Vojenská strategie je dlouhodobý synchronizovaný plán činností vedoucích k dosažení stanoveného (vojenského) cíle a je považována za nejvyšší součást vojenského umění. Pojem pochází z řeckého slova strategos vzniklé spojením stratos (vojsko) a ago (vést), které ve starověkém Řecku označovalo stratéga, tedy velitele armády disponujícího kromě vojenské i politickou mocí. náhled|Carl von Clausewitz, průkopník vojenské strategie Vojenskou strategií se zabývali vojenští teoretici již ve starověku. Mezi významné zástupce patřil Flavius Vegetius Renatus v Římě, Sun-c‘ v Číně nebo později v 16. století Niccolò Machiavelli. Za zakladatele moderní vojenské vědy je pak považován Carl von Clausewitz, který se vojenské strategii zevrubně věnoval v díle Vom Kriege (O válce), publikovaném v roce 1832. Clausewitz jako první považoval vojenskou strategii za neoddělitelnou od politiky; její vliv na vojenskou strategii navíc dále významně rostl ve 20. století po vynalezení jaderných zbraní.Vojenská strategie (2008), s. 10.
V širším pohledu do vojenské strategie mohou patřit i další strategie jako vnitrostátní a zahraniční politika, diplomacie, ekonomika, propaganda nebo kultura.
Definice Dle Clausewitze je strategie „užití boje k účelu války.“ Strategie musí vytyčit cíl válečnému aktu a sestavuje plán jednotlivých fází. V tom však obvykle vychází pouze z předpokladů, které se nemusí splnit, proto je nutné ji neustále přizpůsobovat okolnostem na bojišti.
Dle Ottova slovníku naučného vojenská strategie „značí umění a vědu vojevůdců, nauku o válce a jejím vedení ve velikém slohu, [...] zkrátka učí, jak vésti armády, sbory mimo palbu nepřátelskou až na bitviště, kde od ní přejímá úkol taktika.“Otto (1906), s. 200.
Jean-Jacques Patry strategii definoval jako „umění vhodně použít vojenské prostředky k dosažení určitého politického cíle“.
Ve 20. století charakterizuje Liddell Hart strategii v jednoduché definici jako „umění rozdělit a použít vojenské prostředky pro dosažení politických cílů“.
Francouzský generál André Beaufre je autorem moderní definice strategie jako „umění ovládat dialektiku vůlí používající sílu k vyřešení svého konfliktu“. Všeobecnou myšlenkou dialektiky vůlí je úsilí „dosáhnout rozhodnutí vytvořením a využitím takové situace, která rozvrátí morální stav protivníka natolik, že bude nucen přijmout podmínky, které mu chceme vnutit“. Lucien Poirier charakterizuje ve své definici strategii jako soupeření, jde však ještě dále a říká: „Strategie je dialektikou zúčastněných sil použitých pro dosažení stanovených cílů jako prostředků politiky. Je také dialektikou volností jednání nezbytných pro dosažení politických cílů. Konečně je také dialektikou vůlí používaných k vyřešení konfliktů o koexistenci. Strategie je systémem těchto tří dialektik.
Colin Gray ve své definici říká, že strategie je „teorie a praxe užití nebo hrozby užití organizovaného násilí pro politické účely“. Podle tohoto pojetí lze tedy strategii jednoduše definovat jako „užití vojenské síly k dosažení politických cílů“.
Strategie, taktika a operační umění Hranice mezi pojmy vojenská strategie a taktika je poměrně vágní. Ke splývání pojmů přispělo i nahrazení pojmu strategie právě taktikou ve středověku, což se změnilo až v 18. století a následně v pracích Clausewitze a Jominiho v 19. století. Clausewitz strategii definoval jako nauku o používání bojů pro účel války, zatímco taktika podle něj byla naukou o používání bojových sil v boji.Clausewitz (2020), s. 95. Taktika obecně bývá definována jako „umění kombinovat použití různých druhů vojsk proti nepříteli“, uplatňuje se přímo na bojišti a má za cíl chránit vlastní vojska a zničit vojska nepřítele.Vojenská strategie (2008), s. 13.
Přenesení pojmu strategie z vojenství do dalších oborů, tvorba různých „strategií“ v rámci vojenství, ale i nadužívání pojmu „strategický“ médii a veřejností ve vojenském kontextu však znovu význam těchto pojmů rozestřela.
Nejpozději ve 20. století se začalo rozvíjet jako součást vojenského umění i operační umění, které doplnilo a propojilo strategii a taktiku. Jeho potřebnost vzrostla se vznikem masových armád, složitostí jejich organizace a prudkým zdokonalováním jejich výzbroje.Vojenská strategie (2008), s. 14. O výsledcích válek od 19. století již nerozhodovala jedna generální bitva, ale jejich série, proto bylo třeba strategii uplatňovat ve více krocích. Operační úroveň byla dále posílena rozvojem železnice a vynálezem telegrafu, které umožnily efektivnější zásobování a velení.Vojenská strategie (2008), s. 15.
Typologie strategie Teoretici obvykle rozlišují strategii přímou (vojenskou) a nepřímou (politickou nebo diplomatickou). Mezi prostředky nepřímé strategie lze zařadit například guerillovou válku či terorismus, které mohou uspět i proti přímé strategii (dekolonizační války nebo válka ve Vietnamu).Vojenská strategie (2008), s. 23. Vojenská strategie se dále tradičně dělí na pozemní strategii, námořní strategii a vzdušnou strategii (případně kosmickou strategii).
Na strategické úrovni války jednotlivé vojenské strategie rozlišují bud duálně (zničení nebo vyčerpání), nebo na tři možné strategie (zničení neboli anihilace, opotřebení neboli atrikce a vyčerpání). Antulio J. Echevarria II k tomu přidává těchto 6 dalších vojenských strategií (dislokace, nátlaku, odstrašení, teroru, terorismu, dekapitace (zabití politických představitelů) a cíleného zabíjení).
Principy válčení Mnoho národů má svůj vlastní národní seznam, často si od sebe navzájem půjčují, pokud jsou kulturně nebo historicky propojené.
princip cíle princip útočení princip soustředění sil, nazývaný rovněž princip koncentrace princip ekonomie sil princip manévrování neboli také princip pohybu princip jednoty velení, někdy nazývaný také princip kooperace princip utajení princip překvapení princip jednoduchosti plánování a velení Nepřetržitost (nebo také permanentnost) Respektování obecných principů strategie (vojenské strategie). Uplatňování historického přístupu Zachování obecných principů myšlení Dlouhodobost, perspektivnost a nejistota v budoucnosti Rizikovost přijímání rozhodnutí Správná volba metod a prostředků
+Vývoj v definování principů války (vojenského umění) Foch Fuller Liddell Hart Culmann FM 100-5 Ekonomie sil Volnost jednání Překvapení Řízení Útok Překvapení Soustředění rozdělení Bezpečnost mobilita Odolnost rozhodnost Cíl Pohyb Překvapení Ekonomie a soustředění prostředků Zaměření (ve směru největší převahy) Bezpečnost Cíl Útok Soustředění Ekonomie sil manévr Jednota velení Bezpečnost Překvapení Jednoduchost
Vývoj myšlení o vojenské strategii
Starověk Počátek stretegického myšlení je spojen se vznikem prvních organizovaných států, které dosáhly určitého stupně společenského vývoje a vzdělanosti, jako bylo starověké Řecko (zejména militaristická Sparta) s teoretiky jako Xenofón a Onesándros nebo Čína, kde největšího ohlasu dosáhl Sun-c‘, kteří zformulovali základní principy a pravidla války a zkoumali možnosti praktického využití k dosažení vojenských i politických cílů.
Nejvlivnějším dílem doby se stala kniha Umění války nebo také jako O umění válečném (孫子兵法), jejímž autorem byl čínský vojevůdce Sun-c‘ (nebo také Mistr Sun). Ten nastínil řadu metod určených pro velitele armád, přičemž velkou pozornost věnoval ideálním vlastnostem vojevůdce, a zároveň za hlavní cíl vojenského tažení označil dosažení rychlého a rozhodujícího vítězství, ideálně bez boje.Vojenská strategie (2008), s. 61. Válka pro něj znamenala spíše nutné zlo, neštěstí a tragédii pro stát a jeho obyvatelstvo.
Na tradici vojenské strategie v Řecku poté navázal ve starověkém Římě zejména Flavius Vegetius Renatus se svým dílem Epitoma rei militaris (Nárys vojenského umění), ale vojenskou strategií se zabývaly i jiné civilizační okruhy jako Byzantská říše, Indie nebo arabští myslitelé, později po úpadku ve středověku například Mongolská říše.Vojenská strategie (2008), s. 62-64.
Novověk Teorii vojenské strategie v novověku obohatil Niccolò Machiavelli (1469-1527) se svou prací Dell'arte della guerra (O umění válečném), v níž propojuje civilní a vojenský pohled na válku. Až do 18. století, kdy se objevili další představitelé jako Jean Charles Folard, Maurice de Saxe nebo Henry Loyd, však zůstal prakticky osamocen.Vojenská strategie (2008). S. 64-65.
Clausewitz a Jomini Napoleonských válek se jako pruský důstojník zúčastnil Carl von Clausewitz (1780-1831), jehož rozsáhlé dílo O válce se stalo zřejmě nejvlivnější knihou v historii vojenské vědy. Clausewitz na základě studia desítek konfliktů rozpracoval komplexní teorii vojenské vědy, byť dle kritiků opomíjel námořní válku, upozornil na podřízenost vojenské strategie politickým cílům a hlavní důraz kladl na zničení nepřátelských sil.Vojenská strategie (2008), s. 65-67.
Oponentem Clausewitze se stal francouzský generál Antoine-Henri Jomini (1779-1869), který na rozdíl od Clausewitze upřednostňoval před zničením protivníka okupaci jeho území. Zároveň vyzdvihl roli diplomacie ve vojenské strategii.
Před první světovou válkou Důkladně se vojenské strategii ve druhé polovině 19. století věnovali němečtí teoretici a praktici. Dlouholetý náčelník pruského generálního štábu Helmuth von Moltke starší navzdory podrobné přípravě prohlásil, že „žádný plán nepřežije první kontakt s nepřítelem.“Vojenská strategie (2008), s. 69-70. Jeden z jeho následovníků, Alfred von Schlieffen, byl nucen řešit hrozbu války sjednoceného Německa na dvou frontách – proti Francii na západě a Rusku na východě, které chtěl zabránit rychlým a překvapivým zahájením války na západě proti Francii, již by porazil rychlým a koncentrovaným úderem do nepřipravených pozic, čímž položil základy pro blitzkrieg (bleskovou válku).
Na francouzské straně se nejvýznamnější postavou stal maršál Ferdinand Foch, který přikládal důraz inciativě a útoku.
Vojenskou strategii na moři významně ovlivnil americký námořní důstojník Alfred Thayer Mahan (1840-1914). Námořní moc dle něj byla nezbytná pro bezpečnost a prosperitu mocností, přičemž porážka nebo i sama neschopnost čelit námořním střetům vedla k zániku kolonií, oblastí vlivu a základen mimo vlastní mateřské teritorium.
Meziválečné období Rostoucí význam moderních zbraní k dosažení rychlého vítězství, které by zabránilo neúnosným ztrátám, které přinesla první světová válka, si v meziválečném období uvědomovala řada představitelů. Italský generál Giulio Douhet v knize Il dominio dell'aria (Nadvláda ve vzduchu) z roku 1921 prosazoval letectvo jako zásadní prvek k ničení nepřátelských sil, ale i průmyslové kapacity, čímž předznamenal význam strategického bombardování pro vedení války.Juřík (2023), s. 29.
Druhým průkopníkem byl britský generál John F. C. Fuller, který v knize The Foundation of the Science of War (Základy válečné vědy) z roku 1926 definoval devět principů moderní války: řízení, zaměření, rozdělení, rozhodnost, překvapení, odolnost, mobilita, ofenzivní akce a ochrana.Juřík (2023), s. 32-33.
Na Fullera, ale i von Schlieffena navázal mimo jiné generál německých tankových vojsk Heinz Guderian, který byl jedním z tvůrců německé tankové doktríny založené na rychlém průniku tankových sil do týlu za podpory letectva a obklíčení nepřátelských sil.
Studená válka Dosavadní konvenční vojenskou strategii výrazně narušil vývoj jaderné bomby a jejich svržení na japonská města Hirošima a Nagasaki v srpnu 1945 ze strany USA. Hrozba globální destrukce vedla ke vzájemnému odstrašení, které se tak prakticky stalo garantem proti alespoň přímému střetu mezi jadernými mocnostmi. Mezi významné představitele myšlení o strategii v tomto období patřili například Basil Henry Lidell Hart, André Beaufre, Vasilij Danilovič Sokolovskij, strategickému myšlení však dominovali zejména američtí zástupci jako John Foster Dulles, Henry Kissinger, Maxwell Davenport Taylor nebo Robert McNamara.Vojenská strategie (2008), s. 71-74.