Třída Jamato () byla třída dvou bitevních lodí císařského japonského námořnictva, Jamato a Musaši, jejichž stavba byla započata v období před druhou světovou válkou a které byly dokončeny podle původního návrhu. Trup třetí jednotky, založený v roce 1940, byl během stavby přestavěn na letadlovou loď Šinano.
Při plném výtlaku dosahujícím téměř 72 000 T (73 000 t) se jednalo o největší bitevní lodě, jaké kdy byly postaveny. Třída Jamato byla rovněž vybavena největší dělostřeleckou výzbrojí, jaká kdy byla na válečné lodi instalována – devíti 460mm děly, z nichž každé dokázalo vystřelit granát o hmotnosti 1 460 kg na vzdálenost až 42 km.
Vzhledem ke spotřebě paliva a hrozbě ze strany amerických ponorek a letadlových lodí strávily Jamato i Musaši většinu své služby zakotveny v námořních základnách v Bruneji, Truku a Kure, přičemž byly několikrát nasazeny do boje v reakci na americké nálety na japonské základny.
Všechny tři lodě byly potopeny americkým námořnictvem: Musaši během leteckých útoků v Bitvě u Leyte v říjnu 1944, Šinano v listopadu 1944 po zásahu torpédy z ponorky USS Archerfish, když byla na cestě z Jokosuky do Kure k dovybavení výzbrojí, a Jamato v dubnu 1945 palubními letouny při plavbě z Japonska na Okinawu v rámci operace Ten-gó.
Pozadí vzniku Koncepce bitevních lodí třídy Jamato byla utvářena expanzionistickými tendencemi uvnitř japonské vlády, rostoucí průmyslovou kapacitou Japonska a potřebou vybudovat loďstvo dostatečně silné k zastrašení pravděpodobných protivníků.Johnston & McAuley, s. 123 Nejvýznamnějším z těchto faktorů byla tzv. doktrína Kantai kessen (japonsky ~ loďstvo rozhodující bitvy), námořní strategie přijatá císařským japonským námořnictvem před vypuknutím druhé světové války. Podle této doktríny měla japonská flota zvítězit ve válce prostřednictvím jediné, rozhodující námořní bitvy.Stille (2014), s. 10
vlevo|náhled|Musaši v srpnu 1942, foceno z přední paluby
Po skončení první světové války pokračovala mnohá námořnictva – včetně námořnictev Spojených států amerických, Spojeného království Velké Británie a Irska a císařského Japonska – ve výstavbě lodí, jejichž stavba byla zahájena během konfliktu, a tyto programy dále rozšiřovala. Vysoké náklady spojené s tímto zbrojením přiměly politické představitele k zahájení odzbrojovací konference. Dne 8. července 1921 pozval americký ministr zahraničí Charles Evans Hughes delegace dalších hlavních námořních mocností – Francie, Itálie, Japonska a Spojeného království – do Washingtonu, D.C., aby projednaly možné ukončení námořních závodů ve zbrojení. Výsledkem této tzv. washingtonské námořní konference byla Washingtonská námořní smlouva. Ta mimo jiné stanovila, že všechny budoucí bitevní lodě nesmějí přesáhnout standardní výtlak 35 000 T (35 562 t) a maximální ráži děl 16 palců (406 mm). Dále se signatářské státy dohodly, že nebudou po dobu deseti let stavět žádné další bitevní lodě a že žádnou stávající loď nenahradí dříve, než dosáhne věku dvaceti let.Friedman, s. 182Garzke & Dulin, s. 4–5
Ve třicátých letech se japonská vláda začala orientovat na ultranacionalistický militarismus.Willmott, s. 32 Toto hnutí usilovalo o rozšíření japonské říše tak, aby zahrnovala většinu Tichého oceánu a jihovýchodní Asie. Udržení tak rozsáhlého impéria – táhnoucího se přes 4 800 km od Číny po atol Midway – vyžadovalo značné loďstvo schopné trvale ovládat dobytá území.Schom, s. 42 Všechny bitevní lodě, které Japonsko postavilo před třídou Jamato, byly dokončeny ještě před rokem 1921, neboť Washingtonská smlouva znemožnila výstavbu dalších. Ve třicátých letech však tyto starší lodě prošly buď rekonstrukcí, nebo zásadní modernizací – často obojím.Willmott, s. 34; Gardiner & Gray, s. 229 Modernizace zahrnovala mimo jiné zvýšení rychlosti a palebné síly, což mělo Japonsku umožnit jak expanzi, tak obranu budoucí říše.Gardiner & Gray, s. 229–231, 234 Když Japonsko v roce 1934 v reakci na incident v Mukdenu vystoupilo ze Společnosti národů, vypovědělo rovněž všechny své smluvní závazky.Garzke & Dulin, s. 44 Tím se mu otevřela cesta k výstavbě válečných lodí větších, než ostatních námořních mocností.Willmott, s. 35
Japonský záměr získat kolonie bohaté na suroviny v oblasti Tichého oceánu a jihovýchodní Asie nevyhnutelně vedl ke konfrontaci se Spojenými státy, které se tak staly hlavním potenciálním protivníkem Japonska.Schom, s. 43 USA disponovaly výrazně větší průmyslovou kapacitou – tvořily 32,2 % celosvětové průmyslové výroby, zatímco Japonsko pouhých 3,5 %.Willmott, s. 22 Navíc někteří přední členové amerického Kongresu veřejně prohlašovali, že Spojené státy „předčí Japonsko v námořním zbrojení v poměru tři ku jedné“. Vzhledem k tomu, že japonský průmysl nebyl schopen soutěžit s americkým co do objemu produkce, rozhodli se japonští konstruktéři vyvinout nové bitevní lodě, které by jednotlivě převyšovaly své protějšky v americkém námořnictvu.Garzke & Dulin, s. 45 Každá z těchto lodí měla být schopna samostatně čelit několika nepřátelským válečným lodím současně, čímž by se eliminovala nutnost investovat do stavby bitevních lodí v rozsahu srovnatelném s USA.
Návrh vpravo|náhled|upright|Můstek Musaši Předběžné studie nové třídy bitevních lodí započaly po vystoupení Japonska ze Společnosti národů a jeho vypovězení Washingtonské a Londýnské námořní smlouvy. Mezi lety 1934 a 1936 bylo navrženo 24 počátečních variant. Tyto rané návrhy se výrazně lišily ve výzbroji, pohonu, odolnosti a pancéřování. Výzbroj hlavních baterií se pohybovala mezi děly ráže 460 mm a 406 mm, zatímco vedlejší baterie tvořily různé kombinace děl ráže 155 mm, 127 mm a 25 mm. Většina návrhů počítala s hybridním pohonem na bázi kombinace dieselového motoru a parní turbíny, ačkoli jeden návrh spoléhal výhradně na dieselový pohon a jiný pouze na turbíny. Maximální dosah jednotlivých návrhů se pohyboval mezi 6 000 nmi (11 000 km) u varianty A-140-J2 až po 9 200 nmi (17 000 km) u návrhů A-140A a A-140-B2 při rychlosti 18 uzlů (33 km/h). Pancéřování se lišilo od úrovně odpovídající ochraně proti palbě děl ráže 406 mm až po úroveň schopnou odolat střelbě z děl ráže 460 mm.Garzke & Dulin, s. 45–51
Po vyhodnocení těchto návrhů byly z původních čtyřiadvaceti vybrány dvě varianty jako finální možnosti: A-140-F3 a A-140-F4. Ty se lišily především v dosahu (4 900 nmi (9 100 km) oproti 7 200 nmi (13 300 km) při rychlosti 16 uzlů (30 km/h), a staly se základem pro závěrečnou studii, která byla dokončena 20. července 1936. Úpravy tohoto návrhu vedly k definitivnímu konstrukčnímu plánu z března 1937,Garzke & Dulin, s. 49–50 který předložil kontradmirál Keidži Fukuda. Nakonec byl stanoven dosah 7 200 nmi a od hybridního pohonu bylo upuštěno ve prospěch čistě turbínového. Dieselové motory byly z návrhu odstraněny kvůli problémům, které se vyskytly u ponorkové zásobovací lodě Taigei. Motory na této lodi, konstrukčně podobné těm plánovaným pro nové bitevní lodě, vyžadovaly „značné opravy a údržbu“,Garzke & Dulin, s. 49 aby byly udrženy v provozu, a to kvůli „zásadní konstrukční vadě“. Navíc v případě úplného selhání motorů by 200 mm silný pancíř nad strojovnami s dieselovými motory znemožnil jejich vyjmutí a výměnu.Garzke & Dulin, s. 50
Konečný návrh předpokládal standardní výtlak 64 000 T (65 000 t) a výtlak při plném zatížení 69 988 T (71 111 t),Garzke & Dulin, s. 53 což činilo lodě této třídy největšími bitevními loděmi, jaké byly kdy navrženy i skutečně postaveny. Výzbroj tvořilo devět děl ráže 460 mm, umístěných ve třech tříhlavňových věžích – každá z těchto věží vážila více než torpédoborec z 30. let 20. století. Návrh byl rychle schválen vrchním velením japonského námořnictva,Johnston & McAuley, s. 122 a to navzdory námitkám námořních leteckých důstojníků, kteří prosazovali výstavbu letadlových lodí namísto bitevních.Reynolds, s. 5–6 Celkem bylo plánováno pět bitevních lodí třídy Jamato.
Konstrukce Pancéřování vpravo|náhled|upright|Schematické znázornění pancéřování v oblasti zadní věže Třída Jamato, navržená k vedení boje proti více nepřátelským bitevním lodím současně,Schom, s. 270 byla vybavena těžkým pancéřováním, které námořní historik Mark Stille popsal jako poskytující „nepřekonatelnou úroveň ochrany v hladinovém boji“.Stille (2008), s. 37 Hlavní pancéřový pás podél boků plavidla měl tloušťku až 410 mm, přičemž příčné přepážky obrněné citadely dosahovaly tloušťky až 355 mm. Vzhledem ke střeleckým testům na Tose a novému japonskému granátu typu 91, který byl schopen pokračovat v dráze pod vodou na velkou vzdálenost, byla do konstrukce lodí začleněna i spodní pásová ochrana o tloušťce 200 mm.Garzke & Dulin, s. 94 Vrchní tvar trupu byl navíc velmi pokročilý; specifické boční zakřivení efektivně maximalizovalo pancéřovou ochranu a strukturální pevnost při současné optimalizaci hmotnosti. Pancéřování hlavních věží dokonce převyšovalo ochranu bočního pásu – čelní plát hlavních věží měl tloušťku 650 mm. Pancéřové pláty hlavního pásu a věží byly vyrobeny z kalené oceli typu Vickers, tedy čelně kalené pancéřové oceli.Garzke & Dulin, s. 65 Hlavní pancéřová paluba o tloušťce 200 mm byla vyrobena z nikl-chrom-molybdenové slitiny. Balistické zkoušky na střelnici v Kamegakubi ukázaly, že tato slitina překonává homogenní pláty Vickers o 10–15 %. Další vrstvy pancéřování byly navrženy úpravou obsahu chromu a niklu ve slitině. Vyšší obsah niklu umožňoval válcování a ohýbání plátu bez vzniku lomových vlastností.
Pro ochranu proti torpédům byl použit vícenásobný boční ochranný systém, který se skládal z několika dutých prostor a spodního pancéřového pásu; systém měl hloubku 5,1 m a byl navržen tak, aby odolal náloži 400 kg TNT. Přesto nebyly žádné části torpédové ochrany vyplněny kapalinou, a to navzdory známým výhodám této metody. To mohlo být důsledkem přecenění účinnosti spodního pancéřového pásu proti torpédům, snahy o snížení ponoru nebo zajištění dodatečných prostor pro vyrovnávací zaplavování.Lengerer, s. 288
V celé lodi byla široce využita relativně nová metoda obloukového svařování, která zvyšovala odolnost pancéřových plátů.Fitzsimons, s. 2609 Díky této technice byl spodní boční pancéřový pás zapojen do konstrukce trupu jako zesilující prvek. Celkově lodě třídy Jamato obsahovaly 1 147 vodotěsných oddílů, z nichž 1 065 se nacházelo pod pancéřovou palubou. Lodě byly rovněž navrženy s velkou rezervou vztlaku, aby se zmírnily účinky zaplavení.
Navzdory obrovské tloušťce pancéřování však ochranné schéma třídy Jamato trpělo několika zásadními konstrukčními nedostatky. Strukturální slabost existovala v oblasti přídě lodí, kde bylo pancéřování obecně tenčí, jak ukázalo poškození Musaši torpédem v roce 1943.Steinberg, s. 54 Trup Šinano vykazoval ještě větší konstrukční slabiny – loď byla na konci války urychleně dokončována, přičemž v době potopení neměla plně osazené pancéřování ani utěsněné vodotěsné oddíly. Torpédový ochranný systém fungoval výrazně hůře, než se očekávalo. Zejména velmi špatné spojení mezi horním a spodním pancéřovým pásem vytvořilo na trhliny náchylný spoj těsně pod čarou ponoru. V kombinaci s relativně malou hloubkou bočního ochranného systému a absencí kapalinového plnění to způsobovalo náchylnost lodí k poškození torpédy. Jak výrazné poškození Jamato jediným torpédem v roce 1943, tak potopení Šinano po zásahu čtyřmi torpédy v roce 1944 byly přičteny právě selhání těchto spojů.
Pohon