Incident v Tonkinském zálivu nebo zjednodušeně Tonkinský incident je název pro dvě vojenská střetnutí (jedno z nich nebylo potvrzené) mezi Spojenými státy a Vietnamskou demokratickou republikou (Severní Vietnam) ve vodách Tonkinského zálivu. 2. srpna 1964 americký torpédoborec USS Maddox (DD-731) plul na výzvědné misi poblíž Severního Vietnamu. Tři torpédové čluny Severního Vietnamu (zřejmě pod dojmem, že lodě USA provádí nájezdy na Severovietnamské pobřeží) spustily na torpédoborec útok, od kterého je neodradila ani varovná střelba. Torpédoborec si přivolal leteckou pomoc, útok opětoval, přičemž jeden člun byl potopen a jeden těžce poškozen. Z čtyř nasazených letounů F-8 Crusader amerického námořnictva z letadlové lodi Ticonderoga, přičemž jeden z nich byl lehce poškozen. Při incidentu zemřeli 4 severovietnamští námořníci a 6 jich bylo zraněno. Na americké straně nebyly žádné ztráty.

Druhý střet se měl odehrát o dva dny později 4. srpna, kdy měly údajně severovietnamské lodi bez příčiny zaútočit na americká plavidla v mezinárodních vodách Tonkinského zálivu. Až v roce 2005, kdy došlo k odtajnění materiálů Národního bezpečnostního úřadu, vyšlo najevo, že druhý střet se velmi pravděpodobně vůbec neodehrál a severovietnamské námořnictvo 4. srpna na americké lodě nezaútočilo.Hanyok, R. J., 1998: Sunks, Bogies, Silent Hounds, and the Flying Fish: The Gulf of Tonkin Mystery, 2-4 August 1964, str. 1–55 (odtajněno v r. 2005) Citováno: 16. září 2011 Ve zprávě je doslova uvedeno:

Není to tak, že by se tu noc odehrál jiný příběh; v tu noc neproběhl žádný útok. … Po pravdě, hanojské námořnictvo tu noc nepodniklo nic, ale zabývalo se záchranou dvou člunů poškozených 2. srpna.Hanyok, R. J., 1998: Sunks, Bogies, Silent Hounds, and the Flying Fish: The Gulf of Tonkin Mystery, 2-4 August 1964, str. 177 (odtajněno v r. 2005) Citováno: 16. září 2011

Prezident Lyndon Johnson údajně v roce 1965 v soukromí přiznal pochybení, že „pokud ví, tak námořnictvo střílelo na velryby“.http://zpravy.idnes.cz/vstup-usa-do-vietnamske-valky-dkr-/zahranicni.aspx?c=A140731_140703_zahranicni_bse Zatímco první incident americký prezident Lyndon B. Johnson odsoudil a varoval Severní Vietnam před nevyvolanými útoky, druhý falešný střet měl za následek schválení Rezoluce o Tonkinském zálivu, která se stala právním podkladem pro zapojení USA do nevyhlášené války proti Severnímu Vietnamu (Vietnamské demokratické republice) a zároveň dala americkému prezidentovi plnou moc asistovat kdekoliv v Jihovýchodní Asii v boji proti „komunistické agresi“.

Pozadí

Ačkoliv se Spojené státy v roce 1954 zúčastnily Ženevské konference, která měla ukončit válečný stav mezi Francií a Vietnamem na konci války v Indočíně, odmítly nakonec podepsat smlouvu vzešlou z této konference. Ta mimo jiné určovala dočasnou linii zastavení palby, která měla oddělit znepřátelené armády, a nařizovala také volby, které měly rozhodnout o politické budoucnosti Vietnamu do dvou let. Také zakazovala jakékoliv politické zasahování jiných zemí, vytváření nových vlád bez řádných voleb a přítomnost zahraničních vojsk.

Od roku 1961 čelil jihovietnamský prezident Ngô Đình Diệm rostoucí nespokojnosti některých částí populace, včetně některých buddhistů, kteří se stavěli na odpor proti jeho katolické vládě. Po potlačení špiček hnutí Viet Minh, které bojovalo za slíbené volby v letech 1955 a 1959, čelil Diem rostoucímu povstání vedenému komunisty, které se vystupňovalo v roce 1961. V jeho čele stála Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu (Vietkong).Doyle, Edward (1981), str. 145–148. Spojené státy začaly poskytovat přímou podporu jihovietnamské vládě ve formě finanční a vojenské pomoci, ale také vysíláním vojenských poradců, jejichž počet stoupl z 600 v roce 1961 na 16 000 na konci vlády prezidenta Kennedyho v roce 1963.

Incident v Tonkinském zálivu se odehrál necelý rok po jmenování Johnsona do úřadu prezidenta Spojených států. Jako viceprezident J. F. Kennedyho byl do úřadu jmenován ihned po jeho zavraždění 22. listopadu 1963 a v roce 1964 se ucházel o znovuzvolení. Prezident Kennedy původně zastával politiku posílání podpory a vojenských poradců do Vietnamu. Později své uvažování začal měnit, protože si povšiml neschopnosti a neochoty vlády v Saigonu provést potřebné reformy, což nakonec vedlo k převratu, který v tichosti podporovala CIA, a zavraždění diktátora Diema 2. listopadu 1963. Krátce před svým zavražděním zahájil Kennedy omezenou mobilizaci amerických sil. Johnsonův pohled byl podobný, ale na rozdíl od Kennedyho podporoval eskalaci konfliktu ve Vietnamu jako prostředek jak čelit, jak věřil, expanzivní politice Sovětského svazu. Podporoval politiku rozdělení oblasti do dvou bloků (tak jako jinde ve Studené válce), aby bylo zabráněno vítězství komunismu v celé Jihovýchodní Asii podle teorie „dominového efektu“. Po zavraždění Kennedyho nařídil prezident Johnson vyslání dalších jednotek na podporu vlády v Saigonu a zahájil tak dlouhodobou přítomnost amerických sil v Jihovýchodní Asii. 250px|náhled|vlevo|Mapa Tonkinského incidentu podle námořnictva USA

V roce 1961 začal přísně utajovaný program tajných akcí proti Severnímu Vietnamu, známý pod označením Operační plán 34-Alfa pod vedením CIA. V roce 1964 přešel program pod Ministerstvo obrany USA.Joint Chiefs of Staff: Military Assistance Command, Vietnam Studies and Observations Group, Documentation Study (červenec 1970), Annex F, Appendix x. Pro účely námořních operací byly tajně zakoupeny rychlé hlídkové lodě třídy Tjeld z Norska a ty byly poslány do Jižního Vietnamu. Posádky těchto lodí sice tvořili jihovietnamští námořníci, ale souhlas k akcím dával přímo americký admirál U.S. Grant Sharp, Jr., který zase dostával rozkazy z Bílého domu.MACSOG Documentation Study, Appendix C, str. 14. Poté, co započaly s útoky na severovietnamské pobřeží, Hanoj vznesla stížnost k Mezinárodní komisi pro dohled a kontrolu ve Vietnamu, která byla ustanovena v roce 1954, aby dohlížela na plnění podmínek určených Ženevskou konferencí. Spojené státy odmítly jakoukoliv zodpovědnost. O čtyři roky později ministr obrany Robert S. McNamara přiznal, že americké lodě spolupracovaly na jihovietnamských útocích proti Severnímu Vietnamu.

Tehdejší američtí politici a později i historici však nebrali do úvahy i další akce v rámci Operačního plánu 34-Alfa, které Tonkinskému incidentu přímo předcházely. Noc před útokem na severovietnamské zařízení na ostrovech Hon Me a Hon Ngu, byli do Severního Vietnamu vysláni tajní agenti, kteří však byli odhaleni. Další noc zaútočily dva laoské stíhací bombardéry (na popud CIA a pilotované thajskými žoldnéři) na pohraniční základny severovietnamské armády. Hanojská vláda se proto pravděpodobně domnívala, že šlo o vzájemně koordinované akce, které měly vystupňovat vojenský tlak proti Severnímu Vietnamu.

Incident Daniel Ellsberg, který měl službu v Pentagonu v noci 4. srpna, dostal z lodi zprávy o tom, že loď je na tajné špionážní misi s krycím názvem DESOTO blízko severovietnamských teritoriálních vod.Polmar, Norman: The U. S. Navy Electronic Warfare (Part 1), United States Naval Institute Proceedings, Říjen 1979, str.138 Tuto misi začal USS Maddox (DD-731) 31. července 1964 a operaci velel ze své vlajkové lodi USS Bon Homme Richard (CV-31) admirál George Stephen Morrison. Maddox měl příkazy nepřibližovat se k severovietnamskému pobřeží na vzdálenost menší než 8 mil (13 km) a od pobřeží ostrova Hon Nieu se měl držet ve vzdálenosti minimálně 4 míle (6 km).Pentagon Papers Military Pressures Against North Vietnam, February 1964-January 1965, (Boston: Beacon Press, 1971), str. 157–206

První útok náhled|vpravo|300px|Fotografie z USS Maddox ze 2. srpna 1964 zachycuje tři severovietnamské torpédové čluny pod palbou. 2. srpna Maddox hlásil, že byl napaden třemi severovietnamskými torpédovými čluny třídy P-4 ve vzdálenosti 28 mil (45 km) od pobřeží v mezinárodních vodách. Maddox hlásil, že se musel vyhnout útoku torpéda a zahájit palbu svými 127milimetrovými kanóny, aby zatlačil hlídkující čluny na ústup. Americké námořnictvo reagovalo leteckým útokem čtyř letounů F-8 Crusader z letadlové lodi USS Ticonderoga (CV-14) na ustupující čluny, přičemž hlásilo, že jeden severovietnamský člun potopilo a druhý těžce poškodilo. Maddox utrpěl jen velmi malé poškození zásahem 14,5 mm projektilu a vrátil se do jihovietnamských vod, kde se připojil k torpédoborci USS Turner Joy (DD-951). Severovietnamci zase hlásili, že zasáhli Maddox jedním torpédem a jedno americké letadlo sestřelili.

Tento popis události je však v rozporu s odtajněnou interní studií NSA,Hanyok, R. J., 1998: Skunks, Bogies, Silent Hounds, and the Flying Fish: The Gulf of Tonkin Mystery, 2-4 August 1964 , stránky NSA. Citováno: 16. září 2011 kde se na straně 17 píše:

V 15:00 přikázal kapitán Herrick (velitel Maddoxu) zahájit varovnou palbu, pokud se severovietnamská plavidla přiblíží na deset tisíc yardů. V 15:05 Maddox vypálil tři salvy na výstrahu komunistickým člunům. Tato úvodní akce nebyla nikdy zmíněná Johnsonovou administrativou, která trvala na tom, že vietnamské lodě střílely jako první.

I před těmito odhaleními však existovaly názory, že akce Maddoxu musely být pro Severní Vietnam provokací, protože se kryly s tajnými jihovietnamskými přepady. Hlídkové lodě akce DESOTO měly totiž příkaz shromažďovat informace právě o těch radarech a elektronických zařízeních na pobřeží Severního Vietnamu, na které byla zaměřena činnost operace 34-Alfa. Proto bylo pro armádu Severního Vietnamu logickým závěrem, že tyto dvě akce spolu souvisí. Tím, že se Maddox přiblížil až na 4 míle od ostrova Hon Me, narušil zónu 12 mil, kterou jednostranně vyhlásil Severní Vietnam. Spojené státy tento limit neuznávaly.

Jiní zase, jako například admirál Sharp, trvali na tom, že americké akce nevyprovokovaly incident z 2. srpna. Sharp tvrdil, že severovietnamský radar sledoval Maddox podél pobřeží, a proto věděl, že Maddox ve skutečnosti nenapadal Severní Vietnam, a že Hanoj (a nebo místní velitel) nařídila svým lodím zaútočit na něho. Severovietnamský generál Phùng Thế Tài později prohlašoval, že Maddox byl sledován již od 31. července, napadal rybářské čluny 2. srpna a tím nutil námořnictvo Severního Vietnamu k akci.Interview with Phung The Tai, 1981. 19.02.1981. WGBH Media Library & Archives. Citováno: 17. září 2011.

Sharp také poznamenal, že rozkazy dané Maddoxu, aby se držel nejméně 8 mil od pobřeží Severního Vietnamu, znamenaly, že loď se neustále nacházela v mezinárodních vodách. Navíc v dějinách se už uskutečnilo mnoho podobných akcí a žádná z nich nevyvolala podobný incident.Admiral U.S. Grant Sharp: Strategy for Defeat — Vietnam in Retrospect (San Rafael, CA: Presidio Press, 1978) str.42

Údajný druhý útok 4. srpna byla do oblasti vyslána další hlídka operace DESOTO, která se skládala z torpédoborců Maddox a Turner Joy, s rozkazy „dát o sobě vědět“ po prvním incidentu. Tentokrát se lodě měly držet minimálně 11 mil (18 km) od pobřeží Severního Vietnamu. Během noci a časného rána, kdy nastala bouřka a silné vlnobití, torpédoborce údajně obdržely radarové, sonarové a radiové signály, o kterých si myslely, že představují další útok námořnictva Severního Vietnamu. Asi dvě hodiny lodě střílely na objekty, které viděly na radaru a prudce manévrovaly před údajnými nepřáteli. Navzdory tvrzením, že potopily dva nepřátelské torpédové čluny, se na moři nenašla žádná stopa po vracích nebo těla vietnamských námořníků ani žádný jiný fyzický důkaz o domnělém boji.

V 01:27 washingtonského času telegrafoval Herrick do Washingtonu, že útok se možná vůbec nestal, a že v oblasti nemusela být žádná vietnamská plavidla:

„Po přehodnocení akce se ukazuje, že mnoho hlášených kontaktů a vystřelených torpéd bylo pochybných. Účinky mimořádného počasí na radar a přehnané reakce obsluhy sonarů mohly způsobit mnoho takových hlášení. Maddox neměl žádný vizuální kontakt. Navrhuji celkové vyhodnocení situace před jakýmikoliv dalšími opatřeními.“