Bitva v Ardenách (též bitva o výběžek – Battle of the Bulge) je souhrnný název, který se používá pro označení německé protiofenzívy a její následné eliminace v prosinci 1944 až lednu 1945 na západní frontě. Jednalo se o předposlední pokus nacistického Německa zvrátit průběh války. Poslední ofenzivní operace byla operace Jarní probuzení.
Jméno Německé kódové označení celé operace bylo Stráž na Rýně (Wacht am Rhein), v anglosaském světě se prosadily názvy bitva o výběžek (battle of Bulge), zimní válka (Winter War, nezaměňovat se Zimní válkou, kde se střetlo Finsko se SSSR) a Rundstedtova ofenziva. Poslední jméno má pro znalce poněkud humorný nádech – Rundstedt strašlivě zuřil, že po něm byla nepřítelem pojmenována ofenziva, kterou zarputile odmítal a které de facto ani nevelel, byť formální velitel, působil jen jako prostředník mezi Hitlerem a svými podřízenými. Skutečnými hlavními plánovači a veliteli ofenzívy byli Adolf Hitler, Walter Model a Hasso von Manteuffel.B. H. Liddell Hart: Válka z druhého břehu, JOTA, Brno 2004, , str. 436–456
Pozadí bitvy náhled|vlevo|Situace na západní frontě 15. prosince 1944. Ke konci léta 1944 se situace Německa začínala stávat kritickou. Říše byla donucena bojovat na dvou frontách současně a rozdělovat tak své omezené zdroje. Na východní frontě převzali již dávno Sověti iniciativu a postupně zatlačovali Němce z dobytých území k hranicím říše. Na západní frontě byla po vylodění Spojenců 6. června 1944 v oblasti Normandie v operaci Overlord vytvořena druhá fronta, která přinutila Němce přejít do defenzivních bojů. Ohromná materiální převaha spojenců a letecká nadvláda nad územím umožňovala po vytvoření nástupiště rychlý postup do centrálních částí Francie a k osvobození Paříže (25. srpna 1944). Po rychlé porážce Němců ve Francii začali Spojenci nabývat pocitu, že válka rychle skončí. Předpokládali, že německá armáda je na pokraji kolapsu a že Německo již nemá dostatečné síly na převzetí iniciativy a na protiútok.
Hitler byl ale jiného názoru. Nehodlal se smířit s defenzivní rolí a s převálcováním spojeneckou materiální převahou, ale chtěl se pokusit o protiofenzivu, která by zvrátila průběh války. Z pohledu Německa nemělo cenu podnikat protiofenzivu proti Rusku v čele se silnou Rudou armádou a ohromným průmyslovým zázemím. Němci nemohli očekávat, že úspěšná protiofenziva by rozdrtila Rusy nebo že by se podařilo s nimi vyjednat příměří, a tak se Hitler zaměřil na západ. Podle jeho mínění po úspěšném útoku a zatlačení Spojenců nastane výhodná doba pro vyjednávání o možném míru, skončení bojů na západě a přípravám na boj se společným nepřítelem Německa i Západu, a to s komunistickým Sovětským svazem. Německá generalita dále viděla výhody útoku na západ ve stále se prodlužujících zásobovacích liniích Spojenců, které přinášely značné problémy v logistice (přísun materiálu, záloh, posil).
Údajně 16. září 1944 dostal Hitler inspiraci na konferenci o západní frontě při pohledu na operační plán, když nastínil svůj plán na protiofenzivu v zalesněné oblasti Arden. Konečným cílem mělo být město Antverpy. Náhlý útok měl být veden ze zalesněné oblasti, která byla velmi obtížně průchodná pro těžkou techniku, nacházela se na pomezí mezi americkou a britskou armádou s oslabenou obranou. Ke všemu bylo zvoleno velmi výhodné načasování na zimní měsíce, kdy Spojenci nebudou moci využít své letecké převahy a kdy bude většina spojenecké armády na vánoční dovolence. Německá generalita předpokládala, že je větší pravděpodobnost špatného počasí a přízemních inverzí, které znemožní úspěšné nasazení letectva pro napadání útočných německých kolon, zásobovacích jednotek a frontových útvarů. Datum okolo Vánoc navíc zapříčinilo, že část velícího sboru nebyla v době vypuknutí útoku v oblasti. Úspěšný postup na Antverpy by přetrhal spojení mezi 21. skupinou armád polního maršála Montgomeryho v Belgii a Holandsku a zbytkem armády generála Eisenhowera. Kdyby se tento smělý plán podařil, mohlo být podle Hitlera zničeno až 20 spojeneckých divizí. Plán dostal označení „Wacht am Rhein“ (Stráž na Rýně) v rámci oklamání nepřítele.
Po celý měsíc vytvářel Hitler svůj plán uzavřen ve svém vlastním světě odtržen od každodenní reality. Německý průmysl sice v roce 1944 produkoval nejvíce vojenského materiálu, ale stejně nebyl schopen konkurovat spojeneckému potenciálu. Před začátkem ofenzivy tak stále neměl Wehrmacht dostatek sil pro útok v požadovaném rozsahu. Na německé straně bylo před útokem k dispozici přibližně 970 tanků pro první úder a 450 tanků pro rozvinutí útoku (němečtí velitelé udávají ještě menší číslo – asi 800 strojů s tím, že německé jednotky nebyly na plných počtech). Německé letectvo Luftwaffe se nacházelo v troskách a k dispozici bylo jen 1000 stíhacích bombardérů. Oproti tomu Spojenci disponovali ohromnými zálohami, což se projevilo i například tím, že již 4. den po útoku byli Američané schopni zdvojnásobit počty svých vojáků na 180 tisíc mužů ve zbrani. Hitler původně vybral pro začátek operace 25. listopad, ale po přesvědčování generálů souhlasil a posunul datum operace na 10. prosince a později až na 16. prosince, což mělo jeho jednotkám dát více času na přesun k frontě a přípravám na útok. Změnil se také název operace z Wacht am Rhein na Herbstnebel (Podzimní mlha). Pro doplnění nutno zmínit, že celá generalita byla proti Hitlerovu plánu, shledávala ho nereálným. Německo v té době již nemělo dostatečné lidské ani materiální zásoby (včetně paliva) pro tak rozsáhlou operaci, jakou byl plán Podzimní mlha. Plán proto předpokládal velké využívání spojeneckého materiálu (palivových stanic, benzinu, muničních skladů atd.), který bude získán během postupu německých jednotek.
Teoretický plán náhled|Cíl německé ofenzívy a skutečný postup Podle plánu měla nově zformovaná 6. tanková armáda SS pod velením SS-Oberstgruppenführera Josefa Dietricha a 5. tanková armáda Hasso von Manteuffela s podporou 7. armády generála Ericha Brandenberga prorazit americké obranné pozice. Tanky měly prorazit frontu o šířce 150 kilometrů od města Monschau na severu po Echternach na jihu. 6. tanková divize měla tvořit pravé křídlo, 5. tanková křídlo levé a od jihu měla krýt úder 7. armáda. Hitler předpokládal, že za příznivého počasí, kdy nebudou spojenecká letadla moci vzlétnout, dosáhnou jeho tanky břehů řeky Mázy za dva dny. Po překonání řeky měla 6. tanková armáda postupovat na Antverpy a 5. tanková divize postupovat přes Brusel k přístavnímu městu na březích La Manche.
Hitlerův plán pod krycím názvem Operace Grief předpokládal vysazení řady diverzantů za frontovou linii. Diverzanti, oblečení do spojeneckých uniforem a hovořící perfektně anglicky, měli vnášet zmatky do spojeneckých přesunů, vyřazovat spojení, zaměňovat ukazatele na křižovatkách atd. Úkolem vést diverzní útok byl pověřen SS-Obersturmbannführer Otto Skorzeny, který dokázal osvobodit Mussoliniho po pádu jeho režimu v roce 1943. Mezi jeho další úkoly mělo patřit i vyslání malých motorizovaných jednotek k mostům přes Mázu. Tyto jednotky měly za úkol mosty obsadit a udržet je do příjezdu německých čelních jednotek. Množství německých vojáků bylo před útokem vysazeno za spojeneckými liniemi.
6 dní před začátkem ofenzivy 10. prosince přenesl Hitler svůj hlavní stan z Vlčího doupěte do Orlího hnízda (Adlershorst) v pohoří Taunus poblíž Bad Nauheimu v Porýní, odkud chtěl osobně řídit průběh nadcházející bitvy.
V listopadu zaútočili Američané na tzv. Západní val (sérii opevnění), kterou se jim podařilo prolomit severně od Arden. Následoval rychlý postup na Aachen (Cáchy), které se staly prvním větším dobytým německým městem. Operace na obou křídlech Ardenského sektoru byly prováděny slabými, nezkušenými a neúplnými americkými jednotkami 12. skupiny armád generála Omara Bradleyho. 129 kilometrů dlouhý úsek v Ardenách bránily jen čtyři divize amerického VIII. sboru generálmajora Troye Middletona. Vlivem špatné práce spojenecké výzvědné služby nebyl tento sektor považován za důležitý. V sektoru se tedy nacházely pouze 28. a 4. divize, které zde byly na zotavení po těžkých bojích, a 106. pěší a 9. obrněná divize, které se ještě nezapojily do žádných bojů. náhled|Německé samohybné dělo I přes rostoucí množství informací o kumulaci německých vojsk na belgicko-lucemburské hranici nebyla do oblasti přesměrována žádná další pomoc. Eisenhowerův zpravodajský štáb špatně odhadl německé záměry, když se domníval, že se bude jednat o nevýznamný protiútok v oblasti obsazených Cách.
Nutno ovšem dodat, že postoj Spojenců byl pochopitelný. Německo nemělo dost sil k provedení nebezpečné ofenzivy v jakémkoliv sektoru, mohlo dosáhnout pouze dočasné převahy a i to pouze za cenu neospravedlnitelného oslabení ostatních důležitých úseků fronty. Hitlerův plán velkého útoku tedy dosáhl momentu překvapení zejména proto, že byl naprosto iracionální, nesmyslný a neuskutečnitelný. Stejný názor zastávali koneckonců nejen Američané a Britové, ale i Němci. Proti plánu opakovaně protestovali oba hlavní stratégové, kteří jej měli doladit a provést (maršál Model a maršál Rundstedt). Oba jej považovali za zcela nesmyslný hazard, který nemá sebemenší šanci na jakýkoliv rozumný výsledek a musí nutně vyústit v strašlivé ztráty. Naději si podrželi pouze někteří z polních velitelů, i ti však museli nakonec pod tlakem okolností vystřízlivět.
Rundstedt se po válce vyjádřil takto: Byl jsem šokován. Hitler mne vůbec nekonzultoval ohledně možností plánu. Bylo mi jasné, že dostupné síly jsou na tak mimořádně ambiciózní plán až příliš nedostatečné. Model byl téhož názoru. Ve skutečnosti žádný voják nevěřil, že cíl dospět k Antverpám je v praxi proveditelný.
Dalším problémem bylo absolutně nedostatečné zásobování palivem. Už podle plánů bylo na hranici, ovšem OKW je stanovilo podle tabulek udávajících potřebu paliva k přesunu, ačkoliv je polní velitelé i Rundstedt upozorňovali, že pro boj v zasněžené krajině může jeho spotřeba vzrůst až šestinásobně a že je bezpodmínečně třeba minimálně dvojnásobku, má-li zde být šance na úspěšný dlouhodobější postup.
Ofenzíva
náhled|Američtí zajatci v prosinci 1944 Útok začal 16. prosince 1944 v 5:35 hodin ráno, kdy zataženou oblohu rozzářila mohutná dělostřelecká příprava 2 000 německých děl, která měla za úkol vytvořit palebnou přehradu pro postupující německé jednotky. Američané byli absolutně zaskočeni počátkem a místem útoku. Hitlerovy diverzní jednotky sice neměly takový úspěch, jaký předpokládal plán a podstatná část diverzantů byla rychle dopadena a později byla část zajatých postavena před popravčí četu bez soudu a zastřelena (běžné zacházení se špióny), ovšem jejich nasazení i tak způsobilo velký zmatek a do jisté míry Spojence paralyzovalo. Američané po objevení prvních diverzantů začali provádět masové kontroly, každé auto bylo zastavováno a všichni včetně velitelů byli podrobováni dotazům na podrobnosti z amerického způsobu života. Kontroloři byli ovšem natolik důslední, že jen v prvních dvou dnech zatkli třikrát víc mužů, než kolik bylo skutečně diverzantů (mnozí britští důstojníci toho o americkém způsobu života věděli asi tolik, co Němci, a koneckonců i některým Američanům dělalo potíže vyjmenovat správně vítěze deseti posledních ročníků nejvyšší americké baseballové soutěže). Obavy z hrozby atentátu navíc částečně paralyzovaly štáby nejvyšších velitelů. Velkou výhodou Němců se v prvních dnech stalo počasí, které znemožnilo Spojencům nasadit proti německým kolonám letectvo nebo alespoň zajistit strategické informace o velikosti útoku. Ovšem v okamžiku, kdy se počasí zlepšilo, bylo rozhodnuto. Spojenecké letectvo rychle získalo drtivou převahu.