náhled|Notový zápis hudby Hudba (hovorově muzika) je organizovaný systém zvuků produkovaný člověkem a určený pro lidské vnímání; oproti řeči, která slouží především k dorozumívání, je cílem hudby především estetické působení. Kvalitu, funkci a estetické působení hudby určuje výběr zvuků (v člověkem slyšitelném rozsahu), jejich rytmické členění a jejich uspořádání.
Osoba provozující hudbu je hudebník, lidově též muzikant. Výrazem hudba se někdy označuje také hudební těleso, orchestr (Posádková/vojenská/městská hudba xy).
Estetické působení hudby se plně uplatňuje pouze v rámci historicky proměnných pravidel a dobového vkusu. Odborná disciplína, která zkoumá hudbu obecně, vše, co je s ní spojené a zvláště tyto společenské souvislosti, se nazývá muzikologie nebo též hudební věda. Ta je zaměřena zvláště na západní klasickou hudbu a hudbu jako obecnější jev studují spíše sociální vědy jako kulturní antropologie, etnologie, kulturologie, kulturální studia či sociologie.
Většina antropologů a kulturologů hudbu považuje za antropologickou konstantu, tedy něco, co se vyvine v každé společnosti (doposavad byla hudba zaznamenána i u všech izolovaných kmenů), a co patrně vzniklo již na počátku lidské kultury. Předpokládá se, že hudba nebyla původně samostatným kulturním jevem, ale rozvíjela se ponejprve v rámci náboženství, respektive magicko-náboženských rituálů. K tomu alespoň poukazuje studium přírodních národů. K první výraznější separaci hudby a náboženství patrně došlo v antické civilizaci, pospolu se sekularizací divadla. Ještě na počátku středověku měla hudba ovšem především náboženský význam i v evropské kultuře, nakonec ale zde došlo k osamostatnění, což dalo vzejít klíčovému jevu dějin hudby, tzv. západní klasické (vážné) hudbě. Ta ovlivnila i jiné kultury, spolu s evropskou kolonizací a rozvojem moderní civilizace a globalizace, jakkoli si některé kulturní okruhy uchovaly velmi svébytné vlastní tradice, které pohlcení západní hudbou dlouho vzdorovaly (např. Japonsko). Na začátku 20. století došlo k dalšímu velkému přelomu, kdy byla vážná hudba vytlačena z hlavního proudu jazzem a začala se psát nová tradice, jejímž hlavním směrem se stalo to, co bývá nazýváno populární a rockovou hudbou.
Etymologie Slovo hudba je odvozeno od „housti“ (odtud „housle“, „hudec“) a původně označovalo hru na strunný nástrojCÍSLEROVÁ, Anna. Konceptualizace hudby v písňových textech Jiřího Suchého. Bakalářská práce, vedoucí Vaňková, Irena. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav českého jazyka a teorie komunikace, 2016. [Online]. [cit. 28.5.2026] Dostupné online ; vedle něj ve staročeštině ústrojně žila i „piščba“ (odtud „pištci“) a „trúbenie“ (odtud „trubači“).
Naproti tomu univerzálně evropský tvar vycházející z řeckého „músiké techné“, tj. umění, řemeslo Múz (významem mířící původně k hudbě a lyrické poezii), který přes latinské „musica“ dospěl v angličtině k „music“, ve francouzštině k „la musique“ a k německému „die Musik“, se v češtině stal součástí hovorové řeči. Setkáváme se s ním v základě slov jako „muzika“, „muzikant“, zatímco významovou svátečnost na sebe strhlo slovo „hudba“.
Hudba jako umění Technicky vzato je jistě možno hudbu provozovat zcela individuálně, ale především je společenským, kulturním jevem. Velmi dlouho byla vázána na ritus a za samostatné umění, jehož prostředkem jsou převážně tóny, ale i jiné zvuky a slovo, byla uznána poměrně pozdě. Patří téměř ke každé komunitě jako její společné dědictví. U přírodních národů ji nalézáme v úzkém spojení s tělesnými aktivitami (tanečními a rituálními), v kulturně vyspělé Evropě dal její rozvoj navíc impulzy pro zhotovování důmyslných hudebních nástrojů. Její nejvyšší hodnoty jsou svázány s pojmem vážná hudba, která z euro-atlantického okruhu postupně přesáhla během 20. století do kulturních míst celého světa. „Je to zřejmě to nejneslýchanější, nejpůvodnější a opravdu nejzázračnější, co kromě vědy naše západní civilizace vytvořila“, píše filozof Karl Popper v autobiografické knize Věčné hledání.
Teorie o vzniku hudby Existuje mnoho různých teorií o vzniku hudby, ale žádná nebyla přijata obecně. Vzhledem k tomu že na rozdíl od ostatních druhů umění se u hudby nelze příliš spolehnout na přímé důkazy, jsou tyto teorie nutně částečně spekulativní. Existují následující názory: Hudba vznikla pro kooperaci v boji a pro výchovu v rodině. Hudba vznikla jako doprovod společné práce a za účelem socializace. Rytmická složka hudby pomáhá udržovat pracovní tempo. Hudba se (podle starověké domněnky) vyvinula napodobováním přírodních zvuků, například zpěvu ptáků. Její povaha je tedy mimetická. Pro tento pohled hovoří pojetí hudby v některých primitivních kulturách. Hudba se vyvinula společně s řečí (nebo je jako jakýsi prajazyk). Tato teorie je založena na povaze tzv. tónových jazyků (například čínština), kde se význam vyjadřuje velkou měrou pomocí melodie. Hudba se postupně oddělila z celku společného slavení a rituálů, který zahrnoval vedle hudby ještě tanec a řeč. Ačkoliv pro žádnou z těchto teorií neexistují nezvratné důkazy, je třeba si uvědomit, že se navzájem nevylučují. Důvodem odlišného pojetí hudby v různých kulturách může být také právě rozdílný zdroj jejího vzniku. Vnímání, zda hudba je veselá či smutná, může být kulturně podmíněno. Libozvučnost je spíše sociální konstrukt a není vrozená. Hodnocení hudby tak podléhá stereotypům. Oblíbená je hudba z mládí. Podle několika rozsáhlých výzkumů roste v posledních desetiletích podíl "štěstí" a tanečnosti na úspěchu skladeb, zároveň však takových skladeb spíše ubývá. Texty jsou postupně více negativní a nevyzdvihují ctnosti.
Hudba však, oproti tradovanému mínění, nepůsobí zlepšení jazykových a matematických schopností.
Druhy hudby Hudba se dá dělit do kategorií podle různých kritérií. Mezi nejčastější dělení patří následující:
Podle vztahu ke spiritualitě: Duchovní – váže se k rituálu, liturgii, náboženství Světská – zahrnuje ostatní témata, náměty, spadá sem hudba koncertantní, milostná, taneční
Podle původu: Umělá – je výsledkem práce konkrétního jednotlivce či skupiny Lidová – autor zde není znám, tato hudba se samovolně časem dotváří a mění
Podle záměru autora: Artificiální (umělecká) – autor se snaží do hudby vložit vysokou uměleckou a estetickou hodnotu (např. J. S. Bach, W. A. Mozart, Franz Liszt, Fryderyk Chopin) Nonartificiální (neumělecká) – autor se nesnaží o vysoké umělecké a estetické cíle (jejím účelem je zabavit publikum)
Tyto kategorie jsou orientační, a nejsou proto striktně oddělené, naopak se často vyskytují i jejich kombinace, například lidová duchovní hudba (gospel).
Moderní hudba podle hudebního žánru: rock metal hardcore punk techno dubstep pop hip hop jazz
Nové hudební styly vznikají mnohdy jako opozice ke stávajícím stylům.
Definice hudební vědy Muzikologie je vědou o hudbě. (Willy Apel, Harvard Dictionary of Music, Cambridge 1969, s. 473). Hudební věda je věda o hudbě…, je tou oblastí vědy, která se zabývá získáváním a systematizací poznatků vztahujících se na hudbu (Glen Haydon, Introduction to musicology, Chapel Hill 1941, s. 1) Pod hudební vědou sdružujeme dnes ve všeobecnosti a) akustiku, b) tónovou fyziologii a tónovou psychologii, c) hudební estetiku, d) hudební teorii a e) hudební dějiny (Ludwig Schiedermeier: Einführung in das Studium der Musikgeschichte (Bonn 1947, s. 1). Hudební vědec se zabývá hudbou, bez ohledu na to, zda pochází z ústní nebo písemné tradice, se vším, co může osvětlit její lidské vazby… poznatky hudebního vědce musí pokrýt všechny disciplíny, které tato kniha popisuje, a to přes celý dějinný průběh hudby. Ve svém výzkumu se hudební vědec samozřejmě zaměřuje na jednu nebo více disciplín. Hudební vědec je především historikem …, přičemž včera přednesená hudba je součástí dějin.(Harrison – Hood – Palisca: Musicology. New York 1963, s. 116, 119). Hudební věda shrnuje veškeré poznání týkající se hudby, což je taková definice opisem, protože definovat hudbu nelze, ... (Jan Špaček, brněnský muzikolog)
Dějiny hudby
Klasická hudba náhled|Gregoriánský chorál Za středověkou hudbu bývají označovány již počátky hudby křesťanské, silně ještě spjaté s antikou. Příkladem může být Hilarius z Poitiers (310–368), který využíval čtyř základních řeckých stupnic podobně jako písně, které byly zpívány v pohanských chrámech a na scéně světských divadel, avšak psal k nim křesťanské texty. Významným mezníkem vývoje hudby v raném středověku bylo, když dal papež Řehoř Veliký (540–604) kodifikovat a kanonizovat několik stovek liturgických zpěvů a nařídil, že při bohoslužbách je smějí zpívat jen vycvičení a vzdělaní kněží, a že liturgický zpěv musí být jednohlasý a bez doprovodu hudebního nástroje. To nadlouho zastavilo vývoj evropské hudby, nicméně přivedlo k dokonalosti jednu linii, zvanou gregoriánský chorál. Jednohlasnost byla přísně dodržována až do 11. století, kdy se prosadil vícehlas, což způsobilo hudební revoluci. Gregoriánský chorál je dnes znám právě ve své vícehlasé podobě. Období rozvinutého vícehlasu (od 12. do prvních desetiletí 14. století) se nazývá ars antiqua. Posledním obdobím středověké hudby je tzv. „nové umění“, tedy ars nova, jehož nejvýznamnějším přínosem je svěží melodika, rozmach instrumentace, rytmu, větší zájem o vertikální vztahy tónů a výrazný pokrok v notaci. Dochází k emancipaci a rozvoji harmonie, jakožto plnohodnotné součásti základních hudebních atributů. Vedle této oficiální linie existovala ovšem i lidová duchovní píseň a lidová světská píseň.
Renesanční hudba (zhruba 1400-1600) navázala na antiku důrazem na harmonii a konsonantností, tedy vzájemným provázáním všech částí díla. Typickou se stala polyfonie. Hudba začala sloužit k mnohem osobnějšímu vyjádření skladatele, již se nemusel držet tolik náboženské tematiky, ani přísných pravidel gregoriánské epochy. Celou epochu, hudbu nevyjímaje, ovlivnil vynález knihtisku. V hudbě umožnil mnohem větší a rychlejší šíření notací po světě. Nejvýznamnějším autorem epochy byl Giovanni Pierluigi da Palestrina. náhled|Johann Sebastian Bach Barokní evropská hudba oproti renesanční zesložitěla. Typickou se stala zpěvnost a emocionální působivost – hlavním úkolem barokní hudby je přenášet pocity na posluchače. Je charakterizována použitím komplexu tonálního kontrapunktu a použitím basso continua, neboli souvislé basové linky. Ve vícehlasé vokální skladbě canzona se formovaly počátky sonátové formy, stejně jako formálnější představa o variacích. Tonalita dur a moll jako prostředek pro zvládnutí disonance a chromatismu v hudbě nabývají plného tvaru. Nejdůležitějšími autory byli Johann Sebastian Bach a Georg Friderich Händel.
Následující klasicistní hudbu označují hudební odborníci většinou za zklidněnější, racionálnější a hravější oproti hudbě barokní. Velký rozvoj zaznamenalo hudební divadlo, především žánr opery, zejména vzrostla popularita opery buffa. Jako zcela nová hudební forma vznikla symfonie. Rozvinula se forma koncertů pro sólové nástroje a orchestr, buď komorní nebo symfonický. Klasiky klasicismu jsou především Wolfgang Amadeus Mozart a Joseph Haydn. Ludwig van Beethoven je buď vnímán jako ten, kdo klasicismus uzavírá, nebo jako ten kdo otevírá éru novou, romantickou. náhled|Verdiho La traviata