Biochora je prostorová jednotka, používaná v botanice, zoologii, geografii, ad. Úroveň a velikost jednotky se v každém z těchto oborů liší.
Biochora (biogeografie) je vyšší typologická (opakovatelná) jednotka biogeografického členění ČR. Biochora člení území bioregionu na menší jednotky, které mají heterogenní ráz a vyznačují se svérázným zastoupením, uspořádáním, kontrastností a složitostí kombinace skupin typů geobiocénů. Tyto vlastnosti jsou dány kombinací vegetačního stupně, substrátu a reliéfu. Biochora tedy vychází z potenciálních podmínek krajinné sféry, zpravidla se ale vyznačuje i osobitým zastoupením aktuálních biocenóz. Velikost jednoho segmentu biochory bývá zpravidla v intervalu 0,5-102 km2.
Biochory jsou základními rámci pro: Vymezování reprezentativních biocenter regionálního významu a výjimečných biocenter místního významu Vymezování územního systému ekologické stability místního významu Hodnocení funkčnosti a reprezentativnosti regionálního ÚSES Vymezování nižších biogeografických jednotek, především skupin typů geobiocénů Biochory mohou sloužit jako zástupné územní jednotky pro hodnocení krajinného rázu Biochory začínají být užívány jako jednotky vhodné pro krajinné a územní plánování, především k definování přírodních podmínek
Vymezení biochor v Česku Na území Česka bylo vymezeno 366 typů biochor (celkem 9 186 segmentů biochor – uzavřených polygonů). Průměrná plocha jednoho segmentu biochory je kolem 8 km2. V hercynské podprovincii bylo vymezeno 330 typů biochor, v polonské jen 23 typů, v západokarpatské 66 typů a v severopanonské 29 typů. V jednotlivých bioregionech bylo vymezeno 2 až 49 typů biochor a 2 až 381 segmentů biochor. Z hlediska hodnocení krajinného rázu je biochora základní jednotku. Charakteristiky všech 366 typů biochor jsou obsahem publikace CULEK, Martin, a kol. Biogeografické členění České republiky II. díl.
Názvosloví Název biochora je používán např. dle Bučka et al. (1991) pro vyjádření jednotky bioty a neživé přírody (Köppen 1900), jako životní prostorové jednotky krajiny a ekosystémů je chápe Schmithüsen (1968), jako jednotky dělení vegetace v regionální dimenzi je pojímá Zlatník (1975) a Rejmers (1980) definuje biochoru jako soubor shodných biotopů. Pojem biochora vychází však především z terminologie užívané německou školou geografie krajiny (Neef 1967). Tato škola zavedla jednotky s příponou -chory. Tyto jednotky mají hierarchickou úroveň, a to mikrochory, mezochory a makrochory. V geografii pak existují i chory s předponami např. geochory nebo pedochory.
Označení biochory thumb|right|-2IA Izolované vrchy na vápencích suché oblasti 2. v.s. - PR Růžový vrch thumb|right|5US Zaříznutá údolí v kyselých metamorfitech 5. v.s. - PR Zemská brána Pro snadnou identifikaci typů biochor byl vytvořen čtyřmístný kód složený z jednoho znaménka, jedné číslice a dvou písmen. Proto například typ biochory Izolované vrchy na vápencích suché oblasti 2. v.s. je označen -2IA.
1. znaménko – uvádí se pouze znaménko "-" (minus), je však uvedeno pouze u biochor v případě, že se nacházejí oblasti srážkově relativně chudé.
2. číslice – vyjadřuje převažující vegetační stupeň v biochoře. Je použito členění podle A. Zlatníka, který pro ČR vymezil 8 vegetačních stupňů: 1. dubový 2. bukodubový 3. dubobukový 4. bukový 5. jedlobukový 6. smrkojedlobukový 7. smrkový 8. klečový
3. písmeno – vyjadřuje druh georeliéfu, v rámci ČR bylo vymezeno celkem 18 kategorií georeliéfu: A – antropogenní georeliéf (haldy, navážky, doly) B – rozřezané plošiny (s mělkými údolími) D – sníženiny (deprese, zpravidla podmáčené) H – hornatiny I – izolované vrchy (zpravidla neovulkanické kužely) K – ledovcové kary L – širší nivy (luhy) N – užší nivy P – pahorkatiny Q – pahorkatiny se skalními městy R – plošiny (roviny) S – svahy T – podmáčené roviny (mimo nivy) U – údolí (výrazná zaříznutá) V – vrchoviny W – vrchoviny se skalními městy Y – hornatiny se skalními městy Z – hřbety (výrazné) 4. písmeno – označuje v typu biochory půdní substrát a jeho vlhkost. Substráty normálně vlhké a suché jsou vyznačeny písmeny velké abecedy, substráty vlhké jsou označeny písmeny malé abecedy. Bylo vymezeno 23 substrátů normálně vlhkých a suchých a 8 typů substrátů vlhkých. A – vápence B – slíny (slínovce, vápnité jíly) C – (převážně) slínité flyše D – opuky E – spraše (a sprašové hlíny) F – vápnité pískovce H – hadce I – bazické neovulkanity J – (slabě) bazické krystalinikum K – (převážně) pískovcový flyš L – neutrální permské sedimenty M – droby (a slepence a břidlice Č. masivu) N – zahliněné štěrkopísky O – neutrální vulkanity P – neutrální plutonity Q – "pestré" metamorfity R – kyselé plutonity S – kyselé metamorfity T – křemence (a silicity) U – (terasové) štěrkopísky V – váté písky W – (kyselé kvádrové) pískovce X – kaolinické permské sedimenty
Reference
Kategorie:Biogeografické členění Česka