náhled|upright=1.0|Jan Vermeer: Alegorie malířství (kolem 1666) náhled|Paul Cézanne: Mont Sainte-Victoire Malířství je vedle sochařství a grafiky jednou z částí výtvarného umění. Je to postup aplikování barviva rozpuštěného v médiu a nanášení (lepivého) činidla na povrch, jakým je například papír, malířské plátno nebo zeď.
Člověku zabývajícímu se touto činností se říká malíř; tohoto termínu se užívá zejména, jde-li o jeho profesi. Existují důkazy, že historie malování (jeskynní malířství) je asi šestkrát delší než historie užívání psaného jazyka. Umělecká malba se považuje za jednu z nejdůležitějších forem výtvarného umění.
Patronem malířů je svatý Lukáš.
Dělení Podle funkce monumentální malířství (souvisí s architekturou – malby na stěnách, stropech…) deskové malířství (na dřevěné desce, např. triptych, křídlový oltář) ornamentální malířství – dekorativní Podle techniky olejomalba na plátno nebo desku tempera, enkaustika, akvarel, kvaš atd. na papír nebo lepenku freska, nástěnná malba (al-fresco = na mokro) al secco, nástěnná malba (na sucho) malba na sklo sgrafito (vyškrabování do dvouvrstvé omítky, spodní barevná) graffiti airbrush Podle námětu náboženské obrazy, např. křesťanské historické portréty, autoportréty krajina, zátiší (nature morte – mrtvá příroda) žánrový námět – sociální tematika (lidé, život) alegorické abstraktní, nefigurativní malby
Vnímáme, jak malíř pracuje s barvou – koloristé, jestli převládá linie; kompozice; práce se světlem; šerosvit…
Od dob renesance je malba a kresba považována za samostatný umělecký projev.
Dějiny malířství
Pravěk a starověk náhled|Malba koně v Lascaux náhled|265x265pixelů|Egyptská malba Nefertiti Nejstarší známé malby v Evropě jsou staré přibližně 40 000 let a nacházejí se v pyrenejské oblasti, na pomezí dnešní Francie a Španělska. Mimo Evropu ve stejné době vznikly podobné malby v jeskyních v okrese Maros na ostrově Sulawesi v dnešní Indonésii. Nejstarším typem jeskynních maleb jsou otisky rukou a jednoduché geometrické tvary. Nejstarší figurální jeskynní malby v Evropě jsou 35 000 let staré. Chauvetova jeskyně v departementu Ardèche ve Francii obsahuje malby z doby 31 000 př. n. l. Jeskynní malby zvířat v Indonésii jsou patrně ještě starší. Obrazy postupem času získávaly na kvalitě, plasticitě a sugestivnosti. Důkazem jsou známé malby v jeskyni Altamira ve Španělsku, které vznikly zhruba v období 14 000 až 12 000 př. n. l. Slavná síň býků v jeskyni Lascaux ve francouzském Dordogne je datována do doby zhruba 15 000 až 10 000 př. n. l. Takové malby byly nalezeny po celém světě, v Indii (Bhimbetka), jižní Africe, Číně (Chuašanské skalní malby), Austrálii (národní parky Kakadu a Ku-ring-gai) atd.
O původní funkci těchto maleb odborníci vedou rozsáhlé spory. Mohla souviset s rituály, magií a animistickou vírou. Rituální funkci by odpovídalo to, že takové jeskyně nebyly blízko obydlených oblastí. Někdy bývá uváděno, že lovci si u maleb nacvičovali lov, avšak zobrazována byla i zvířata, která se nelovila, například nosorožec nebo velké šelmy. Pokud jsou zobrazeny postavy člověka, tak jako hybridy člověka a zvířete. Průlom nastává zhruba v období 7000 př. n. l., z této doby nalézáme první malby lidských postav, například pochodující válečníky v Cingle de la Mola ve Španělsku.
Starověký Egypt proslul hlavně architekturou a sochařstvím, ale zachovalo se také mnoho nástěnných maleb v chrámech a jiných budovách. Egyptská nástěnná a dekorativní malba je spíše grafická a symbolická než realistická. Zobrazuje postavy se zvýrazněnými obrysy, ploše a vždy v siluetě. Egyptská malba má úzké spojení s písmem zvaným hieroglyfy. Tyto obrazy přežily díky extrémně suchému podnebí Egypta. Jejich smysl nebyl dlouho jasný, ale od rozluštění hieroglyfického písma se zdá zřejmé, že většina se týká posmrtného života. Buď zobrazují cestu předsmrtnou zónou nebo podsvětím, kde zemřelého představují podsvětním božstvům jeho bohové ochranní. Některé náhrobní malby ukazují činnosti, kterým se zesnulí věnovali, když byli naživu. Egypťané rovněž kreslili ilustrace na papyrové rukopisy. Mezi obrazy na papyrech hraje zcela unikátní roli turínský erotický papyrus, který má satirický, ale hlavně pornografický charakter, pro Egypťany s jejich fascinací zásvětím jinak neobvyklý. Egypťané také malovali na látky. vlevo|náhled|Řecká keramika s černými postavami Starořecká civilizace měla svou předehru v podobě civilizací kykladské, mínojské a mykénské. Nalezené nástěnné malby prokazují egyptský vliv, avšak patrná je již mnohem větší rozvolněnost, která předjímala osobitý kulturní ráz starého Řecka. I v něm se sochařství a architektura jeví jako vyvinutější, ale také řecké malířství se rozvíjelo, ceněny jsou zejména malby na keramice. Odborníci rozlišují především keramiku s černými postavami a keramiku s červenými postavami. Řekové též malovali na dřevěné desky, ale žádné takové deskové malby nepřežily, známe jen písemné popisy jejich současníků nebo pozdějších Římanů. Malíř Zeuxis vytvářel podle Plinia staršího tak realistické obrazy, že se vrabci pokoušeli sezobnout hrozny na nich zobrazené. Zeuxis prý jako první používal sfumato (technika, ve které malíř překrývá průsvitné vrstvy barvy, aby vytvořil prostorový dojem hloubky, objemu a tvaru). náhled|Římská mozaika I Římané malovali hlavně na dřevo, které nepřežilo zkoušku časem, ale ponětí o podobě římského malířství můžeme získat z nástěnných maleb z Říma a zejména z fresek ve městech zasypaných sopečnými výbuchy, jako jsou Pompeje a Herculaneum. Sopečný popel je paradoxně nezničil, ale konzervoval. Římská malba již měla vysokou kvalitu, pokud jde o proporce, plasticitu (světlo a stín), perspektivu (úběžný bod) a blednutí vzdálených objektů (prostorová hloubka). Římští malíři byli fascinováni možností pozorovatele obrazu ošálit nějakým optickým klamem, proto milovali trojrozměrný efekt, nebo nabízeli falešná okna s výhledy do smyšlených krajin a zahrad. Zcela výjimečnou kvalitu si získalo umění mozaiky, zprvu zejména podlahové, posléze i nástěnné a stropní. Od prvního století začali Římané umění mozaiky navíc vyvážet do svých provincií, takže je nalézáme takřka po celé Evropě, ale i na severu Afriky.
Středověk náhled|229x229pixelů|Theofanés: Donská madonna Křesťanství ponejprve ovlivnilo východní byzantské umění. To zpočátku převzalo styly starořecké, ale postupně se od nich oprostilo a získalo osobitý výraz. Ten je někdy nazýván „antinaturalismem“ nebo „antirealismem“. „Poškození realismu“ umožnilo vystoupit – v byzantské představě – duchovnímu obsahu a ideji. Lidská postava je tak zobrazena buď v dlouhém rouše, které neumožňuje zahlédnout její tvary, anebo jinak „neuměle“, ploše. Renesanční malíři a teoretici to později vnímali jako úpadek antické dokonalosti, teprve moderní a abstraktní malíři byzantský styl znovu docenili. Dochovaly se fresky, mozaiky a hlavně ikony, základní žánr byzantské malby. Ke slavným byzantským malířům ikon patřil Theofanés Řek, který ovlivnil i ruské malířství, neboť v Moskvě strávil závěr života. Theofanés byl uchvácen hésychastickým hnutím, mystickým proudem v pravoslaví, jenž uctíval "Božské světlo". vlevo|náhled|182x182pixelů|Giotto: Klanění tří králů V Číně se od počátku letopočtu rozvíjela hlavně kaligrafie, ale postupně v ní přibývalo grafických prvků, jak je ve 4. století patrné v díle Ku Kchaj-č’. Průlom k malířství je zřejmý zejména v díle autora 11. století Mi Fua. Konzervativnost vývoje v Číně prokazuje dílo Š’-tchaa v 17. století, které ač v čínském kontextu průlomové, stále ctí tradiční pravidla a spjatost s kaligrafií (obojí je ostatně patrno ještě i u Čchi Paj-š’ na začátku 20. století). Velmi podobné to bylo v Japonsku, kde tradiční malba vrcholí v 15. století v díle Seššú Tójóa, nebo v Koreji (Sin Saimdang).
V západní křesťanské Evropě se nejprve rozvíjela hlavně knižní iluminace. Na britských ostrovech je příkladem Kniha z Durrow a Kniha z Kellsu. Iluminační umění pak dosáhlo svého vrcholu v karolinské a zejména otonské renesanci (Kodex abatyše Uty, Zlatý kodex z Echternachu, Kodex abatyše Hitdy).
Západní desková malba románské epochy byla zpočátku silně ovlivněna Byzancí a jejími ikonami. Ale západ si stále více hledal i vlastní cesty. Zásadní oproštění západního umění od východního vzoru, dlouho vnímaného jako dokonalost, přišlo se 13. stoletím a nástupem gotické malby. S ní se dostavil větší realismus a zájem o zobrazení objemu a perspektivy. K průlomu došlo v Itálii, která se stala nadlouho epicentrem evropského umění. Prvními velkými gotickými malíři byli Cimabue a jeho žák Giotto. K dalším gotickým mistrům patřili Duccio di Buoninsegna nebo Simone Martini. Průkopníkem perspektivy byl Paolo Uccello. Mimo Itálii lze zmínit Rakušana Michaela Pachera.
Krom malby se výraznou výtvarnou formou stala vitráž. Jeden z nejobdivovanějších příkladů tohoto umění se nachází v katedrále Notre Dame v Paříži.
Raný novověk náhled|Pieter Bruegel: Stavba babylónské věže Obrovský rozmach zažilo evropské malířství během renesance, jež je vymezena zhruba 14. až 16. stoletím. Inspirováni antikou, pokrokem přírodních věd a objevy nových zámořských světů, jež evropskému člověku rozšířily imaginaci, začali být renesanční malíři fascinováni viditelným světem, jejž začali oslavovat dosud nevídaným naturalismem a světskými tématy. Naturalismus umožnila i nová technika, olejomalba. K prvním, kdo umění olejomalby začaly využívat, patřili Jan van Eyck a Robert Campin. Oba byli Vlámové (žijící na území dnešního Nizozemska a Belgie), což naznačovalo, že světové malířství získalo nové, severní ohnisko. Na jejich průkopnické dílo brzy navázal Rogier van der Weyden, jehož Sestup z kříže se řadí mezi nejslavnější díla 15. století a byl nejvlivnějším nizozemským obrazem Kristova ukřižování. Dalšími významnými umělci z tohoto období jsou Hugo van der Goes, Dieric Bouts, Petrus Christus, Quentin Massys, Hans Memling a Gerard David. Zcela zvláštní fantaskní motivy vložil do svých děl Hieronymous Bosch, později několikrát znovu objevovaný, zejména surrealisty. Pieter Bruegel nalezl novou kvalitu žánrové malby. Lucas van Leyden se chopil možností rytectví. 16. a 17. století je nazýváno zlatým věkem nizozemského malířství. vlevo|náhled|268x268pixelů|Leonardo da Vinci: Mona Lisa Jádro renesančního umění však přesto zůstávalo na jihu, v Itálii, zejména v Římě a Florencii, kde byl zřetelný návrat k antickým vzorům. K průkopníkům olejomalby zde patřil Antonello da Messina. Umělci jako Masaccio, Fra Angelico, Piero della Francesca, Andrea Mantegna, Filippo Lippi, Perugino, Pinturicchio či Domenico Ghirlandaio pak prorazili cestu novému stylu. Za génie renesance a klasiky světového malířství jsou pak považováni jejich následovníci a žáci Sandro Botticelli, Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarroti a Raffael Santi. Posunuli malbu na vyšší úroveň pomocí perspektivy a studia lidské anatomie a proporce.
V Benátkách se objevil poněkud naturalističtější styl. Malíři benátské školy, jako Giovanni Bellini, Giorgione, Tizian, Tintoretto, Vittore Carpaccio a Paolo Veronese, se méně zabývali přesností kresby, zato dbali na bohatost barev a emocionální účinek svých děl. Parmskou školu reprezentoval například Antonio Allegri da Correggio.
Malířské umění se ale začalo šířit i do jiných oblastí. Svébytnou formu získalo v Německu, hlavně díky Albrechtu Dürerovi, Hansi Holbeinovi mladšímu, Lucasu Cranachovi staršímu, Albrechtu Altdorferovi a Matthiasi Grünewaldovi. Dürer vsadil na grafiku a rytiny, což mu umožnil i vynález knihtisku jeho krajana Johanna Guttenberga. V Portugalsku renesanci reprezentoval Nuno Gonçalves. Velký vzmach ve stejné době zažívalo například i ruské malířství, zejména díky Andreji Rublevovi, avšak ruská tradice nebyla v sepětí se západní, Rublev byl ještě plně zakotven v byzantské linii.
náhled|El Greco: Kristus uzdravuje slepce