náhled|Solidus znázorňující Irenu jako „basilissu“ - císařovnu.

Irena z Athén ( – Eiréne, 752 v Athénách – 9. srpna 803 ve vyhnanství na ostrově Lesbu) byla jako choť císaře Leona IV. byzatskou císařovnou, 780 až 790 j regentkou za svého nezletilého syna císaře Konstantina VI. a nakonec v letech 797 až 802 vládnoucí císařovnou.

V roce 769 ji císař Konstantin V. ze syrské dynastie vybral jako manželku pro svého nejstaršího syna Leona který se stal v roce 775 císařem jako Leon IV. Rok po svatbě se tomuto páru narodil jediný syn, pozdější císař Konstantin VI. Po Leonově smrti v roce 780 se stala Irena regentkou za tehdy devítiletého Konstantina a zůstala jí až do jeho plnoletosti. Po svém nástupu na trůn ji Konstantin VI. zbavil moci a poslal pryč z císařského dvora, ale již za dva roky ji zase povolal nazpět, protože nebyl schopen sám vládnout. Irena využila o pár let později jeho neoblíbenosti, roku 797 ho svrhla a nechala oslepit a sama se ujala vlády jako basileus - císař. Tak se stala první samostatně vládnoucí ženou na trůně východořímského císařství.

V otázce obrazoborectví se Irena časem přidala ke straně ikonodulů (uctívačů ikon) a pokusila se navrátit byzantskou říši k uctívání ikon. Podporu ji v tom poskytl nově nastolený patriarcha Tarasios. Po nezdařeném pokusu o uspořádání koncilu, který by odsoudil obrazoborectví (ikonoklasmus), roku 786 do Konstantinopole, svolala v roce 787 druhý nikajský koncil, který znovu povolil uctívání ikon (ikonodúlii).

Ze skutečnosti, že císařem byla žena, vznikaly různé problémy s dalekosáhlými důsledky: Podle římského práva nemohla totiž žádná žena velet vojsku. Poněvadž císař zaujímal tuto pozici ze svého úřadu, nemohla být žádná žena legálně císařem. Jak říkají některé historické prameny, z tohoto důvodu pokládal papež Lev III. římský císařský trůn za uprázdněný a v zimě roku 800 tak mohl korunovat Karla Velikého císařem. Tento akt po právní stránce eliminoval představu o jediné římské říši s právem vládnout také na západním území bývalé římské říše, a došlo tak k obnově západořímského císařství.

Císař Karel Veliký prý uvažoval po korunovaci o sňatku s Irenou, aby tím spojil obě římské říše pod jejich společnou vládu. Do Konstantinopole přijelo roku 802 franské poselstvo, ale dříve, než se stačila Irena rozhodnout, zda Karlovu nabídku přijme, došlo v Byzanci k převratu a císařovna byla svržena. Ještě téhož dne korunoval patriarcha Tarasios vůdce spiklenců, ministra financí Nikefora, císařem, a tak jeho revoltu legitimizoval. Irenini úředníci mu brzy slíbili věrnost.

Irenina vláda se potýkala s řadou problémů a nebyla příliš úspěšná. Armáda jí poskytovala jen vlažnou podporu a její rádcové a úředníci intrikovali mezi sebou. Snažila se tedy získat oblibu u lidu, především u obyvatel Konstantinopole, snížením daní, což snižovalo příjmy státu a působilo finanční obtíže. Byzantinci nebyli úspěšní ani ve válkách s Araby, v jejichž čele stál slavný chálífa Hárun al-Rašíd. Největším problémem však byla zřejmě skutečnost, že císařovna zanedbávala otázku následnictví, znovu se neprovdala, a nestanovila tak svého následníka.

Svržená císařovna byla poslána do vyhnanství nejprve na ostrov Prinkipo a pak ještě dále na ostrov Lesbos, kde v roce 803 zemřela. Pravoslavná církev ji uctívá jako svatou.

Literatura

Související články Obrazoborectví

Externí odkazy

Biografie Ireny z Athén (anglicky)

Kategorie:Byzantští císaři Kategorie:Byzantské císařovny Kategorie:Narození v 8. století Kategorie:Úmrtí 9. srpna Kategorie:Úmrtí v roce 803 Kategorie:Ženy Kategorie:Narození v Athénách