, suchých skalních a prérijních křovinách či v otevřených borových a jalovcových lesích horského stupně. V tropických oblastech Střední a Jižní Ameriky je výskyt rybízů omezen na horské až alpínské biotopy, například andské páramo. Mnohé rostou též synantropně.
náhled|Rybíz skalní (Ribes petraeum)
Česká květena V české květeně jsou původní 3 nebo 4 druhy (u rybízu černého je původnost sporná). Rybíz alpínský a srstka angrešt převážně rostou na čerstvě vlhkých, humózních půdách v roklinových a suťových lesích či na stinnějších křovinatých a skalnatých svazích, často též synantropně. Rybíz skalní se vyskytuje pouze v karech, na subalpínských svazích a v potočních roklích Vysokých Sudet a patří ke kriticky ohroženým druhům české flóry. Rybíz černý je vlhkomilným druhem mokřadních olšin a lužních lesů. V ruderalizovaných lesoparcích, humózních křovinách, akátinách a podobně běžně zplaňuje rybíz červený. Jako pozůstatek kultury mnohde vytrvávají keře meruzalky zlaté, zřídka lze najít zplaňovat i jiné, okrasně pěstované druhy.
Ekologické interakce náhled|Meruzalka krvavá s opylujícím kolibříkem|vlevoRybízy jsou opylovány primárně hmyzem, především dlouho- i krátkojazyčnými včelami a motýly, kterým většina druhů nabízí hojnost nektaru a menší množství pylu. Některé velkokvěté americké druhy jsou opylovány kolibříky. Menší množství druhů je anemogamní. Plody jsou konzumovány ptáky a dalšími živočichy (včetně medvědů, lišek apod.), kteří tak přispívají k šíření diaspor; pěstované druhy jsou rozšiřovány též lidmi (antropochorie). Kořeny formují vztahy arbuskulární mykorhizy.
Některé druhy meruzalek jsou mezihostiteli houbových chorob, především rzí, z nichž nejvýznamnější je rez vejmutovková (Cronartium ribicola), zavlečená spolu s černým rybízem z Evropy do Severní Ameriky a působící zhoubně na pětijehličné borovice, na kterých dokončuje svůj vývoj; z toho důvodu podléhá pěstování rybízů v mnoha oblastech USA a v Kanadě zákonným omezením. Počátkem 20. století probíhaly dokonce programy k jejich plošné likvidaci v důsledku obrovských škod na lesních porostech. Dalšími častými škůdci z říše hub jsou pakustřebka rybízová (Drepanopeziza ribis), která způsobuje antraknózu, nebo americké padlí (Podosphaera mors-uvae). Přestárlé, odumírající a odumřelé dřevo různých druhů meruzalek vyhledává dřevorozkladná houba ohňovec rybízový (Phellinus ribis). Z hmyzu jsou rostliny napadány například rybízovými vlnovníky, nesytkami, zavíječi nebo pilatkami.Kirschner J. (1992): Ribes L. – rybíz, meruzalka, srstka. – In: Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds), Květena České republiky 3, s. 358–371, Academia, Praha.
Taxonomie, systematika a evoluce náhled|Plodenství druhu Ribes fasciculatum var. chinense
Rod Ribes popsal Carl Linné v knize Species plantarum v roce 1753, a to s osmi druhy. Brzy nato byli jinými autory zástupci angreštů vyděleni do samostatného rodu Grossularia, jehož pojetí posléze variovalo na pomezí rodu a podrodu. Čeleď Grossulariaceae navrhl De Candolle roku 1805. Taxonomické zařazení rodu i celé čeledi se v minulosti několikrát měnilo: například v Cronquistově systému je čeleď meruzalkovité řazena do řádu růžotvaré (Rosales) a je pojata velmi široce – kromě rodu rybíz (Ribes) jsou do ní řazeny ještě rody Brexia, Itea, Pterostemon, Escallonia či Tetracarpaea. Pozdější molekulární výzkumy však prokázaly heterogenitu takové skupiny. Často býval rybíz řazen též do čeledi lomikamenovité (Saxifragaceae). V systémech APG jsou nejblíže příbuznou čeledí právě lomikamenovité; společně s čeledí Iteaceae formují monofyletický klad v jádrové skupině řádu lomikamenotvaré (Saxifragales). Evoluční stáří skupiny se odhaduje na 90 milionů let, tedy do období svrchní křídy; vyvinula se pravděpodobně v Severní Americe. vlevo|náhled|Ribes magellanicum je na Ohňové zemi nejjižněji zasahujícím druhem rodu Též vnitřní uspořádání rodu doznalo v čase mnohých proměn. Byly popisovány různé taxonomické skupiny na základě pohlavnosti květů, trnitosti, morfologie listových řapíků, pupenových šupin a dalších kritérií; z těch obecně přijímanějších lze uvést dělení Bergerovo (1924) na dva rody (Ribes a Grossularia) a celkem 12 podrodů nebo přístup polského biologa Edwarda Jancewského (1907) se 6 podrody a 11 sekcemi. Pozdější molekulární studie byly vesměs pouze dílčí a regionální; moderní ucelená struktura rodu není doposud k dispozici. Rozdělení jednotlivých zástupců do sekcí, sérií atd. se sice jeví již jako relativně stálé, vyřešeny však nejsou jejich vzájemné fylogenetické vztahy ani taxonomická hodnota jednotlivých skupin. Zřejmé je nicméně to, že fylogeneticky nepřirozené je klasické dělení meruzalek na „angrešty“ a „rybízy“; podrod Grossularia se sice ukazuje jako monofyletický, ovšem vydělený uvnitř mezi ostatními větvemi fylogenetického stromu rodu.
Co do celkového počtu druhů, databáze Plants of the World uvádí v roce 2023 192 druhů včetně kříženců. Typovým druhem je rybíz červený (Ribes rubrum).
Vybraní zástupci V přehledu použito v zásadě Bergerovo pojetí upravené dle výše citovaných moderních studií, které jistě nelze považovat za závazné a definitivní (viz výše), především co se týče taxonomické hodnoty jednotlivých skupin. České názvy jsou převzaty ze stránek BioLib a z Praktické dendrologie Karla Hieka.
Sekce Ribes (též Ribesia) náhled|Meruzalka himálajská (Ribes himalense)Červené a bílé rybízy temperátní a chladné Eurasie, s jednou výjimkou rozšířenou cirkumboreálně i do subarktické Severní Ameriky rybíz červený (Ribes rubrum) – původní v západní Evropě, zdomácnělý ve většině zemí mírného pásu rybíz skalní (Ribes petraeum) – Evropa, Střední Asie, Mongolsko, Sibiř meruzalka himálajská (Ribes himalense) – Himálaj, Pákistán, Čína meruzalka klasnatá (Ribes spicatum) – severní a severovýchodní Evropa, Sibiř, Čína meruzalka mandžuská (Ribes mandshuricum) – ruský Dálný východ, Korea, východní Čína meruzalka Meyerova (Ribes meyeri) – Střední Asie, Mongolsko meruzalka mnohokvětá (Ribes multiflorum) – jižní a jihovýchodní Evropa