náhled|Kvetoucí Eucalyptus caesia Blahovičník (Eucalyptus), česky též nazývaný eukalyptus, je rod rostlin z čeledi myrtovité. Jsou to aromatické stromy a keře s jednoduchými celokrajnými listy. Nejvyšší druhy dorůstají výšky 80 až 100 metrů. Květy jsou oboupohlavné, obsahující větší počet tyčinek a uspořádané v okolíkovitých květenstvích. Plodem je dřevnatá tobolka.

Převážná většina blahovičníků pochází z Austrálie, pouze několik druhů se vyskytuje na Nové Guineji a východních ostrovech jihovýchodní Asie. Rostou na pestré škále biotopů od nížinných tropických deštných lesů po alpínské polohy či pouštní oblasti. V rozsáhlých oblastech australského kontinentu jsou dominantními dřevinami. Vlivem pěstování se rozšířily do tropů a subtropů téměř celého světa a řada z nich zdomácněla i na jiných kontinentech. Navzdory vitalitě nejsou příliš silnými invazními rostlinami. Květy jsou opylovány převážně hmyzem. Druhy rostoucí v sušších oblastech jsou velmi dobře přizpůsobeny požárům vegetace do té míry, že jsou na nich reprodukčně závislé. Blahovičníky obsahují širokou paletu účinných látek, z nichž jsou významné zejména silice. V roce 1996 byla v rámci taxonomické revize část druhů vyčleněna z rodu Eucalyptus do samostatných rodů korymbie (Corymbia) a Angophora. Patří mezi ně i známý blahovičník citroníkový (dnes korymbie citroníková).

Blahovičníky jsou dřeviny mnohostranného významu. V tropech a subtropech celého světa jsou to jedny z nejvysazovanějších dřevin. Rozsáhlé plantáže jsou zejména zdrojem dřeva a paliva, celulózy pro papírenský průmysl a silic. Používají se k zalesňování a rekultivaci, vysazují se jako stínicí a okrasné dřeviny. Eukalyptové silice mají výrazné antimikrobiální a protizánětlivé účinky a mají význam v medicíně. Eukalypty patří k tradičním léčivým rostlinám domorodých Austrálců a našly cestu i do lidové medicíny na jiných kontinentech.

Popis

Vegetativní orgány Blahovičníky jsou aromatické, stálezelené stromy a keře. Neobsahují mléčnou šťávu. Borka může být hladká a odlupčivá v plátech či pruzích, nebo hrubě vláknitá či šupinovitá. Listy jsou jednoduché, vstřícné nebo střídavé, celokrajné, tenké nebo kožovité, řapíkaté až přisedlé, bez palistů. Žilnatina je zpeřená, souběžná nebo jednožilná. Na ploše čepele bývají drobné prosvítavé žlázky obsahující silice. Pro blahovičníky je charakteristická heterofylie, kdy listy mladých rostlin mají odlišný tvar a velikost než je tomu u dospělých rostlin a jsou na rozdíl od nich vstřícné.

Květy a plody Květy blahovičníků jsou oboupohlavné, drobné až poměrně velké, přisedlé nebo stopkaté, uspořádané do jednoduchých nebo složených okoličnatých květenství. V květech je vyvinuta češule. Kalich je čtyř nebo pětičetný, volný nebo srostlý v čepičkovitý útvar (calyptra), který se při rozkvětu odděluje kruhovitým švem a vcelku opadává. Koruna je srostlá a čepičkovitá nebo chybí. Tyčinek je větší počet (20 až 150) a jsou volné. Semeník je srostlý ze 2 až 7 plodolistů a se stejným počtem komůrek, obsahujících větší počet vajíček. Čnělka je jedna. Plodem je dřevnatá tobolka s mnoha semeny.

Rozšíření náhled|Jihoaustralský buš s dominantním druhem Eucalyptus dumosa (růstový typ mallee) Rod blahovičník zahrnuje více než 800 druhů. Původní areál tohoto rodu zahrnuje Austrálii, Tasmánii a některé ostrovy severně od Austrálie (Nová Guinea a ostrovy východní části jihovýchodní Asie). Převážná většina druhů roste na australském kontinentu, kde blahovičník představuje po akácii 2. nejbohatší rod dřevnatých rostlin co do počtu druhů. Plocha, na níž v Austrálii eukalypty přirozeně dominují, dosahuje 28 miliónů hektarů a sahá od oblastí mírného pásu na Tasmánii až po tropické oblasti v Queenslandu. Malé plochy s přirozenými lesními porosty s dominancí eukalyptu se nacházejí i ve východní Indonésii, Nové Guineji a Filipínách.

Ze všech známých druhů eukalyptu se pouze 2 přirozeně nevyskytují na australské pevnině: Eucalyptus deglupta je rozšířen na Nové Guineji, Molukách a jižních Filipínách, E. urophylla se vyskytuje na Timoru a přilehlých ostrovech. Dalších asi 10 druhů pak zasahuje mimo Austrálii i na Novou Guineu, druh E. alba roste mimo Austrálie i na Timoru a některých dalších ostrovech Malých Sund. Všechny zbývající druhy jsou endemity Austrálie (včetně Tasmánie). Vlivem vysazování a pěstování se blahovičníky rozšířily do klimaticky příhodných oblastí téměř celého světa. Zdomácněly i na jiných kontinentech a některé druhy jsou řazeny mezi invazní rostliny.

Eukalypty rostou na pestré škále stanovišť v nadmořských výškách od úrovně moře až téměř po 3000 metrů. Jsou hlavní složkou významného australského ekosystému, eukalyptových lesů. V rámci australského kontinentu je jedním z nejrozšířenějších druhů blahovičník pobřežní, který se vyskytuje na celé škále stanovišť rozličných typů. Nejvzácnějším druhem je naopak kriticky ohrožený keřovitý druh Eucalyptus recurva z Nového Jižního Walesu, který je v současnosti znám pouze ze dvou lokalit, na nichž roste všeho všudy 6 exemplářů.

Růstové a ekologické formy Blahovičníky vytvářejí v závislosti na podmínkách okolního prostředí různé růstové formy. Největší dominance dosahují v nepříliš suchých oblastech při pobřeží australského kontinentu, kde tvoří spolu s akáciemi hlavní složku řídké stromové vegetace. Tyto blahovičníky jsou spíše nižšího stromovitého vzrůstu a patří mezi ně okolo 250 druhů. V suchém australském vnitrozemí přebírají dominanci v porostech akácie, zatímco eukalypty jsou zde svým výskytem vázány zejména na koryta sezónních vodních toků a skalnaté svahy hor. Vysoké a rychle rostoucí druhy eukalyptu jsou soustředěny do vlhčích, lesnatých oblastí zejména ve východní a v menší míře i jihozápadní části kontinentu. Zvláštních růstových forem nabývají eukalypty na jihu kontinentu, kde převládají písčité a velmi chudé půdy. Hlavní kmen u nich mívá podobu dřevnaté podzemní hlízy, z níž vyrůstají ve větším počtu keřovité kmínky. Tento typ se označuje jako mallee. Pouze nemnohé druhy blahovičníků zasahují do vysloveně aridních oblastí, kde dosahují jen nízkého a převážně keřovitého vzrůstu. Patří mezi ně např. Eucalyptus rameliana a E. pachyphylla. Některé druhy rostou na zasolených půdách nebo jsou přizpůsobeny periodickým záplavám.

Ekologie náhled|Kvetoucí poloparazitický keř Amyema pendula na eukalyptu

Eukalypty se adaptovaly na širokou škálu ekologických stanovišť. Jsou poměrně světlomilné a není znám žádný druh, který by prospíval ve stinném lesním podrostu. Listy mnohých druhů ze sušších oblastí jsou svěšené a navíc se natáčejí hranou vůči slunci, čímž snižují ztráty vody odpařováním. Díky tomu prochází jejich korunami dostatek světla a eukalyptové lesy v nepříliš aridních oblastech mívají bohatý podrost. Průduchy jsou u takových listů na obou stranách čepele. Listy druhů pocházejících z tropického deštného lesa bývají naopak postavené horizontálně, což souvisí s kompeticí o světlo s ostatními pralesními dřevinami, a průduchy jsou vyvinuty jen na spodní straně. Na kmenech a větvích blahovičníků rostou poloparazitické keře z čeledi ochmetovité, konkrétně různé druhy rodů Amyema, Dendrophthoe a Muellerina.

Opylování a šíření semen Květy eukalyptů vytvářejí hojný nektar a jsou opylovány širokou škálou hmyzích opylovačů, mezi nimiž převažují zejména různé včely a vosy. Příležitostně je opylují i ptáci, savci nebo i vítr. Semena jsou drobná (jen 1 až 3 mm), vytvářejí se ve značném množství a postrádají létací zařízení. Šíří se větrem, zpravidla však doletí jen na krátké vzdálenosti. Postrádají zásobní pletivo (endosperm) a mladé semenáčky jsou proto ve zvýšené míře závislé na fotosyntéze děloh a rychlém zakořenění ve vhodném substrátu, v opačném případě brzy hynou.

Interakce se živočichy Blahovičníky poskytují potravu i úkryt široké paletě různých živočichů. Eukalyptové lesy poskytují útočiště asi polovině australských druhů ptáků (dohromady asi 234 druhů) a potravu četným druhům zejména vačnatých savců, jako jsou klokani, vačice nebo koala medvídkovitý. Jsou také zdrojem potravy pro rozličný hmyz. Jejich listy se živí některé strašilky, brouci (zejm. mandelinky a listokazi rodu Anoplognathus) a housenky různých druhů můr. Na rostlinách sají četní zástupci mer, dřevem se živí termiti. Listy eukalyptů spásají housenky australského martináče Opodiphthera eucalypti a různých dalších můr (Panacela lewinae, Epicoma melanospila, Doratifera vulnerans aj.). Na kořenech se živí housenky velké můry Abantiades hyalinatus, pod kůrou vrtají housenky můry Culama australis, ve dřevě housenky různých druhů drvopleňů (např. Endoxyla cinereus a E. macleayi). V jihovýchodní Austrálii konzumují listy eukalyptů ve velkém měřítku některé strašilky (zejména druhy Podacanthus wilkinsoni, P. viridoroseus, Didymuria violescens a Ctenomorphodes tessulatus), jejichž výskyt má někdy až kalamitní charakter. V Africe je největším škůdcem eukalyptových plantáží nosatec Gonipterus scutellatus, který se sem rozšířil z Austrálie ve 20. letech 20. století. Po několika kalamitách, způsobených nepřítomností přirozených nepřátel, byla z Austrálie dovezena parazitická vosa, která množství těchto škůdců redukuje.

Blahovičníky a oheň náhled|Požár eukalyptového lesa v Austrálii Příležitostné požáry vegetace jsou v sušších oblastech australského kontinentu již po tisíce let součástí přírodního prostředí a blahovičníky jsou těmto podmínkám dobře přizpůsobeny, ba dokonce jsou na nich i reprodukčně závislé. Vyvinulo se u nich několik adaptací, díky nimž ani po působení intenzívního požáru zpravidla neodumírají a jsou schopny regenerace. Dělivé pletivo (kambium) v kmenech bývá chráněno tlustou borkou. Na kmeni a spodních větvích jsou spící pupeny, z nichž po ohoření celé koruny brzy vyrážejí nové výhony. U mnohých druhů je pod povrchem země vytvořen hlízovitě ztlustlý kmen (tzv. lignotuber), z něhož rostliny obrážejí, pokud jsou nadzemní části zcela zničeny. Tyto aspekty jsou velmi dobře vyvinuty u eukalyptů rostoucích v oblastech s častými požáry, zatímco u druhů z vlhčích oblastí jsou patrné méně. Oheň se v porostech blahovičníků šíří snadno a rychle. Čerstvé listy obsahují silice a jsou dosti vznětlivé. Na zemi bývá vrstva suchého opadu, který se díky obsahu fenolických látek jen pomalu rozkládá a zároveň je silně hořlavý. Borka na kmeni se u řady druhů odlupuje v odstávajících plátech nebo pruzích, které zůstávají viset na kmeni a oheň se po nich snadno šíří do korunního patra. K rozšiřování ohně dochází i na větší vzdálenosti, neboť hořící cáry kůry poletují vzduchem a s pomocí větru jsou schopny přenést požár o stovky i tisíce metrů dál od místa, kde se uvolnily. Eukalypty jsou na požárech závislé i reprodukčně. Dřevnaté plody se u mnohých druhů neotevřou, dokud se nedostanou do kontaktu s ohněm. Uvolněná semena s úspěchem klíčí na holé půdě, kdežto v hustší vegetaci nebo vrstvě listového opadu se rostlinky zřídkakdy ujmou. Požár tak uvolňuje cestu k vývoji další generace eukalyptů.

Invazivita Vitalita eukalyptů a úspěšnost jejich pěstování mimo Austrálii souvisí s nedostatkem přirozených škůdců, neboť eukalypty se množí zpravidla semeny a při jejich výsadbě proto nedochází k zavlečení herbivorů z oblastí jejich přirozeného výskytu. V porovnání s řadou jiných cizokrajných dřevin nejsou příliš agresivními invazními rostlinami, a to navzdory jejich vitalitě, rychlému růstu a velké násadě semen. Pokud zplaňují, je to zpravidla jen v okolí výsadby. Příčina nízkého invazního potenciálu není dosud zcela uspokojivě vysvětlena. Mladé semenáčky mají vysokou úmrtnost a ve vlhčím prostředí jsou často napadány parazitickými houbami. K úspěšnému uchycení potřebují holou půdu, zatímco v zapojené vegetaci či vrstvě listového opadu rychle hynou. Další možnou příčinou jsou chybějící vhodné mykorhizní houby. Semena navíc postrádají létací zařízení a jejich dolet je omezený.

Historie