Slovensko, plným názvem Slovenská republika, je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Na východě sousedí s Ukrajinou, na jihu s Maďarskem, na jihozápadě s Rakouskem, na západě s Českem a na severu s Polskem. Sever a střed území vyplňuje Karpatský oblouk, jih z velké části Panonská nížina. Nejdelší řekou je Váh a nejvyšší horou je Gerlachovský štít ve Vysokých Tatrách. Území se dělí na 8 krajů. Na ploše asi 49 000 km² žije 5,4 milionu obyvatel. Hlavním a největším městem je Bratislava, mezi další velká města patří Košice, Prešov a Žilina. Úředním jazykem je slovenština. Většina obyvatel jsou Slováci (84 %), významnými menšinami jsou Maďaři (8 %) a Romové (2 %).
Před příchodem Slovanů v 5. století žili na území Slovenska především Keltové a Germáni. V 7. století se obyvatelstvo stalo součástí Sámovy říše a poté hrály oblasti západního Slovenska významnou roli především jako jedno z krystalizačních center Velké Moravy. Po zániku tohoto státního útvaru bylo téměř celé území postupně začleněno do uherského státu, který se v roce 1526 stal součástí habsburské monarchie, od roku 1867 nazývané Rakousko-Uhersko. S příchodem osvícenství a později během 19. století proběhlo slovenské národní obrození. Do roku 1918 trvaly snahy o prosazení slovenské jazykové autonomie a povznesení slovenské kultury, které byly soustavně potírány maďarizační politikou uherských vlád.
Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 se Slovensko stalo součástí Československa, v rámci něhož získali Slováci status státotvorného národa. Na území Slovenska existovala během druhé světové války mezi lety 1939–1945 Slovenská republika, která byla satelitním státem nacistického Německa. Roku 1945 byl obnoven československý stát. Po převratu v roce 1948, který podpořil Sovětský svaz, se Československo stalo komunistickým státem v rámci východního bloku, satelitním státem Sovětského svazu a členem Varšavské smlouvy. Pokusy o liberalizaci komunismu vyvrcholily Pražským jarem, které bylo potlačeno invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. V roce 1989 sametová revoluce pokojně ukončila komunistickou vládu v Československu. Neshody mezi českými a slovenskými politickými elitami vyústily roku 1993 v rozdělení Československa, důsledkem čehož vzniklo Slovensko jakožto suverénní stát.
Slovensko je unitární parlamentní republikou s prezidentem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárnou moc má jednokomorová národní rada. Jedná se o rozvinutý trh a vysokopříjmovou ekonomiku, má 44. nejvyšší nominální hrubý domácí produkt na obyvatele. Slovensko je největším světovým výrobcem automobilů na obyvatele, například v roce 2019 vyrobilo celkem 1,1 mil. automobilů, což představuje 43 % celkové průmyslové produkce. V indexu lidského rozvoje se umístilo na 45. místě, poskytuje velmi vysokou bezpečnost a ekonomickou svobodu, stejně jako bezplatné vzdělávání a všeobecný systém zdravotní péče a jednu z nejdelších placených rodičovských dovolených v zemích OECD. V zemi se nachází osm památek světového dědictví. Slovensko je členem Evropské unie, eurozóny, schengenského prostoru, Organizace spojených národů, Severoatlantické aliance, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Světové obchodní organizace, Světové banky, Rady Evropy, Visegrádské skupiny a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.
Etymologie Vznik názvu Slovensko a etnonyma Slováci je pevně spjat s existencí uherského státu. Tím, že předkové Slováků žili na vymezeném území odděleném státní hranicí od jim jazykově blízkých Čechů, Moravanů a Poláků a zároveň je od zdejšího německého a maďarského obyvatelstva odlišovaly jiný jazyk a kultura, došlo v rámci uherského státu k vytvoření zárodků slovenského povědomí. V oficiálních pramenech většinou byli obyvatelé dnešního Slovenska nazýváni Slavus či Sclavus, aby tak byli odlišeni od Chorvatů, Poláků, Čechů a dalších slovanských národů. Termín slovenský se často užíval například v názvech obcí a u toponym, a to především v místech, kde se ve větší míře spolu stýkaly jednotlivé neslovanské národy Uher s původní slovanskou populací Slovenska.
Dějiny
vlevo|náhled|267x267pixelů|Moravanská venuše Nejstarší osídlení předchůdci člověka je na území Slovenska doloženo z období před zhruba 240 000 lety, klíčové objevy byly učiněny poblíž Nového Mesta nad Váhom, kde bylo nalezeno množství kamenných oštěpů ze starší doby kamenné.Dějiny Slovenska, s. 12 Doloženo je osídlení neandrtálci v období okolo 200 000 př. n. l., neandrtálská lebka tohoto stáří byla nalezena například u Gánovců na severním Slovensku. Významné jsou nálezy z gravettienu (tedy asi 30 000-20 000 př. n. l.), zdaleka nejslavnějším z nich je soška z mamutoviny známá jako Moravanská venuše. Byla nalezena na tábořišti lovců mamutů v Moravanech nad Váhom, poblíž Piešťan.
V době bronzové byla na jižním Slovensku významná větev únětické kultury zvaná hurbanovský typ. Pojmenovaná je podle pohřebiště u města Hurbanovo, které bylo prozkoumáno slovenskými archeology Antonem Točíkem a Pavolem Čaplovičem. Významná byla též těžba mědi ve Špania Dolině. V mladší době bronzové se rozšířily kultury lužická, velatická a čakanská (čačianská), u nichž nalézáme již velké stálé budovy a správní centra. Bohatství a rozmanitost hrobů se značně zvýšila. Obyvatelé vyráběli zbraně, štíty, šperky, nádobí a sochy. vlevo|náhled|220x220pixelů|Keltská mince a odkaz na ní na moderní slovenské pětikoruně
Lid lužické kultury se nakonec smísil s Kelty, prvním známým etnikem slovenské historie, jehož příchod je předpokládán ve druhé polovině 4. století př. n. l. Keltská kultura má na Slovensku specifickou větev zvanou púchovská kultura (2. století př. n. l. – 2. století). Pravděpodobným tvůrcem této kultury byl kmen zvaný Kotinové. Nejznámější a nejlépe prozkoumanou keltskou lokalitou je opevněná soustava Havránok nad Liptovskou Marou. Kotinové prý okolo roku 172 nepomohli Římanům proti Markomanům, za což je Marcus Aurelius nechal přestěhovat do Dolní Panonie. V okolí Bratislavy se na krátkou dobu usadil také jiný keltský kmen, Bójové. Jemu je připisována ražba mincí typu biatec (též nazývaných „hexadrachmy bratislavského typu“). Na zadní straně mají tyto mince latinské nápisy, které představují nejstarší použití písma na území dnešního Slovenska. náhled|Římský nápis na hradní skále v Trenčíně z přelomu let 178/179 po Kr.KOVÁČ, D., a kol.: Kronika Slovenska 1. Bratislava: Vydala Fortuna Print pre Adox, 1998, s. 76.|vlevo Na přelomu letopočtu pronikli na slovenské území Germáni soupeřící s Římskou říši, jejíž hranici zde tehdy tvořila řeka Dunaj. Nejvýznamnějším germánským kmenem na Slovensku byli Kvádové. Ve 2. třetině 1. století založili pod vedením Vannia útvar nazývaný Vanniovo království, jehož centrum bylo východně od Malých Karpat na jihozápadě Slovenska.Dějiny Slovenska, s. 16–17 Lze ho považovat za první státní útvar na území Slovenska. Kvádové ovládli část Jantarové stezky, čímž se stali zprostředkovateli obchodu mezi Římskou říší a oblastmi na sever od Karpat. Ve 2. století byli Kvádové pod velením Ariogaesa jedni z hlavních protagonistů Markomanských válek, po nichž zůstalo jejich království vůči Římu ve vazalském poměru. Na Markomanské války upomíná i římský nápis na trenčínské skále. Je to nejvýznamnější římská epigrafická památka na sever od Dunaje zachovaná in situ. Nejznámější římská pohraniční pevnost na Slovensku je Gerulata nedaleko Rusovců. Počátkem 5. století se část Kvádů připojila k Vandalům při jejich tažení do Hispánie. Zbylí byli patrně podrobeni Langobardy. náhled|240x240pixelů|Pribina Slované osidlovali slovenské území přibližně od 5. století.Dějiny Slovenska, s. 21 Od roku 568 byla země pod nadvládou nomádských Avarů a v 7. století se stala součástí Sámovy říše. V roce 791 Karel Veliký Avary porazil a Slované s již rozpadlými kmenovými vztahy vytvořili samostatné Moravské a Nitranské knížectví. Vládce tohoto knížectví Pribina nechal roku 828 vysvětit první známý křesťanský kostel na území dnešního Slovenska. Po roce 833 následovala integrace obou knížectví do celku Velké Moravy, nazývaného v období vlády Svatopluka Velkomoravská říše.Dějiny Slovenska, s. 23–28 Cyrilometodějská mise na Moravu, která založila slovanské písemnictví, měla zásadní vliv i na Slovensko a položila základy slovenské vzdělanosti – jeden ze žáků Cyrila a Metoděje, Gorazd, byl patrně rodilým Slovákem. Pod tlakem maďarských kmenů však došlo k zániku Velkomoravské říše, načež území dnešního Slovenska připadlo nově vytvořenému uherskému státu, jehož součástí zůstalo až do roku 1918. vlevo|náhled|227x227pixelů|Matúš Čák Trenčanský Oblast dnešního Slovenska známá jako Horní Uhry byla ve středověku součástí Uherského království (s výjimkou krátkých ovládnutí Poláky v letech 1001–1030 a Čechy v letech 1030–1044). Určitou míru autonomie v rámci Uher si zachovávalo, jakožto Nitranské vévodství, zhruba do roku 1108. Někteří z nitranských vévodů v 10. a 11. století se stávali i uherskými králi (Béla I. nebo Ladislav I.). Etnické složení Slovenska se stalo rozmanitějším s příchodem karpatských Němců ve 13. století a Židů ve 14. století. Němci rychle získávali velký vliv, což vedlo k národnostním třenicím – uherský král Ludvík I. Veliký musel jednu takovou řešit vydáním Privilegia pro Slavis (Privilegia pro Slováky) v roce 1381. Podle tohoto dokumentu měli Slováci a Němci obsadit polovinu míst v městské radě města Žiliny a Slovák a Němec se měli pravidelně každý rok střídat ve funkci starosty. K významnému populačnímu poklesu došlo po invazi Mongolů v roce 1241 a následném hladomoru. Na začátku 14. století se do pozice téměř nezávislého vládce Slovenska dostal šlechtic Matúš Čák Trenčanský. V roce 1465 založil král Matyáš Korvín v Bratislavě univerzitu Academia Istropolitana, vedenou Janem Vitézem, ale ta byla v roce 1490, po králově smrti, uzavřena. náhled|243x243pixelů|Pamětní tabule na domě v Košicích, odkud Štěpán Bočkaj řídil své povstání (1604–1606) náhled|vlevo|Obléhání turecké pevnosti Nové Zámky vojsky křesťanské Svaté ligy roku 1685Po bitvě u Moháče roku 1526 nastoupil na uherský trůn Ferdinand I. Habsburský a Slovensko se tak stalo součástí habsburského soustátí. Po osmanské expanzi v 16. a 17. století, která zasáhla i území Slovenska, se uherské území dočasně zredukovalo prakticky jen na hornatou část Slovenska, dnešní rakouskou spolkovou zemi Hradsko (Burgenland) a západní Maďarsko. Slovensko se tak stalo jádrem zbývajících Královských Uher.Dějiny Slovenska, s. 57–59 Bratislava se stala hlavním (1536–1784, 1848) i korunovačním městem (1563–1830) a také sídlem sněmu Královského Uherska (1542–1848). Trnava se pak následně stala sídlem ostřihomského arcibiskupa, čili centrálním městem uherské římskokatolické církve. Důsledkem migrace dvou třetin maďarské šlechty na Slovensko byla však také jazyková a kulturní maďarizace. I protihabsburská stavovská povstání v Uhrách se odehrávala většinou na území dnešního Slovenska. Z těchto povstání vzešla i postava zbojníka Juraje Jánošíka, který se stal do značné míry slovenským národním symbolem.
Již po husitských válkách našlo na Slovensku azyl několik českých husitských rodin. To vytvořilo podhoubí šíření protestantismu. Toto šíření se stalo po návratu několika slovenských žáků Martina Luthera na Slovensko skutečně velmi rychlé a na krátkou dobu byla v 17. století většina Slováků luterány. Po roce 1648 však protireformace přivedla většinu obyvatel od luteránství zpět k římskému katolicismu. vlevo|náhled|245x245pixelů|Ľudovít Štúr náhled|Vlajka slovenských dobrovolníků během povstání v letech 1848/1849