Ortoepie (z řeckého ὀρθός, „pravý, správný“, ἔπος „mluva, výslovnost“; Josefem Zubatým navrhovaný český ekvivalent pravomluv se neujal) je norma kultivované výslovnosti spisovného jazyka jako předmět studia lingvistiky.
Nejde tedy o studium všech podob mluvené řeči včetně nespisovných a nekultivovaných podob (tomu se věnuje fonetika), ani o popis významotvorných rozdílů v mluvené podobě jazyka (které studuje fonologie), ale výhradně o popis a přesnou definici té formy výslovnosti, kterou mluvčí jazyka považují za spisovnou a kultivovanou. Funkce ortoepie v mluvené podobě spisovného jazyka je tedy obdobná funkci pravopisu v jeho podobě psané: pravopis reprezentuje standardní formu zápisu jazyka, a to i tehdy, pokud by prohřešky proti této normě neměly významotvornou funkci (i pravopisně chybný text je obvykle srozumitelný) a bez ohledu na to, jaké formy uživatelé jazyka běžně používají (mnoho autentických textů je pravopisně chybných). Pro ortoepickou normu je rozhodující, že jsou určité výslovnostní podoby pociťovány jako normativní, nikoli to, zda jsou běžně užívány. Norma může být pasivně vnímána i aktivně používána a tyto dvě skutečnosti nejsou nutně spojeny; je naopak zcela běžné, že mluvčí, kteří při poslechu velmi citlivě vnímají odchylky od normy, sami užívají nenoremní výslovnost.
Ortoepická norma není arbitrárně daným pravidlem stanoveným autoritou, ale sociálním fenoménem. Rozlišení kultivované a nekultivované výslovnosti (stejně jako pravopisu) objektivně existuje v povědomí mluvčích v tom smyslu, že mluvčí (přinejmenším mluvčí, kteří běžně užívají spisovný jazyk) jsou schopni odlišit kultivovanou výslovnost od nekultivované. Tato norma se vyvíjí v čase a podléhá změnám. Ortoepické příručky a normativní publikace tedy tuto normu nevytvářejí, pouze ji kodifikují (a na jejich základě se případně ortoepické normě učí).Hůrková, s. 17 Ortoepie tedy spojuje prvky deskriptivní i preskriptivní lingvistiky: popisuje normu jako sociální jev a zároveň ji kodifikuje.
Ortoepie částečně souvisí s logopedií, mezi oběma obory je však podstatný rozdíl. Logopedie je součástí pedagogiky, která se zabývá poruchami komunikační schopnosti (tj. řečovými vadami) a jejich odstraňováním, ortoepie představuje naopak standard kultivované výslovnosti určitého jazyka jako předmět studia lingvistiky.
V rámci ortoepie se vyčleňuje ortofonie, nauka o správném tvoření jednotlivých hlásek, a vlastní ortoepie, která se zabývá spojováním těchto hlásek do slovních a větných celků. Správná výslovnost vyžaduje spojení obou složek: i ortofonicky dokonalá výslovnost může být ortoepicky nesprávná.
V české ortoepii se tradičně rozlišují jako tematické celky ortoepie slov domácího původu a ortoepie slov cizího původu. Pro slova domácího původu je možné stanovit víceméně obecně platná pravidla a ortoepickou výslovnost je možné odvodit z pravopisné podoby slova, u slov cizího původu však jednoznačná pravidla neexistují a ortoepickou výslovnost je třeba stanovit v podstatě případ od případu. Popis ortoepické výslovnosti slov cizího původu bývá uveden ve specializovaných slovnících (Výslovnost spisovné češtiny), ale i v podrobnějších slovnících výkladových (např. Slovník spisovného jazyka českého).
Dějiny ortoepie češtiny Příležitostné ortoepické postřehy se v české lingvistické literatuře objevují od nejstarších dob. Již Jan Hus ve svém spise Výklad Viery, desatera božieho přikázání a Modlitby Páně kárá některé obvyklé výslovnostní vady, zejména to, že někteří mluvčí nerozlišují mezi /i/ a /y/ a mezi měkkým a tvrdým /l/ (oba tyto rozdíly v moderní češtině zanikly).Hůrková, s. 8
První českou soustavnou monografií věnovanou ortoepii je spis estetika Josefa Durdíka Kalilogie, čili o výslovnosti (1870). Tato práce, zaměřená především na recitaci poezie a dramatický přednes, se svými východisky zásadně odlišuje od moderního pojetí ortoepie. Pro Durdíka je jediným podstatným kritériem libozvučnost, která podle jeho názoru spočívá hlavně v tom, aby se v jazyce nehromadily souhláskové shluky; doporučuje tedy i tvary hovorové a lidové (např. vynechávání koncového -l ve tvarech 3. osoby jednotného čísla minulého času, tj. řek’ místo řekl), jen když podle jeho názoru znějí lépe.Hůrková, s. 9
Systematické ortoepické bádání si vynutil až vynález rozhlasu, díky kterému se povědomí o kultivované výslovnosti rozšířilo i mezi ty společenské vrstvy, které s ní dříve nebyly v kontaktu. První takovou prací je spis Antonína Frinty O správné výslovnosti češtiny a slovenštiny (1929), který spisovnou výslovnost odvozuje z kultivované výslovnosti obyvatel Prahy.Hůrková, tamtéž Proti Frintovu pragocentrickému pojetí se postavil František Trávníček (Správná česká výslovnost, 1935, později v přepracované podobě jako Spisovná česká výslovnost, 1940), který s odvoláním na estetické hledisko preferoval některé výslovnostní varianty moravské.Hůrková, s. 10 Do polemiky se zapojili rovněž Miloš Weingart (článek Zvuková kultura českého jazyka z roku 1932) a Josef Chlumský, který ve své reakci na Weingartův článek s odvoláním na ostatní evropské jazyky rovněž obhajoval pragocentrické pojetí.Chlumský 1933
V roce 1942 začala pracovat ortoepická komise České akademie věd a umění, jejímž předsedou byl Bohuslav Hála. Cílem této komise bylo vytvořit kolektivní ortoepickou příručku pro potřeby tehdejšího Československého rozhlasu. Stručná příručka Výslovnost spisovné češtiny I, která obsahuje pravidla výslovnosti slov českého původu, vyšla v Hálově redakci v roce 1955, podrobný ortoepický slovník slov cizího původu vyšel rovněž pod názvem Výslovnost spisovné češtiny roku 1978 v redakci Milana Romportla. Tato práce je první, která vychází z moderních ortoepických zásad: nechce stanovovat arbitrární pravidla, ale zkoumá a formuluje normu, která v povědomí mluvčích objektivně existuje. Záměrně se snaží vyhýbat jakémukoli regionalismu a sleduje uživatele spisovného jazyka z celého českého jazykového prostoru.Hůrková, s. 10-12
Spolu s oběma Výslovnostmi spisovné češtiny má v současné době funkci kodifikační příručky práce Jiřiny Hůrkové Česká výslovnostní norma (Praha, 1995)Kodifikační charakter České výslovnostní normy není nesporný. Hůrková sama (s. 15) výslovně uvádí, že si nečiní nárok na to, aby její práce byla kodifikační, vyjádření Ústavu pro jazyk český (http://ujc.avcr.cz/jazykova-poradna/dotazy/0131.html ) ji však za takovou pokládají.. Hůrková uplatňuje jemnější stylistické rozlišení: mimo základního rozlišení forem na správné a nesprávné připouští v některých případech více variant, z nichž všechny jsou z hlediska ortoepie obecně přijatelné, ale každá je vhodná v určitém výslovnostním stylu. Práce Hůrkové vychází z dotazníkového šetření, které se zaměřilo především na tzv. profesionální mluvčí (tj. mluvčí zvyklé používat kultivovanou výslovnost, zejména herce, rozhlasové pracovníky, učitele, právníky) a na jejich postoje k jednotlivým výslovnostním jevům.Hůrková, s. 13-14
Mimo těchto normativních publikací existují práce, které mají spíše pedagogický než normativní charakter, z novějších např. Základy české ortoepie Jiřího Zemana nebo Trénink techniky řeči Aleny Špačkové.
Ortofonie češtiny
Norma, která je popsána níže, vychází, není-li uvedeno jinak, z publikace Jiřiny Hůrkové Česká výslovnostní norma. Výběrově jsou připojeny informace o dalších pojetích. Mezi lomítky je uveden fonologický přepis (zachycující fonémy), v hranatých závorkách fonetický přepis pomocí mezinárodní fonetické abecedy. Je třeba mít na paměti, že písmena mezinárodní fonetické abecedy nejsou vždy totožná s českým pravopisem.
Ortofonie českých samohlásek
V češtině existuje pět krátkých samohláskových fonémů (tj. hlásek, mezi nimiž jsou významotvorné rozdíly): /a/, /e/, /i/, /o/, /u/. Každý má svou dlouhou a krátkou variantu (dlouhé /ó/ se vyskytuje pouze v cizích slovech nebo ve slovech, kde dochází k emocionálně podmíněnému dloužení (tzv. emfáze), např. jó, móře, no Bóže apod.HŮRKOVÁ-NOVOTNÁ, Jiřina. Česká výslovnostní norma. 1. vyd. Praha: Scientia, 1995. 74 s. ISBN 80-85827-93-X. S. 53.
Realizace fonému /a/, /á/ se v ortoepických příručkách uvádí jako [ä], [äː] (krátká a dlouhá otevřenáHůrková i Zeman používají místo pojmu „otevřená samohláska“ synonymní „nízká samohláska“. střední nezaokrouhlená samohláska). Rty jsou při výslovnosti této hlásky otevřené a nezaokrouhlené, hrot jazyka spočívá na kořenech dolních řezáků (dle Zemana u krátkého /a/ na kořenech dolních řezáků, u /á/ na dolních dásních), hřbet jazyka je nejvyšší na úrovni přední části měkkého patra.Zeman, s. 29
Foném /e/, /é/ se ortoepicky realizuje jako přední středová nezaokrouhlená samohláska: [e̞], [e̞ː]. Rty jsou otevřené a nezaokrouhlené, hrot jazyka se opírá o kořeny dolních řezáků (Zeman rozlišuje: u krátkého /e/ o kořeny dolních řezáků, u dlouhého /é/ o jejich plochu) a jazyk se klene k patru, vrcholí zhruba ve středu tvrdého patra.Zeman, s. 30
Dlouhé /é/ (a analogicky také /ó/) je poněkud zavřenější (tj. bližší /i/, respektive /u/), než krátké, rozdíl však nemá být příliš výrazný. Ortoepická výslovnost zdůrazňuje délku spíše trváním než kvalitou. Hála k tomu říká: „dlouhé samohlásky jsou vždy o něco užší, zavřenější, nežli krátké. (…) Třeba však pamatovat, že zúženost samohlásek nedosahuje ve spisovné češtině stejného stupně zúžení, tj. skutečné zavřenosti, jako např. v němčině, maďarštině, francouzštině aj. (a neslouží k rozlišování slov nebo tvarů). České dlouhé é ve slově dobrého, mému apod. se tedy nekryje např. se zavřeností e v něm. der See (jezero), maď. szép (krásný), fr. été (léto)… České samohlásky ó, é jsou tedy vlastně jenom užší, méně otevřené, nikoli zavřené. (…) Uvědomujeme si hlavně jenom jejich nestejné trvání.“Hála, s. 17
Zejména moravští mluvčí obvykle tíhnou k polozavřené výslovnosti /e/ (tj. bližší /i/, IPA [e]), mluvčí z Čech naopak k výslovnosti polootevřené (tj. bližší /a/, IPA [ɛ], někdy dokonce [æ]). Ortoepická je však výslovnost středová.Hůrková, s. 19, Zeman, s. 30
Písmeno <ě> se po <d, t, n> vyslovuje jako /e/, přičemž dochází ke změkčení předchozí souhlásky, tj. předchozí <d, t, n> se vyslovuje, jako by se psalo <ď, ť, ň>. Po <b, p, v> se vyslovuje jako [je̞] a po <m> jako [ɲe̞]. Celá skupina <mě> se tedy čte stejně jako <mně> a má ve výslovnosti podobu [mɲe̞].Historicky měla skupina <mě> ortoepickou výslovnost [mje̞] (jako by se psalo mje) a v ortoepické výslovnosti se tak lišila od skupiny <mně>. Ještě Trávníček a Chlumský ve třicátých letech výslovnost [mje̞] připouštějí jako druhou možnou ortoepickou realizaci vedle [mɲe̞], již Hála (1967, s. 19) ji však hodnotí jako nářeční a neortoepickou.Zeman, s. 31
Foném /o/, /ó/ se realizuje jako zadní středová zaokrouhlená samohláska [o̞], [o̞ː]. Hrot jazyka se nedotýká dolních řezáků, ale je přibližně na jejich úrovni, hřbet jazyka se klene k patru, jazykový oblouk vrcholí na rozhraní měkkého a tvrdého patra. Rty jsou zaokrouhlené. Pro otevřené a zavřené /o/, /ó/ platí totéž, co bylo řečeno o otevřeném a zavřeném /e/, /é/: ortoepická výslovnost je středová, přílišná otevřenost i zavřenost jsou neortoepické.Zeman, s. 32
Fonémy /i/, /í/ se realizuje jako přední zavřená nezaokrouhlená samohláska [i]: hrot jazyka se opírá o horní část dolních řezáků, jazyk se klene k patru (u /í/ se přibližuje poněkud více) a jeho nejvyšší část směřuje k tvrdému patru. Mezi psaným /i/ a /y/ není (kromě případného změkčení předchozí hlásky) v ortoepické výslovnosti rozdíl, pravopis je zachycuje odlišně z historických důvodů. Rozlišování /i/ a /y/, které se u některých mluvčích vyskytuje pod vlivem dialektu, není ortoepické.Zeman, s. 31-32
Foném /u/, /ú/ se realizuje jako zavřená zadní zaokrouhlená samohláska: hrot jazyka se nachází ve středu dutiny ústní a směřuje k dolní čelisti, hřbet jazyka se klene k měkkému patru, v některých případech se i dotýká čípku (u dlouhého /ú/ je poněkud výše). Mezi grafémy <ú> a <ů> neexistuje fonetický rozdíl, v pravopise jsou zachycovány odlišně z historických důvodů.Zeman, s. 33