Hnutí basmačů neboli Basmačské povstání ( басмачество ), oficiální název Turkestánské osvobozenecké hnutí , bylo vojensko-politické a náboženské partyzánské hnutí muslimských národů Střední Asie proti carské a sovětské nadvládě.
Kořeny tohoto hnutí lze hledat ve vzpouře proti odvodům ve Střední Asii v roce 1916, jež vypukla, když carská armáda počala odvádět muslimy pro boje v 1. světové válce.Victor Spolnikov, "Impact of Afghanistan's War on the Former Soviet Republics of Central Asia," in Hafeez Malik, ed, Central Asia: Its Strategic Importance and Future Prospects (New York: St. Martin's Press, 1994), 101. V měsících po Říjnové revoluci se bolševici v mnoha částech Ruska chopili moci, čímž začala ruská občanská válka. Politická hnutí turkestánských muslimů se pokoušela vytvořit ve městě Kokandu ve Ferganské kotlině nezávislou vládu. V únoru 1918 však bolševici zaútočili na Kokand a zmasakrovali přitom až 25 000 lidí.Uzbekistan, By Thomas R McCray, Charles F Gritzner, pg. 30, 2004, .Martha B. Olcott, The Basmachi or Freemen's Revolt in Turkestan, 1918-24. Masakr vyvolal podporu basmačského hnutí. Basmači – název pochází z turkického výrazu pro nájezdníky – vedli jak partyzánskou, tak konvenční válku, která zachvátila značnou část Ferganské kotliny a většinu Turkestánu.
Počátkem 20. let slavilo toto decentralizované hnutí kolísavé úspěchy, avšak rozsáhlá tažení Rudé armády způsobila basmačům do roku 1923 řadu porážek. Po rozsáhlých operacích Rudé armády a ústupcích, jež zavedla sovětská vláda v polovině 20. let a které se týkaly hospodářského a náboženského života, se vojenské štěstí a veřejná podpora začaly od basmačského hnutí odvracet.Michael Rywkin, Moscow's Muslim Challenge: Soviet Central Asia (Armonk: M. E. Sharpe, Inc, 1990), 41. Odpor vůči ruské vládě a sovětskému vedení se opět více rozhořel v reakci na kolektivizační kampaně počátkem 30. let.
Pozadí Před 1. světovou válkou byla ruská Turkestánská gubernie řízena z Taškentu. Ferganská kotlina, jež leží na východ od něj, byla etnicky různorodá, hustě osídlená oblast, o kterou se dělili usedlí rolníci nazývaní též sartové a kočovníci, což byli převážně Kyrgyzové. Za ruské nadvlády se zní stala významná bavlnářská oblast.Richard Lorenz, Economic Bases of the Basmachi Movement in the Ferghana Valley, in "Muslim Communities Reemerge: Historical Perspectives on Nationality, Politics, and Opposition in the Former Soviet Union and Yugoslavia", Editors: Andreas Kappeler, Gerhard Simon, Gerog Brunner, 1994. Díky ekonomickému rozvoji, který s tím souvisel, zde začala vznikat průmyslová malovýroba. Zaměstnanci dílen z řad místních obyvatel však na tom byli hůř než jejich ruské protějšky a podobně nerovné bylo i rozdělování zisků plynoucích z bavlny. Životní úroveň se celkově nezlepšila a mnozí rolníci se zadlužili. V počátcích basmačského povstání ve Ferganské kotlině mnohdy tvořily jeho základnu organizované zločinecké bandy.
Stanovení pevných cen bavlny během 1. světové války celkovou situaci ještě zhoršilo. Záhy začala vznikat početná třída zproletarizovaných venkovských bezzemků. Muslimské duchovenstvo brojilo proti hazardním hrám a alkoholismu, jež se velice rozmohly a staly se běžným zjevem. Značně se rozrůstala i zločinnost.
Větší násilnosti propukly v Turkestánské gubernii v roce 1916, když carská vláda ukončila platnost výjimky zprošťující muslimy povinnosti vojenské služby. To vyvolalo středoasijské povstání se střediskem v dnešním Kazachstánu a Uzbekistánu, které bylo potlačeno pomocí stanného práva. Napětí mezi obyvatelstvem Střední Asie, zejména kazašskými a ruskými usedlíky, vedlo na obou stranách k rozsáhlým masakrům. Zemřely tisíce lidí a další statisíce jich uprchly, většinou do sousední Čínské republiky.Catherin Evtuhov, Richard Stites, A History of Russia: Peoples, Legends, Events, Forces (Boston: Houghton Mifflin Company, 2004), 265 Středoasijské povstání z roku 1916 byla první masová protiruská vzpoura ve Střední Asii a připravilo scénu pro domorodý odpor po pádu cara Mikuláše II. v následujícím roce.
Potlačení vzpoury bylo záměrným vyhlazovacím tažením proti kazašskému a kyrgyzskému etniku ze strany ruských vojáků a usedlíků. Byly při tom povražděny nebo vypuzeny statisíce Kazachů a Kyrgyzů. Tato etnická čistka měla své kořeny v politice etnické stejnorodosti prováděné carskou vládou.Baberowski, Jörg ; Doering-Manteuffel, Anselm: Ordnung durch Terror : Gewaltexzesse und Vernichtung im nationalsozialistischen und im stalinschen Imperium. Bonn, 2006. pp=201-202
Kokandská autonomie a počátek nepřátelství náhled|vlevo|Budova taškentského sovětu v roce 1917 Po únorové revoluci v Rusku v roce 1917 se začaly muslimské politické síly organizovat. Modernistické křídlo muslimské rady vytvořilo Islámskou radu (Šurá-i Islam), která usilovala o federativní demokratický stát, v němž by měli muslimové autonomii. Konzervativnější náboženští učenci zformovali Radu duchovenstva (Šurá-i Ulema), jíž záleželo víc na uchování islámských institucí a náboženského práva šaría. Společně pak tito muslimští nacionalisté vytvořili koalici, která se však po Říjnové revoluci rozpadla, když modernisté podpořili bolševiky, kteří se zmocnili vlády. Taškentský sovět ovládaný ruskými železničáři a proletáři z řad ruských osadníků odmítl účast muslimů ve vládě. Islámská rada, jež se cítila podvedená tímto zjevným příklonem k předchozímu ruskému koloniálnímu systému, se opětovně spojila s Radou duchovenstva a společně vytvořily Kokandskou autonomní vládu. To byl základ nezávislého státu v Turkestánu, který se řídil podle islámského zákona šaría.
Taškentský sovět zpočátku Kokandskou autonomní vládu uznal, ale omezil její pravomoc na muslimskou část starého Taškentu a navíc trval na tom, mít v záležitostech regionálního charakteru poslední slovo. Po bouřlivých nepokojích v Taškentu došlo k rozkolu a přes levicové smýšlení řady členů se vláda přiklonila k Bílému hnutí. Politicky a vojensky slabá muslimská vláda začala hledat ochranu. Proto byla omilostněna skupina bývalých ozbrojených zlodějů vedená Ergašem bejem a naverbována, aby bránili Kokand. Tato jednotka však nebyla s to odolat útoku sil taškentského sovětu. V únoru 1918 vydrancovali vojáci Rudé armády a arménští dašnaci Kokand způsobem, který byl popsán jako pogrom. Zahynulo při něm až 25 000 osob. Tento masakr společně s popravou mnoha ferganských rolníků, které bolševici obvinili z toho, že skrývají zásoby jídla a bavlny, rozlítily muslimské obyvatelstvo. Ergaš bej pozdvihl zbraně proti silám sovětu a prohlásil se za „vrchního velitele islámské armády“. To byl počátek Basmačského povstání.
Rudoarmějci mezitím sesadili bucharského emíra Sajda Mohammada Alima chána a dosadili místo něj skupinu levičáckých mladobucharců vedenou Fajzullou Chodžajevem. Obyvatelé Buchary však ruské jednotky po čase drancování vyhnali a emír získal svůj trůn zpět. V Chivském chanátu svrhl basmačský vůdce Džunajd chán ruskou loutku a potlačil modernizační snahy levičáckých mladochivanců.
První fáze revolty ve Ferganské kotlině Duchovenstvo z Ferganské kotliny uznalo Ergaš bejovy nároky na velení armádě věřících, a tak stál záhy v čele značně velkého bojového uskupení. Rozsáhlá znárodňovací tažení vedená z Taškentu způsobila zhroucení ekonomiky a ve Ferganské kotlině zavládl vzhledem k neexistujícímu dovozu obilí hladomor. To vše vedlo lidi, aby se přidávali k basmačům. Taškentský sovět nedokázal povstání potlačit, takže koncem roku 1918 ovládly decentralizované skupiny bojovníků v celkovém počtu asi 20 000 mužů Ferganu a oblast kolem Taškentu. S Ergaš bejem soupeřili další velitelé, jako Madamin bej, kterého podporovaly umírněnější muslimské frakce, ale Ergaš bej si na shromáždění v březnu 1919 podržel formální vedení hnutí.
Vzhledem k ožehavé vojenské pozici Taškentského sovětu nechali bolševici ruské osadníky, aby si zorganizovali vlastní obranu vytvořením takzvané Ferganské rolnické armády. Tak basmačské útoky často vyvolávaly brutální odvetné akce spojených sil Rudé a rolnické armády. Tvrdá politika válečného komunismu však způsobila, že rolníci na taškentský sovět nevražili. V květnu 1919 zformoval Madamin bej koalici s osadníky, jejíž součástí byla dohoda o neútočení a koaliční armáda. Noví spojenci plánovali založit rusko-muslimský stát s dohodami o společné účasti na vládě a o kulturních právech pro obě skupiny. Spory ohledně islámské orientace basmačů vedly nicméně k rozpadu koalice a jak Madamin bej, tak osadníci utrpěli porážky od rudé brigády muslimských Povolžských Tatarů. Krutá zima 1919–1920 obyvatelstvo Ferganské kotliny značně vyčerpala a Madamin bej přeběhl v březnu na sovětskou stranu. Mezitím začal díky liberálnější Nové ekonomické politice (NEP) hladomor v oblasti ustupovat a pozemková reforma spolu s amnestií uklidnily obyvatelstvo kotliny. Následně ztratili basmači kontrolu nad nejzalidněnějšími oblastmi a stáhli se na bezpečnější území.
Klid a pořádek v kotlině však netrvaly dlouho. Během léta 1920 se sověty cítily již natolik bezpečně, že začaly opětovně rekvírovat potraviny a odvádět muslimské brance. Znovu se tedy rozhořelo povstání a vyrojily se nové basmačské skupiny bojující pod praporem islámu. Obnovený konflikt měl za následek rozšíření basmačského hnutí po celém Turkestánu.
Basmači v Chivě a v Buchaře V lednu 1920 obsadila Rudá armáda Chivu a nastolila provizorní vládu mladochivanců. Džunajd chán se svými následovníky uprchl do pustiny a tak se zrodilo basmačské hnutí v Chórezmské oblasti.Fazal-Ur-Rahim Khan Marwat, The Basmachi Movement in Soviet Central Asia, 160. Před koncem roku sesadili rudí vládu mladochivanců a muslimští nacionalisté uprchli k Džunajd chánovi, čímž značně posílili řady jeho bojovníků.
V srpnu téhož roku byl bucharský emír s konečnou platností sesazen, když jednotky Rudé armády dobyly Bucharu. Ze svého afghánského exilu řídil pak emír basmačské hnutí podporované rozhořčeným obyvatelstvem a duchovními. Basmačům, kteří bojovali v emírově zájmu, velel kmenový vůdce Ibrahim bek. Basmačské síly vedly svůj boj v Chivě a Buchaře po delší čas tak úspěšně, že se povstání začalo šířit i do Kazachstánu a na území obývaná Tádžiky a Turkmeny.
Enver Paša a vrchol basmačského hnutí náhled|Jednání s basmači, Fergana 1921 V listopadu 1921 dorazil do Buchary generál İsmail Enver, bývalý osmanský ministr války a spolu se svými spoluvládci, pašou Talatem a Džamalem, hlavní strůjce arménské genocidy, aby pomohl válečnému úsilí sovětů. Místo toho však uprchl a stal se jedním z nejvýznamnějších basmačských vůdců. Centralizoval a znovuoživil celé hnutí. Enver Paša hodlal vytvořit všeturkickou konfederaci, jež by zahrnovala celou Střední Asii a k tomu i Anatólii a čínská území. Jeho volání po džihádu vyvolalo značnou podporu, jež mu umožnila přeměnit basmačské partyzánské bojové oddíly v armádu čítající 16 000 mužů. Počátkem roku 1922 kontrolovali již basmači významnou část Bucharské lidové sovětské republiky včetně Samarkandu a Dušanbe. Dunganský muslim Magazy Masanči mezitím dával dohromady dunganský jízdní pluk pro boj proti basmačům na straně sovětů.
Porážka hnutí náhled|Sovětská Střední Asie v roce 1922