náhled|256x256pixelů|Makrofágy identifikovaly nádorovou buňku (velký ostnatý útvar). Po spojení s rakovinnou buňkou do ní makrofágy (menší bílé krvinky) vstříknou toxiny, které nádorovou buňku usmrtí. Biologickou léčbou nádorových onemocnění nazýváme takový způsob léčby, který k odstranění nádorů využívá prvky a procesy imunitního systému zasaženého organismu. K takové léčbě řadíme například aktivní imunizaci proti nádorovým buňkám pomocí speciálního očkování, kdy jsou vlastní leukocyty nemocného obohaceny o rozpoznávací systém (antigen a jeho receptor), který je typický pro daný nádor. Na obdobném principů funguje aktivace výkonných imunocytů (NK buňky, cytotoxické T-lymfocyty (CTL), LAK buňky (Lymphokine Activated killer cell), dendritické buňky aj.), a to buď pomocí cytokinů (např. různé interferony), nebo odběrem těchto imunocytů, jejich následným propojením s protilátkou proti antigenu nádoru, a vrácením za účelem jejich boje proti nádoru. Rozšířením takové imunoterapie je obohacení těchto specifických monoklonálních protilátek buď o chemoterapeutické (cytostatické) léčivo, nebo radioaktivní izotop. Po podání takto obohacených protilátek dojde k tomu, že protilátky "vyhledají" nádorovou tkáň a zároveň k ní "přinesou" příslušné protinádorové léčivo.

Základní úvaha Správná funkce imunitního systému je založena na rozlišování vlastního od cizího, takže by měla být identifikována a zlikvidována i nádorová buňka. Problém spočívá v tom, že nádorová buňka je zmutovanou variantou vlastních buněk, takže případné antigeny nebo MHC glykoproteiny, které slouží k rozlišení mezi vlastním a cizím bývají "nedostatečně silné" k automatickému rozpoznávání a zachycení imunitním systémem organismu. Přesto určité antigenní rozdíly u nádorových buněk existují, což umožňuje "natrénovat" vybrané imunocyty k rozpoznávání těchto změn a pomocí sériových a paralelních kaskád, které jsou pro imunitní systém typické (viz např. komplement), zahájit proces odstraňování těchto nádorových buněk.

Jak bylo výše naznačeno, mnoho druhů nádorových buněk produkuje antigeny, které jsou buď atypické pro daný typ buňky a/nebo místo či období výskytu. Mezi takové antigeny mj. patří glykosfingolipid GD2, tedy disialogangliosid, který vylučují na povrch vnější membrány pouze neuronální buňky. Před nežádoucím zásahem imunitního systému jsou tyto buňky chráněny hematoencefalickou bariérou. Tento antigen GD2 však rovněž vylučují mnohé nádory, jako např. neuroblastom, meduloblastom, astrocytom, melanom, malobuněčný nádor plic, osteosarkom či některé sarkomy měkkých tkání. Takže, GD2 může sloužit jako vhodný "naváděcí" antigen pro "trénink" imunitního systému. Jiné antigeny se typicky vyskytují pouze během embryogeneze (onkofetální antigeny) a pak zanikají, proto je jejich výskyt na nádorech vhodným terčem pro cílenou imunoterapii.

Jako vhodné antigeny mohou sloužit také některé růstové receptory, které se na normálních buňkách vyskytují vzácně či vůbec. Jde o receptory, jejichž aktivace spouští signální proces dovnitř buňky, který je ve svém výsledku zodpovědný za neregulovaný růst a dělení buňky. Jako příklad může posloužit CD340 resp. ErbB2 (Human Epidermal Growth Factor Receptor 2), což je receptor vyskytující se na povrchu nádorových buněk rakoviny prsu.

Určitou zajímavostí je, že některá imunoterapeutická léčiva nádorů mohou reaktivovat latentní tuberkulózu, což musí být vždy před jejich nasazením zváženo.

Léčba nádorů založená na buněčné imunitě Tento druh imunoterapie byl poprvé představen Rosenbergovou výzkumnou skupinou z Amerického národního úřadu zdraví (National Institutes of Health) a je uplatňován jak ve výzkumu, tak v praxi v mnoha zemích po celém světě. Základem je postup, kdy jsou izolovány imunocyty, a to buď přímo od nemocného nebo od dárců (tedy autologní vs. allogenní postup), které jsou následně obohaceny a pomocí transfuze vráceny (či jen aplikovány) pacientovi. Obohacené imunocyty vykazují vysokou cytotoxicitu vůči příslušným nádorovým buňkám, čímž je pomáhají odstraňovat. Klinické využití tohoto postupu se stalo již rutinou v japonských onkologických pracovištích, přičemž autologní varianta postupu zahrnující NK buňky a cytotoxické T lymfocyty (CTL) je využívána v dalších asijských zemích. V Dánsku je v první fázi klinických zkoušek metoda ALECSAT. Jde o metodu, která je odvozena od původní Rosenbergových teoretických i praktických předpokladů.

Protinádorová vakcinace Jde o druh léčby nádorů založené na buněčné imunitě, založený na tom, že nádorový antigen je specifickým složkám imunitního systému představen pomocí buněk prezentujících antigen (APC), které slouží k aktivizaci T lymfocytů, které jsou schopny zajistit léčebnou odezvu vůči příslušným nádorovým buňkám. Pokud totiž makrofág či dendritická buňka (typické APC), které patří k typickým buněčným představitelům vrozené imunity, zachytí cizorodou látku, vystaví její antigen na svůj povrch, čímž umožní T-lymfocytům připravit specifickou odezvu.

Příkladem konkrétní aplikace výše popsané léčebné imunizace je vakcína Sipuleucel-T (APC8015, obchodní název Provenge), která pomáhá zničit rakovinu prostaty tím, že od pacienta odebrané dendritické buňky neboli APC (antigen prezentující buňky – antigen-presenting cells) jsou obohaceny o bílkovinu (PA2024), která k odebraným dendritickým buňkám připojí antigen kyselé prostatické fosfatázy plus faktor stimulující vytváření granulocytových a makrofágových kolonií (GM-CSF – granulocyte-macrophage colony stimulating factor). Obohacení o antigen pomáhá identifikovat nádorové buňky prostaty, protože zmiňovanou kyselou fosfatázu tyto nádorové buňky obsahují až z 95 %. GM-CSF hraje signalizační roli pro aktivaci výkonných (bojových) buněk (granulocyty, makrofágy) proti příslušným nádorovým buňkám, jinak řečeno ulehčuje (stimuluje) vyzrávání imunokompetentních buněk určených pro boj s nádorovou tkání."Sipuleucel-T: APC 8015, APC-8015, prostate cancer vaccine – Dendreon". Drugs R D 7 (3): 197–201. 2006. .

Léčba monoklonálními protilátkami Protilátky jsou klíčovou součástí adaptivní (specifické, paměťové) imunitní odpovědi organismu na určitý antigen. Hrají základní úlohu jak v rozpoznávání (nalezení), tak v zneškodňování cizorodých látek. Širší léčebné využití protilátek v léčbě nádorových onemocnění přinesl objev technologie pro vytváření monoklonálních protilátek (monoclonal antibodies – mAbs). Pomocí této technologie lze vytvořit potřebné množství protilátek proti konkrétním nositelům antigenů, tedy nejen proti bakteriím, virům, ale i proti nádorovým buňkám.

V onkologické léčbě se využívají dva typy monoklonálních protilátek:

Neobohacené protilátky (naked mAbs) nenesou žádnou farmakologickou či radiační příměs. V současnosti jsou nejčastěji používány. Obohacené protilátky nebo protilátky s připojeným farmakologickým či radiačním agens (Conjugated mAbs nebo také tagged, labeled, loaded mAbs).

Obohacené protilátky se dělí podle svého nosiče buď na:

monoklonální protilátky s připojenou radioaktivní látkou (Radiolabeled mAbs), přičemž léčba těmito protilátkami je klíčovým prvkem tzv. radioimunoterapie (RIT). monoklonální protilátky s připojeným chemoterapeutikem resp. cytostatikem (Chemolabeled mAbs). monoklonální protilátky spojené s buněčným jedem. V takovém případě mluvíme o imunotoxinech.

Mechanismus účinku Monoklonální protilátky mohou fungovat různými způsoby:

Značení rakovinných buněk. Některé buňky imunitního systému jsou závislé na protilátkách, které lokalizují cíl útoku. Rakovinné buňky, které jsou potaženy monoklonálními protilátkami, mohou být snadněji odhaleny a zaměřeny ke zničení. Destrukce buněčné membrány. Některé monoklonální protilátky mohou vyvolat reakci imunitního systému, která může zničit vnější stěnu (membránu) nádorové buňky. Blokování růstu buněk. Některé monoklonální protilátky blokují spojení mezi rakovinnou buňkou a proteiny, které podporují růst buněk – činnost, která je nezbytná pro růst a přežití rakoviny.

Zamezení růstu krevních cév. Aby mohl rakovinný nádor růst a přežít, potřebuje přívod krve. Některé léky s monoklonálními protilátkami blokují interakce mezi bílkovinami a buňkami, které jsou nezbytné pro vývoj nových cév. Blokování inhibitorů imunitního systému. Tělo brání imunitnímu systému, aby byl příliš aktivní, tím, že vytváří bílkoviny, které kontrolují a brzdí aktivitu buněk imunitního systému. Monoklonální protilátky mohou tento proces narušit, takže buňky imunitního systému mohou pracovat proti rakovinným buňkám bez omezení. Přímý útok na rakovinné buňky. Některé monoklonální protilátky mohou na buňku zaútočit přímo. Když se naváží na buňku, řada procesů uvnitř buňky může způsobit její sebedestrukci.

Dopravení zářiče do nádoru. Díky schopnosti monoklonální protilátky spojit se s nádorovou buňkou může být protilátka navržena jako nosič pro další léčbu. Když se monoklonální protilátka spojí s malou radioaktivní částicí, přenese léčbu zářením přímo do rakovinných buněk a může minimalizovat účinek záření na okolní zdravé buňky. Doručování chemoterapie. Podobně se některé monoklonální protilátky kombinují s chemoterapeutickým lékem, aby se léčba dostala přímo k rakovinným buňkám a přitom se vyhnula zdravým buňkám. Propojení nádorových a imunitních buněk. Některé léky kombinují dvě monoklonální protilátky, jednu, která se váže na rakovinnou buňku, a druhou, která se váže na specifickou buňku imunitního systému. Takové propojení podporuje reakci imunitního systému proti rakovinným buňkám.

Nežádoucí účinky Léčba rakoviny monoklonálními protilátkami může způsobit nežádoucí účinky, některé z nich jsou sice vzácné, ale mohou být velmi závažné.

Časté nežádoucí účinky Obecně mezi nejčastější nežádoucí účinky způsobené léky s monoklonálními protilátkami patří:

Alergické reakce, jako kopřivka nebo svědění Příznaky podobné chřipce, včetně zimnice, únavy, horečky a bolestí svalů a svalů Nevolnost, zvracení Průjem Kožní vyrážky Nízký krevní tlak

Závažné nežádoucí účinky Mezi závažné, ale vzácné nežádoucí účinky léčby monoklonálními protilátkami patří:

Hypersenzitivní reakce na infuzi. Mohou se objevit závažné reakce podobné alergii, které velmi vzácně mohou vést k úmrtí. Obvykle se objevují během podávání léčby nebo krátce po něm. Srdeční potíže. Některé monoklonální protilátky zvyšují riziko vysokého krevního tlaku, městnavého srdečního selhání a srdečních záchvatů. Plicní problémy. Některé monoklonální protilátky jsou spojeny s vyšším rizikem zánětlivého onemocnění plic. Kožní problémy. Vředy a vyrážky na kůži mohou v některých případech vést k závažným infekcím. Závažné vředy se mohou objevit také na sliznici. Krvácení. Některé léky s monoklonálními protilátkami s sebou nesou riziko vnitřního krvácení.

Několik terapeutických monoklonálních protilátek již bylo schváleno pro léčebné užití Americkým národním úřadem pro léčiva a potraviny (U.S. Food and Drug Administration – FDA). Jejich přehled je uveden v následující tabulce.