Walter Richard Sickert RA RBA (Royal Society of British Artists) (31. května 1860, Mnichov, Německo – 22. ledna 1942, Bath, Somerset, Anglie) byl britský malíř a grafik, který byl členem skupiny Camden Town Group postimpresionistických umělců z počátku 20. století v Londýně. Výrazně ovlivnil britský styl avantgardního umění od poloviny do konce 20. století.
Sickert byl kosmopolitní a výstřední. Ukazoval na svých obrazech často obyčejné lidi a městské scény. Jeho tvorba ale zahrnuje také portréty známých osobností a obrazy vytvořené na základě otištěných fotografií. Je považován za významnou postavu přechodu od impresionismu k modernismu.
Životopis Sickert se narodil v Mnichově v Německu 31. května 1860 jako nejstarší syn dánsko-německého umělce Oswalda Sickerta a jeho manželky Eleanor Louisy Henry, která byla nevlastní dcerou britského astronoma Richarda Sheepshankse.Baron et al. 1992, s. 33. V roce 1868, po německé anexi Šlesvicko-Holštýnska, se rodina usadila v Británii, kde Oswaldovo dílo doporučila baronka Rebecca von Kreusser Ralphovi Nicholsonovi Wornumovi, který byl v té době kurátorem National Gallery. Rodina získala britskou státní příslušnost. Mladý Sickert byl poslán na londýnskou univerzitu College School, kde studoval v letech 1870 až 1871, poté přešel na King's College School, kde studoval až do svých osmnácti let. Ačkoli byl synem a vnukem malířů, nejprve se rozhodl pro hereckou kariéru. Objevil se v malých rolích ve společnosti Sira Henryho Irvinga. V roce 1881 začal studovat umění na Slade School. Na škole zůstal necelý rok. Odešel aby se stal žákem a asistentem malíře a grafika Jamese Abbotta McNeilla Whistlera.Baron et al. 1992, s. 34. Sickertovy nejranější obrazy byly malé studie tvořené technikou Alla prima – italsky „na první“, kdy umělec chce během malování v plenéru zachytit co nejvěrněji zobrazovaný výjev či pocit. Musí tedy pracovat rychle, celý obraz tvoří na jeden zátah, do mokrých barev. Příkladem použití této techniky mu byl právě Whistler.Baron et al. 1992, s. 57. náhled|upright|vpravo|Portrét W. Sickerta z roku 1884
V roce 1883 Sickert odcestoval do Paříže a setkal se zde s Edgarem Degasem, jehož využití obrazového prostoru a důraz na kresbu mělo na Sickertovu tvorbu silný vliv. Vyvinul osobní verzi impresionismu, která upřednostňuje pochmurné zabarvení. Na základě Degasovy rady Sickert maloval ve studiu a pracoval na základě kresby a z paměti, označoval to jako únik z „tyranie přírody“. V roce 1888 se Sickert připojil ke skupině francouzských realistických umělců New English Art Club, vytvořené jako alternativa k Royal Academy of Arts. Sickertova první významná díla z konce 80. let 19. století zobrazovala scény z londýnských kabaretů a hudebních divadel. Jeden ze dvou obrazů, které vystavoval na NEAC (New English Art Club) v dubnu 1888, nazvaný Katie Lawrence at Gatti's ukazuje tehdejší populární zpěvačku. Obraz vyvolal velkou kontroverzi „více vzrušující než byla kterákoliv debata kolem anglického obrazu z konce 19. století“.Baron et al. 1992, s. 15–17 Sickertovo ztvárnění zpěvačky bylo odsouzeno jako ohavné a vulgární a jeho volba námětu byla komentována jako politováníhodná, příliš drsná pro umění, neboť tyto umělkyně byly obecně považovány za stejně nemorální jako prostitutky.Baron et al. 1992, s. 15 Téma obrazu predikovalo Sickertův budoucí zájem o sexuálně provokativní témata.
Koncem 80. let 19. století trávil Sickert většinu času ve Francii, zejména v Dieppe, které poprvé navštívil v polovině roku 1885 a kde žila jeho milenka a možná i nemanželský syn. Během tohoto období Sickert začal psát uměleckou kritiku pro různé publikace, včetně týdeníku „The Whirlwind“ založeného Herbertem Vivianem a Ruaraidhem Erskinem (rodné jméno Stuart Richard Erskin). V letech 1894 až 1904 jezdil Sickert často do Benátek. Nejprve bylo tématem jeho obrazů samo město. Během pobytu v Benátkách v letech 1903–04 byl nucen vzhledem k nepříznivému počasí pracovat v ateliéru. Vyvinul v té době osobitý přístup k zobrazení postav, na kterém dále pracoval i po svém návratu do Británie.Upstone, 2009, s. 9–11 Modelem na mnoha jeho obrazech z Benátek byly nejspíše prostitutky, které Sickert poznal jako klient.Upstone 2009, s. 47
náhled|Po zkoušce, portrét Helen Carte), asi 1885. Podle katalogu Christie's z roku 1992: „Portrétní studie slečny Helen Couper-Blackové, generální ředitelky operní společnosti D'Oyly Carte, která se po zkoušce vyčerpáním zhroutila na pohovku“. náhled|vpravo|La Giuseppina, prsten (1903–1905) náhled|Ennui (1914), Tate Britain náhled|Vražda v Camden Town, původní název What Shall We Do for the Rent?, či také What Shall We Do to Pay the Rent, (Co uděláme, abychom zaplatili nájem)
Sickert byl fascinován městskou kulturou. Zkušenosti získával v dělnických částech Londýna, nejprve na trhu v Cumberlandu v letech 1890, poté v roce 1905 v londýnské čtvrti Camden Town.Upstone 2009, s. 39 V Camden Town byl inspirován událostí, která zajistila Sickertovi proslulost v realistickém hnutí v Británii.Baron et al. 1992, s. 153 Dne 11. září 1907 byla Emily Dimmocková, prostitutka podvádějící svého partnera, zavražděna ve svém domě v Agar Grove (tehdy St Paul's Road), v Camdenu. Po pohlavním styku jí muž během spánku podřízl hrdlo a ráno po činu odešel. Vražda v Camden Town se stala v tisku neustálým zdrojem chlípné senzacechtivosti. Již několik let Sickert maloval pochmurné ženské akty a pokračoval v tom, když záměrně zpochybňoval konvenční přístup k tomuto tématu – „Moderní záplava prezentací nic neříkajících obrazů pod důstojných jménem „akt“ ukazuje pouze uměleckou a intelektuální vyprázdněnost“ – čtyři ze svých obrazů včetně zobrazení mužské postavy s názvem The Camden Town Murder (Vražda v Camdenu) vystavil a vyvolal tak polemiku, která zajistila velkou pozornost jeho práci. Tyto obrazy však neukazují násilí, nýbrž truchlivost žití, což dokazuje fakt, že tři z nich byly původně vystaveny se zcela odlišnými názvy. První ze série Summer Afternoon (Letní odpoledne) nese výstižný název What Shall We Do for the Rent? (Jak zaplatíme nájem).
Tato díla je možno srovnávat s impresionismem, kterým byla inspirována. Jejich emocionální vyznění pouze naznačuje příběh, kterým se díla více podobala žánrové malbě, konkrétně Degasovu obrazu InteriérBaron et al. 1992, s. 208., ovšem dokumentární realismus obrazů z Camden Town byl v britském umění zcela bezprecedentníBaron et al. 1992, s. 213..
Tyto a další práce byly namalovány v silném impastu a úzkém tónovém rozsahu. Sickertovo nejznámější dílo Ennui (c. 1913) odhaluje jeho zájem o viktoriánské narativní žánry. Kompozice, která existuje nejméně v pěti verzích a byla také provedena technikou leptu zobrazuje pár v zanedbaném interiéru, oba hledí do prázdna, jako by už spolu nemohli ani komunikovat.
Těsně před první světovou válkou prosazoval avantgardní umělce Luciena Pissarra, Jacoba Epsteina, Augusta Johna a Wyndhama Lewise. Zároveň Sickert založil s dalšími umělci skupinu britských malířů Camden Town Group, pojmenovanou podle londýnské čtvrti, ve které žil. Tato skupina se setkávala neformálně od roku 1905, ale oficiálně byla založena v roce 1911. Byla ovlivněna postimpresionismem a expresionismem, ale soustředila se hlavně na scény často fádního předměstského života; Sickert sám řekl, že dává přednost kuchyni před salonem jako scéně pro své obrazy.Baron et al. 1992, s. 156.
V letech 1908 až 1912 a znovu v letech 1915 až 1918 pracoval jako učitel na Westminster School of Art, kde mezi jeho studenty byli David Bomberg, Wendela Boreel, Mary Godwin a John Doman Turner. V roce 1910 založil na Hampstead Road soukromou uměleckou školu Rowlandson HouseBaron and Sickert 2006, s. 80. Škola existovala až do roku 1914; po většinu tohoto období byla jejím spolumajitelem a hlavním finančním podporovatelem malířka Sylvia Gosse, bývalá studentka Sickerta.Hartley 2013, s. 189–90. Založil uměleckou školu v Manchesteru, kde mezi jeho studenty patřil Harry Rutherford.
Další léta náhled|Sickertovo bývalé studio a škola na Highbury Place v Islingtonu v Londýně V roce 1920 po smrti své druhé manželky se Sickert přestěhoval do Dieppe, kde maloval scény z kasin a kavárenského života až do roku 1922, kdy se vrátil do Londýna. V roce 1924 se stal členem Royal Academy. (ARA).
V roce 1926 onemocněl, uvažovalo se o menší mrtvici.Sickert et al. 1981, s. 29. V roce 1927 přestal používat své křestní jméno Walter a rozhodl se být znám jako Richard Sickert.Baron et al. 1992, s. 283. Změnil se také jeho styl a téma: Sickert přestal kreslit a místo toho maloval podle fotografií, které obvykle pořídila jeho třetí manželka, Thérèse Lessore, nebo podle fotografií z různých magazínů. Fotografie byly zvětšeny podle rastru a přeneseny na plátno, přičemž na hotových obrazech je jasně viditelná původní tužkou předkreslená mřížka.
Sickertova pozdní tvorba, kterou mnozí jeho současníci považují za důkaz umělcova úpadku, předznamenávají praktiky Chucka Close a Gerharda Richtera.Schwartz, Sanford. The Master of the Blur, The New York Review of Books, 11. dubna 2002, s. 16. Ostatní obrazy z pozdního období Sickerta byly převzaty z ilustrací viktoriánských umělců jako Georgie Bowers a John Gilbert. Sickert, který oddělil tyto ilustrace od jejich původního kontextu a namaloval je v plakátových barvách, takže narativní a prostorová srozumitelnost se částečně roztříštila, nazval výsledná díla svými „anglickými ozvěnami“.Sickert et al. 1981, s. 102–103.
Kolem roku 1927 Sickert namaloval neformální portrét Winstona Churchilla.Sickert et al. 1981, s. 93. Churchillova manželka Clementine ho představila Sickertovi, který byl přítelem její rodiny. Oba muži spolu vycházeli tak dobře, že Churchill, jehož koníčkem bylo malování, napsal své manželce, že „jako malíři mi opravdu dává nový život“Soames 1999, s. 308–309.
Sickert učil studenty skupiny East London Group a krom toho v listopadu 1929 vystavoval v Galerii Lefevre. Svůj poslední lept vytvořil v roce 1929.Shone and Curtis 1988, s. 9.
V letech 1928 až 1930 byl prezidentem Royal Society of British Artists (Královské společnosti britských umělců). V březnu 1934 se stal členem Royal Academician (RA), ale 9. května 1935 rezignoval na své členství na protest proti prezidentovu odmítnutí podpořit zachování sochařských reliéfů Jacoba Epsteina v budově British Medical Association (odborová lékařská organizace v Británii).Baron 1980. V posledním desetiletí svého života se při vytváření svých obrazů stále více spoléhal na pomocníky, zejména na svou manželku.Sickert et al. 1981, s. 97–98.
Jedním z Sickertových nejbližších přátel a podporovatelů byl vydavatel novin a politik baron Max Aitken, 1st Baron Beaverbrook, který nashromáždil největší sbírku Sickertových obrazů na světě. Tato sbírka spolu se soukromou korespondencí mezi Sickertem a Beaverbookem je v galerii umění Beaverbrook ve Frederictonu v New Brunswicku v Kanadě. Sickert namaloval nejen portrét Beaverbrooka, také namaloval portréty dalších významných osobností jako byli Gwen Ffrangcon-Davies, Hugh Walpole, Valentine Browne, 6. hrabě z Kenmare a méně formální vyobrazení Aubrey Beardsley, krále Jiřího V. a Peggy Ashcroft.
Sickert zemřel v Bathu v Somersetu v roce 1942 ve věku 81 let. Ke konci života strávil v Bathu hodně času a mnoho jeho obrazů zachycuje rozmanité pouliční scény z tohoto města. Byl třikrát ženatý: od roku 1885 až do jejich rozvodu v roce 1899 s Ellen Cobden, dcerou Richarda Cobdena; od roku 1911 až do její smrti v roce 1920 s Christine Angus; a od roku 1926 až do své smrti s malířkou Thérèse Lessore.Shone and Curtis 1988, s. 8–9. Je pohřben na hřbitově kostela sv. Mikuláše v Bathamptonu.
Sickertovou sestrou byla Helena Swanwick, feministka a pacifistka, aktivní v hnutí za volební právo žen.
Styl a náměty náhled|vpravo|Henry Tonks. Sodales: Mr Steer and Mr Sickert, 1930