Dějiny Myanmaru se zabývají historií oblasti dnešního jihoasijského státu Myanmar, dříve nazývaného Barma.
Historie do počátku 19. století Prvním barmským státem bylo království Pugam (11.–13. století), které se rozkládalo na většině území dnešního Myanmaru a nakonec podlehlo vpádům Mongolů. Před Pugamským královstvím na území Myanmaru existovalo několik různých civilizací a kultur (např. městské státy Pyu a království Mon). Země byla znovu sjednocena až v 17. století. Po řadu staletí spolu jednotlivé etnické skupiny sváděly boje o moc a nadvládu. Barmánci získali převahu až v polovině 18. století. Během následující vlády barmských králů získal Myanmar své stávající hranice.
Období britské anexe královské Barmy (1824–1885) Záminkou k prvnímu ozbrojenému střetu mezi britskými a barmskými jednotkami byla sporná hraniční území, na která si činily obě země nárok. První britsko-barmská válka probíhala v letech 1824–1826. Začala nejprve v severozápadních hraničních oblastech Manípur, Kačhár a Ásám, ale Britové válku přenesli na území Dolní Barmy a po několika vítězstvích přiměli barmského panovníka k podpisu mírové smlouvy v Yantapou. Výsledkem smlouvy z Yantapou byl britský zisk Ásámu, Manípuru, Kačháru, Džaitije, Arakanu, Tenaserimu a finanční úhrada. V Barmě též byla zřízena britská rezidentura.
V samotné Barmě vyústila první britsko-barmská válka v řadu rolnických povstání, povstání etnických menšin a palácových převratů. Nicméně ani noví barmští panovníci nebyli ochotni s Brity spolupracovat či jednat, a tak se vzájemné vztahy těchto zemí opět ocitly na bodu mrazu. Britský vliv v barmském království nadále sílil a vrcholní představitelé Britské Indie usilovali o další intervenci v britský prospěch. Jako záminka Britům posloužil drobný konflikt v rangúnském přístavu, ze kterého vyvodili jen stěží přijatelné ultimátum. Po uplynutí ultimáta Britové zahájili na území Dolní Barmy bojové operace ústící v druhou britsko-barmskou válku v letech 1852–1853. Britové si v průběhu války podrobili Martaban, Rangún, Basein, Pegu a Prome, čímž odřízli barmské království od přístupu k moři (území, která Britové v Barmě kontrolovali po druhé britsko-barmské válce se souhrnně označují jako Dolní Barma a zbylé území barmského království jako Horní Barma). V té době také proběhl v Amarapuře palácový převrat a k vládě se dostal princ Mintoun, který byl ochotný s Brity jednat a zastavit válečné operace. Nebyl ale ochoten přistoupit na mírovou smlouvu, potvrzující Britům nově dobytá území Dolní Barmy.
náhled|Willoughby Wallace Hooper: Thipoa Min byl posledním králem barmské dynastie Konbaung (Myanmar) a také posledním barmským panovníkem v dějinách země. Jeho vláda skončila, když Barma byla poražena silami Britského impéria ve třetí anglo-barmské válce, dne 29. listopadu 1885, před oficiální anexí dne 1. ledna 1886. Na snímku je král Thipoa, královna Supayalat (?) a její sestra princezna Supayaji (?), listopad 1885.
Král Mintoun byl panovníkem usilujícím o modernizaci Horní Barmy. Založil nové královské město Mandalaj, reformoval státní správu, daňový systém a soudnictví. Nedostatek rýže v Horní Barmě jej přiměl ke zvětšení rozlohy obdělávané půdy a stavbě zavlažovacích kanálů. Investoval do průmyslových podniků a podstatná reforma se týkala také armády a výzbroje. Král Mintoun usiloval o navázání diplomatických styků s dalšími státy a vypravil diplomatické mise do Francie, Itálie a Velké Británie. Mise se snažily uzavřít obchodní a diplomatické vztahy. I nadále však hlavní prioritou jeho zahraniční politiky zůstávaly dobré vztahy s Brity. Zástupci Britské Barmy vyjednali několik obchodních dohod obsahujících snížení celních poplatků, uvolnění královských monopolů a umožnění tranzitního obchodu Britů s Čínou. Mintoun ale od smlouvy posléze odstoupil (z důvodu opakovaného britského neplnění závazků plynoucích ze smluv) a opět obnovil královský monopol na hospodářské produkty. Opětovné zavedení královského monopolu rozdmýchalo další reakce ze strany britských obchodníků a britských společností, působících na území Barmy. Mnohé hlasy vyzývaly k britskému zákroku. Z tohoto důvodu opět došlo k celkovému ochlazení diplomatických vztahů mezi britskou Dolní a Horní Barmou.
Po Mintounově smrti nastoupil na trůn roku 1878 král Thipoa. Thipoova neúspěšná vláda přinesla Horní Barmě celkový úpadek. Situace v království se značně zhoršila, menšinová etnika se proti králi vzbouřila a nepokoje se přenesly i do centrálních oblastí říše. Královská správa nad rozsáhlými celky ztratila kontrolu a narůstala kriminalita. Království se nedostávaly finanční prostředky, bujela korupce a vázl výběr daní, a tak bylo nuceno se dále zadlužovat. Výrazně se také zmenšil počet vojáků královské armády. Neúroda vyvolala migrace obyvatel z barmského království do Dolní Barmy. Vzájemné vztahy mezi Britskou Barmou a barmským královstvím byly značně ovlivněny zájmy vlivných britských obchodníků a společností usilujících o další rozšíření obchodních dohod. Diplomaté barmského království se snažili najít protiváhu k Velké Británii a jednali s Francií o uzavření vzájemné spojenecké dohody. Francie ale nebyla na žádnou závaznější dohodu ochotna přistoupit. Britský postoj se vlivem zhoršující se situace v Horní Barmě dále přitvrzoval a pod záminkou odmítnutého ultimáta přerostl roku 1885 ve třetí britsko-barmskou válku. Tato válka měla velmi rychlý průběh a jejím důsledkem bylo obsazení celého území Horní Barmy Brity a internace krále Thipoa s rodinou v Rantganari na západním pobřeží Indie. Barma na dlouhou dobu ztratila nezávislost.
Období britské koloniální nadvlády (1885–1939) První roky britské vlády v Horní Barmě byly poznamenány bouřemi odporu proti britské anexi země. Tento odpor byl iniciován členy královské rodiny a bývalé královské správy, kteří přišli o moc, a rozšířil se jak do měst tak do venkovských oblastí. Nepokojů se účastnili prostí obyvatelé, kteří byli nespokojeni se zrušením království a obávali se o budoucnost tradiční barmské kultury a buddhismu. V první polovině devadesátých let britská správa s nasazením posíleného počtu vojenských jednotek odpor tvrdě potlačila.
Barma byla administrativně připojena k Britské Indii. Vlastní správa Barmy měla sice řadu pravomocí, ale všechna zásadní rozhodnutí přináležela britské vládě v indické Kalkatě.
Britové usilovali o integraci Horní a Dolní Barmy a o vytvoření úplně nového správního aparátu. V rámci nového správního systému byla Barma rozdělena na oblasti spravované Brity přímo a nepřímo. Přímo byla spravována oblast tzv. vlastní Barmy. Vlastní Barma bylo území z většiny obývané Barmánci, Mony, Arakanci a Kareny a v jejím čele stál guvernér. Zbývající území byla vyčleněna jako tzv. hraniční oblasti. Tato území byla obývána hlavně etnickými menšinami Šanů, Kačjinů, Čjinů, Karenů a dalšími menšími pohraničními etniky.
V hraničních oblastech ponechali Britové pravomoci místním vládcům, kteří ale byli pod kontrolou britských úřadů a superintendentů. Hraničním oblastem bylo také ponecháno tradiční zvykové právo. Na území vlastní Barmy bylo zavedeno právo britsko-indické. Zvláštní status měl Kajaský stát, jemuž Britové poskytli formální nezávislost.
Hlavním městem Britské Barmy se stal Rangún, kde byla také zřizována sídla nových správních institucí a ministerstev. Byla budována nová koloniální armáda složená hlavně z britských, indických, karenských, kačjinských a čjinských vojáků. Etnickým Barmáncům nebylo umožněno do armády vstoupit.
Barmská správa postupně získávala širší správní nezávislost na Indii, až byla roku 1937 od Indie administrativně oddělena. Následně byl podle indického vzoru v Barmě zřízen dvoukomorový parlament v čele s britským guvernérem, přímo odpovědným londýnské vládě. Volby do právě zřízeného parlamentu se konaly roku 1936 a do čela nově zvolené vlády se dostal dr. Bha Mo. Volební právo v Barmě měla jen menší část obyvatelstva starší 21 let, se základním školním vzděláním a nemovitým majetkem. Zpočátku funkce ve státní správě zastávali pouze Britové a Indové, ale časem do složek státního aparátu a přední politiky začali pronikat i Barmánci.
Ihned po anexi začala koloniální správa s modernizací a industrializací země. Britové v Barmě zakládali průmyslové podniky, dále rozšiřovali stávající zemědělské plochy a budovali základní infrastrukturu. Stěžejní barmskou exportní surovinou byla rýže a pod britskou správou se Barma stala největším exportérem rýže na světě. Rychle se rozvíjela těžba ropy, barevných kovů a týkového dřeva. Barma tyto suroviny vyvážela nejčastěji do Indie a Velké Británie a naopak dovážela průmyslové výrobky. V podnikání působili hlavně Britové, kteří založili a řídili největší monopolní společnosti, a bohatí Indové.
Přibližně 70% všech obyvatel pracovalo v zemědělství a do úrodných delt přicházeli z Horní Barmy další rolníci. Půdu od drobných rolníků ve velkém vykupovali zejména indičtí kupci a pak ji dále pronajímali. Tak na venkově vznikala nepočetná skupina bohatých pozemkových vlastníků a vrstva rolníků, kteří nevlastnili pozemek vůbec žádný a půdu si najímali. Tuto transformaci ještě uspíšila hospodářská krize třicátých let, v jejímž důsledku byla výrazně snížena výkupní cena rýže a mnozí rolníci byli donuceni svou půdu prodat. Drobní rolníci si náhle nemohli dovolit platit pachtovné, daně a náklady spojené s obděláváním půdy a začali se tak hromadně zadlužovat, nejčastěji u indických bankéřů a lichvářů, čímž se finanční situace barmských rolníků dále zhoršovala. Zchudlí barmští rolníci spatřovali příčiny své tíživé životní situace v indických vlastnících půdy, lichvářích a britské správě. V nově budovaných průmyslových odvětvích se rychleji uplatňovali indičtí imigranti a to jak na kvalifikovaných tak nekvalifikovaných místech, což vyvolávalo odpor mezi nezaměstnanými Barmánci.
Velké změny proběhly ve školství. V předkoloniálním období základní vzdělání zajišťovaly školy při buddhistických klášterech a to pouze pro chlapce. V koloniálním období vznikaly nové státní školy evropského typu a školy misionářské, vyučující v angličtině. Do těchto škol docházely hlavně děti Britů a Indů. Většina Barmánců na tyto školy neměla dostatek financí, a tak hlavně na venkově jedinou možností získání vzdělání zůstaly buddhistické kláštery. Gramotnost se v Barmě pohybovala kolem 40% a byla výrazně vyšší u chlapců. První univerzita na území Barmy byla zřízena roku 1920 v Rangúnu.
V koloniálním období došlo ve složení barmské společnosti k podstatným změnám. Do Barmy přicházelo mnoho imigrantů z Indie a Číny a spolu s nimi také islám či hinduismus. Křesťanští misionáři z Velké Británie a Spojených států amerických šířili v Barmě křesťanství, zejména mezi menšinovými etnickými skupinami. Nejvíce křesťanů se nachází mezi Kareny, Kačjiny a Čjiny. Britská správa dle zásad své koloniální politiky do vnitřních záležitostí sanghy a buddhismu nezasahovala.
Ve dvacátých letech si mnozí Barmánci začali uvědomovat rozsah pronikání evropské kultury a anglického jazyka do tradiční barmské společnosti a školství a s tím spojený úpadek kultury barmské a podřadné postavení barmského jazyka. V této době začal vznikat moderní barmský nacionalistický proud, usilující o zrovnoprávnění postavení Barmánců. Vyhradil se také postoj sanghy, která v britské přítomnosti spatřovala možné ohrožení buddhismu a část radikálních mnichů se zapojila do nacionalistického hnutí. Studenti Rangúnské univerzity stávkovali za zrušení národnostní diskriminace ve školství a ustavení barmštiny jako rovnocenného výukového jazyka. Ve venkovských oblastech se zchudlí rolníci začali bouřit a po celé Barmě proběhla řada nepokojů včetně velkého Schaya Samova povstání, které získalo podporu po celé Barmě. Všechna povstání ale byla velmi rychle potlačena koloniálními jednotkami. Avšak v důsledku těchto rozsáhlých bouří nevole britská správa snížila daně v zemědělských oblastech.