Ostříž novozélandský (Falco novaeseelandiae, ) je dravý pták z rodu Falco, který je endemický Novému Zélandu. Jedná se o jediného novozélandského zástupce sokolů. Opeření je svrchu převážně tmavě hnědé a zespoda krémové, což ostřížovi pomáhá dobře splynout s okolním prostředím. Samec dosahuje délky těla kolem 43 cm a váhy 300 g, samice bývá větší, měří přibližně 47 cm a váží okolo 500 g. Ostříž novozélandský je zaměňován s motákem tichomořským, oproti kterému se však liší mnohem menší velikostí a zašpičatělým koncem křídel. Ostříž novozélandský je hojný po Jižním ostrově, na Severním ostrově se vyskytuje s výjimkou severnějších oblastí (regiony Auckland a Northland), stabilní populace je přítomna i na Aucklandových ostrovech. I přes geografický rozsáhlý areál výskytu se jedná o vzácně se vyskytujícího ptáka s odhadovanou populací pouze kolem 4000 párů.
Tento agresivní sokol srdnatě brání své teritorium, na kterém zůstává po celý rok. Živí se především menšími ptáky, avšak troufne si i na větší druhy jako jsou volavky a kachny. Jídelníček doplňuje menšími savci, plazy, hmyzem a výjimečně i mršinami. Hnízdí převážně na zemi, občas i na stromě. Hnízdo si nestaví, samice typicky klade vejce do mělkého důlku přímo na zemi pod skalním převisem nebo spadlým stromem. Snůška obsahuje nejčastěji 3 vejce, inkubace trvá 25 až 35 dnů. Mláďata jsou na rodičích potravně závislá až do věku kolem 3 měsíců, načež dochází k disperzi. Hlavní ohrožení druhu představují zásahy elektrickým proudem na neizolovaných transformátorech a invazivní druhy savců, jako jsou prasata, lasicovité šelmy nebo kočky. Druh je zobrazen na dvacetidolarové bankovce a v roce 2012 byl vyhlášen novozélandským Ptákem roku.
Systematika vlevo|náhled|Samec (vlevo) a nedospělý jedinec (ilustrace J. G. Keulemanse, 1888) Ostříž novozélandský byl spatřen i odchycen prvními Evropany již během druhé plavby Jamese Cooka (1772–1775). Anders Sparrman dokonce poznamenal, že upečený ostříž novozélandský má výtečnou chuť. V roce 1781 druh popsal i ilustroval anglický ornitolog John Latham na základě studie exemplářů z Britského muzea a také Leverova muzea, což bývalo muzeum zahrnující etnografickou sbírku právě z Cookých plaveb. Formální popis druhu se nicméně datuje až do roku 1788, kdy německý přírodovědec Johann Friedrich Gmelin v Linného Systema naturae ostříže novozélandského popsal a pojmenoval jako Falco novaeseelandiae. Jak Gmelin, tak Latham nicméně popsali nedospělého ostříže jako samce, a dospělce jako samici. Druh byl proto formálně znovu popsán v roce 1988. Z fylogenetické studie z roku 2015 založené na molekulární DNA vyplývá, že nejbližším příbuzným ostříže novozélandského je americký ostříž aplomado (Falco femoralis). Maorské jméno druhu zní kārearea.
V roce 1977 Nicholas Christopher Fox ve své doktorské práci navrhl, že se v rámci ostříže novozélandského vyskytují 3 formy: menší „bušová“ forma ze Severního ostrova a severozápadní části Jižní ostrova, velká „východní“ forma vyskytující v suchých oblastech na východ od Jižních Alp, a „jižní“ forma střední velikosti obývající Fiordland, Stewartův ostrov a Aucklandovy ostrovy. Toto dělení se běžně objevuje v řadě zdrojů, nicméně fylogenetická studie z roku 2016 takového rozdělení nepotvrdila a navrhla raději rozeznávat dva poddruhy, a sice větší poddruh Falco novaeseelandiae novaeseelandiae ze Severního ostrova a menší Falco novaeseelandiae ferox z Jižního ostrova. Toto rozdělení nicméně bylo navrhnuto hlavně na základě různých velikostí ostřížů, samotná genetická data rozdělení do dvou spíše nepotvrzují. Formálně se tyto poddruhy proto neuznávají.
Popis náhled|Ostříž novozélandský Samec dosahuje délky těla kolem 43 cm a váhy přibližně 300 g (maximálně 500 g). Samice je podstatně větší, měří na délku okolo 47 cm a váží zhruba 500 g (maximálně až okolo 700 g). Rozpětí křídel samců dosahuje 60 cm, samic až 80 cm. Délka křídla samců je 226–267 mm, u samic se pohybuje mezi 268–308 mm. Samčí ocas je dlouhý 165–182 mm, samičí 186–208 mm. Zobák je černý. Ozobí, nohy a oční kroužek jsou citrónově žluté, přičemž v době hnízdění je toto zbarvení nejvýraznější. Duhovky jsou tmavě hnědé. Hlava, tváře a postranní táhlé skvrny připomínající dolů zahnutý tlustý knír jsou hnědočerné. Tenké protáhlé obočí je žlutohnědé. Šíje, hřbet, svrchní strana křídel a ocas jsou namodrale černé a jemně žlutohnědě proužkované. Brada je bílá, hrdlo a postranní části krku žlutohnědé s tmavě hnědým proužkováním. Hruď a břicho jsou tmavě hnědé s jemnými bílými proužky. Stehna a spodní ocasní krovky jsou hnědočervené. Nedospělí jedinci nejsou tak výrazně strakatí jako dospělci. Svrchní část těla nedospělců je převážně tmavě hnědá a spodina je malinko světlejší.
Ostříž bývá nejčastěji zaměňován s motákem tichomořským, nejběžnějších dravým ptákem Nového Zélandu. Zatímco moták je běžně k vidění podél cest, jak se krmí na zdechlinách sražených auty (typicky kusuy liščími), ostříž se takřka nikdy nekrmí mršinami. Moták je také mnohem větší a létá pomocí pomalých, až líně vypadajících mácháních křídel, zatímco ostříž je v letu k vidění hlavně při aktivním pronásledování kořisti. Dalším výrazným poznávacím znakem mezi oběma druhy je tvar křídel v letu, který je u ostříže zašpičatělý, zatímco u motáka je konec křídel nápadně široký s patrnými jednotlivými letkami.
Výskyt a stanoviště vlevo|náhled|Ostříž novozélandský v letu Ostříž novozélandský je jediný recentní endemický dravý pták Nového Zélandu. Vyskytuje se na většině plochy obou ostrovů, nežije v severních oblastech Severního ostrova (severně od Taranaki včetně regionů Auckland a Northland), na poloostrově Coromandel hnízdí pouze několik párů. Na Stewartově ostrově býval výskyt druhu poměrně vzácný, podle sčítání z let 2006–2016 je tam však již vyhynulý. Na Aucklandových ostrovech se vyskytuje hojně. Podle subfosilních pozůstatků se kdysi vyskytoval i na Chathamských ostrovech. Zatoulaní ostříži dolétli až na Campbellův ostrov (53 ° j. š.).
Jedná se o stálý druh, avšak na podzim a v zimě se nedospělí jedinci volně potulují krajinou a nezřídka jsou k vidění v sadech, na farmách, na menších novozélandských ostrovech a dokonce i ve městech. Hnízdní biotop druhu na Severním ostrově tvoří původní pralesy a v moderních dobách i sekundární lesy s nepůvodními dřevinami. Na Jižním ostrově to jsou vedle lesů i zatravněné plochy kopcovitějších oblastí. Vyskytuje se od hladiny moře (nicméně ne na mořských útesech) do 1500 m n. m., vzácněji až do 2100 m n. m. Studie, při níž byla po 3 roky sledována dospělá samice u jezera Taupo, odhalila, že samičin domovský okrsek zahrnoval 200 km² a nejdále se ostřížice vzdálila od hnízda 137 km.
I přes rozsáhlý geografický výskyt zůstává ostříž novozélandský poměrně vzácným druhem. Jeho populace se v 70. letech 20. století odhadovala na 4000 párů; novější data nejsou k dispozici.
Biologie
Tento poměrně vzácně se vyskytující dravec vysedává vysoko v korunách stromů nebo na kamenech, odkud vyhlíží svou kořist. V době hnízdění je vysoce teritoriální a v případě přiblížení vetřelce včetně člověka blíže k hnízdu na něj může dělat prudké nálety. Projevuje se hlasitým kek kek kek, které vydává samec i samice v době hnízdění pro zvýraznění svého teritoria. Samičino volání je hlubší než výše položené samcovo volání. Během krmení mláďat samice a nedospělí ostříži často vydávají kňučící a štěbetavé zvuky.
Potrava vlevo|náhled|Studie ostříže novozélandského při střemhlavém letu z bidla Stejně jako ostatní sokoli, i ostříž novozélandský loví pomocí zraku. Svou kořist vyhlíží buďto z posedu z vyvýšeného bidla, nebo během dlouhých klouzavých letů nad krajinou. Loví většinou samotářsky (páry ovšem mohou spolupracovat) a svou kořist dokáže pronásledovat i celé minuty a někdy je do pronásledování tak zabrán, že v případě vniknutí kořisti do domu ji může pronásledovat až tam. Občas loví tak, že se najednou přiřítí z poza skály nebo vrcholu kopce, vyplaší hejno ptáků, kteří se rozlétnou do všech stran, a teprve poté si vybere svou oběť, kterou pronásleduje. Při útoku může vyvinout rychlost až 200 km/h a dokáže chytit mnohem větší kořist než je on sám. Někdy se po spatření kořisti nejdříve vznese do velké výše, aby se na oběť záhy snesl a napadl ji zezadu. Kořist uchvacuje svými mocnými pařáty, větší úlovky zabíjí údery zobákem do hlavy a krku.
Do základu jídelníčku patří hlavně menší druhy původních (medosavka novozélandská, kruhoočko australopacifické aj.) i nepůvodních ptáků (kos černý, pěnkava obecná, drozd zpěvný, skřivan polní, strnad obecný atp.). Nezřídka si troufne i na větší ptačí druhy, jako je holub maorský, čejka australská, volavka bělolící, racek chechtavý, flétňák australský nebo různé druhy kachnovitých a bažantovitých ptáků. V přítomnosti kolonií mořských ptáků běžně loví i trubkonosé ptáky, jako jsou buřnáci. Ostříži napadají jak dospělé ptáky, tak mláďata na hnízdě. Nezřídka útočí i na domestikovaná zvířata nebo domácí ptačí mazlíčky, jako je drůbež a holubi.
S tím, jak se s příchodem Evropanů na Novém Zélandu rozmohly invazivní druhy savců, se do jídelníčku ostřížů zařadili i králíci, zajíci nebo hranostaji. Může ulovit savce až do váhy 3 kg. Nepohrdne ani větším hmyzem, loví např. tesaříky Prionoplus reticularis, rovnokřídlé, cikády nebo vrubounovité brouky jako například Pyronota festiva. Požírá i místní plazy, jako jsou ještěrky a gekoni. Mršinami se živí pouze výjimečně. Na podporu trávení někdy polyká malé kamínky velikosti hrachu.
Hnízdění vlevo|náhled|Vejce ostříže novozélandského ze sbírek Aucklandského muzea K námluvám dochází od srpna do prosince. V tomto období předvádí obě pohlaví (zvláště samec) nápadné lety nad svým teritoriem za občasného volání. K namlouvacímu chování patří napodobování nahánění kořisti; samec nejdříve vyzve samici ke společnému letu a poté ji hlasitě pronásleduje a předvádí přitom řadu akrobatických kousků. Po tomto typu námluv často dochází k předání jídla samici a poté i ke kopulaci. Kopulace většinou probíhá na stabilním bidle, jako je hrubší větev nebo větší balvan, kde pár sedí nervózně vedle sebe a často uklání hlavu a vokálně se projevuje. Samice dává najevo připravenost k páření podřepem, skloněním hlavy skoro až k nohám a zasténáním, načež jí samec vyleze na hřbet a za balancování s pomocí křídel dojde ke spojení kloak, které trvá kolem 10 vteřin. Mohou kopulovat vícekrát denně. K typickým projevům namlouvacího chování patří donášení jídla samici samcem. K předávání jídla dochází buďto na zemi ze zobáku do zobáku nebo v letu, při kterém si pár předá kořist pařáty. Samec může samici předvádět obranu teritoria; zaznamenán byl samec, jak v krouživých letech prolétával vzduchem a těsně kolem hlavy samice, což mělo simulovat jeho schopnost bránit teritorium.
náhled|Pár ostřížů na hnízdě
Jakmile dojde ke spárování ostřížů, vyhradí si teritorium, na kterém zůstávají po celý rok. Teritorium může mít různě velkou plochu, na Severním ostrově v borovicovém lese byla zaznamenána území o 9 km², v otevřené krajině východní části Jižního ostrova o 15 km² a v buši to může být i více. Hnízdo ostřížů představuje jen mělký důlek v zemi, typicky pod skalním převisem, útesem nebo spadlým stromem. Někdy zahnízdí i na stromě, typicky do 40 m nad zemí. Hnízdo může být ledabyle vystláno suchou trávou a tenkými větvičkami. Ostříž se dovedl dobře přizpůsobit i hnízdění v sekundárních lesích, které na Novém Zélandu představují hlavně borovicové porosty. Samice klade 1–4, nejčastěji 3 vejce mezi srpnem až lednem. Vejce mívá rozměr 49×37 mm a váží cca 45 g, jeho barva je žlutohnědá až červenohnědá s výraznými rezavohnědými skvrnami. Inkubace začíná s nakladením posledního vejce a končí, jakmile se vyklube poslední ptáče. Inkubují samec i samice zhruba stejným dílem. Inkubační směny trvají kolem 1–4 hodin a partneři sedí na vejcích 25–35 dní. náhled|Přistávací ostříž na bidle