Byzantské říši, resp. středověké Římské říši (řecky Βασιλεία Ῥωμαίων, Basileía Rhōmaíōn v latince, latinsky Imperium Romanum) vládla dynastie Herakleiovců od roku 610 do roku 711. Vznik dynastie započal nástupem Herakleia, zakladatele dynastie, do čela říše, když svrhl dosavadního císaře Foku. Záhy po získání moci se vnitropolitická krize říše, počínající již za Fokovy vlády, dále prohloubila, čehož využili perští Sásánovci a do roku 619 ovládli většinu byzantských východních provincií (Sýrii, Palestinu a Egypt). Již o tři roky později ale započala byzantská protiofenzíva. Zatímco císař podnikal tažení na východě, odhodlali se Peršané spolu s Avary k útoku na Konstantinopol, který ale roku 626 ztroskotal. Porážka u hlavního byzantského města znamenala silné oslabení avarského kmenového svazu a dolehla též na říši Sásánovců, kde začala vrcholit vnitřní krize, jež vyústila v zavraždění krále Husrava II. Jeho syn Kavád Šéroé pak uzavřel s Byzancí mírovou smlouvu, díky níž císař získal zpět všechna ztracená území. Ne však nadlouho, protože o několik let později na Byzanc zaútočili Arabové, kteří se několik let předtím sjednotili pod zástavou nového monotesitického náboženství islámu, a během krátké doby tyto provincie dobyli pro sebe. Hranice mezi byzantskou říší a nově vzniklým arabským státem zvaným chalífát se ustálila na pomezí Malé Asie, skrz něž v následujících letech muslimové podnikali časté nájezdy na byzantské území. Loupeživé přepady opakující se téměř každý rok byly jedním z důvodů, proč se byzantská správa v rámci nově vzniklých administrativních jednotek reformovala a militarizovala, což umožnilo efektivnější obranu. Tyto provincie vešly ve známost pod jménem themata.

Přehled událostí náhled|upright=0.7|vlevo|Císař Herakleios, zakladatel dynastie V letech po Herakleiově smrti pokračovaly jak boje s Araby na východě, tak srážky se Slovany na balkánských územích. Přestože další císaři pořádali i na tato území vojenské výpravy, po dlouhou dobu bylo obtížné slovanské kmeny zpacifikovat. Velké nebezpečí nastalo pro Byzanc za vlády císaře Konstantina IV., během níž Arabové mezi lety 674–678 obléhali samotnou Konstantinopol. Odražení tohoto útoku zvýšilo prestiž Byzance a následný mír umožnil císaři věnovat se více západním oblastem říše. Zde vyvstal říši nový soupeř v podobě první bulharské říše, již musel Konstantin na základě mírové smlouvy roku 681 formálně uznat a jež měla v dalších letech po dlouhou dobu působit jako protiváha byzantského vlivu na Balkáně. Posledním císařem z dynastie Herakleiovců byl Justinián II., proti němuž vypuklo roku 695 úspěšné povstání. Svrhnutý císař byl zohaven a odeslán do exilu v Chersonésu na Krymu, odkud po několika letech uprchl a znovu se dostal na trůn, čehož využil ke krvavé pomstě na svých odpůrcích. To proti němu vyvolalo novou vlnu nevole, jež se naplno projevila během nového spiknutí roku 711 – císař i jeho syn byli popraveni a herakleiovská dynastie vymřela.

Vláda uzurpátora Foky Úpadek říše náhled|upright=0.6|Fokův sloup nacházející se na Foru Romanu Po svržení císaře Maurikia a jeho popravě se na byzantský trůn dostal uzurpátor Fokas, který po svém nástupu začal organizovat teror namířený nejen proti původním Maurikiovým přívržencům a senátorské aristokracii,Zástěrová, str. 82 ale i židům a vyznavačům křesťanské hereze, monofyzitům.Hradečný, str. 97 Jeho počínání vyvolalo odpor ve východních provinciích, kde byl monofyzitismus velmi rozšířen, a spělo k rozpoutání nového vnitropolitického konfliktu. Nestabilní situace ve zdejších byzantských provinciích využil perský král Husrav II. a rozpoutal proti Byzanci válku pod záminkou pomsty popraveného Fokova předchůdce. Postup Peršanů byl ještě usnadněn vzpourou vysokého vojenského hodnostáře Narsa, takže během několika let získali Arménii a také části Sýrie a Mezopotámie, perské jednotky dále pronikly až k Chalkedonu a do Palestiny. Zároveň na balkánská území říše vtrhli Slované spolu s Avary. Restaurování hranice říše na Dunaji císařem Maurikiem tak mělo jen krátké trvání, navíc se Slované na dobytých územích začali usídlovatDrška, Picková, str. 54 a vinou jejich vpádů, drancování a odvlékání obyvatelstva se spolu se zánikem měst zhroutil i zdejší správní systém.Zástěrová, str. 83

Převrat a nastolení Herakleiovců Jedinou oblastí, kde v té době vnitropolitický rozkol a hospodářský úpadek nepostupoval tak razantně, byla zvláštní byzantská provincie v severní Africe, zvaná kartaginský exarchát, v jejímž čele v té době stál Maurikiův přítel Herakleios. Ten vypravil svého stejnojmenného syna v čele loďstva do hlavního města Konstantinopole. Zásah proti Fokovi byl úspěšný – obyvatelé metropole sami otevřeli příchozivšímu vojsku městské brány. Fokas byl svržen a popraven a mladší Herakleios byl v říjnu 610 korunován novým císařem.Hradečný, str. 98

Změna situace za Herakleia Prohloubení krize

náhled|vpravo|upright=0.8|Solidus z doby vlády císaře Herakleia Brzy po svém nastoupení na trůn se rozhodl Herakleios vytáhnout proti Persii. Přes jeho snahu zamezit dalšímu perskému postupu byli Byzantinci po prvních úspěších odraženi a jejich protiútok skončil neúspěchem. Roku 613 padla do rukou perských nepřátel syrská metropole Antiochie a o rok později již perská vojska mohla vstoupit do Arménie, odkud se byzantská armáda musela stáhnout. Pohromou se stalo i dobytí Jeruzaléma téhož roku. Peršané zdejší obyvatelstvo povraždili a odvezli odtud kříž, na kterém měl být ukřižován sám Kristus a jenž byl pro křesťany posvátnou relikvií. Prohrám na východní frontě však nebyl konec – perské vojsko postupovalo dál a po dobytí Alexandrie kolem roku 618 nebo 619 se zmocnilo Egypta. Podobně se vyvíjela i situace v boji s Avary a Slovany. Ti nadále postupovali balkánským poloostrovem a obsazovali další a další oblasti. Zdejší byzantské území se v následujících letech smrsklo na pás pobřežních měst, z nichž slovanskému obležení úspěšně odolávala zejména Soluň, v pořadí druhé nejvýznamnější město říše po Konstantinopoli.Zástěrová, str. 84, 87 Roku 617 přitáhli Avarové až před Konstantinopol, aby se zde při mírových jednáních pokusili císaře zajmout. Jejich plán ale nevyšel a Herakleios je díky četným darům přesvědčil, aby se vrátili zpět na své území.Drška, Picková, str. 56

Obléhání Konstantinopole a jeho důsledky

náhled|Obléhání Konstantinopole roku 626 Zatímco avarské nájezdy se císař pokusil načas vyřešit placením tributu, vytáhla nyní nově reorganizovaná byzantská armáda proti Persii. Po vítězné srážce v Arménii se perská vojska stáhla z Malé Asie, ovšem ne nadlouho. Zatímco Herakleios v čele své armády podnikal další tažení na východě, přitáhli Peršané po dohodě s Avary a jejich slovanskými spojenci ke Konstantinopoli a pokusili se jí roku 626 dobýt. Silné městské hradby a byzantské loďstvo tomuto náporu odolaly a útočníkům tak nezbylo, než se stáhnout. Po neúspěchu u Konstantinopole vypukly v avarském kmenovém svazu neshody a časté nepokoje, jichž využili Slované žijící v avarském područí k získání samostatnosti.Drška, Picková, str. 57 Avaři tak na dlouhou dobu vzhledem k vlastním problémům museli od dalších nájezdů na Balkán upustit. Byzantská moc se zde ale také neobnovila, protože většina tehdejšího balkánského území se již ocitla v moci slovanských kmenů.

Úspěchy na východě a snahy o řešení náboženských sporů náhled|vlevo|Herakleios v boji s perským králem Husravem II. Mezitím pokračoval Herakleios ve svém východním tažení. V době obléhání hlavního byzantského města již císař plánoval se svou armádou postup do povodí řeky Tigris, což se mu ve spojenectví s kočovnými Chazary podařilo. V prosinci 627 dosáhla v bitvě u Ninive byzantská vojska rozhodujícího vítězství.Hradečný, str. 109 O několik měsíců později vyvrcholila v Persii vnitropolitická krize, král Husrav II. byl zavražděn a jeho nástupce Kavád II. Šéroé uzavřel s Byzancí mír, jímž se vzdal všech dosud získaných území a zároveň podstoupil byzantské říši i nová území v Arménii. Sedm let po svém odchodu z Konstantinopole se císař triumfálně navrátil do hlavního města a roku 630 byl opět v Jeruzalémě vztyčen Kristův kříž.

Spolu se získáním ztracených východních provincií znovu vyvstala skutečnost, že větší část obyvatelstva vyznává heretickou verzi křesťanství, zvanou monofyzitismus. Císař stejně jako konstantinopolský patriarcha Sergios si byli vědomi toho, že pro uklidnění situace ve východních oblastech a upevnění zdejší byzantské nadvlády je zapotřebí dosáhnout mezi pravověrnými křesťany i monofyzity smírného řešení.Zástěrová, str. 88 Výsledkem jejich snah bylo učení zvané monoenergetismus, jenž měl být spojovacím článkem mezi oběma doktrínami. Přestože se za toto učení postavil alexandrijský patriarcha Kyros i papež Honorius, mezi ortodoxním i monofyzitským obyvatelstvem narazilo na tvrdý odpor.Hradečný, str. 110 Stejně dopadl další pokus naklonit si východní provincie učením zvaným monotheletismus, jenž byl dříve v těchto místech taktéž rozšířen. Výsledkem těchto snah tak bylo pouze pokračující nepřátelství obyvatel zejména v Sýrii, Egyptě a Palestině vůči Byzanci i původní ortodoxní církvi.

Expanze islámu a boje s Araby a Slovany Vzestup islámu a ztráty východních území

náhled|upright=0.8|Solidus s vyobrazením Herakleia, Konstantina a Heraklona Jakkoliv byzantská říše dokázala získat nazpět své původní provincie, odmítavý přístup zdejšího obyvatelstva vůči byzantské moci nadále zabraňoval upevnění pozice na znovu dobytých územích. To se mělo projevit o několik let později při útoku Arabů, kteří se během předchozích let sjednotili na základě nového náboženství zvěstovaného prorokem Mohamedem – islámu. Po Mohamedově smrti se začali volit noví vůdcové muslimské obce zvaní chalífové. Za jejich vlády došlo k razantní územní expanzi, jíž padla za oběť nejen dlouhými válkami oslabená perská říše, ale i značné části byzantského panství na východě. Přestože první nájezdy se odehrávaly již za chalífy Abú Bakra, první rozsáhlejší útoky proti Byzanci byly zorganizovány až chalífou Umarem.Zástěrová, str. 92Hradečný, str. 111 Po velkém arabském vítězství v bitvě u Jarmúku roku 636 se byzantská vojska stáhla ze Sýrie. Dva roky nato dobyli Arabové Jeruzalém a Antiochii a postupovali dále do Mezopotámie. Mezitím se během let 637–642 téměř úplně zhroutila perská říše a Arabové záhy nato vpadli i do Arménie. K ochraně maloasijského území dal Herakleios vyklidit Kilíkii, jež se měla v budoucích letech stát nárazníkovým pásmem mezi chalífátem a Byzancí.Zástěrová, str. 94 Rychlý arabský postup umožnilo nejen vyčerpání státu po vleklých válkách s Persií, ale i nespokojenost obyvatelstva východních provincií s byzantskou vládou, která byla krom dogmatických sporů živena i velkým daňovým zatížením, neschopností státní správy a korupcí byzantského úřednictva.Drška, Picková, str. 59 Nábožensky tolerantní a hospodářsky méně náročná muslimská nadvláda se tak zdála být lepší perspektivou.Zástěorvá, str. 93

Říše byla dále oslabena po smrti císaře Herakleia roku 641.Zástěrová, str. 96 Jeho dva synové Konstantin III. a Heraklonas, kteří po něm převzali vládu, nedokázali spolupracovat, takže se v Konstantinopoli proti sobě vytvořily dvě nepřátelské skupiny. Po brzké Konstantinově smrti získala většinu rozhodovacích pravomocí Heraklonova matka Martina. Postavení císařovny a jejího syna bylo dále podkopáno ve chvíli, kdy patriarcha Pyrrhos, pověřený byzantskou vládou jednat s Araby, při mírových jednáních nepříteli odstoupil prakticky celé byzantské území v Egyptě.Zástěrová, str. 97 Nespokojenost s Martininou vládou se během roku 641 vyhrotila v podobě státního převratu, během něhož byla matka se synem svrženi a zohaveni a na jejich místo nastoupil Konstantinův syn Konstans II.

Vznik themat

náhled|vlevo|upright=1.0|Byzantská themata v Malé Asii kolem roku 650