Polsko-sovětská válka (polsky wojna polsko-bolszewicka; též polsko-ruská válka, únor 1919 – březen 1921) představovala střetnutí mezi sovětským Ruskem a po první světové válce obnoveným Polskem. Poláci v čele s Józefem Pilsudským plánovali vojenskou expanzí do národnostně smíšených oblastí Kresů obnovit hranice Polsko-litevské unie z roku 1721 na úkor běloruského, ukrajinského a ruského obyvatelstva. Polsko využilo chaotické situace, jež byla důsledkem stále trvající občanské války v Rusku, a ve válce zvítězilo. Výsledek polského vítězství se pak zachoval do začátku druhé světové války a německo-sovětské okupace roku 1939.
Situace na přelomu 1918–1919 Rusko-polská válka byl konflikt dvou nově utvořených států – sovětského Ruska, které vzniklo Velkou říjnovou revolucí roku 1917, a Polska, které vyhlásilo nezávislost teprve na konci roku 1918. Obě strany vstupovaly do konfliktu s rozdílnými cíli. Sověti viděli v Polsku jakýsi most k vyspělým evropským národům, most, který je nutno v zájmu celosvětového rozšíření revoluce překročit. Sovětský útok západním směrem, přes území Polska, byl veden snahou rozšířit komunistickou revoluci v Evropě. V té době probíhaly komunistické revoluce v Německu a v Maďarsku a Sověti se těmto revolucím snažili pomoci. Situace v Evropě zničené I. světovou válkou byla těsně po válce pro komunistické hnutí velmi příznivá a sovětské vedení toho chtělo využít. Polsko vedené Józefem Piłsudským naopak chtělo získat oblasti bývalé Polsko-litevské unie, str.245 – odkaz k 3. březnu 1919, kdy polská vláda požadovala obnovu hranic z roku 1772 a zároveň si zajistit co nejlepší pozici v případném boji o polskou nezávislost.
Zpočátku bránila snahám o ovládnutí širokého pásu polsko-ruského pohraničí, který se táhl od Litvy až po Rumunsko, přítomnost německých sil sdružených pod hlavičkou Oberkommanda-Ostfront, vedených generálem Maxem Hoffmannem.Davies, str.22 To se však v prosinci 1918 začalo stahovat zpět do Pruska, a nechalo tak oběma soupeřícím stranám volný prostor.
Rok 1919 První krok učinili Poláci, zatímco Rusové byli zaneprázdnění stále probíhající ruskou občanskou válkou, jež skončila až v roce 1922. Poláci obsadili Litvu, většinu Běloruska, Západní Ukrajinu. Na kroky polské strany reagovali Rusové, když v lednu 1919 vpochodovala nově zformovaná Západní armáda pod velením Alexandra Mjasnikova do Vilna a Minsku. 12. ledna pak byl nařízen hloubkový průzkum k linii Němen-Ščara. Na nově dobytém území byla založena Litevsko-běloruská socialistická republika (Lit-Běl). Polská armáda se dala do pohybu 9. února ve dvou skupinách. Severní postupovala k Baranavičy a Jižní na Pinsk.Davies, str.24 První srážka mezi armádami se odehrála 14. února v městečku Bereza Kartuska.Davies, str.25 Dne 16. února se pak mezi sebou střetly u měst Grodno a Kobryn.Kronika 20. století, str.244 Následující dva měsíce se odehrály v režii pozičních přesunů a zabezpečování pozic. První velkou akcí se tak stala až Vilenská operace z dubna 1919.Davies, str.44
Vilenská operace náhled|vlevo|Vilenská operace náhled|vpravo|Mapa oblasti k březnu 1919 Piłsudski začal řídit frontové operace od svého příjezdu na frontu 15. dubna. Jeho záměrem bylo využít nepřipravenosti sovětských sil, vrazit klín mezi uskupení ve Vilnu a Lidě a následně obsadit samotné Vilno. Na podpoření tohoto plánu byly tajně přemístěny dvě pěší divize a jízdní brigády do Papierni. Na odvrácení pozornosti sovětského velení provedli generálové Lasocki a Mokrzecki útoky proti Lidě, Novogrudoku a Baranavičy. Levé křídlo postupujících vojsk měl krýt plukovník Freye.Davies, str.46
Vlastní operace začala 16. dubna. Jako první vyrazila z prostoru Papierni jízdní skupina plukovníka Beliny-Prażmowského, celkem devět švadron s lehkou baterií dělostřelectva. V druhém sledu následoval generál Śmigły-Rydz s třemi prapory 1. pěší divize a dvěma bateriemi těžké artilerie. Překročili potok Dziłwa a bez většího odporu postupovali na Vilno. 17. dubna stál Beliny-Prażmowski v Turgiele, odkud vstoupil do Vilna z jihovýchodu. Śmigły-Rydz mezitím se svojí pěchotou urazil 64 kilometrů za dva dny a usídlil se v Bienankonii, čímž přerušil spojení mezi Vilnem a Západní divizí polských střelců (Poláci sloužící v Rudé armádě), kontrolující oblast Lida-Baranoviči. 18. dubna se Belina-Prażmowski rozhodl využít moment překvapení, nečekal na podporu pěchoty a vzal Vilno útokem. K útoku došlo na druhý den, kdy v šest hodin ráno zaskočila polská jízda sovětské obránce, obsadila životně důležité nádraží i s vlakem, který následně poslali po trati pro pěchotu. Polští jezdci se pak rozprostřeli po městě čímž znesnadnili sovětské posádce možnost protiútoku. K večeru začala do města přijíždět na vlaku pěchota a Sověti byli nuceni se stáhnout za řeku do severních předměstí. Po dvou dnech dalších bojů byla Pskovská divize vytlačena z města.Davies, str.47-48 21. dubna pak přijel do nyní již polského města sám Piłsudski a o den později vydal prohlášení k občanům Litvy, kde připomněl staré svazky mezi Polskem a Litvou a ubezpečil je, že jim zaručuje možnost uspořádání si svých záležitostí, národnostních a náboženských problémů bez zásahu ze strany Polska.Kronika 20. století, str.247 Vláda Lit-Bělu se musela stáhnout do Minska a Mjasnikov byl odvolán z čela Západní armády.Davies, str.50
I skupiny generálů Lasockého a Mokrzeckého zaznamenaly vítězství. Byly dobyty všechny tři cíle (Lida, Novogrudok a Baranoviči) a Západní divize byla nucena zaujmout obrannou linii na řece Němen.
Běloruská operace Poláci, povzbuzeni úspěchem na frontě, se rozhodli před příchodem zimy využít své iniciativy a zasadit Západní armádě další úder. Cílem této operace bylo město Minsk. Operaci velel velitel Severní skupiny generál Stanisław Szeptycki. V červnu 1919 mu byly přisunuty čerstvé posily, hlavně Poznaňská armáda. Celková síla jeho skupiny se pohybovala okolo 12 000 pěšáků, 2 000 jezdců a 40 děl.Davies, str.56 Soustředění hlavní skupiny proběhlo okolo města Molodečno. Plánem byl rozsáhlý obchvat sovětských pozic. Jedna jízdní brigáda měla vyrazit severním směrem a odstřihnout město od železničního spojení. Oddíly generála Lasockého měly vyrazit z Nalibockého pralesa z jihu. Zbytek sil vedených generálem Mokrzeckým měl vyrazit přímo na Minsk. Operace začala v prvním srpnovém týdnu. Rudá armáda zaujala obranné postavení v Radoškovicích na Minské pahorkatině, avšak záhy byla vytlačena. Po přerušení železničního spojení byli rudoarmějci odříznuti od posil a byli nuceni ustupovat. 8. srpna padl samotný Minsk. Poláci postupovali až k řekám Dvina a Berezina, kde se fronta zastavila. Piłsudski vydal rozkaz o zastavení útoku, neboť polská armáda držela všechny důležité uzly v příhraničí a neměla se k dalšímu postupu.Davies, str.56-58 S počínajícím podzimem nastal čas k vyjednávání.
Polsko-sovětská jednání a Děnikin náhled|vpravo|Polský propagandistický plakát Bij bolševika Na podzim roku 1919, kdy počasí nedovolovalo větší útočné operace, došlo k několika schůzkám zástupců obou znesvářených stran. První z nich byla tzv. bělověžská schůzka, která proběhla již před začátkem běloruské operace. Hlavním vyjednavačem Sovětského Ruska zde byl Julian Marchlewski, polský komunista v ruských službách. Schůzka proběhla v Bělověžském pralese na přelomu června a července. Nebylo zde domluveno skoro nic, snad jen příprava na možnou výměnu zajatců. Marchlewski se vrátil zpět za frontu 30. července.Davies, str.69 K další schůzce došlo až 11. října, a to v Mikaszewicích na styku front mezi Poláky, rudoarmějci, Ukrajinci a bělogvardějci. Polskou výpravu vedl Michal Kossakowski, ruskou opět Marchlewski. Jednání se vedlo za značných ústupků Sovětů. 2. listopadu byla podepsána dohoda, zajišťující jednostranné propuštění polských zajatců, druhá z 9. listopadu pak vzájemnou výměnu civilních zajatců. Došlo i k vyjednávání o možném míru, to však selhalo na neochotě obou stran splnit některé požadavky.Jednalo se především o otázku ukrajinského atamana Petljury Obě strany se rozešly 14. prosince.Davies, str.70-71 Mezitím 8. prosince Nejvyšší spojenecká rada stanovila provizorní východní hranici Polska – tzv. Curzonovu linii.Kronika 20. století, str.255 Obě strany se však v této době nehodlaly řídit rozhodnutím tak vzdáleného orgánu, a proto boje pokračovaly dále.
V této době také probíhal pokus bělogvardějského generála Antona Ivanoviče Děnikina o vyjednávání s Varšavou. 13. října, právě v době zahájení sovětsko-polské schůze, dobyl Orel, 17. října pak Novosil, následně ale při postupu na Moskvu utrpěl několik zdrcujících porážek. Za této situace se obrátil na Piłsudkého s žádostí o koordinaci obou armád. Piłsudski ale odmítl, neboť v bělogvardějcích viděl přinejmenším stejné ohrožení polské nezávislosti jako od bolševiků (sám Děnikin stále trval na nějaké formě rusko-polské státní formace). Přitom údajně řekl svému spolupracovníkovi: „S obnovením Ruska nemůže mít Polsko nic společného. Raději všechno jiné než to.“
Dunaburská operace náhled|vpravo|Mapa oblasti k lednu 1920 Po neúspěšném jednání se Poláci rozhodli provést, po dohodě s lotyšskou národní armádou, útok na město Dunaburg (dnešní Daugavpils), ležící na pravém břehu řeky Dviny. Jednání o společné lotyšsko-polské operaci začala již v říjnu, kdy se sešel lotyšský ministr zahraničí s Piłsudským. Chystaná akce dostala krycí jméno Operace Zima a měla začít 15. prosince. Kvůli těžkostem a neochotě lotyšské vlády však byla odložena na leden. Lotyšská armáda měla zajistit 10 000 mužů, kteří by podporovali 30 000 mužů generála Śmigły-Rydze. Útok započal 3. ledna 1920, kdy Poláci zaútočili přes zamrzlou Dvinu. 1. pěší divize odřízla město od severu, zatímco 3. legionářská divize útočila přímo na sovětské obranné pozice. Rudoarmějci byli nuceni 5. ledna pod tlakem město opustit a stáhnout se na západ, kde byli obklíčeni lotyšskou armádou. Piłsudski pak oficiálně předal Dunaburg Lotyšské republice.Davies, str.74-75
Rok 1920
Situace na počátku roku náhled|Polská vojska vstupují do Daugavpilsu v lednu 1920 Rok 1920 přinesl velké změny na polsko-sovětské frontě. Rudá armáda se začala vymaňovat z boje na mnoha frontách. 12. prosince 1919 dobyla Kyjev a Děnikin byl nucen ustupovat směrem na Krym. 2. února 1920 byla podepsána mírová smlouva v Tartu, která ukončila boje s estonskou národní armádou, a 7. února byl v Irkutsku popraven admirál Kolčak.Kronika 20. století, str.259 Naskytla se tak možnost posílit západní frontu. Došlo k spojení XV. (Lotyšské), XVI. (Západní) a XII. (Volyňské) armády pod hlavičku Válečné rady velitelství sjednoceného Západního frontu. K 1. lednu 1920 měla Rudá armáda v oblasti Západní armády jen 4 pěší divize a 1 jízdní brigádu, 25. dubna pak už 20 pěších divizí a 5 jízdních brigád.Davies, str.85 Posílen byl především severní úsek fronty – jednotky se seskupovaly v oblasti Vitebska a Orši a v oblasti Gomelu a Mozyru v Polesí.