náhled|Sergej Prokudin-Gorskij: Nilovův klášter na jezeře Seliger, 1910
Jako v mnoha zemích byl vývoj techniky, řemesla a umění fotografie v Rusku mimo jiné důsledkem změny technologie, zlepšování ekonomických podmínek a míry uznání fotografie jako svéprávné formy umění. Fotografie se v Rusku vyvíjela za silné spoluúčasti a zájmu od počátků tohoto umění k úspěchům značného počtu Rusů ve světě fotografie do dnešních dní.
Historie náhled|Sergej Lvovič Levickij: Skupinový portrét ruských spisovatelů časopisu Современник (Současník) I. Gončarov I. Turgeněv, L. N. Tolstoj, Dmitrij Grigorovič, Alexandr Vasiljevič Družinin a Alexandr Ostrovskij náhled|Andrej Deněr: Herečka Alexandra Karatygina, 1864 nebo 1865
Vznik fotografie v Rusku Za začátek ruské fotografie lze považovat okamžik, kdy Joseph Christian Hamel, člen Ruské akademie věd, vyrazil na cestu za kalotypií do Velké Británie. Tam, když potkal W. Talbota a jeho metodu získání fotografického obrazu, odešel Gamel do Francie, kde se setkal s Jacquesem Daguerrem, zakladatelem jiné metody získávání fotografií, a dokonce pod jeho vedením pořídil několik snímků. Takže všechny shromážděné materiály byly úspěšně odeslány do Petrohradu, kde byl akademik Carl Julius Fritzsche jedním z prvních lidí v Rusku, kteří ovládli techniku získání fotografického obrazu. Po vyfotografování několika listů rostlin 23. května 1839 vystoupil na setkání Petrohradské akademie věd se svou zprávou „o heliografických experimentech“, která poskytla vyčerpávající analýzu Talbotovy metody získávání fotografických obrázků. Jednalo se o první výzkumnou práci věnovanou fotografii v Rusku, která začala zlepšovat metody získávání fotografií.
Důležitou událostí ve vývoji umělecké fotografie v Rusku bylo otevření prvního „uměleckého kabinetu“ pro portrétní fotografii v červnu 1840. Postupně dokonale ovládal dvě hlavní techniky získávání fotografických obrazů, které existovaly v polovině 19. století – kalotypii a daguerrotypii. Zájem o fotografii z vědy se postupně přesunul do praktické roviny a v Rusku se začaly otevírat obchody s fotografiemi. Fotografické studio „Cvětopis (Malba světlem)“ bylo jedním z prvních takových zařízení a patřilo Sergeji Levickému, ruskému dvornímu fotografovi. Fotografie Sergeje Levického – Kislovodska a Pjatigorska, pořízené během jeho cesty na Kavkaz, byly na výstavě v Paříži oceněny zlatou medailí. V roce 1867 Levickij následně představil řadu portrétních fotografií významných ruských umělců, spisovatelů a veřejných osobností. Byl to on, kdo proměnil fotografii v uměleckou tvorbu, položil první základy portrétní fotografie a začal používat různé pomocné objekty a efekty, jako jsou různá pozadí a celkový interiér. Levickij byl také prvním v Rusku, který retušoval výsledné negativy a odstraňoval nedostatky. Ve svém ateliéru také experimentoval s využitím elektrického osvětlení ve fotografii.
Spolu se Sergejem Levickým v Petrohradu pracoval Andrej Deněr, který v roce 1851 otevřel instituci Дагеротипное заведение художника Деньера (Daguerrotypická instituce umělce Deněra). Proslavil se, stejně jako Levickij, díky portrétním fotografiím slavných osobností, jako například malíře Ivana Kramského, Ivana Sergejeviče Aksakova, Fjodora Ivanoviče Ťutčeva, Afanasije Feta nebo Ivana Turgeněva. Později vytvořil první fotoalbum v Ruské říši. Vynalezl způsob, jak fotografii dodat měkké kontury při tisku. Spojoval dva negativy na desky různé tloušťky, které pak oba zvětšoval. Deněr portrétoval osobnosti z obyčejné vrstvy zasazené do prostředí, které podtrhovalo náplň celkového sdělení.
V roce 1878 byl ve fotoateliéru testován speciální (širokoúhlý) objektiv s krátkým zaostřením Ivana Boldyreva (1850-1898). Takový objektiv umožnil při fotografování skupinového portrétu dokonale zobrazovat perspektivu. Přesto se tento vynález kvůli odmítnutí úředníků nikdy nedostal na mezinárodní výstavu v Paříži. V roce 1889 však Boldyrev představil stejnou uzávěrku objektivu, která byla na zasedání Ruské technické společnosti uznána jako nejlepší ze všech dostupných na trhu v té době.
Další Levického kolega, srovnatelný kvalitou a významem, byl Karl Bergamasko, který do Petrohradu přišel z Itálie v roce 1848. V roce 1850, ještě při práci v divadle, si Bergamasko otevřel jeden z prvních Petrohradských „daguerrotypických salónů“. Jako fotograf se zaměřil na práci s herci a veřejnosti z divadelního prostředí. Bergamasko dokázal učinit všechny své modely atraktivní, chytře s důrazem na důstojnost jejich práce a skrytím nedostatků z pohledu zákazníka. Za své umění byl brzy odměněn, od roku 1863 přijal titul „fotograf císařských divadel“. O dva roky později časopis Fotograf informoval čtenáře, že Bergamasko byl jmenován fotografem „Jeho císařské výsosti velkovévody Nikolaje Nikolajeviče“ (staršího). To se okamžitě projevilo na reverzních stranách fotografií Charlese Bergamaska. Od té doby jeho sláva rostla, Karl Ivanovič se stal jedním z předních portrétistů horní třídy a módním mistrem. Bergamasko byl kreativní, nebál se experimentovat se světlem, scenériemi, jeden z prvních inscenoval scénu. Vytvořil si vlastní rozpoznatelný styl – měkké obrysy obrázků v plné velikosti. Jeho snímky byly větší než bylo obvyklé u jiných ateliérů.
Francouz Alfred d’Avignon v letech 1843–1845 absolvoval dlouhou cestu po ruském impériu, která ve své době neměla obdoby. Do historie se jeho výprava zapsala portréty děkabristů, které d'Avignon pořídil v Irkutsku, přestože jeho dílo se vyznačuje též kvalitními snímky ruské krajiny.BARCHATOVA, s. 33–34. V roce 1841 otevřel v Petrohradě daguerrotypický ateliér. Již z let 1843–1845, asi 6 let od vynálezu fotografie, pochází jeho ambiciózní topografický projekt. Jeho cílem bylo fotograficky zdokumentovat celé území Ruské říše. Rozsahem ho lze připodobnit k podniku jeho krajana Noëla Paymala Lerebourse, který cestoval po evropských, blízkovýchodních i několika ruských destinacích. Podmínky pro cestování nebyly v prvních desetiletích po vzniku fotografie příznivé. Nejenom kvůli náročné manipulaci s fotografickým materiálem, ale také v důsledku špatné infrastruktury, která byla zvláště v odlehlých částech Ruska nedostatečná, a nutnosti opatřit si zvláštní povolení, která fotografovi dovolila snímání v určitých lokacích. Tento projekt je výjimečný svou velkolepostí vzhledem k období, ve kterém se uskutečnil. Alfred d’Avignon také několikrát navštívil Moskvu, aby si přivydělal portrétováním.
Fotografie ve druhé polovině 19. století náhled|Maxim Petrovič Dmitrijev: Fjodor Ivanovič Šaljapin a Maxim Gorkij náhled|Michail Petrovič Nastjukov: Město Uglič (Jaroslavská gubernie) z alba Scenérie oblastí podél Volhy z Tveru do Kazaně, 1867 náhled|Jelena Lukinična Mrozovskaja: Princezna Olga Orlová na plese 1903
V 80. letech 19. století byl v zemi vydáván první časopis věnovaný fotografii. Myšlenku na jeho vytvoření dostal Pavel Olchin, člen Ruské technické společnosti. Časopis se jmenoval Fotografičeskij věstnik (Fotografický věstník) a pojednával o metodách fotografování, zpracování fotografických materiálů, o teorii a praxi ve fotografii a další. Přibližně ve stejnou dobu se v Rusku začal formovat žánr novinářské fotografické reportáže, jehož zakladatelem byl Maxim Dmitriev. Vytvořil sérii fotografií Volžskaja kollekcia s jedinečnými obrazy řeky Volhy, od jejího pramene po ústí. Byl také autorem portrétních fotografií významných ruských osobností jako Fjodor Ivanovič Šaljapin nebo Maxim Gorkij. Využil síly fotografie, která fungovala také jako obrazový dokument bojující za nápravu společenských křivd a kritický postoj ke skutečnosti. První, kdo představili fotografii jako určitou zbraň v boji proti společenským nerovnostem byl v Rusku právě Maxim Dmitrijev. Dmitrijev se zaměřil na zobrazování sociálních motivů, fotografoval hladové, na smrt vyzáblé lidi či dobytek ve stejném stavu, vesnice zachvácené tyfem a cholerou.https://is.muni.cz/th/ymi6u/Diplomova_prace.pdf Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav hudební vědy, Teorie interaktivních médií, Bc. Barbora Kabelková, Česká reportážní fotografie v 21. století: estetická a etická kritéria jejího hodnocení, Magisterská diplomová práce, Vedoucí práce: Mgr. Jan Zálešák, 2011
Michail Petrovič Nastjukov je známý sérií Scenérie oblastí podél Volhy z Tveru do Kazaně z roku 1867, kterou pořídil pod záštitou careviče Alexandra III. Alexandroviče, a která se stala jednou z nejstarších památek ruské pohlednicové fotografie. V roce 1873 na objednávku Akademie umění pořídil „Fotografické album památek starověkého ruského umění“. V dubnu 1879 fotografoval velkou povodeň v Moskvě. Z významných fotografů u Nastjukova ve fotografickém ateliéru studovali jako učni Andrej Karelin a Maxim Petrovič Dmitrijev.
Andrej Karelin byl malíř a fotograf, který založil žánr umělecké fotografie. Věnoval se portrétní fotografii a fotografii architektury, především v oblasti Nižního Novgorodu. V roce 1869 otevřel v Nižním Novgorodu fotografický ateliér s názvem Fotografie a malba (Fotografija i živopis), který se vyznačoval tím, že byl velmi dlouhý. V něm pomocí objektivů s dlouhou ohniskovou vzdáleností portrétoval sedící osoby z velkého odstupu tak, aby nedocházelo k perspektivnímu zkreslení postavy.
William Carrick dokumentoval obrazy ruského života a pořídil průkopnické ruské etnografické snímky, získal podporu velkoknížete Konstantina Nikolajeviče Romanova, který jej v roce 1862 ocenil diamantovým prstenem. V roce 1865 si jej najal Mihály Zichy z Vaszonykeö, aby nasnímal jeho akvarely, ze kterých pak tiskl kopie a prodával je. Carrick uzavřel podobný obchod také s dalšími umělci jako byli: Ivan Kramskoj, Viktor Vasněcov a Nikolaj Ge, po jeho smrti bylo v roce 1879 mnoho z jejich děl publikováno v díle Album ruských umělců. Carrick a MacGregor podnikli řadu expedic na ruský venkov, včetně měsíc dlouhé cesty do Simbirské gubernie v roce 1871. Nahromadil velkou sbírku fotografií zachycující život ruských a mordvinských rolníků.
Umění fotografie se stalo zajímavým také v kruzích ruských vědců a výzkumníků. Například botanik Kliment Timirjazev techniku fotografie dokonale zvládl a v roce 1895 získal stříbrnou medaili na Moskevské fotografické výstavě za své snímky rostlin a přírody.
Zlepšení technické stránky fotografie neustále řešilo mnoho ruských vědců a výzkumníků. V roce 1885 I. Filipenko, důstojník ruské armády, představil fotoaparát a jeho nové zařízení sestávající z fotografické kamery a cestovní laboratoře, upravené tak, aby zvládaly zpracování negativů na světle (Pochodnyj fotografičeskij pribor), které byly tak kompaktní, že se snadno vešly do malého kufru. Ve stejném roce Ministerstvo obchodu a výroby udělilo vynálezci patent č. 6959 ze dne 16. srpna a podrobný popis tohoto zařízení byl umístěn v časopise Fotograf-ljubitěl.
Na konci 80. let 19. století v Rusku se fotoaparát začal používat pro letecké fotografie. Poručík císařské armády, vynálezce a letecký pilot Alexandr Kovaňko fotografoval zemský povrch v oblasti Petrohradu z balónu výšky asi 800 metrů, pořízené fotografie poslal na zem holubí poštou. V roce 1894 začal používat fotografickou kameru N. Janovského, pomocí které bylo možné pořídit řadu monumentálních fotografií, aby se zobrazil pohybující se objekt. Závěrka byla popsána v časopise Fotograf-ljubitěl č. 4 z roku 1896.