Viktor Dyk (31. prosince 1877 Pšovka u MělníkaMatriční záznam o narození a křtu – 14. května 1931 LopudArchiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech, sign. SPVIN Z3, s. 371)Parlamentní zastoupení Čsl. národní demokracie v III. voleném Národním shromáždění, Národní listy, 10. 11. 1929, s. 1. byl český básník, prozaik, dramatik, publicista a nacionalistický politik, v mládí jeden z představitelů tzv. generace anarchistických buřičů, později nacionalisticky orientovaný autor. Za 1. světové války byl členem domácího odboje a byl také signatářem Manifestu českých spisovatelů. Mezi jeho nejznámější literární díla patří např. novela Krysař, drama Zmoudření Dona Quijota či básnická sbírka Devátá vlna.
Život
Rodina, mládí a studium vlevo|náhled|183x183pixelů|Rodný dům Viktora Dyka. náhled|Pamětní deska na rodném domě Viktora Dyka.|alt=|vlevo|241x241bod|okraj Narodil se v Pšovce u Mělníka. Byl druhorozeným synem Václava a Hedviky Dykových. Viktorův otec, Václav Dyk (v úředních záznamech psáno Dick) byl tehdy správcem, nakonec až centrálním ředitelem mělnického panství knížete Jiřího z Lobkowicz. Dykův otec byl velice vzdělaný člověk, což se odráželo také v jeho obsahově hodnotné knihovně, na kterou Viktor rád při studiu v Praze vzpomínal, protože mimo ročníků Lumíra, Světozoru a Zlaté Prahy obsahovala i svazky Kobrovy Národní bibliotéky či Palackého Dějin národa českého. S literaturou měl tedy kontakt již od raného dětství a stal se brzy vášnivým čtenářem. Velmi se zajímal o českou historii, a to umocňovalo i jeho nacionální smýšlení. Sám v dětství údajně sepsal několik her pro loutkové divadlo, které hrál svému staršímu bratru Ludvíkovi. V deseti letech se pokusil složit svou první báseň.
V roce 1888 začal chodit na pražské gymnázium v Žitné ulici, kde ho mj. učil Alois Jirásek, kterým byl Viktor přímo uchvácen (dokonce uvažoval o studiu historie). I Jiráska mladý Viktor zaujal a až do smrti zůstávali přáteli. Spolu s bratrem Ludvíkem, rovněž studentem gymnázia v Žitné ulici, bydleli u své ovdovělé babičky z matčiny strany, Marie Patrovské, na Malé Straně.
Bratr Ludvík, horlivý účastník pokrokářského hnutí (kolem Časopisu pokrokového studentstva), tehdy zapaloval svými politickými a čtenářskými zájmy i mladšího Viktora a později ho také uvedl do spolkového života. V září 1893 byl nad Prahou vyhlášen výjimečný stav a byli zatýkáni omladináři. Tou dobou vznikají také jeho první básnické pokusy, které jsou dochované v rukopisných sešitech: Proudy a protiproudy, Dušičková elegie, Z básní zemřelého, Lyrika. Zatýkání v roce 1893–94 se dotklo i gymnázií. Viktor Dyk toto dění pozoroval s velkým zaujetím, jelikož již tehdy patřil k radikálním studentům, kteří chtěli skoncovat s monarchií. V reakci na toto dění vznikaly jeho další rukopisné verše.
V červnu Intimní volné jeviště v Praze na Vinohradech hrálo jeho jednoaktovku Pomsta, kterou sepsal pod pseudonymem R. Vilde. Toho roku začal publikovat také ve Vesně, Nivě, Moderní revui, Volných směrech, Rozhledech, Studentském sborníku a měl báseň v Almanachu secese. Po maturitě začal vydávat již pod jménem vlastním.
Jako 18letý zažil svůj debut, když mu ve Světozoru pod pseudonymem Viktor Souček vyšly první tři básně – Moderní věřící, Není to nic! a Otázky. Po úspěšně složené maturitě v roce 1896 se zapsal na právnickou fakultu c. k. české univerzity Karlo-Ferdinandské v Praze, kde mj. poslouchal přednášky prof. Masaryka. Vstoupil zde také do Literárního a řečnického spolku Slavia, kde později vykonával funkci místopředsedy.
Poté dokončil Právnickou fakultu Karlovy univerzity. Po celý život však působil jako novinář a spisovatel. K rozhodnutí nevěnovat se právu došel v roce své justiční zkoušky (1905).
Politik a odbojář
Formování ideových a politických názorů náhled|Dyk v roce 1899|alt=|244x244bod|vlevoJeště ve spolku Slavia zastával Viktor názory umírněné, což ho stavělo do opozice k jeho bratrovi Ludvíkovi, který byl mnohem radikálnější. Tento rozpor se promítal mj. ve vztahu k Němcům. Ludvík byl od samého počátku vyhraněný nacionalista, zatímco Viktor zastával krajně levicové názory, dokonce se v roce 1897 zúčastnil sociálně demokratického prvního máje.
Po rozpadu Slavie si postupně prošel dvěma obdobími. Byl ovlivněn jak sociální demokracií, tak i realismem, jehož vůdčí osobností byl v té době T. G. Masaryk. Dyk byl nejprve Masarykem velmi osloven, ale jakmile se s ním osobně setkal na jedné přednášce, nadšení upadlo. Masarykův realismus byl pro něj příliš racionální a bez emocí.
Později vytýkal Masarykovi především jeho odpor vůči radikalismu tam, kde byl jedině na místě, jeho „kladení dobra lidského nad dobro národní“, „pověrečnou bázeň před šovinismem“ i tam, kde šlo pouze o nacionalismus, běžný u všech evropských národů, a „utopii možného smíru s Němci“. Dyk se nikdy, ani ve svém „realistickém“ mezidobí nestal Masarykovým stoupencem.
Dyk původně hledal východisko v individualismu, který chápal jako jedinou možnou „střední cestu mezi nacionalismem a socialismem“. Zároveň v této době debutoval i knižně, a to básnickou sbírkou A porta inferi. Dykovi se zdál socialismus příliš kolektivistický a materialistický, nacionalismus příliš šovinistický a realismus příliš nábožensky moralistní. Nakonec však pochopil, že má-li lidský život mít nějaký význam, má-li mít nějakou hodnotu, pak musí být podřízen něčemu vyššímu než je on sám. Nalezl tak pevně cestu k nacionalismu, ve kterém viděl nesobecké podřízení se člověka vyššímu národnímu společenství.
Zásadní vliv na Dykovu celoživotní orientaci ideovou a politickou i na jeho inspiraci literární mají významné politické události roku 1897 – volby do páté kurie, následná reakce českých sociálně demokratických poslanců proti státoprávnímu ohrožení podanému mladočechy, pád Badeniho vlády a s ním spjaté omezení tzv. jazykového nařízení, které vyvolalo „prosincové národnostní bouře“, na které reagovaly příslušné politické orgány vyhlášením stanného práva v prosinci téhož roku. Tento německo-český prosinec hluboce zasáhl i Viktora Dyka. I on vyšel toho měsíce s trikolorou do ulic.
Sám sebe a svůj přístup k politice i životu Dyk charakterizoval ve Vzpomínkách a komentářích takto "Kde najdete planý radikalismus, potírejte jej " Planý radikalismus je k opravdovému v podobném poměru, jako klerikalismus k náboženství. To však můžeme od lidí vzdělaných žádat, aby dovedli odlišovat radikalismus povrchní a heslový od onoho, ku kterému chceme vychovávat, od radikalismu , který opírá se o základ politického vzdělání a povahovou sílu, předpokládá mravní sebevýchovu a kázeň, pevnost v zásadách i obětavou ochotu a kázeň, pevnost v zásadách i proti daným poměrům… Radikalismus není plané rozčilování a bouření, nejsou záchvaty rychle prchající, není netrpělivost a těkavost, není víra v zázraky … radikalismus je houževnaté sledování vytčeného cíle, je důslednost a zásadovost v svědomité politické práci."
Otázka vztahu k Němcům a vliv babičky náhled|251x251bod|Pamětní deska na domě v dn. Dykově ulici, ve kterém Viktor Dyk v letech 1904–1931 žil.|alt= Viktor, jakožto mladší z obou bratrů, se více vázal na svou babičku Marii Patrovskou, která mu velmi ráda naslouchala a stala se také soukromou recenzentkou jeho prvních literárních počinů. Literární historik Jaroslav Med uvádí, že Marie Patrovská, roz. Hildebrandová, pocházela z německé rodiny z Varnsdorfu, ačkoli byla Němkou, podporovala češství. Med se tedy přiklání k tomu, že právě tyto okolnosti mohly vést k prvotní Viktorově národnostní toleranci, která nebyla zrovna typická u všech jeho spolkových kolegů.
Tuto problematiku ale blíže rozkryla historička Jaroslava Honcová-Libická, která uvádí, že Patrovská (1834–1920) byla smíšeného původu. Její otec Hynek Hildebrand, sládek v Měcholupech, byl Čech a matka Němka. Rodina Hildenbrandových se vždy hlásila (při sčítání lidu) k české národnosti a Marie, přestože vyrůstala ve zněmčeném pohraničí (Varnsdorf, později Měcholupy), byla horlivou vlastenkou. Navštěvovala sice německé školy a němčinu tedy ovládala lépe (a nezbavila se nikdy ani německé výslovnosti), ale češství po otci si upevnila sňatkem s Čechem Richardem Petrovským, hospodářským úředníkem v Českém Dubu, posléze držitelem vlastního statku ve Střednicích. Z Dykovy pozůstalosti dále víme, že (dosti bohatá) vzájemná korespondence byla vedena pouze německy, to zřejmě proto, aby se Patrovská vyvarovala stylistických a pravopisných chyb v českém jazyce.
Zajímavostí může být i to, že se ji Viktor i Ludvík často snažili naučit správnou výslovnost, avšak marně.
Vliv na Viktora a na celou rodinu měla Patrovská ale značný. Ze vzpomínek JUDr. Františka Havrdy, pamětníka a vzdáleného příbuzného rodiny Dykových, se dozvídáme, že právě babička byla tím, co rodinu stmelovalo. Marie Patrovská stála u Viktorovy juvenilní básnické tvorby, později mu byla také oporou v dobách perzekucí za 1. světové války.
Po jmenování Václava Dyka generálním ředitelem panství se celá rodina i s babičkou přestěhovala do Lobkovického paláce na Malé Straně. Zde se často scházeli oba bratři se svými spolkovými kolegy, aby zde vedli revoluční protihabsburské řeči a to i za přítomnosti Václava Dyka. Po smrti otce ale musela rodina vyklidit služební byt v paláci a přestěhovat se do nového činžovního domu na Vinohradech v Letohradské ulici (dn. Dykova ulice). Právě zde bydlel Viktor s rodinou až do své smrti v roce 1931.
Odbojová činnost Od roku 1907 až do své smrti se podílel s Jaroslavem Vlčkem (a od roku 1910 s Jaroslavem Kamperem) na redigování časopisu Lumír, který od J. V. Sládka zakoupil téhož roku nakladatel Jan Otto. V letech 1910–1914 redigoval také časopis Samostatnost, kde publikoval své četné články, ve kterých kritizoval vládní systém.
Protože válečná cenzura byla mnohem přísnější než tiskové restrikce před válkou, jako odpovědný redaktor dostával jednu výstrahu za druhou, a to až do úplného zastavení listu v září 1914. Okamžitě po zastavení Samostatnosti přešel do časopisu Lumír, ze kterého vytvořil novou baštu odboje. Obava z jeho uvěznění dokonce přiměla v roce 1915 Masaryka, který tou dobou již pobýval v zahraničním exilu,PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, , str. 24–25, s. 151, s. 157, s. 169 aby prostřednictvím Beneše přemluvil Dyka k odchodu ze země. Přes počáteční výhrady slíbil, že na falešný bulharský pas odcestuje do Švýcarska. Problémy s doručením dokladu ale nakonec donutily Dyka zůstat doma. Od června 1915 začal na stránkách Lidových novin zveřejňovat na pokračování svůj román Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova. Líčením poměrů v carském Rusku chtěl čtenáři zprostředkovat svůj náhled na nesvobodný život v Rakousko-Uhersku. Následně byly Lidové noviny na čtrnáct dní zastaveny a šéfredaktor Heinrich byl spolu s Dykem postaven před soud. Dyk ve psaní protidynastických článků ani poté neustal. Tato činnost a také vykonstruované obvinění z vlastizrady ho přivedly v roce 1916 do vězení. V tomto žaláři se pod dojmem vývoje událostí zrodila v dubnu 1917 pravděpodobně nejznámější Dykova báseň Země mluví, nepřímo vyzývající české poslance Říšské rady, svolané poprvé od počátku války, aby v historicky osudových okamžicích nezapomněli na svoji odpovědnost vůči národu a vlasti. V samovazbě překládal francouzské básníky, především Baudelaira a Verlaina. Korespondenčně také připojil svůj podpis k manifestu spisovatelů z 30. 5. 1917. Když byl v květnu roku 1917 propuštěn na svobodu, snažil se dohnat to, co rokem stráveným ve vězení zameškal. Byl mnohem radikálnější než před zatčením, ale hroutící se rakouský kolos už proti němu nedokázal nijak zakročit.náhled|299x299bod|Viktor Dyk po roce 1900.|alt=
Politická činnost