Planeta opic (v anglickém originále Planet of the Apes) je americká vědeckofantastická mediální franšíza filmů, televizních seriálů, komiksů a dalších produktů, pojednávající o světě lidí a inteligentních opic. Série započala roku 1963 románem Planeta opic francouzského spisovatele Pierra Boulla. V roce 1968 měla premiéru jeho filmová adaptace Planeta opic, která byla přijata pozitivně kritiky a stala se také komerčním hitem. Mezi lety 1970 a 1973 vznikly celkem čtyři sequely: Do nitra Planety opic, Útěk z Planety opic, Dobytí Planety opic a Bitva o Planetu opic. Nezískaly sice již tak příznivé ohlasy odborníků jako první film, byly však komerčně úspěšné. Původní filmovou sérii produkoval Arthur P. Jacobs pod svojí společností APJAC Productions a jejím distributorem bylo studio 20th Century Fox. Po Jacobsově smrti roku 1973 Fox převzal plnou kontrolu nad franšízou. V té době vznikly také dva televizní seriály.
Po delší přestávce přišel do kin roku 2001 filmový remake Planeta opic. V roce 2011 zahájil film Zrození Planety opic novou, rebootovanou filmovou sérii. Ta se roku 2014 dočkala druhého filmu Úsvit planety opic a v roce 2017 dalšího pokračování s názvem Válka o planetu opic. Všechny filmy franšízy utržily dohromady přes 2 miliardy dolarů, přičemž jejich celkový rozpočet činil necelých 570 milionů dolarů.
Planeta opic si získala pozornost mezi kritiky a obecenstvem zejména svým přístupem k řešení rasových otázek. Objevila se v ní však i témata práv zvířat a studené války. Série ovlivnila jak filmový svět a umění, tak i populární kulturu a politický diskurz.
Román Planeta opic (1963)
náhled|vpravo|alt=První americké vydání románu Planeta opic obsahující černé pozadí a oranžové a bílé nadpisy|První americké vydání románu Planeta opic V roce 1963 vyšel vědeckofantastický román Planeta opic (francouzsky La Planète des singes) od francouzského spisovatele Pierra Boulla. Napsal jej šest měsíců poté, co ho „téměř lidské projevy“ goril v zoo inspirovaly k úvahám o vztahu člověka a opice. Dílo bylo silně ovlivněno romány z 18. a 19. století o fantastických dobrodružných výpravách, především Guliverovými cestami. Jedná se o jednu z několika Boullových prací, ve které pomocí prvků sci-fi ukazuje nedostatky lidské povahy a přílišné spoléhání na technologie. Autor sám však žánr sci-fi odmítl a spíše preferoval označení „sociální fantasy“.
Román sleduje formou satiry příběh francouzského žurnalisty Ulyxe Méroua, který se účastní cesty ke vzdálené planetě. Na této planetě se však nacházejí primitivní lidé, kteří jsou loveni a zotročováni společenstvím opic. Opice se dělí na tři základní kasty: gorily, které představují policii a armádu, vědecky zaměřené šimpanze, a orangutany, kteří jsou politiky. Mérou zjistí, že dříve vládli planetě lidé, ale jejich pocit nedotknutelnosti dovolil přičinlivějším opicím je svrhnout. Poselstvím románu je, že lidská inteligence není pevně daná a mohla by degenerovat. Boulle považoval román za jedno ze svých menších děl, próza však získala značnou popularitu.
Do angličtiny jej roku 1963 přeložil Xan Fielding. Ve Spojených státech amerických byl román vydán pod názvem Planet of the Apes a ve Spojeném království Monkey Planet.
Původní filmová série Boullův literární agent Allain Bernheim představil román svého svěřence americkému filmovému producentovi Arthuru P. Jacobsovi, který přijel do Paříže kvůli nemovitostem pro svou novou firmu APJAC Productions. V té době Jacobs mluvil s několika literárními agenty a hledal náměty na nové filmy. Říkal jim, že „by rád našel něco, co je podobné King Kongovi.“ Bernheim původně pověděl Jacobsovi o románu Françoise Saganové, který však producent odmítl. Bernheim si vzpomněl na dřívější Jacobsovu poznámku o King Kongovi a zmínil román La Planète des singes, i když vůbec neočekával, že by o něj Jacobs měl zájem. Předložený příběh však Jacobse zaujal a okamžitě k němu koupil filmová práva.
Planeta opic (1968)
náhled|vpravo|upright|alt=Zamračený Charlton Heston, hvězda filmů Planety opic, na černobílé fotografii|Charlton Heston, hvězda Planety opic náhled|vpravo|upright|alt=Režisér filmu Planeta opic Franklin J. Schaffner je zachycen z profilu na černobílé fotografii, jak mluví s lidmi|Franklin J. Schaffner, režisér Planety opic Po koupi filmových práv strávil Arthur P. Jacobs tři roky přesvědčováním filmařů, aby se zapojili do projektu. Najal řadu umělců, již měli za úkol vytvořit zkušební náčrtky, a na post scenáristy přivedl autora seriálu The Twilight Zone Roda Serlinga. Ten upravil původní příběh a představil několik nových témat, včetně studené války. Přepsal také konec, který odhalí, že se jedná o planetu Zemi ve vzdálené budoucnosti, již lidé zničili jadernou válkou. Kvůli vysokým nákladům, které byly odhadovány na 10 milionů dolarů, nechtělo film produkovat žádné evropské ani hollywoodské studio. Jacobs a přidružený producent Mort Abrahams nakonec přesvědčili herce Charltona Hestona, aby ztvárnil jednu z hlavních postav. Heston jim na oplátku doporučil režiséra Franklina J. Schaffnera. Spolu natočili kamerovou zkoušku, která přesvědčila studio 20th Century Fox, aby do filmu vložilo značné finanční prostředky.
Studio 20th Century Fox však trvalo na snížení rozpočtu na 5,8 milionu dolarů. Producenti následně najali druhého scenáristu Michaela Wilsona, jednoho z autorů filmu Most přes řeku Kwai, jenž byl natočen podle stejnojmenné předlohy od Pierra Boulla, aby Serlingův scénář přepsal. Kvůli finančním úsporám na vizuálních efektech byly opice dle Wilsona primitivnější než v románu. Nový scénář obsahoval jinou zápletku a dialogy, ale zachoval téma studené války a Serlingův konec. Masky vytvořil John Chambers.
Charlton Heston ztvárnil amerického astronauta George Taylora pocházejícího z 20. století. Ten cestuje na podivnou planetu, na které primitivním lidem vládnou opice. Kim Hunterová a Roddy McDowall ztvárnili šimpanze Ziru a Corneliuse, Linda Harrisonová pak Taylorovu lásku, lidskou dívku Novu. Maurice Evans se představil v roli „zloducha“ doktora Zaia, orangutana-vědce. Závěrečná scéna, ve které Taylor objeví ruiny sochy Svobody a uvědomí si, že se celou dobu nacházel na Zemi, se stala jednou z nejikoničtějších filmových scén 60. let 20. století. Film byl do kin uveden 8. února 1968 a zlomil tehdejší rekordy v tržbách. Stal se jedním z deseti nejvýdělečnějších filmů Severní Ameriky roku 1968. Vydělal přibližně 22 milionů dolarů, téměř čtyřnásobek svého rozpočtu, a i kritiky byl přijat pozitivně. John Chambers obdržel čestnou cenu Akademie za masky. Jednalo se o vůbec prvního Oscara, kterého získal maskér. Na cenu Akademie byli také nominováni další dva členové filmového štábu, za hudbu Jerry Goldsmith a za kostýmy Morton Haack. Studio Fox kontaktovalo Jacobse a Abrahamse kvůli vytvoření sequelu, ačkoli producenti s natočením dalších pokračování původně nepočítali.
Do nitra Planety opic (1970)
Plánování pokračování s názvem Beneath the Planet of the Apes začalo dva měsíce po premiéře původního filmu. Jacobs a Abrahams zvažovali několik návrhů od Roda Serlinga a Pierra Boulla, nakonec je však odmítli. Na podzim roku 1968 najali producenti scenáristu Paula Dehna, který napsal scénáře pro další dva filmy. Herec Charlton Heston neměl o sequely zájem, souhlasil však, že by se objevil v několika scénách, pokud by jeho postava byla zabita a jeho honorář darován charitě. V jedné z mnoha verzí scénáře přidal Dehn nového protagonistu, astronauta Brenta. Na místě režiséra nahradil Franklina J. Shaffnera Ted Post, který byl producenty najat 8. ledna 1969. Shaffner byl totiž v danou dobu již vytížený, neboť pracoval na filmu Generál Patton. Z plánovaných 5,5 milionu dolarů snížilo studio rozpočet snímku na 3,4 milionu.
Příběh pojednává o astronautu Brentovi (ztvárnil jej James Franciscuss), který se vydává do budoucnosti, aby našel Taylora. Po setkání s opicemi z prvního filmu ho nakonec najde. Taylor je však vězněn lidskými mutanty, kteří žijí v podzemí a uctívají starou jadernou bombu. V rolích Ziry, Zaia a Novy se vrátili Kim Hunterová, Maurice Evans a Linda Harrisonová. Roddyho McDowalla v roli Corneliuse nahradil David Watson, protože McDowall měl již jiné herecké závazky. Generála Ursa si zahrál James Gregory a vůdce mutantů Méndeze pak Paul Richards. Film měl premiéru 26. května 1970. Na snímek se snesla vlna negativní kritiky, která jej po Bitvě o planetu opic považuje za druhý nejhorší z pěti filmů původní série. Kasovně se však jednalo o úspěch, tržby se přiblížily prvnímu dílu. Navzdory závěru, který končí jadernou zkázou planety, požadovalo studio další sequel, a tedy vytvoření filmové série.
Útěk z Planety opic (1971)
náhled|vpravo|upright|alt=Sedící herec Roddy McDowall, který ztvárnil postavu Cornelia, na fotografii při udílení cen Akademie|Roddy McDowall se v Útěku z Planety opic vrátil jako Cornelius. Objevil se také ve dvou následujících filmech a v televizním seriálu Po finančním úspěchu snímku Do nitra planety opic najal producent Arthur P. Jacobs scenáristu Paula Dehna krátkým telegramem: „Opice žijí, je vyžadován sequel.“ Dehn začal okamžitě pracovat na scénáři pro další díl pojmenovaný Escape from the Planet of the Apes, původně nazvaný Secret of the Planet of the Apes. Producenti také přivedli nového režiséra Dona Taylora. Studio Fox však poskytlo filmu výrazně nižší rozpočet ve výši 2,5 milionu dolarů, což velmi omezilo produkční možnosti.
Aby se filmaři vypořádali s nízkým rozpočtem i závěrem předchozího snímku, udělili chystanému filmu nový směr. Opice Zira a Cornelius se vrátily zpět v čase do soudobých Spojených států amerických, čímž se omezila potřeba drahých kulis a masek. Zira a Cornelius jsou v příběhu zpočátku americkou společností akceptováni, avšak obavy, že jejich dítě způsobí úpadek dominance lidské rasy, vedou ke konfliktu. Jacobsova žena Natalie Trundy, která si v předchozím díle zahrála mutanta a v následujících snímcích opici Lisu, byla v Útěku obsazena do role doktorky Stephanie Brantonové. Doktora Lewise Dixona si zahrál Bradford Dillman, Ricardo Montalbán představoval Armanda a Eric Braeden ztvárnil antagonistu Ottu Hassleina.
Oproti předchozím snímkům se tento zaměřil spíše na rasový konflikt, jenž se stal hlavním tématem i zbytku série. Film měl premiéru 21. května 1971, tedy necelý rok po předchozím dílu Do nitra Planety opic, a kritiky byl přijat pozitivně. Od této chvíle se kritici na další filmy dívali spíše jako na součást větší série než jako na jednotlivé snímky. Frederick S. Clarke, šéfredaktor časopisu Cinefantastique, napsal, že postupně se rozvíjející série je příslibem první natočené epické sci-fi. Film si vedl dobře i v tržbách, které činily 12,3 milionu dolarů. Byly však nižší než u předchozích filmů. Studio Fox následně objednalo třetí sequel.
Dobytí Planety opic (1972)
Díky pozitivnímu přijetí filmu Útěk z Planety opic objednalo studio Fox další snímek s názvem Conquest of the Planet of the Apes, jehož rozpočet čítal jen 1,7 milionu dolarů. Na místo scenáristy se vrátil Paul Dehn, producent Jacobs pak najal režiséra J. Lee Thompsona, s nímž už dříve spolupracoval na dvou filmech. Pro tento snímek se Thompson a Dehn zaměřili na téma rasového konfliktu, které bylo sice využito už v předešlém filmu, avšak v Dobytí se stalo hlavním motivem. Dehn částečně připodobnil opice k Afroameričanům a vytvořil příběh, který byl podobný protestům Watts riots a dalším událostem spojeným s Afroamerickým hnutím za občanská práva. Roddy McDowall se ve filmu představil v roli Caesara, syna své předchozí postavy Corneliuse. Ricardo Montalbán se vrátil jako Armando, guvernéra Brecka ztvárnil Don Murray, Severn Darden se objevil jako Kolp a MacDonalda si zahrál Hari Rhodes.