Kolonizace Jižní Ameriky probíhala od počátku 16. století a jednalo se o historické procesy osídlování a kontroly kontinentu nejprve a nejvýrazněji Španěly a Portugalci, později v menší míře také Nizozemci nebo Francouzi. Jižní Amerika byla postupně kolonizována až do počátku 19. století, kdy zde vznikly formálně nezávislé státy.
Počátkem kolonizace Jižní Ameriky bylo objevení nového kontinentu Kryštofem Kolumbem dne 12. října 1492. Kolumbus a první španělští conquistadoři však objevili geograficky nejprve oblasti Karibiku a Severní Ameriky (dnešní Mexiko) a do Jižní Ameriky postupovali po moři při pobřeží Pacifiku a částečně také po souši přes oblast Střední Ameriky na západní pobřeží kontinentu. Naopak Portugalci se zaměřovali na kolonizaci vedenou z východního pobřeží dnešní Brazílie dále do vnitrozemí. Nejjižnější oblasti dnešní Jižní Ameriky (dnešní Uruguay a Argentina) byly kolonizovány ze dvou stran: z oblasti And a z moře, kde Španělé v roce 1580 založili přístavní město Buenos Aires.
Původní jihoamerické kultury a kolonizace
Jihoamerický kontinent byl osídlen člověkem dávno před příchodem evropských dobyvatelů na počátku 16. století. Například už před 10 000 lety je doloženo lidské osídlení v oblasti And. Z kulturního hlediska byla Jižní Amerika v době svého objevení osídlena různými lidskými kulturami. Některé z nich měly poměrně složitou společenskou organizaci a stát, jiné lze označit za přírodní nebo nomádské kultury obývající rozsáhlé oblasti jihoamerických pralesů nebo pampy. Namátkou je možné zmínit například některé jihoamerické původní národy jako Guaraní, Kečua, Aymara, Arawaka, Auraca nebo Patagonce.
Z hlediska evropského dobývání jsou nejčastěji zmiňovány dvě americké civilizace: v oblasti Severní Ameriky jsou to Aztékové a v oblasti Jižní Ameriky Inkové. Obě tyto civilizace byly relativně složitě organizovanými agrárními společnostmi, s vlastním náboženstvím, znalostí řady technologií (architektura, metalurgie) a bohatou společenskou stratifikací. Vzhledem ke své vyspělosti tak představovaly pro iberské dobyvatele největší vojenskou a politickou výzvu.
Kontakt Evropanů s americkým obyvatelstvem představoval nejenom vojenskou výzvu, ale také kulturní a biologický střet nazývaný často jako "kolumbovská výměna". Jedním z významných prvků tohoto střetu ve vztahu k původnímu i k evropskému obyvatelstvu byl přenos nových nemocí z Amerik do Evropy, hlavně však z Evropy do Amerik. Přenos nemocí byl ve většině případů nechtěným a nečekaným následkem objevení a dobývání Ameriky. Na druhou stranu mělo dobývání (Jižní) Ameriky nejfatálnější dopady pro domorodé obyvatelstvo, a to díky kombinaci řady jevů jako byl zmíněný přenos nemocí, podřízení se novému ekonomickému systému postaveném na masové exploataci, postavení do nerovného, podřízeného vztahu k evropskému kolonizátorovi, násilné konverze ke katolictví spojené s ničením domorodé kultury a tradic, vnucování evropského jazyka (často spojené s přejmenováním) atd. Někteří autoři hovoří v souvislosti s dobýváním Amerik o genocidálních praktikách:
Statistické odhady mohou ilustrovat míru zamýšlených i nezamýšlených dopadů dobývání Ameriky pro původní obyvatele kontinentu. Podle těchto nepřesných odhadů bylo kolem roku 1492 v Amerikách okolo 75 miliónů původních obyvatel,Thorton,R.: American Indian Holocaust and Survival. A Population History Since 1492. University of Oklahoma Press 1990, s. 25. kolem konce 19. století jich bylo jen kolem 4–4,5 miliónů (tedy jen kolem 6 % odhadovaného počtu v roce 1492).Thorton, R.: American Indian Holocaust and Survival. A Population History Since 1492. University of Oklahoma Press 1990, s. 42.
Incká říše náhled|Expanze Incké říše mezi léty 1438-1525
Incká říše představovala poslední předkoloniální státní celek v oblastech And. Vznikla kolem roku 1438, kdy došlo ke korunovaci Pachacútec Yupanqui, považovaného za zakladatele Incké říše. S jeho jménem je spojována nejen řada správních reforem, ale také přestavba inckého hlavního města Cuzca a snad i kultovního centra Inků Machu Picchu. Stejně jako jiné říše byla také Incká říše v podstatě multietnická a vznikla expanzí a nadvládou nad jinými kulturami. Už v době vlády Pachatékova syna Tupaca Inky Yupanquiho v letech 1471–1493 musel čelit povstání a následně zamířil inckou expanzi směrem na jih až do oblastí dnešního Chile a Argentiny. Jeho nástupce Huyana Capac se věnoval další konsolidaci říše a její expanzi orientoval neúspěšně východním směrem. Po jeho smrti v asi roce 1527 nebo 1528 se začala občanská válka mezi Capakovým synem Huáscarem a levobočkem Atahualpou. V roce 1532 ve válce zvítězil Atahualpa, avšak již v době, kdy se na peruánském pobřeží vylodili španělští dobyvatelé vedení Franciskem Pizarrem s mandátem dobytí Peru. Atahualpa padl do španělského zajetí a 29. srpna 1533 byl popraven.
Kolem roku 1537 zorganizoval další Inka Manco Tapak povstání proti Španělům, které ale bylo díky mnohem konsolidovanější vojenské moci Španělů neúspěšné. Značná část obyvatelstva se poté přestěhovala do odlehlých oblastí západních And, Incká říše přežívala svůj pád dalších zhruba čtyřicet let. V roce 1572 byl Španěly poražen i poslední Inka Tupak Amarú, čímž bylo dobytí Incké říše dokončeno.
Konsolidace španělské kontroly nad Jižní Amerikou
Paralyzace incké moci zajetím a následně popravením Atahualpy neznamenalo okamžitou konsolidaci španělské moci v oblastech doposud kontrolovaných Inky. Naopak záhy došlo k situaci, kdy vznikl nový konflikt o moc mezi samotnými conquistadory Franciscem Pizarrem a Diegem de Almagrou a jejich stoupenci. V tomto konfliktu byl nejprve zabit Almagro (1538) a později samotný Pizzaro (1541). Tento konflikt byl mimo jiné výsledkem minimální kontroly ze strany Madridu. Přesto byla v roce 1535 založena Lima, město, které se do budoucna stalo centrem španělské koloniální správy nad celou oblastí And a snad vůbec nejvýznamnějším centrem španělské moci v Jižní Americe. Následně bylo v roce 1542 založeno místokrálovství Nové Kastilie, později přejmenované na místokrálovství Peru. Až v roce 1572 bylo místokrálovství zcela politicky konsolidováno místokrálem Franciskem de Toledo, kterému se podařilo zlomit poslední stopy inckého odporu a popravit posledního inku Túpaca Amaru.
Počátky portugalské kolonizace v Brazílii náhled|vlevo|První brazilské kapitanáty v roce 1534
V roce 1500 se v oblasti dnešní severovýchodní Brazílie vylodil portugalský mořeplavec Pedro Álvares Cabral. V této době ale nebyla kolonizace v Americe pro Portugalce hlavním zájmem, jelikož se v této době zaměřovali na obchod s Indií a expanzi v oblasti západního pobřeží Afriky nebo v Maroku a v Asii. Větší zájem o jihoamerické državy začali mít Portugalci až v souvislosti se španělskou expanzí na kontinentě. Proto mezi roky 1516-1530 byla z Portugalska vyslána loďstva, která měla chránit portugalské zájmy v oblasti před Španěly a francouzskými korzáry. Skutečný počátek kolonizace Brazílie založené na podpoře Koruny byla výprava Martima Alfonsa de Sousa, který po roce 1532 reorganizoval správu založením prvních kapitanátů, založil první brazilská města a prozkoumal velkou část brazilského pobřeží.
V roce 1548 Koruna rozhodla posílit vliv centra v oblasti a zřídila nový úřad generálního guvernéra se sídlem ve městě Bahía. Tímto způsobem přišli majitelé kapitanátů o většinu svých politických práv.
Organizace španělských a portugalských kolonií v Jižní Americe
Během prvního století španělské a portugalské kontroly nad Jižní Amerikou byla iberská moc postupně organizována a konsolidována. V době prvních asi 50 let byl tento proces ovlivněn postupným objevováním nových území, zakládáním nových koloniálních měst, postupným příchodem většího počtu imigrantů z Iberského poloostrova a z Evropy a konečně také domorodým odporem vůči conquistadorům. Dalším, neméně významným problémem, byla vzdálenost Koruny a problematická a zdlouhavá komunikace mezi koloniemi a centrem v Madridu a Lisabonu. Nicméně první generace conquistadorů byla záhy nahrazena novými imigranty a v nejvyšší postech potom Španěly/Portugalci z poloostrova (peninsulares).
Nejvyšším španělským koloniálním úřadem byla Rada pro Indie (Casa de las Indias, 1524) ve které bylo 9 až 12 členů, pocházejících vesměs ze nejvýznamnějších španělských šlechtických rodin. Rada pro Indie sídlila ve Španělsku při královském dvoru a nebylo neobvyklé, že její členové nikdy nový kontinent sami nenavštívili.Bailey, H.-Nasatir, A., Latin America. The Development of Civilization. Michigan Un. Press 1973, s. 173. Do její pravomoci spadaly všechny záležitosti kolonií jako byl výběr nových místokrálů, guvernérů a soudců, vydávání zákonů, obchodních licencí a povolení k emigraci do Ameriky, stejně jako záležitosti inkvizice a misii. Rada jako taková připravovala dobrozdání pro krále, jehož potvrzení dávalo rozhodnutí všeobecnou platnost.
Podřízeným orgánem byla Casa de la Contratación (Kontratační úřad) sídlící v Seville (založena v roce 1503), do jejíž pravomocí spadaly především obchodní záležitosti a mořeplavba. Casa byla pravděpodobně organizována podle janovského vzoru.Lockhardt. J.-Schwartz, S. B.: Early Latin America. A History of Colonial Spanish America and Brazil. Cambridge Un. Press. Cambridge 1983, s. 64.
náhled|Až do 18. století byla španělská část Jižní Ameriky soustředěna do jednoho místokrálovství Peru. To se dělilo do 6 audiencií: 1. Panama 2. Santa Fé de Bogota 3. Quito 4. Lima 5. La Plata de Los Charcas 6. Chile
Nejvyšším správním a politickým orgánem byl v Jižní Americe místokrál (vicerey), který představoval španělského krále v koloniích. Místokrál spravoval rozsáhlé oblasti Jižní Ameriky spojené do místokrálovství (virreinato) a byl obklopen rozsáhlým dvorem. V prvním období kolonizace byly ve španělské Americe dvě místokrálovství: v roce 1535 založené místokrálovství Nové Španělsko (Nueva Espaňa), které zahrnovalo území Mexika v Severní Americe, Střední Ameriku a Karibské ostrovy a část Venezuely v Jižní Americe, a v roce 1542 zřízené místokrálovství Peru, které zahrnovalo všechna ostatní území v Jižní Americe mimo portugalských. Až v 18. století byla zřízena dvě další místokrálovství, čímž se zmenšila území původních dvou příliš rozsáhlých místokrálovství: místokrálovství Nová Granada (1717) v oblastech dnešní Panamy, Kolumbie, Ekvádoru a Venezuely, a dále místokrálovství Río de la Plata (1776) zahrnující dnešní Argentinu, Paraguay, Uruguay a Bolívii. Vedle vzniku nového místokrálovství Nová Granada došlo k dalšímu územnímu dělení kolonií do tzv. intendencias.
Místokrálovství byla rozdělena do menších správních jednotek, které se členily buď do guvernie (gobernaciones), generálního kapitanátu nebo do audiencie. Guvernie měla vládní (či správní) charakter, generální kapitanát vojenský a audiencie soudní. V rámci guvernie existovaly menší obvody alcadía mayor nebo corregiemento. Obecně lze nižší správu ve španělské Jižní Americe charakterizovat jako poměrně nejednotnou. Vlastní správu měli domorodí obyvatelé a jinou správu koloniální města, která byla organizovaná a stavěná podle evropských vzorů. Města byla spravována městskými radami (cabildo).
Španělská koloniální správa a organizace se během tří století své existence samozřejmě proměňovala. Jejím nejvýznamnějším rysem byl důraz na centralizaci, který korespondoval s počínajícím ideálem a praxí španělského absolutismu, který se začal formovat právě v době španělské koloniální expanze v Jižní Americe za krále Filipa II. Habsburského.