Apollo a Marsyas (někdy uváděný i jako Apollón a Marsyas, Potrestání Marsya, Apollo trestá Marsya nebo Stahování Marsya z kůže) je obraz italského pozdně renesančního umělce Tiziana. Jde o nejcennější umělecké dílo na území ČR. Nachází se v obrazárně kroměřížského zámku a patří Arcibiskupství olomouckému. Přesné okolnosti vzniku nejsou známy, odborníci se však shodují, že jde o dílo zralého umělce. Možná je to dokonce jedna z posledních Tizianových prací, kterou vytvořil jako osmdesátník mezi rokem 1570 a smrtí v roce 1576, a může být nedokončená, i když na kameni v popředí je částečný podpis.Robertson, 231; je zde pouze „...NUS P“, pravděpodobně z „TITIANUS P [inxit]“, Tizian namaloval.
Obraz znázorňuje, jak je Marsyas, satyr, který drze vyzval boha Apolla na hudební soutěž, zabíjen stahováním z kůže zaživa. Jedná se o jedno z několika pláten s mytologickými náměty podle Ovidia, jež Tizian tvořil ve svých pozdních letech, většinou pro krále Filipa II. Španělského, i když kroměřížský obraz zřejmě nebyl součástí této řady.
Obraz je v Kroměříži od roku 1673 a byl dlouho pozapomenut, protože se nacházel daleko od hlavních sbírek benátské malby.Hale, 717–718 Tudíž „nevstoupil do kritické literatury až do roku 1909“.Robertson, 231 Ve 30. letech 20. století jej již historici umění „přijali jako důležitou pozdní práci“ Tiziana, Robertson, 231 ale byl málo znám širší veřejnosti.
Na své první moderní výstavě v zahraničí byl „uvítán s užaslým obdivem“ Hale, 718 jako „hvězdná atrakce“Rosand (2010), 19 významné výstavy v londýnské Královské akademii roku 1983. Pro většinu diváků byl nový a John Russell jej v New York Times popsal jako „nejúžasnější obraz výstavy“. John Russell, ART: VENETIANS OF 1500 V BRITISH ROYAL ACADEMY, 17. prosince 1983; Rosand, 1985, 295–297 V úvodu své rozsáhlé analýzy sir Lawrence Gowing napsal, že „celé měsíce – nepřeháním – je Londýn uchvácen kouzlem tohoto mistrovského díla, v němž tragický pocit, který ovládl Tizianovu poezii po dosažení sedmdesátky, dospěl ke krutému a vážnému vyvrcholení. Po většinu hodin ve většině dnů je před ním shluk ohromených a zmatených návštěvníků… Na Akademii se lidé stále ptají a v rádiu seriózní kritici debatují, jak je možné, že se v umění krása nebo velikost může projevit skrze tak děsivě bolestné téma.“ Gowing
Popis a téma náhled|360x360pixelů| Giulio Romano, skica pro fresku v Mantově, Louvre|alt=Perokresba muže stahovaného z kůže. Stahovaná postava (Marsyas) visí za nohy hlavou dolů v centru obrazu, zleva ji stahovač s nožem v ruce, další postava (Apollo) Marsyovi přetáhl kůži trupu přes hlavu a nyní ji stahuje z rukou. Na kraji v levo stojí hráč na lyru, v pravé části obrazu je stojící satyr s vědrem a sedící Midas s hlavou v rukách v gestu žalu. Volba násilné scény možná byla inspirována smrtí Marcantonia Bragadina, benátského velitele Famagusty na Kypru. Ten byl po pádu města v srpnu 1571 Osmany stažen z kůže, což v Benátkách způsobilo nesmírné pobouření. Hale, 715; Sohm, 97; Richard Tizianova kompozice je nepochybně odvozena od Giulia Romana z doby o několik desetiletí dříve (viz níže kapitolu Vizuální zdroje).
Oba umělci ilustrují vyprávění z Ovidiových Proměn (kniha 6, verše 382 až 400), které hudební soutěž popisuje jen stručně, ale scéně stahování z kůže se věnuje podrobněji, i když uvádí jen málo údajů, které by ji pomohly vizualizovat. Gowing; Richard Je zde jen Marsyův výkřik , „Proč mě vytrháváš ze mne?“ ve verši VI,385.Hale, 712–713; Wind, 172
Marsyas byl zručný hráč na klasický aulos, neboli dvojitou flétnu, která byla v Tizianových dobách obvykle na obrazech nahrazována Panovou flétnou, Bull, 305 popisuje řadu dalších nástrojů, které mu byly malovány, ale všechny dechové. Soutěž s Panem je také popsána v Proměnách (XI, 146–193). jež zde visí Marsyovi ze stromu nad hlavou. Apollo hrál na svou obvyklou lyru, kterou zde představuje moderní lira da braccio, předchůdce houslí s až sedmi strunami. Na obraze na ni hraje postava nejisté totožnosti, kterou někteří učenci považují za samotného Apolla, možná se objevujícího podruhé, protože Apollo je zjevně i postava s vavřínovým věncem, jež kleká a nožem stahuje z kůže Marsyovu hruď. Held, 187; Hale, 714; Robertson, 231–232; Gowing Také se zvažovalo, že hudebník je Orfeus neboli Olympus, oddaný žák Marsyův, kterého Apollo později obrátil na hráče lyry, jak se zmiňuje Ovidius. Rosand (2010), 22; Sohm, 96; Gowing Mytický král Midas, sedící starý muž vpravo, je často považován za autoportrét malíře. Held, 187; Robertson, 231; Sohm, 97; Glover Sestupná linie jeho pohledu na Marsya je rovnoběžná s vzestupnou linií, v které hudebník na druhé straně obrazu hledí k nebi.
Ovidius se vyhýbá otázce, kdo byli rozhodčí soutěže. Ve většině řeckých vyprávění se této role ujaly tři múzy, ale příběh se brzy popletl s jinou bájí, s Midasovým soudem, což se stalo i zde. Midasův soud byla další hudební soutěž, zase lyry proti flétně, ale se samotným Panem hrajícím na flétnu. Samozřejmě, že Apollo zvítězil, ale v některých verzích král Midas upřednostnil flétnu a byl potrestán oslíma ušima, zatímco Pan byl jen ponížen. Sedící postava vpravo má na hlavě korunu, takže je to Midas, ale jeho uši se zdají být nedotčeny. Bull, 303–305; Hall, 27–28; Robertson, 232; Hale, 713. Zda Midas měl být rozhodčím nebo jen divákem, uvádějí jednotlivá vyprávění různě. Midasův soud býval také malován. Midas, ve starověku různě spojovaný s hudbou, vládl ve Frýgii v dnešním Turecku, kam byly oba příběhy umístěny. Frýgové nebyli Řeky, dokud se nehelénizovali po výbojích Alexandra Velikého, ale žili na okraji řeckého světa. Člověk s nožem má na hlavě frygickou čapku. vlevo|náhled| Marsyova hlava|alt=Hlava mladého černovlasého muže na tmavém pozadí, částečně jsou vidět i jeho svázané ruce obklopující hlavu. Apollovi pomáhá zlověstná „skýtská“ postava vlevo, pracující na Marsyově noze, a satyr s kbelíkem za Midasem, možná chtějící zachytit krev nebo podržet odstraněnou kůži, kterou v některých verzích příběhu Apollo později vyvěsí v chrámu. Malý chlapec nebo mladý satyr Hale, 714; to málo, co je vidět z jeho nohou, se zdá být chlupaté, a je několika autory popsán jako satirino. krotí velkého psa napravo, zatímco mnohem menší pes chlemtá krev, která dopadla na zem. Jak bylo obvyklé v těch dobách a zvláště v Tizianových dílech, satyr je zobrazen s kozíma nohama. Obrácená pozice kozí části těla zdůrazňuje jeho animalitu a způsobuje, že Marsyas připomíná středně velká zvířata vyvrhovaná nebo stahovaná z kůže v řeznictví. Bull, 303–304; Hale, 713 Většina jeho těla se zdá být ještě nestažená, ale Apollo má velký kus oddělené kůže v ruce, která nedrží nůž.
Kompozici Marsyových nohou ve tvaru písmene V odrážejí další tvary V tvořené ohnutými pažemi čtyř nejbližších postav, jež se všechny dívají na satyra. V podobě, v jaké je obraz nyní, je Marsyův pupek téměř přesně uprostřed plátna.John Dubrow o Tizianovi in Painters on Paintings; Rosand (2010), 27 Technický průzkum obrazu prokázal, že dva hlavní rozdíly vůči kompozici na obraze Giulia Romana jsou změny, které byly provedeny až nějakou dobu poté, co Tizian začal malovat; původně hudebník svůj nástroj pouze držel, jako je to na Romanově obraze, a chlapec či mladý satyr ani velký pes na obraze nebyli. Held, 187
Výklad náhled|Detail Midase|alt=Sedící, vlevo otočený starý bělovlasý a bělovousý muž zahalený v rudém plášti, jinak nahý, s královskou korunou na hlavě, rukou si podpírá hlavu a hledí dolů. V popředí černý pes, po pravé staně výřezu stojí mladý chlapec nebo dítě. Mnoho autorů se pokusilo zachytit význam „proslaveně divošské“ malby, Royal, 222 která byla navzdory „brutalitě trestu“ Robertson, 232 považována za mocně fascinující a popsána jako „nejvíce diskutovaný, ctěný a nenáviděný ze všech Tizianových obrazů“. Hale, 718 Jedním běžným návrhem bylo, že obraz odráží myšlenky renesančního novoplatonismu o „osvobození ducha z těla“ Held, 187–189; Sohm, 97; Rosand (2010), 40 nebo o získání hlubšího vhledu či větší jasnosti. Wind, 171–173, v jiných popisech ze 16. století Takové myšlenky jsou obvykle spojovány s dalším slavným zobrazením stahování z kůže: stažená kůže nesoucí autoportrétní tvář Michelangela, již drží svatý Bartoloměj jako svůj atribut na fresce Posledního soudu v Sixtinské kapli. Jedna z Michelangelových básní využívá hada, který odhazuje starou kůži, jako metaforu naděje na nový život po smrti. Sistine, 206; Wind, 187–188; Hale, 713–714
V tomto duchu začal Dante svůj Ráj modlitbou adresovanou Apollovi, jehož prosí: „V má ňadra sestup, dýchej zas v jich půda, / jak učinils, Marsya ve zápasu / když vytáhl jsi z pochvy jeho údů.“ Wind, 173–174, cituje Ráj I, 13–21; Hale, 713; český překlad Jaroslav Vrchlický V některých jiných renesančních zobrazeních se Marsyova srstnatá noha jeví jako lidská, když je stahována, a tak je satyr „vykoupen ze zvířeckosti, která ho odsoudila k tomuto strašnému osudu“. Bull, 305
Filozofka a spisovatelka Iris Murdochová byla obzvláště fascinována tímto obrazem, který popsala v jednom rozhovoru jako „největší v západním kánonu“. Zmínila ho ve třech svých románech a někdy o něm diskutují její postavy. Na jejím portrétu, který pro Národní portrétní galerii vytvořil Tom Phillips, zabírá reprodukce Apolla a Marsya většinu zdi za její hlavou. obraz Řekla, že obraz se „stýká s lidským životem a všemi jeho nejednoznačnostmi a všemi jeho hrůzami a děsy a bídou, a zároveň je tam něco krásného; obraz je krásný a souvisí se vstupem duchovna do lidské situace a s blízkostí bohů...“ Pařížský rozhovor. Romány jsou A Fairly Honourable Defeat (1970), The Black Prince (1973) a její poslední Jackson's Dilemma (1995); Hale, 718
Běžně se Marsyův příběh vykládá jako ukázka nevyhnutelné katastrofy, která následovala pýchu (hybris) v podobě výzvy určené bohu. Myšlenka soutěže vynucující celkovou morální a uměleckou nadřazenost dvorní lyry nebo moderních strunných nástrojů nad rustikální a frivolní rodinou dechových nástrojů se objevuje v mnoha starověkých pramenech a pravděpodobně si uchovala význam i v 16. století. Gowing komentuje: „Bylo v zájmu řádu a zákona harmonických poměrů, který zní v hudbě strun, že Apollo dosáhl vítězství nad chaotickým a impulzivním zvukem trub.“ Gowing; Rosand (2010), 19–20; Held, 190; Hale, 713, 715–717 Pro Edgara Winda soutěž ukázala „poměr sil dionýsovské temnoty a apollonské jasnosti; a jestliže soutěž skončila stažením Marsya, bylo to proto, že stahování z kůže bylo samo dionýsovským rituálem, tragickým ritem očisty, jímž se odhazuje ošklivost vnějšího člověka a odhaluje krása jeho vnitřního já.“ Wind, 172–173 Jako alternativní výklad bylo zvažováno, že obraz má politický význam, ať už obecný nebo specifický, a zobrazuje „spravedlivý trest“ pyšných protivníků. Held, 190–191, 193
Na obraze jsou zastoupeny „tři věky člověka“ (pokud smíme počítat satyry), vlastně jsou vpravo vyrovnány po diagonále. Chlapec nebo mladý satyr se dívá prázdným pohledem na diváka, postavy v nejlepších letech se soustředí na své úkoly s různými výrazy, a starý Midas scénu očividně pozoruje s melancholickou rezignací, ale nepokouší se už zasáhnout. Held, 191–192; Sohm, 97–98; Rosand (2010), 22; Matthews
Dějiny náhled|Římská verze helénistického typu postavy Marsya, Louvre|alt=Mramorová socha nahého muže středního věku s rukama vytaženýma nad hlavu a připoutanýma ke kůlu.