Gabriel Rangoni

Gabriel Rangoni (1410 – 1486), též Rangone, italsky Gabriele Rangoni, ve františkánském řádu častěji uváděný pod přízviskem Gabriel z VeronyItalsky: Gabriele da Verona. maďarsky Gábor Veronai.. Latinsky byl titulován též Gabriel Agriensis podle svého biskupského sídla v Egeru. byl kardinál, diplomat a františkán italského původu působící hojně ve střední Evropě.

Narození, mládí Většina Rangoniho biografií uvádí jeho datum narození jako nejisté, podle dalších spatřil světlo světa v roce 1410. Hlaváček uvádí v článku další starší literaturu o Rangonim a jeho osobě se věnoval i v dalších příspěvcích: Nepocházel přímo z Verony, jak by naznačovalo jeho přízvisko, ale narodil se v městě Chiari v diecézi a dnešní provincii Brescia. Podle většiny badatelů i starších pramenů byl nemanželským (nelegitimním) synem šlechtice Guidona Rangoniho z Modeny (†1467) a venkovanky z okolí Verony.HLAVÁČEK, Italský františkán a papežský diplomat... (cit.), s. 91. Viz též genealogie rodu Rangoni Nebo Miranda zde též uvádí odkazy na literaturu, kde se uvádí místo Gabrielova narození jako Veronu i další teorie o jeho rodičích. Vyrůstal se svou matkou za finanční podpory otce. Předpokládá se jeho studium na blíže neznámé italské univerzitě, kde se rovněž blíže seznámil s tehdy velmi populárním humanismem.

Gabriel františkánem Osobní konverzi zažil Gabriel Rangoni ve svých 26 letech, kdy se v roce 1437 (1447?) rozhodl vstoupit k františkánům - observantům v konventu S. Maria di Arcarrota v benátské řádové provincii.HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 91. MIRANDA, „The Cardinals.... „ (cit.) uvádí rok 1447. Zřejmě až po vstupu do řádu byl vysvěcen na kněze a získal doktorát z teologie. Působil v benátské františkánské provincii, kde se seznámil se svým pozdějším společníkem Janem Kapistránem. Spolu s ním a dalšími deseti společníky překročili roku 1451 Alpy, aby šířili reformované františkánství dále ve střední Evropě. Na úrovni celého řádu, mimo jiné na generální kapitule v Benátkách roku 1455 řešil mnohé spirituální, formální i osobnostní problémy, jež tehdy zmítaly františkánskou observancí, stejně jako se začal angažovat v boji proti Turkům.HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 94-95.

Když byl papežskou bulou v březnu 1452 zřízen samostatný františkánský observantský „rakousko-český vikariát“, zahrnující však prakticky celou střední a část východní Evropy, byl na jeho první kapitule Gabriel jmenován provinčním vikářem.De facto provinciálem, ale do roku 1517, kdy byli reformovaní františkáni formálně odděleni od konventuálů jako samostatný řád, byly jejich administrativní jednotky zvané vikariáty a jejich ministři představení vikáři. Fakticky však již tehdy byla formální řádová odnož na nereformovaných bratřích nezávislá. Následujícího roku byl Gabriel úřadu vikáře zproštěn (nahradil jej Kryštof z Varese), údajně pro přílišnou přísnost která se projevila v jeho výkladu řadových konstitucí. Zato byl tehdy ustanoven kvardiánem kláštera ve Vídni, jímž byl do roku 1454.KANTAK, Bernardyni polscy. Tom I. (cit.), s. 24.. HLAVÁČEK, Italský františkán a papežský diplomat... (cit.), s. 94. Podle františkánské kroniky J. Komorowskiego, 174, 175 – Přes dřívější spory byl Rangoni tehdy opět zvolen františkánským provinčním vikářem, a to na provinční kapitule v Krakově pro období let 1454 až 1456 nebo 1457.KANTAK, „Bernardyni polscy. Tom I. „ (cit.), s. 12. Opět na jeden rok Gabriela v pozici ministra vystřídal Bernardin z Ingolstadtu a potřetí byl tento italský františkán do vedení středoevropského františkánského vikariátu zvolen pro období let 1459–1460 a počtvrté pro rok 1464/65. Údajně devětkrát měl být Gabriel zvolen provinčním definitorem františkánů.KŘENKOVÁ, „K nejstarším dějinám.... „ (cit.), s. 166 (pozn. 23). Současně však působil jako Kapistránův společník na jeho cestách po Moravě, Slezsku a Lužici (Sasku).

Spolu s Janem Filipcem, rovněž Korvínovým rádcem a pozdějším kancléřem, se Gabriel podílel na založení františkánského kláštera Olomouci, v jehož čele rovněž stál jako kvardián. s odkazy na MINAŘÍK, „Vikáři české františkánské provincie... „ (cit.), s. 205 a . O angažovanosti obou jmenovaných v zřízení olomouckého konventu svědčí nepřímo Korvínova účast na svěcení přilehlého chrámu v roce 1486.

Podílel se v mnohém na formování nové reformované františkánské spirituality v střední Evropě, přičemž ale často musel řešit spory mezi bratřími o míru přísnosti jejich života. Kromě zmíněné Olomouce pomáhal Gabriel založit vícero mužských i ženských klášterů, zejména na území Polska a Litevského velkoknížectví.KANTAK, „Bernardyni polscy. Tom I.“ (cit.)., ale také v Praze (u sv. Ambrože) a Plzni. Využíval přitom mimo jiné svých diplomatických schopností a získal pro novou větev františkánů přízeň krále Jiřího z Poděbrad.HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 96. KANTAK, „Bernardyni polscy. Tom I.“ (cit.), s. 16. Dokázal stát nad národnostními třenicemi, které zmítaly německo-česko-polským prostředím středoevropských františkánů, což mu pomohlo k třetímu zvolení do čela středoevropského františkánského vikariátu v letech 1459 až 1463, kdy se dosavadní ministr Bernardin z Ingolstadtu ukázal příliš ostrý v záležitostech chudoby i hluboko ponořený do národnostních nesnášenlivostí. Útoky mezi bratřími se natolik vyhrocovaly, že provinční kapituly v Opavě roku 1460 se účastnil přímo generální vikář františkánů observantů Baptista de Levanto, který potvrdil Gabriela v úřadu provinčního vikáře.KANTAK, „Bernardyni polscy. Tom I.“ (cit.), s. 24. Ani zvyšující se Gabrielovy aktivity v oblasti vyšší politiky světské i církevní nebránily Gabrielovi nadále zůstávat v osobním kontaktu s františkány a zajímat se o dění v něm.Srov. Rangoni list generálnímu vikáři františkánů observantů Markovi z Boloně psaný 10. ledna 1466 ve Vídni. V humanistickém duchu zde popisuje nedávnou smrt význačného kazatele spolubratra Antonia da Bitonto. Viz Počtvrté byl zvolen provinčním vikářem františkánů na řádové kapitule ve Vídni pro období let 1465–1466.KANTAK, „Bernardyni polscy. Tom I. „ (cit.), s. 16.

Politicko-církevní aktivity náhled|Florencie, Klášter Všech svatých - portréty františkánů : Gabriel z Verony

Spojenec Jiřího z Poděbrad Prostřednictvím Kapistrána a zahraniční misie františkánů ve střední Evropě byl Gabriel aktivně zapojen do „české otázky“, tedy potlačení pozůstatku husitství – utrakvismu v této oblasti. V roce 1460 potvrzen papežem jako jeho apoštolský komisař a inkvizitor pro české království a okolní země.HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 96, s odkazem na „Bullarium Franciscanum II“, č. 864 (s. 448).. Zpočátku vystupoval jako přívrženec krále Jiřího z Poděbrad. Velmi pochvalně a s díky se Gabriel o Jiříkovi vyjadřuje ve svém dopise králi z listopadu 1461 z kláštera Paradies u Vídně.Národní knihovna ČR, signatura I G 11c, fol. 22r-23v. Další Rangoniho dopis „Epistola patris et fratris Gabrielis Veronensis, vicarii prolunc provinciarum Auslrie, Bohemie et Polonie, adfratresordinispraedicatorum“ je dochován tamtéž, signatura XI A 10, fol. lr-3v (rukopis pochází z františkánského kláštera v Krupce. Srov. HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 97. Svůj prvotní vstřícný a pokojný postoj ke králi Jiřímu Rangoni během počátku 60. let změnil a v řešení konfesních problémů českých zemí se postavil na většinovou část církve stojící proti králi, zejména po vyhlášení neplatnosti Basilejských kompaktát (1462). Jako papežský vyslanec následně často a opakovaně vystupoval proti králi Jiříkovi.Srov. regest Rangoniho listu z 6. října 1466 z Vratislavi, kde Jiříka obviňuje z proticírkevních snad způsobujícím exkomunikaci latae sententiae. . Opis Gabrielovy polemiky s královým rádcem Řehořem z Heimburka a další texty jsou dochovány v Stadtbibliothek Nürnberg, signatura Manus. Cent. V., 90, fol. 249v-272v. Viz HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 99. Na jaře 1467 byl Pavlem II. potvrzen inkvizitorem a obráncem víry proti heretikům v Čechách.Srov. HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 101.

Diplomat Matyáše Korvína Již více než desetiletí trvající snaha Rangoniho šířícího potřebu kruciáty proti Turkům a nově i nepřátelský postoj k českému králi přinesl Gabrielovi nemalou přízeň u Matyáše Korvína. Stal se rádcem a posléze kancléřem uherského krále, v němž nalezl lepšího spojence pro konfesní otázky i podporu františkánů než v Jiřím z Poděbrad. Spojenectví s Korvínem pak bylo kromě konfesních záležitostí dalším důvodem k nepřátelství mezi Rangonim a králem Jiříkem. Byl rovněž v písemném kontaktu s budoucí Korvínovou manželkou, milánskou vévodkyní Bianca Maria Sforza, kterou roku 1467 informoval o soudobé politicko-konfesní otázce Čech i situaci ve observantské větvi františkánského řádu. Gabrielův italský původ a zřejmě ještě více jeho orientace v humanistických idejích a renesančním umění, jež poznal přinejmenším během svých studií, byly dalším důvodem pro přízeň uherského krále. Velmi silnou aktivitu v protiutrakvistickém boji, za nímž se potažmo skrývaly mocenské ambice uherského krále, projevil Gabriel v letech 1468 až 1469, kdy vojenské výpady na Moravu spolu s ideovou podporou katolictví přivedly Matyáše Korvína na český trůn.Podrobněji viz HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 102-103. Rangoni se stal v té době hlavním Korvínovým rádcem v jeho politicko-církevních aktivitách. Spolupráci s Gabrielem králi doporučoval roku 1470 i papež Pavel II., jmenujíc současně Rangoniho apoštolským nunciem v Uhrách.HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 104. Gabriel byl ve skutečnosti mostem mezi Korvínem a papežem a vzájemně spojoval jejich zájmy k spokojenosti obou stran. Od té doby intenzivně pracoval na přípravě křížové výpravy proti Čechám a Jiřímu z Poděbrad a potažmo též Turkům, tedy hlavním nepřátelům Korvína a Církve, mimo jiné shromažďováním potřebných financí k boji.

Gabriel biskupem Ani smrtí Jiřího z Poděbrad (1471) Rangoniho podpora uherské Korvínovy expanze neustala a nuncius krále podporoval v dalších letech v bojích proti Rakousku a Polsku, nadále s papežovou přímou podporou.Více viz HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 105. Stal se Korvínovým vice-kancléřem a posléze kancléřem.Vicekancléř viz GRIEGER, „Johann Bischof von Wardein“ (cit.), s.63 et passim. Jako králův kancléř je Gabriel Rangoni uváděn v písemnostech z letech 1473 až 1475.Viz Za Rangoniho zásluhy a podporu jej Matyáš Korvín, jenž si dle uherské tradice pragmaticky užíval patronátní právo nad všemi vyššími církevními posty v sebou ovládaném území a své pomocníky běžně odměňoval prostřednictvím církevních beneficií, jmenoval nejprve 16. prosince 1472 biskupem v sedmihradském městě Alba Iulia, což nijak překvapivě záhy stvrdil i papež Sixtus IV., jenž ve své korespondenci a rozhodnutích nadále podporoval Rangoniho přímo i skrze Korvína. HLAVÁČEK, Italský františkán a papežský diplomat... (cit.), s. 105.