Bohuslav Balbín z Vorličné (; 3. prosince 1621 Hradec Králové – 29. listopadu 1688 Praha) byl český literát, historik, hagiograf a pedagog. Jako kněz, člen jezuitského řádu se účastnil rekatolizace, jako vlastenec se ve své době řadil mezi obhájce českého jazyka. Patří mezi nejvýznamnější osobnosti českého baroka.
Mládí a rodový původ Bohuslav Ludvík Balbín přišel na svět v nepříliš bohaté, kdysi erbovní, královéhradecké měšťanské rodině jako potomek rytířského rodu Balbínů z Vorličné, doložené v 15. století. Původně se nazývali Škvornicové, pak přibrali jméno Balbinus a po nabytí titulu z Vorličné dle usedlosti u Hradce Králové vzniklo pojmenování Balbínové z Vorličné.
Narodil se v tzv. Vodičkovském domě, který později patřil do komplexu jezuitských kolejí, dnes tvoří část Nového Adalbertina.http://web2.mmhk.cz/cz/Magistrat/zpravodaj/_2001_25/cl25.html?synchronize=1 Dům prodala jezuitům 18. června 1636 Bohuslavova matka Zuzana, rozená Vodičková.
Roku 1622 jeho otec Lukáš Škvornic náhle zemřel. Matku se sedmi dětmi podporoval nejprve Mikuláš ze Schonfeldtu.
Později byl Bohuslav vychováván rodinným přítelem Otou z Oppersdorfu na zámku Častolovice, kam se s matkou přestěhovali. Zajímavostí je, že hocha při křtu držel v rukou Albrecht z Valdštejna, který rovněž mohl být jeho kmotrem. Jako chlapec byl Balbín několikrát vážně nemocen a matka ho (ve strachu) zaslíbila staroboleslavské Bohorodičce. Bohuslav se uzdravil a nakonec přežil všech šest starších sourozenců. Zajisté i tato okolnost formovala jeho povahu, pevnou víru a úctu ke světcům. Jeho uzdravení bylo pokládáno za zázračné.
V dětství projevoval zájem o četbu a historii. Dle pramenů se naučil brzy číst, v sedmi letech měl údajně třikrát přečtenou Hájkovu Kroniku českou, kterou si velmi oblíbil. Vyrůstal v pobělohorském katolickém prostředí, v roce 1631 začal studium u benediktinů v Broumovském klášteře. Po roce přešel na jezuitskou kolej v Jičíně a v patnácti letech vstoupil do řad Tovaryšstva Ježíšova.
Předci Bohuslav Balbín je v dnešní době pravděpodobně nejznámějším ze svého rodu, avšak i jeho předkové patřili mezi osobnosti českého království.
Prapraděd Jan, bakalář svobodných umění, byl humanistický básník, jehož tvorba byla otištěna ve Veleslavínově kalendáři historickém. Později se stal městským písařem a sekretářem apelačního soudu pro latinské i české expedice. Stal se zakladatelem pražské větve Balbínů. Roku 1553 byl Jan spolu s bratrem Filipem povýšen do stavu vladyckého. Roku 1556 se Jan stal příslušníkem stavu vladyckého dědičně.
Janův bratr Filip založil královéhradeckou větev Balbínů z Vorličné. Byl malířem a vytvořil malby v hradeckém kancionálu. Zastával i úřad hradeckého primátora.
Balbínův pradědeček Jiří působil ve funkci primátora a královéhradeckého královského rychtáře. Roku 1584 byl dědičně povýšen do stavu rytířského, o rok později je doložen jako dárce příspěvku na graduál, v němž se nachází i jeho podobizna.
Otec Bohuslava Balbína Lukáš Škvornic Balbín z Vorličné na Petrovicích byl správcem pardubického panství. V letech 1618 a 1619 úspěšně ubránil pardubický zámek proti povstalým stavům. Jeho bratr Jiří padl roku 1619, když bojoval na straně císaře proti Matyáši Thurnovi.
Studium Bohuslav Balbín studoval v Broumově, Jičíně, Praze, Olomouci, Brně a Kladsku. Zde studoval klasické jazyky, literaturu a filosofii, prohloubil se jeho vztah k českým dějinám a vlasti. Při studiu v Olomouci byl Balbín ovlivněn páterem Mikulášem Leczyckým, jehož životopis později napsal. O prázdninách pobýval hlavně v Častolovicích, kde doprovázel Otu z Oppersdorfu při loveckých vycházkách a osvojil si tak smysl pro krásy přírody.
Církevní dráhu započal Bohuslav Balbín v patnácti letech, kdy se stal novicem brněnské koleje. O dva roky později složil první řeholní sliby v Tovaryšstvu Ježíšovu.
V osmnácti letech začal studovat filosofii na pražské jezuitské koleji Klementinu. Studoval v napjaté době. Roku 1639 zažil drancování Čech švédskou armádou. Po dosažení bakalářského titulu učil na gymnáziu u sv. Klimenta, aby poté, dle pravidel řádu, mohl pokračovat ve studiu teologie.
Když Švédové roku 1642 plenili Moravu, Balbín obhajoval doktorát. V témže roce provázel po Čechách španělského církevního pedagoga Rodriga de Arriagu. Šest let poté se zúčastnil obrany Prahy. Když hrozil útok švédských vojsk, přihlásil se Balbín ihned do akademického praporu a pod vedením svého profesora, jezuity Jiřího Plachého, udatně hájil Karlův most. Ve studentském praporu bojoval také malíř Karel Škréta a lékař Jan Marek Marků. Při obraně Staroměstské mostecké věže byl Bohuslav Balbín zraněn.
Literární, pedagogická a misionářská činnost náhled|Bohuslav Balbín, rytina Roku 1646 o korunovaci Ferdinanda IV. vydal Balbín svůj první spisek Legatio Apollinis coelestis ad universitatem Pragensem etc. Nejednalo se však ještě o dějepisnou práci, ale o veršované dílo v duchu soudobého humanismu. Balbín sice zprvu psal latinské básně a i později toho nezanechal, ale postupně v jeho tvorbě nabyly naprosté převahy práce dějepisné. Roku 1650 poslední švédské oddíly konečně opustily Čechy, Balbín byl týž rok vysvěcen na kněze, získal titul mistra svobodných umění a filozofie a na vlastní žádost se na několik příštích let stal misionářem.
Misionářská činnost Po skončení studií působil Balbín rok na Rychnovsku a rok na Žambersku jako misionář. Během této doby měl pro katolickou církev získat do 1500 mužův (konvertitů). Poté byl přeložen na pedagogickou dráhu, protože prý u něj jeho nadřízení neshledávali horlivost ostatních misionářů.
Pedagogická činnost K pedagogické činnosti měl Balbín vynikající schopnosti. Byl výborným a svědomitým učitelem. Ve svých žácích se snažil podporovat lásku k vlasti a národu. Pedagogickou činností strávil celkem 13 let, vyučoval v Kladsku, Praze, Jindřichově Hradci, Brně, Českém Krumlově a Jičíně.
V roce 1661 byl zbaven oprávnění pracovat s mládeží a umístěn do svérázné izolace. Hrozilo mu i vyloučení z řádu. Tradičně historikové předpokládali, že šlo o následek nepřátelského postoje jeho nadřízených k Balbínovu vlastenectví, popřípadě obavy jeho nadřízených, že Balbínovy kroky popuzují významné šlechtice a dobrodince řádu. Historikové Jan Kučera a Jiří Rak vyslovili hypotézu, že důvodem mohla být Balbínova pedofilní, případně homosexuální orientace. Dostupné prameny ovšem nejsou nijak konkrétní a umožňují rozličné spekulace.
Vlastenectví Bohuslav Balbín bývá veřejností nezřídka vnímán v duchu havlíčkovských představ o jezuitech, tedy jako typického katolického kněze pobělohorské habsburské doby, která se snažila o germanizaci Čech. Přitom Balbín si uvědomoval nebezpečí, které českému jazyku a kultuře hrozí, a snažil se proti tomu bojovat. V době svého misionářského a učitelského působení sbíral staré české knihy, listiny a jiné písemnosti nikoli za účelem spálení, ale k dokumentaci národní historie. Např. ještě za svých studií teologie navštívil Balbín královskou knihovnu, do níž byly před nedávnem převezeny rožmberské rukopisy z Třeboně. Mezi nimi nalezl vzácný rukopis známý jako Chval Mariánských (Mariale Arnesti), jehož autorem prý byl první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Balbín navrhl, že rukopis přepíše, což mu bylo dovoleno. Opisováním tohoto rukopisu se zabýval i v době švédského vpádu do Prahy, kdy byla celá královská knihovna Švédy zničena. Díky Balbínovi se ze všech rukopisů zde uchovávaných zachránil jen Mariale Arnesti. Sám Balbín o tomto říká: „Kolik já sám zachránil jsem knih a rukopisů, které již odvezeny byly na pepř židovský!“ V dějepisné oblasti působil i na své žáky. Jako učitel byl Balbín oblíbený. Uznával také autory, kteří kvůli svému vyznání museli emigrovat, např. Pavla Stránského a jeho dílo Respublica Bojema.
V roce 1645 v Třeboňském archivu také znovuobjevil významnou svatováclavskou Kristiánovu legendu "Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily".
Balbínovo vlastenectví se nelíbilo nadřízeným. Často napadal nejvyššího zemského úředníka, místodržitele Bernarda Ignáce Jana z Martinic. I proto musel později opustit Prahu. Bořita z Martinic a Bohuslav Balbín se vskutku neměli v oblibě. Bořita z Martinic totiž zastavil tisk Balbínova Výtahu z českých dějin, údajně z důvodů národních, politických a dynastických. Nejvyšší purkrabí nebyl trnem v oku jen Balbínovi. Např. i patriotická zemská aristokracie Bořitu obviňovala ze zrady české země. Bylo mu vytýkáno slabošství či přílišná ústupnost dvoru v otázkách hospodářských a společenských zájmů české šlechty.
Dějepisecká činnost náhled|Pamětní deska připomínající Bohuslava Balbína na bazilice sv. Václava ve Staré Boleslavi Po zákazu pedagogické činnosti ho jezuité pověřili, aby sepsal historii řádu v českých zemích, s tímto úkolem ale Balbín spokojen nebyl. Napsal jen část historie jičínské koleje a teprve v roce 1680 se k historii jezuitů vrátil spisem o dějinách pražské koleje.
Chtěl se raději věnovat českým dějinám. Napsal knihu Výtah z dějin českých (Epitome rerum Bohemicarum), která zahrnovala dobu od počátků křesťanství v Čechách do roku 1526. Dlouho bojoval s cenzurou (hlavně s nejvyšším purkrabím), aby Výtah mohl vyjít. Tím si však u nejvyšších církevních a státních míst nepolepšil, a byl přeložen do Klatov. V tomto, dá se říci vyhnanství, byl Balbín pod ochrannými křídly svého bývalého žáka Františka Oldřicha hraběte Kinského, prezidenta nad apelacemi. Mezitím byl Výtah poslán ke zkoumání do Říma ke generálovi řádu i do Vídně k císaři Leopoldu I. Cenzoři Výtahu vytýkali kritiku uherského krále Matyáše pro jeho nevděk vůči Jiřímu z Poděbrad a pro válku, kterou s Čechy na vyzvání papežovo vedl. Dále se cenzorům nelíbila Balbínova chvála Boleslava I., Karla IV. a Jiřího z Poděbrad, přičemž prý autor málo mluví o rodě rakouském. I Balbínovo odsouzení neúměrného zvyšování daní by mohlo být, dle mínění jednoho z cenzorů, nebezpečné. Konfliktní byl i jeho výrok v souvislosti s císařem a králem Ferdinandem II.: „Nepravdu psáti jsem se nenaučil, pravdu psáti se neodvažuji.“ Historicky je Výtah tak významný proto, že je přehledem dějin českých zemí od časných křesťanských dob do doby Balbínovy, přičemž Balbín tu využil obrovské množství známých i méně známějších českých i cizích pramenů.
V Klatovech v rozmezí let 1672–1673 Balbín na popud svého přítele Tomáše Pešiny z Čechorodu napsal Rozpravu na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého (Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica). Toto anonymně vydané, opět latinsky psané dílo se později stalo vzorem obrozeneckého úsilí, ve své době však bylo, stejně jako jiné Balbínovy spisy, zakázáno pro přílišné vlastenectví i údajné protivládní názory. Balbín zde hájí právo na vlastní jazyk, odsuzuje odrodilou šlechtu a nesouhlasí s vládní politikou, která odstraňuje český jazyk z úřadů, škol i kostelů. Dílo je zakončeno modlitbou, aby „svatý Václav nedal zahynouti nám i budoucím“. „Obrana“ byla vydána teprve v době národního obrození roku 1775 Františkem Martinem Pelclem, ale latinsky. Česky vyšly úryvky v roce 1850 ve Slovanu, později v Národě; celý spis vyšel česky roku 1869 v překladu Emanuela Tonnera.TONNER, Emanuel. Připomenutí překladatele. In: BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha: nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. VII–XV. Dostupné online. „Obrana“ je dnes Balbínův nejznámější spis.
V roce 1676 se Balbín konečně vrátil do Prahy. Výtah byl Římem shledán nezávadným, i císařský knihovník Petr Lambecius se o něm vyjádřil pochvalně a doporučil, aby se s vydáním již neotálelo. Dílo vyšlo v roce 1677.