Moravské divadlo Olomouc je stálou českou divadelní scénou již od roku 1920. Od ledna 2025 je součástí sloučené organizace Moravské divadlo a Moravská filharmonie, p.o. Od roku 2018 je ředitelem David Gerneš. Budova divadla z let 1828–1830 v empírovém stylu s klasicistní fasádou nalézající se na Horním náměstí v Olomouci byla postavena na místě původní měšťanské zástavby. Od roku 1958 je na seznamu nemovitých kulturních památek ČR.
Historie První zmínka o divadle v Olomouci pochází z roku 1479, kdy se díky mírovému ujednání Vladislava Jagellonského a Matyáše Korvína konaly divadelní slavnosti. V souvislosti se založením univerzity zde v roce 1573 vzniklo školské divadlo. Převažovaly biblické a jezuitské náměty her, inscenovány byly v prostorách konviktu, v klášteře Hradisko nebo u kostela Panny Marie na dnešním náměstí Republiky. Hereckou činnost vykonávali zejména profesionálové. Odlišné žánry divadla nabízely hostující německé a italské společnosti, jejichž repertoár obsahoval pantomimu, dětský balet, operní a loutkové divadlo. Svá představení hrály v domě v Purkrabské ulici, kde účinkovaly do roku 1742. Mezi lety 1744-1768 se divadlo hrálo v Hauenschildově paláci na rohu Dolního náměstí a Lafayettovy ulice, v jehož dvoře byl zpřístupněn sál. Kvůli následné havárii byl tento prostor uzavřen.
Koncem čtyřicátých let 18. století zaujímala dominantní místo v repertoáru pololidová a lidová dramatická tvorba, konkrétně hanácké opery, z nichž první nesla název Pargamotéka. Současně se začalo hrát i v dalších sálech v Olomouci, totiž v novém městském divadle Königliches städtisches Nationaltheater, vybudovaném v sousedství Hauenschildova paláce, kde se v prvním patře nacházely masné krámy. Dále na Dolním náměstí v dřevěné boudě nebo v jízdárně Stavovské akademie.DRLÍK, Vojen, Taťjana LAZORČÁKOVÁ, Karel STEINMETZ, Jiří STÝSKAL, Jana HOLEŇOVÁ, Ivan ŠIMÁČEK a Adolf JANKOVSKÝ. Moravské divadlo Olomouc 1920-2000: almanach. Editor Karel STEINMETZ. Olomouc: Moravské divadlo Olomouc, 2000, 152 s.
Budova Ředitelé Moravského divadla od roku 1920 Jaroslav Stuka-Wilkonski (1920–1921)Antonín Drašar (1921–1931)Stanislav Langer (1931–1943)Julius Lébl (1943–1954)Stanislav Křupka (1954–1957)Svetozar Vítek (1957–1976)Josef Srovnal (1976–1985)Miroslav Klimeš (1985–1989)Josef Josefík (1989–1996)Václav Kožušník (1996–2002)Daniel Wiesner (2002–2003)Václav Kožušník (2003–2009)Josef Podstata (2009–2013)Pavel Hekela (2013–2018)David Gerneš (od 2018) Budova Moravského divadla, navržená vídeňským dvorním architektem Josefem Kornhäuselem, byla otevřena 3. října 1830 na Horním náměstí. Divadlo se ve městě s německou národnostní většinou stalo čistě německou institucí. Na fasádě budovy byly po roce 1884 umístěny podobizny velikánů německé kultury – Schillera, Goetheho, Mozarta a Wagnera. Český repertoár se v divadle vyskytoval jen zřídka. První doklady o česky hraném divadle pochází z roku 1838, kdy byla uvedena hra Čech a Němec Jana Nepomuka Štěpánka. V roce 1843 uvedlo divadlo Divotvorný hrnec Václava Klimenta Klicpery. Inscenace v českém jazyce byly hrány až od roku 1848, kdy byly do repertoáru zařazeny hry Václava Klimenta Klicpery, Josefa Kajetána Tyla a Simeona Karla Macháčka. V roce 1884 radnice česká představení zakázala. Divadlo bylo jako české otevřeno 1. září 1920 operou Libuše.
Přestavba budovy Moravského divadla 1924–1929
V letech 1924–1929 byla provedena rozsáhlá přístavba zadního traktu, v níž je umístěno provozní zázemí. Zásadní se stala přestavba hlavního objektu v letech 1940–1941 podle návrhu Karla Fischera, při níž proběhla i úprava průčelí, která z něj odstranila veškerou figurální i dekorativní výzdobu z přelomu 19. a 20. století. Jednoduchá klasicistní fasáda je zakončena trojúhelníkovým štítem s plastikou sochaře Vojtěcha Hořínka znázorňující symboly divadla. Po stranách jsou nad okny umístěny terakotové vlysy. Nad vstupem byla původně od roku 1941 umístěna kamenná moravská orlice. Ta byla při obnově průčelí v 90. letech 20. století odstraněna a umístěna do lapidária Vlastivědného muzea Olomouc.
Divadlo s kapacitou cca 400 diváků patří k nejstarším divadelním budovám v České republice. V roce 1831 byl v budově divadla otevřen i společenský sál Reduta, dnes koncertní síň Moravské filharmonie, v níž se příležitostně hrávalo a hraje divadlo.
Soubory Moravského divadla Moravské divadlo Olomouc je divadlo se třemi uměleckými soubory. Roman Vencl je od sezony 2017/2018 uměleckým šéfem činohry, soubor opery operety je od sezony 2025/2026 pod vedením šéfa Jiřího Přibyla a baletní soubor vede od začátku roku 2022 Jan Fousek. S dějinami olomouckého divadla je spojeno mnoho významných jmen. Patří k nim například Gustav Mahler, Eduard Haken, Beno Blachut, Iša Krejčí, Oldřich Stibor, Josef Bek či František Řehák. Ze známých hereček zde působily např. Nataša Gollová, Slávka Budínová, Marie Vášová, Zora Rozsypalová.
Činohra +Umělečtí šéfové činohryDrahoš Želenský (1920–1921)Miloš Nový (1921)Miloš Želenský (1921–1922)Jiří Steimar (1922–1923)Karel Černý (1923–1926)František Salzer (1926–1930)Oldřich Stibor (1931–1940)Vladimír Kolátor (1940–1943)Julius Lébl (1943–1947)Rudolf Kulhánek (1947–1950)Jaromír Pleskot (1951–1953)Karel Jernek (1953–1955)bez stálého uměleckého šéfa (1955–1956)Karel Novák (1956–1960)Jiří Svoboda (1960–1971)Jiří Fréhar (1972–1976)Karel Nováček (1977)Jan Novák (1977–1980)Karel Nováček (1980–1983)Jiřina Barášová (1983–1989)Vladimír Puhač (1989–1990)Bedřich Jansa (1990–1993)Ivan Balaďa (1993–1995)Karel Nováček (1995–1998)Peter Gábor (1998–2004)Václav Klemens (2004–2007)Roman Groszmann (2007–2010)Michael Tarant (2010–2016)Roman Vencl (2016–dodnes) Drahoš Želenský, Miloš Nový, Jiří Steimar
První činoherní inscenací byla Salomena českého dramatika a básníka Bohumila Adámka. Režíroval ji Drahoš Želenský, který byl hercem a také prvním uměleckým šéfem činohry. V prvních letech se na repertoáru objevovaly především hry české a světové klasiky, ale také hry pro děti a mládež. Na dramaturgii se podílel Bohuš Vybíral, který se díky svým překladům jihoslovanských her zasloužil o jejich uvedení na scéně divadla. Inscenace režírovali například Karel Kalista, Jára Sedláček, Jiří Myron, Gustav Schmoranze, Karel Šmíd a Jaroslav Kvapil. Mezi herci se objevovali tehdejší režiséři a dále pak Jarmila Svobodová, František Kuranda, Jarmila Kurandová, Josef Toman, Josef Benátský, Milada Frýdová a Otomar Korbelář. V této době si ještě divadlo neformovalo svou osobitou dramaturgii, jelikož na repertoáru byly pouze tradiční kusy.
Karel Černý
V sezóně 1923/1924 do divadla nastoupil herec a režisér Karel Černý, který hrál především role psychologicky vypjatých postav až patologicky nalomených rozervanců. Jako režisér směřoval od psychologického realismu k expresionismu. Využíval expresionistické postupy, davové scény, sugestivní atmosféru a dával důraz na jevištní akci. Zrežíroval zde například Shakespearovu hru Romeo a Julie, Pirandellovu hru Šest postav hledá autora, Vrchlického a Fibichovy Námluvy Pelopovy, Machiavelliho Mandragoru. Nejvýznamnějšími inscenacemi však bylo první nastudování hry Jaroslava Durycha Svatý Václav a první české nastudování Judity Christiana Friedricha Hebbela, které vyvolalo kontroverzní ohlas u veřejnosti i u kritiky. V této době do souboru přišli herci Eva Adamcová, Marta Divíšková, Vlasta Minaříková, Vladimír Štross, Jaroslav Partyk, František Vnouček, Karel Šott a František Salzer.
František Salzer
Roku 1926 převzal vedení souboru činohry po Karlovi Černém herec František Salzer. Ten stejně jako Černý pokračoval ve směřování k expresionismu, obohatil ho však o divadelní avantgardu. Pro repertoár vybíral hry klasických i moderních dramatiků, například Klabundův Křídový kruh, Cankarovo Pokušení v dolině svatofloriánské, Chlupaté opice Eugena O’Neilla a Žebráckou operu Bertolta Brechta a Kurta Weilla. Do souboru se vrátil jako herec i režisér Otomar Korbelář, dále pak Jarmila Korbelářová, Jožka Květenská, Marie Svobodová, Emil Bolek, Josef Karel, Josef Kozák, Věkoslav Krejzlík, Zdeněk Podlipný, Bedřich Vilský a Jaroslav Průcha či Oldřich Svoboda jako herci i režiséři. Režíroval zde také Jan Bor Aristofanovu Lysistratu a Shakespearovo Zkrocení zlé ženy.
Oldřich Stibor
V sezóně 1930/1931 prošlo divadlo mnohými změnami. Měnil se ředitel divadla, odešlo několik herců a přicházeli noví herci i režiséři, kteří setrvali pouze jeden rok. Mezi významné patřil především Emil František Burian, který ale režíroval pouze inscenaci Bar Chic Gézy Herczega a Karla Farkase v Radio Baru, tedy v místě, kde se dnes v Olomouci nachází Divadlo hudby.
V roce 1931 se stal uměleckým šéfem činohry Oldřich Stibor, který zde zůstal až do roku 1940. Od roku 1933 režíroval i opery. Byl ovlivněn ruskou avantgardou a chtěl ji sloučit s vizí ideově účinného divadla. Spolupracoval se šéfem výpravy Josefem Gabrielem, který v divadle působil od roku 1931 až do roku 1941. Mezi Stiborovy významné inscenace patří jeho první olomoucký počin Bobří kožich Gerharta Hauptmanna, Kvadratura kruhu Valentina Petroviče Katajeva, Malajský šíp Marcela Pagnolova, Procitnutí jara Franka Wedekinda, Alžběta Anglická Ferdinanda Brucknera, Opory společnosti a Divoká kachna Henrika Ibsena, Sofoklův Král Oidipus, Hoře z rozumu Alexandra Sergejeviče Gribojedova, Mnoho povyku pro nic Williama Shakespeara a Dáma s kaméliemi Alexandera Dumase mladšího.
V roce 1931 také vznikla nová olomoucká divadelní scéna, a to Komorní divadlo, ve kterém se konaly večery poezie, ale také se zde hrály inscenace jako třeba Smuteční hostina Viktora Dyka, Samum Augusta Strindberga a Florentská tragédie Oscara Wilda. Jeho poslední premiérou byl Jan Výrava Františka Antonína Šuberta se uskutečnila v době, kdy Stibora zatklo gestapo. V hereckém souboru z dřívějších let zůstali Josef Toman, Vlasta Minaříková, František a Jarmila Kurandovi, Josef Karel. Nově příchozími do souboru byli Vlasta Kleinová, František Brož, Jaroslav Raušer, Věkoslav Krejzlík, Julie Charvátová, Milada Matysová, Arna Pekárková, Vladimír Bartůšek, Jarmila a Zdeňka Švabíkovy, Nataša Gollová, Marie Vášová, Hana Becková, Štěpán Zemánek, Jaroslav Zrotal, Věra Srchová ad.
Vladimír Kolátor
V sezóně 1940/1941 byl šéfrežisérem Vladimír Kolátor. Na režii se podíleli také Josef Benátský, Oskar Linhart, Jan Zajíc a Karel Svoboda. Z důvodu okupace a zhoršujících se podmínek zapříčiněných úředními omezeními převládala na scéně domácí a zahraniční klasika a historické hry, uváděn byl především Henrik Ibsen a němečtí klasici. Konkrétně byly uvedeny Líbánky na Hané Josefa Vaci, Věčný poutník Jaroslava Kurfürsta, Labyrint světa a ráj srdce Jana Amose Komenského a Kytice z pověstí národních Karla Jaromíra Erbena.
Julius Lébl, Rudolf Kulhánek
V roce 1943 nastoupil na post ředitele divadla Julius Lébl, který se věnoval i režii činoherních inscenací spolu s tehdejším režisérem v angažmá Rudolfem Kulhánkem, který zde působil až do roku 1950. Oldřich Šimáček se stal šéfem výpravy, a to pro olomouckou scénografii znamenalo další významnou etapu. V poválečném období byla snaha v repertoáru odrazit soudobý společenský stav a inscenovat novou zahraniční dramatiku. Byly uvedeny inscenace jako například Ruští lidé Konstantina Michajloviče Simonova, Noc hněvu Armanda Salacroua, Oblak a valčík Ferdinanda Peroutky, Macbeth Williama Shakespeara, Aristofanův Mír, Molièrův Tartuffe, Sofoklův Král Oidipus, Ze života hmyzu bratří Čapků a Kulička Guye de Maupassanta. Koncem války a po ní nastoupili do hereckého souboru noví členové. Byli to Marta Kaisrová, Eva Karelová, Marta Kučírková, Zora Rozsypalová, Jarmila Šmídová, Vlasta Chramostová, Libuše Pospíšilová, Štěpán Bulejko, Karel Novák, Rudolf Beneš, Alois Ostr, Jaroslav Moučka, Miloš Preininger, Oldřich Velen aj.