Wellington (maorsky: Te Whanganui-á-Tara) je hlavní město a významný přístav Nového Zélandu. Nachází se na jihozápadním cípu Severního ostrova na pobřeží Cookova průlivu. Jde o nejjižněji položené hlavní město světa. Žije v něm obyvatel, společně s okolními městy Lower Hutt, Upper Hutt a Porirua tvoří třetí největší aglomeraci Nového Zélandu s celkovým počtem zhruba 400 tisíc obyvatel. Město bylo založeno anglickými osadníky v roce 1840, status hlavního města převzalo po Waitangi a Aucklandu o 25 let později. Ve Wellingtonu sídlí nejvyšší státní instituce Nového Zélandu jako parlament, vláda a nejvyšší soud.
Město je ze tří stran obklopeno mořem, takže jeho přístav hraje důležitou ekonomickou roli. Vzhledem k vysoké tektonické aktivitě v oblasti Nového Zélandu byl Wellington ve své historii několikrát zasažen silnými zemětřeseními. V roce 1855 vyvolalo zemětřesení desetimetrovou tsunami, která srovnala wellingtonský přístav se zemí. Podnebí v oblasti je poměrně vyrovnané se značným úhrnem srážek, který je nejvyšší v zimních měsících. V horách západně od města se budují větrné elektrárny.
Obyvatelstvo Wellingtonu tvoří z největší části Evropané, vysoce jsou zastoupeni Asiaté. Počet původních novozélandských obyvatel, Maorů, je oproti jejich průměrnému zastoupení na Novém Zélandu výrazně menší. Populace Wellingtonu je v porovnání s obyvatelstvem celého Nového Zélandu poměrně mladá, ekonomicky aktivní obyvatelstvo tvoří téměř tři čtvrtiny populace města. Vysoká je i úroveň vzdělanosti a roční příjmy wellingtonských domácností.
Dopravní obslužnost Wellingtonu zajišťují dvě státní dálnice, přístav a mezinárodní letiště, které ročně přepraví více než 5 milionů cestujících. Celý region má velmi bohatou síť veřejné hromadné dopravy. Tu zajišťují zejména autobusové spoje, dále vlaky, trajekty, několik trolejbusových linek a turisticky atraktivní lanová dráha s více než stoletou historií. Služeb hromadné dopravy využívá každoročně přes 35 milionů pasažérů.
Osídlení a název města Evropští kolonizátoři poprvé do oblasti Wellingtonu připluli 20. září 1839 na lodi jménem Tory patřící Novozélandské společnosti, anglické organizaci věnující se systematické kolonizaci Nového Zélandu. V lednu následujícího roku dorazilo na lodi Aurora dalších 150 osadníků. První domy byly stavěny v rovinaté oblasti kolem ústí řeky Hutt, kde se v současnosti nachází Petone, šestitisícové předměstí Lower Hutt. K přesunutí nově budované osady více do hor přiměl osadníky bažinatý terén a skutečnost, že svá první obydlí vybudovali v záplavové oblasti.
Město bylo osadníky pojmenováno podle Arthura Wellesleyho, 1. vévody z Wellingtonu a vítěze bitvy u Waterloo, jehož titul pochází z městečka v anglickém Somersetu. Maorský název pro město Wellington zní Te Whanga-nui-a-Tara, což v překladu znamená „velký přístav Tary“ podle jednoho z prvních domorodých obyvatel tohoto území. Lze se také setkat s názvem Pōneke nebo Te Upoko-o-te-Ika-a-Māui, „Hlava Máuiho ryby“, tradičním označením nejjižnější části Severního ostrova. To se váže k legendě, podle které byl celý Severní ostrov vyloven z vody polobohem Máuim.
Geografie left|thumb|Wellington z ptačí perspektivy z východní strany (2009) Wellington se rozkládá ve střední části Nového Zélandu, na jihozápadním cípu Severního ostrova na pobřeží Cookova průlivu. Voda obklopuje město ze tří stran, což mu poskytuje ideální polohu pro stavbu a provoz přístavu. Směrem na západ se zvedají kopce, na které se již také rozšiřuje městská zástavba a konstruují se zde větrné elektrárny. Se svou jižní zeměpisnou šířkou 41°17' je podle Guinnessovy knihy rekordů nejjižněji položeným hlavním městem světa. Vzhledem k malému prostoru pro rozvoj města mezi mořem a okolními kopci má v porovnání s ostatními městy Nového Zélandu velmi vysokou hustotu zalidnění. Společně s městy Lower Hutt, Upper Hutt a Porirua tvoří Wellington rozsáhlou aglomeraci s celkovým počtem kolem 400 tisíc obyvatel.
V zátoce wellingtonského přístavu se nacházejí tři ostrovy. Největší z nich, Someský ostrov (domorodci nazývaný Matiu), byl v minulosti využíván jako karanténní oblast, za první a druhé světové války jako internační tábor pro německé, později i japonské a italské obyvatelstvo Nového Zélandu. V současné době funguje jako přírodní rezervace pro ohrožené živočišné druhy. Ostatní ostrovy, Makaro a Mokopuna, jsou neobydlené.
Klima
Společně s celým Novým Zélandem má Wellington typické oceánické podnebí, díky čemuž jsou průměrné roční teploty poměrně vyrovnané. Průměrná teplota v letních měsících (prosinec až únor) se pohybuje okolo dvaceti stupňů Celsia a zřídkakdy překročí hranici 25 °C. V zimě obvykle teploty stoupají maximálně ke 14 stupňům Celsia a nepropadají se hlouběji než na čtyři stupně. Maximální naměřená teplota ve Wellingtonu byla 31,1 °C, nejnižší 1,9 stupně pod nulou.
Úhrn ročních srážek je rovněž poměrně vyrovnaný a vcelku vysoký. Ve městě nejvíce prší v zimních měsících, v červnu průměrný úhrn srážek dosahuje ke 147 milimetrům. Červen společně s červencem patří k nejvlhčím měsícům v roce. Za celý rok naprší ve Wellingtonu v průměru 1249 milimetrů. V období od května do září se v kopcích kolem města objevuje jinovatka. Sníh se ve městě a jeho okolí vyskytuje jen zřídka.
Podnebí ve městě je velmi větrné, a to zejména z důvodu celoroční tlakové níže v celé oblasti kolem čtyřicátého stupně jižní šířky. Wellington je tak vystaven západnímu proudění přicházejícímu k městu z Tasmanova moře. Větrné podnebí Wellingtonu je využíváno pro výstavbu větrných elektráren. Na konci roku 2009 byl dokončen projekt West Wind, jehož cílem byla výstavba 62 větrných turbín s celkovou kapacitou 143 MW. Dalším podobným projektem je Mill Creek, jehož cílem je vybudovat dalších 31 větrných elektráren.
Zemětřesení Nový Zéland leží v tektonicky aktivní oblasti na rozhraní Pacifické a Australské litosférické desky. Je součástí pacifické oblasti Ohnivého kruhu, který se vyznačuje hojným výskytem sopek a zemětřesení. Nejinak je tomu i v oblasti města Wellington, jehož obchodním centrem prochází velký tektonický zlom. V jeho blízkosti se nachází několik dalších výraznějších zlomů, v celé oblasti Wellingtonu je pak několik stovek menších tektonických poruch. Z toho důvodu zaznamenávají obyvatelé Wellingtonu každoročně několik otřesů, které jsou nejpatrnější ve výškových budovách.
thumb|Stará chatrč, Cuba Street (1883) Největší škody způsobila Wellingtonu série otřesů v roce 1848 a další velké zemětřesení v lednu 1855, kdy ve městě zrovna probíhaly oslavy 15. výročí jeho založení. Zemětřesení dosahovalo síly 8,2 stupně Richterovy stupnice a způsobilo vertikální pohyb zeminy až o 3 metry. Wellingtonský přístav zasáhla desetimetrová vlna tsunami přicházející z Cookova průlivu a proměnila ho v bahnitý močál. Byly zničeny kamenné budovy věznice a banky, otřesy neustála ani dvoupatrová budova vlády a vedlejší kanceláře městské rady. Většina domů však zemětřesení s větším či menším poškozením ustála, jelikož po zkušenostech z roku 1848 se ve městě stavěly zejména jednopatrové stavby ze dřeva.
Během zemětřesení se o několik metrů zvedl terén v místech, která byla původně zatopena vodou a sloužila wellingtonskému přístavu. To významně přispělo k rozšíření obchodního centra města (CBD – Central Business District). Následkem toho se například ulice Lambton Quay, dříve vedoucí podél pobřeží a často zaplavovaná přílivem, stala srdcem obchodního centra Wellingtonu a v současnosti je od pobřeží vzdálená asi 250 metrů.
Politika Politický význam Novozélandský parlament ve Wellingtonu poprvé zasedal 7. července 1862, avšak tou dobou ještě nebyl Wellington oficiálně hlavním městem země. V listopadu 1863 navrhl při zasedání parlamentu v Aucklandu tehdejší premiér Alfred Domett usnesení, podle kterého „se stalo nevyhnutelným, že sídlo vlády by mělo být přeneseno do vhodnější lokality u Cookova průlivu“. Panovaly totiž obavy, že jižní oblasti Nového Zélandu, kde se vyskytovala naleziště zlata, by se mohly odtrhnout a vytvořit samostatnou kolonii. Pro výběr nejvhodnější oblasti byli kvůli své nezávislosti zvoleni komisaři z Austrálie. Ti za vhodnou lokalitu zvolili Wellington zejména díky jeho poloze a strategickému přístavu. Wellington se tak v roce 1865 stal hlavním městem Nového Zélandu, když převzal tento status od Aucklandu, který jako hlavní město fungoval od roku 1841 (krátce po založení v září 1840). První oficiální zasedání parlamentu v novém hlavním městě se konalo 26. července 1865. Ve městě tehdy žilo okolo 4900 obyvatel.
Kromě parlamentu a vlády sídlí ve Wellingtonu i Nejvyšší soud Nového Zélandu.
Administrativa města Oblast spravovaná wellingtonskou městskou radou (Wellington City Council) je rozdělena na pět hlavních městských čtvrtí. Každá z nich zahrnuje několik oficiálních oblastí, které fungují například jako volební okrsky při volbách do městské rady. V rámci čtvrtí však existují i neoficiální oblasti, které obývají uzavřené komunity lidí. Městská rada má čtrnáct členů, kteří v ní zastupují jednotlivé čtvrti.
Městské čtvrti thumb|upright=1.5|Mapa jednotlivých oblastí Wellingtonu Následuje seznam městských čtvrtí a jejich rozdělení: Northern Ward Okrsky: Broadmeadows, Churton Park, Glenside, Grenada, Grenada North, Horokiwi, Johnsonville, Khandallah, Newlands, Ohariu, Paparangi, Tawa, Takapu Valley, Woodridge Neoficiální oblasti: Greenacres, Redwood, Linden
Onslow-Western Ward Okrsky: Karori, Northland, Crofton Downs, Kaiwharawhara, Ngaio, Ngauranga, Makara, Makara Beach, Wilton. Neoficiální oblasti: Cashmere, Chartwell, Rangoon Heights, Te Kainga
Lambton Ward Okrsky: Brooklyn, Aro Valley, Kelburn, Mount Victoria, Oriental Bay, Te Aro, Thorndon, Wadestown, Highbury, Pipitea, Roseneath
Southern Ward Okrsky: Berhampore, Island Bay, Newtown, Vogeltown, Houghton Bay, Kingston, Mornington, Mount Cook, Owhiro Bay, Southgate Neoficiální oblasti: Kowhai Park
Eastern Ward Okrsky: Hataitai, Lyall Bay, Kilbirnie, Miramar, Seatoun, Breaker Bay, Karaka Bays, Maupuia, Melrose, Moa Point, Rongotai, Strathmore Neoficiální oblasti: Crawford, Seatoun Bays, Seatoun Heights, Miramar Heights, Strathmore Heights
Turistické zajímavosti Ve Welingtonu mimo jiné sídlí novozélandské národní muzeum Te Papa s historickou, přírodovědnou a uměleckou sbírkou. Parlamentní budovy Ve městě stojí novogotická budova parlamentní knihovny, jež jako jediná z komplexu parlamentních budov nebyla zničena požárem v roce 1907. Postavena byla architektem Thomasem Turnbullem ve dvou etapách v letech 1883 a 1899, knihovna zde sídlí od roku 1901. Ačkoli velký požár přežila, neobešla se bez poškození a po dalším požáru v roce 1992 prošla nákladnou tříletou restaurací. Mezi zajímavosti knihovny patří mimo jiné původní železné dveře, které úspěšně chránily uložené svazky před požárem. V budově se nachází originální rozetová okna, jež jsou v současnosti v nočních hodinách prosvětlována.
thumb|left|Budova parlamentu a „Včelí úl“ Požáru parlamentního komplexu v roce 1907 podlehla i původní dřevěná budova, ve které zasedal vlastní parlament. V únoru 1911 vyhlásil tehdejší novozélandský premiér Joseph Ward soutěž na podobu nové budovy, které se zúčastnilo 33 návrhů. Vítězem se stal architekt John Campbell, jenž přišel s návrhem neoklasicistní parlamentní budovy a nové knihovny, která měla nahradit onu původní novogotickou. Výstavba začala v roce 1914 a dokončena byla v roce 1922. Parlament se však do nové budovy přemístil již o čtyři roky dříve, aby mohl ukončit své působení ve staré budově novozélandské vlády, která pro obě instituce kapacitně nevyhovovala.