náhled|Aloe pravá na ilustraci z roku 1842 Aloe pravá (Aloe vera, syn. Aloe barbadensis) je jednoděložná, vytrvalá, stálezelená, sukulentní bylina s přízemní růžicí dlouhých dužnatých a na okraji řídce ostnitých listů. Květy jsou žluté a červeně naběhlé, válcovitého tvaru, uspořádané ve štíhlém a poměrně vysokém hroznovitém květenství. Květy jsou opylovány ptáky konzumujícími nektar. Plodem je tobolka s mnoha semeny. Původ tohoto druhu není s jistotou znám. Podle výsledků fylogenetických studií pochází nejpravděpodobněji z Arabského poloostrova. V současné době je aloe pravá pěstována nebo roste zplanělá v klimaticky příhodných oblastech téměř celého světa.
Aloe pravá je využívána již po tisíce let jako léčivá rostlina a její používání se rozšířilo po celém světě. Nejstarší důkazy o jejím využití pocházejí z raného Egypta z doby před 6000 lety. V poslední době její mnohostranné účinky objevuje i západní medicína a potvrzují je četné vědecké studie. Rostlina je používána v tradiční indické, čínské i arabské medicíně. Aloe poskytuje dva základní produkty s odlišným působením a využitím, známé jako gel a latex. Gel z aloe se aplikuje zejména zevně na spáleniny, drobnější poranění a odřeniny. Jeho komplexní hojivý účinek je připisován obsaženým polysacharidům, zejména acemananům. Tyto látky snadno degradují, proto je pro účinnost výsledného produktu velmi zásadní způsob zpracování. Pro domácí použití je nejlepší čerstvý gel z listů. Latex je obsažen ve vodivých pletivech v podpokožkové části listu. Při podání vnitřně působí mj. jako razantní projímadlo. Hlavní účinnou látkou je glykosid barbaloin, náležející mezi deriváty anthrachinonu. Při průmyslovém zpracování jsou z gelu zbytky této látky odstraňovány, neboť je podezřelá z rakovinotvorného působení. Čistý gel je zcela netoxický. Aloe pravá je v subtropech a sušších oblastech tropů komerčně pěstována na plantážích. Hlavními exportéry jsou Mexiko, Venezuela a Dominikánská republika. Gel a produkty z něj jsou součástí nepřeberného množství potravinových a lékařských doplňků i kosmetických přípravků. Je oblíbenou bylinou v domácím lékařství a v léčitelství. Pěstuje se také jako pokojová rostlina. Je velmi světlomilná a vyžaduje dobře propustnou půdu, jinak není na pěstování nijak náročná.
Název Rodové jméno Aloe pochází z arabského slova alloeh (v současné arabštině الأَلْوَة, al-ʾalwatu), což označuje jasnou (či zářivou) hořkou látku. Latinské slovo verus znamená pravý.
Aloi pravou poprvé popsal v roce 1753 Carl Linné pod názvem Aloe perfoliata var. vera L. V roce 1768 tento taxon popsali nezávisle na sobě dva botanici jako samostatný druh: Nicolaas Laurens Burman pod názvem Aloe vera (L)Burm.f. a asi o 14 dní později Philip Miller pod názvem Aloe barbadensis Mill. Protože se o Burmanově názvu nevědělo, uváděl se po nějaký čas jako platný název Aloe barbadensis a ve starších pracích se s ním lze často setkat. V témže čase jako Aloe barbadensis Mill. publikoval Miller nezávisle na Burmanovi i název Aloe vera Mill., kterým ovšem pojmenoval jiný, příbuzný taxon z ostrova Sokotra a přilehlého území Afriky. Tento Millerův název (Aloe vera Mill.) se následně po nalezení Burmanovy publikace stal neplatným, neboť Burman publikoval název Aloe vera dříve a má tedy prioritu. Pro druh, popsaný Millerem jako Aloe vera Mill., bylo nalezeno jiné platné jméno: Aloe succotrina Lam., publikované předtím již v roce 1783 Jean-Baptiste Lamarckem.
Popis
Aloe pravá je sukulentní vytrvalá bylina, dosahující i s květenstvím výšky 60 až 90 cm. Dlouze kopinaté listy, uspořádané v listových růžicích, jsou světle zelené, dužnaté a tuhé, 15 až 50 cm dlouhé a 4 až 7 cm široké, na okraji řídce ostnitě zubaté, na vrcholu zakončené 2 až 3 zuby. Růžice mohou být přisedlé nebo nasedající na vrchol krátkého stonku. Volně rostoucí rostliny vytvářejí odnože a často pak tvoří husté trsy. U některých forem jsou listy světle skvrnité (Aloe vera var. chinensis). Květy vyrůstají v přímém, až 90 cm vysokém, hroznovitém květenství. Stopka (hlavní osa) květenství je až 2 cm silná. Samotný hrozen je 30 až 40 cm dlouhý a 5 až 6 cm široký, někdy na bázi ještě s 1 až 2 vystoupavými postranními větvemi. Květy jsou válcovité, mírně prohnuté, bledě žluté a červeně naběhlé, asi 2,5 cm dlouhé, krátce stopkaté a v průběhu rozkvétání se stáčejí ústím dolů. Okvětní lístky jsou srostlé ve válcovitou trubku, vnější cípy okvětí jsou na vrcholu slabě ven zahnuté. Květy jsou podepřeny bělavými, široce kopinatými listeny. Tyčinek je 6, jsou přirostlé na bázi květní trubky a vyčnívají z květů. Semeník je srostlý ze 3 plodolistů a obsahuje mnoho vajíček. Na vrcholu nese nitkovitou čnělku, vyčnívající z květu a nesoucí drobnou bliznu. Plodem je pouzdrosečná trojpouzdrá tobolka s mnoha semeny.
Anatomie listu
náhled|Řez listem aloe Poznámky: 1 – kutikula, 2 – zelený parenchym, 3 – vnitřní dužnina, 4 – vodivá pletiva Listy aloe jsou velmi dužnaté a na povrchu jsou pokryty tlustou kutikulou, zabraňující odpařování vody (1 na obrázku Řez listem aloe). Pod pokožkou je zelená vrstva listového parenchymu, v níž probíhá fotosyntéza (2). Bezprostředně pod touto vrstvou je vnější vrstva dužniny s vodivými pletivy (4). Kromě cév xylému a sítkovic floému jsou zde přítomny ještě kanálky (mléčnice) s latexem, který z nich při porušení vytéká v podobě žluté viskózní kapaliny. Všechny tyto vrstvy tvoří dohromady asi 20 až 30 % hmotnosti listu. Zbývající podíl připadá na vnitřní dužninu, tvořenou bezbarvými, velkými, tenkostěnnými parenchymatickými buňkami s gelovitým obsahem (3).
Rozšíření a původ Původ aloe pravé zůstával po dlouhou dobu nevyjasněn. Rostlina je v kultuře již po celá tisíciletí a původní přírodní populace nejsou známy. Za pravděpodobnou oblast původu je zpravidla považováno povodí Nilu v africkém Súdánu, Arábie, nebo Somálsko, některé zdroje jako její původ uvádějí dokonce Kanárské ostrovy. V některých zdrojích se směšuje druh aloe pravá s jiným druhem rovněž využívaným jako léčivo, aloí kapskou (Aloe ferox) a jako oblast původu aloe pravé je následně uváděna i jižní Afrika. Vzhledem k tisícileté historii pěstování se též spekuluje o tom, že se v případě aloe pravé může jednat o křížence nebo vyšlechtěný kultivar jiného druhu. V roce 2015 byla vydána podrobná fylogenetická studie rodu aloe. Výsledky podporují teorii o arabském původu druhu Aloe vera. Ten je součástí skupiny 9 blízce příbuzných druhů, rozšířených na Arabském poloostrově. Nejblíže příbuzné druhy jsou Aloe acutissima, A. bakeri, A. yemenica a A. purpurea. K diverzifikaci dané skupiny došlo asi před 5 milióny let.
V současnosti je aloe pravá rozšířena v sušších a teplých oblastech téměř celého světa. V rámci Evropy roste jako nepůvodní rostlina v nejteplejších oblastech Středomoří ve Španělsku, Portugalsku, Řecku, Itálii, na Krétě a Sicílii. Dále roste např. v jižní Číně (v provincii Jün-nan), Indii, téměř celé Africe, na Kanárských ostrovech, Madeiře a na Kapverdách, v jižních státech USA (Florida, Kalifornie, Texas), Mexiku, na některých Karibských ostrovech a v západní Austrálii.
Ekologické interakce
náhled|Strdimil fialový (Cinnyris asiaticus) na květenství aloe pravé Trubkovité, převislé, žlutě až červeně zbarvené květy aloe pravé jsou opylovány především ptáky. V Africe a v Asii je navštěvují strdimilové, v Americe je vyhledávají kolibříci. V Africe hrají roli při opylování i včely. Květy jsou cizosprašné a nejsou schopny samoopylení, navíc v nich nejprve dozrávají prašníky a až po vypadání pylu dozrává blizna (protandrie). Aloe má podobně jako mnohé jiné suchomilné rostliny tzv. CAM metabolismus, při němž dochází k fixaci CO2 v nočních hodinách, čímž mohou být průduchy na pokožce přes den zavřené a minimalizovat tak ztráty vody. Rovněž vosková vrstva na povrchu listů odráží světlo a chrání listy před odpařováním vody. Latex obsažený v mléčnicích pod povrchem listu, obsahující účinné glykosidy, a rovněž ostnité okraje listů chrání rostlinu před býložravci. Nejvyšší obsah účinných látek je v horní třetině mladých listů.
Obsahové látky
Látky obsažené v listech aloe pravé jsou velmi různorodé, účinné látky nejsou v celém listu rovnoměrně rozděleny. V mléčnicích pod povrchem listu je přítomen latex, jehož hlavní účinnou složkou jsou glykosidické deriváty hydroxyanthronu, zejména barbaloin neboli aloin (C-glykosid hydroxyanthronu) a hydroxyaloin se silně projímavým účinkem. Další účinnou látkou je derivát anthrachinonu aloe-emodin. Dále je v latexu podstatný podíl kyselé pryskyřice nerozpustné ve vodě a přítomné v podobě emulze, minerální látky, silice, aldehydy a ketony. Z látek odvozených od antracenu jsou zde zastoupeny např. O- a C-glykosidy anthronů a anthrachinonů, volné anthrony a dianthrony a malé množství volných anthrachinonů. Obsah barbaloinu je v různých druzích aloí velmi různý. Jeho obsah byl zjištěn v 85 z 240 testovaných druhů, přičemž pouze 10 % testovaných druhů má podobné složení latexu jako aloe pravá. Celkově bylo v latexu aloe pravé chromatografickými metodami zjištěno přes 80 hlavních složek, z nichž mnohé nejsou dosud prozkoumány.
V jádrové části listů je přítomen tzv. gel, čistý obsahuje asi 99 % vody a 0,3 % různorodých sacharidů. Gel je poměrně kyselý, pH bylo stanoveno na 4,4 až 4,7. Barbaloin v něm není zastoupen. Mezi hlavní složky směsi sacharidů náležejí pektiny, hemicelulózy, glukomanany, acemanany a deriváty manózy. Nejhojněji zastoupeným cukrem je manóza-6-fosfát. Z dalších látek jsou přítomny aminokyseliny, lipidy, steroly (lupeol, kampesterol a β-sitosterol), třísloviny a enzymy. V sušině gelu jsou proteiny zastoupeny 8,9 %, tuky 5,1 %, minerální látky 23,6 %, rozpustné cukry 27,8 % a polysacharidy 35 %. Tyto polysacharidy, označované jako glukomanany nebo polymanany, jsou tvořeny z několika až několika tisíc jednotek manózy a v menší míře i glukózy, složených do převážně lineárních řetězců. Hlavní polysacharid je acemanan.
Zastoupení obsahových látek (např. poměr různých polysacharidů) v gelu z aloe není konstantní a různí se v závislosti na druhu či varietě rostliny, klimatu a růstových podmínkách. U latexu bylo zjištěno, že obsahuje větší koncentraci účinných látek v mladých rostlinách, v horní části listové růžice, v koncové třetině a na svrchní straně listu.
skupina přehled obsahových látek anthrachinony barbaloin (= aloin A a B), isobarbaloin, anthranol, kyselina aloetová, antracen, ester kyseliny skořicové, aloe-emodin, emodin, resistanol chromony 8-C-glukosyl-(2'-O-cinnamoyl)-7-O-methylaloediol A, 8-C-glukosyl-(S)-aloesol, 8-C-glukosyl-7-O-methyl-(S)-aloesol, 8-C-glukosyl-7-O-methylaloediol, 8-C-glukosyl-noreugenin, isoaloeresin D, isorabaichromon sacharidy manóza, glukóza, celulóza, L-rhamnóza, aldopentóza, manan, acetylovaný manan, acemanany (acetylované glukomanany), galaktan, glukomanan, glukogalaktomanan, galaktogalakturan, galaktoglukoarabidomanan, arabidogalaktan, pektiny, hemicelulózy, xylan vitamíny vitamín B1, vitamín B2, vitamín B6, vitamín C, cholin, kyselina listová, betakaroten, α-tokoferol esenciální aminokyseliny lysin, valin, leucin, threonin, methionin, isoleucin, fenylalanin, histidin, arginin neesenciální aminokyseliny hydroxyprolin, kyselina glutamová, kys. asparagová, prolin, alanin, tyrosin, glycin minerální látky sodík, draslík, chlor, mangan, hořčík, vápník, zinek, měď, chrom, železo, selen, fosfor ostatní látky cholesterol, kampesterol, triglyceridy, triterpenoidy, steroidy, β-sitosterol, ligniny, kyselina močová, gibereliny, lektiny, kyselina salicylová, kyselina arachidonová, kyselina γ-linolová, sorbát draselný
Historický význam
náhled|Ebersův papyrus