Ferenc hrabě Gyulay de Marosnémeth et Nádaska ( Franz Joseph Graf Guylay; 1. září 1798, Pešť – 21. září 1868, Vídeň), také známý jako Ferencz Gyulai nebo Franz Gyulai, byl maďarský šlechtic a rakouský generál, který dosáhl vojenských úspěchů především v Itálii v revolučních letech 1848–1849. Následně se stal rakouským ministrem války (1849–1850). V roce 1859 převzal vrchní velení rakouských vojsk v Itálii, v rámci války se Sardinií byl poražen v bitvě u Magenty a penzionován.Ottův slovník naučný, díl X.; Praha, 1896; s. 672–673 (heslo Gyulai) dostupné online

Životopis vlevo|náhled|Ferenc Gyulay v roce 1835 (Josef Kriehuber, litografie) Narodil se jako jediný syn rakouského generála hraběte Ignáce Gyulaye a jeho manželky Marie, rozené baronky Edelsheimové.Rodokmen Gyulaiů dostupné online Od sedmnácti let sloužil jako poručík u 60. pěšího pluku „Ignác Gyulay“. V roce 1820 byl přeložen do husarské brigády „Hessen-Homburg“ jako nadporučík, následně byl povýšen na hejtmana císařských hulánů. V roce 1826 byl jmenován velitelem husarské brigády „Württemberg“ a brzy poté, v roce 1829, se stal nadporučíkem pěchoty „Hessen-Homburg“.

V roce 1837 byl povýšen na generálmajora a v roce 1846 dosáhl hodnosti polního podmaršála. V roce 1847 se stal vojenským velitelem Terstu a během revoluce v roce 1848 bylo jeho úkolem čelit hrozbě italských států v Pule. Byl nucen bránit císařskou flotilu v Pule, aby se jí nezmocnili povstalci. Jeho taktika a úsilí znemožnily neapolsko-sardinské flotile přepadnout klíčové přístavy na Istrii. Bitva u Custozy zmírnila tlak na pobřeží Jaderského moře.

V roce 1849 byl Gyulay povýšen do hodnosti polního zbrojmistraSlužební postup in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918, Vídeň, 2007; s. 61 dostupné online a v létě byl císařem Františkem Josefem jmenován rakouským ministrem války.Československé dějiny v datech; Praha, 1987; s. 583SCHÖNHALS, Karl von: Die Hofkriegsraths-Präsidenten und Kriegsminister der k.k. österreichischen Armee; Vídeň, 1857; s. 61–62 dostupné online V této funkci se podílel na potlačení maďarské revoluce. Po obléhání Győru 28. června 1849 následovala bitva u Komárna, kterou však v raných fázích opustil, i kvůli tendenci císaře a jeho pobočníka Grünna obejít jeho funkci ministra při vojenských rozhodnutích.Rothenburg, G. The Army of Francis Joseph. West Lafayette: Purdue University Press, 1976. p 40. Byl převelen do Milána, aby se ujal vedení 5. armádní divize. vlevo|náhled|Ferencova manželka Antonie, rozená hraběnka Vratislavová z Mitrovic V roce 1857 byl po rezignaci Josefa Radeckého Gyulay jmenován vrchním velitelem v Lombardii se sídlem v Miláně. Na začátku roku 1859 zahájily Sardinie a Piemont společně s Francií mobilizaci své armády a přípravu invaze na italská území ovládaná Rakouskem. Dne 23. dubna 1859 vydalo Rakousko ultimátum, v němž požadovalo demobilizaci Sardinie. Po jeho odmítnutí začala druhá italská válka za nezávislost. Jako velitel rakouských sil v severní Itálii dostal hrabě Gyulay rozkaz překročit 29. dubna 1859 řeku Ticino, hranici mezi rakouským a sardinským územím. V reakci na to byly francouzské síly pod vedením Patrice MacMahona vyslány na obranu svých sardinských spojenců. Dne 20. května 1859 byly rakouské síly vedené maršálem Filipem Stadionem (1799–1868) poraženy v bitvě u Montebella, poté se Gyulay stáhl zpět na rakouské území. Později utrpěl další porážku v bitvě u Palestra.name="RonField"> Francouzská armáda poté překročila Ticino na rakouské území a po malé bitvě dobyla vesnici Boffalora. Nakonec se 5. června setkaly hlavní rakouské a francouzské armády v bitvě u Magenty. Rakušané vedeni Gyulayem byli poraženi, což vedlo k jeho odvolání do Vídně. Císař František Josef I. převzal osobní velení rakouské armády v Lombardii-Benátsku, ale následnou bitvu u Solferina (24. června 1859) prohrál.

V jedné ze svých posledních vojenských akcí byl Gyulay poslán na obranu Mantovy před piemontskou invazí. V tomto úkolu neuspěl, město se vzdalo v roce 1866, což nakonec vedlo k jeho připojení k nově vytvořené Itálii.Ron Field, Garibaldi. Bloomsbury, 2011.

V říjnu 1859 byl Gyulay penzionován a od té doby žil v soukromí. Poslední léta života strávil ve Vídni, kde bydlel na adrese Praterstraße 59Adolph Lehmann's allgemeiner Wohnungs-Anzeiger: nebst Handels- u. Gewerbe-Adressbuch für d. k.k. Reichshaupt- u. Residenzstadt Wien 1867; Vídeň, 1867; s. 124 dostupné online Byl ženatý s hraběnkou Antonií Vratislavovou z Mitrovic († 1831), manželství ale zůstalo bez potomstva. V roce 1866 adoptoval svého synovce barona Leopolda Edelsheima (1826–1893), který byl též generálem v rakouské armádě a od roku 1866 užíval jméno Edelsheim-Gyulai.Ottův slovník naučný, díl VII.; Praha, 1894 (reprint 1997); s. 375 (heslo Edelsheim-Gyulai) ISBN 80-7203-136-8

Tituly a ocenění Užíval šlechtický titul hraběte, který rodina získala v roce 1701. V roce 1822 byl jmenován c. k. komořím a ve funkci ministra války obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence. Během služby v armádě byl několikrát vyznamenán a v roce 1853 se stal rytířem Řádu zlatého rouna.Přehled rytířů rakouského Řádu zlatého rouna v 19. století dostupné online Získal také několik ocenění od zahraničních panovníků.Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes 1859; Vídeň, 1859; s. 68 dostupné online

Rakousko 60x60pixelů Řád zlatého rouna 60x60pixelů velkokříž Leopoldova řádu 60x60pixelů komandér Královského uherského řádu svatého Štěpána 60x60pixelů Vojenský záslužný kříž

Zahraničí 60x60pixelů rytířský kříž Řádu svatého Alexandra Něvského (Rusko) 60x60pixelů Řád svaté Anny I. třídy (Rusko) 60x60pixelů Řád bílého orla (Rusko) 60x60pixelů Řád sv. Stanislava (Rusko) 60x60pixelů Řád svatého Januaria (Království Obojí Sicílie) 60x60pixelů velkokříž Řádu svatého Josefa (Toskánsko) 60x60pixelů velkokříž Řádu svatého Řehoře Velikého (Papežský stát) alt=|60x60pixelů velkokříž Řádu Guelfů (Hannoversko)

Odkazy Reference

Literatura

Deak, Istvan. Beyond Nationalism: A Social & Political History of the Habsburg Officer Corps 1848-1918. Oxford University Press, 1990. . Morris, Charles. One Hundred Years of Conflict Between the Nations of Europe: The Causes and Issues of the Great War. The John C. Winston Company, Philadelphia, PA, 1914.

Externí odkazy

Ferenc Guylay in: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich Ferenc Gyulay in: Allgemeine Deutsche Biographie Rodokmen hraběcího rodu Gyulayů

Kategorie:Uherští šlechtici Kategorie:Rakouští šlechtici Kategorie:Rakouští generálové Kategorie:Rakouští válečníci Kategorie:Místodržitelé Kategorie:Politici habsburské monarchie Kategorie:Císařští komoří Kategorie:Tajní radové Kategorie:Rytíři rakouského Řádu zlatého rouna Kategorie:Rytíři Řádu bílého orla Kategorie:Nositelé Královského řádu svatého Štěpána Kategorie:Nositelé Vojenského záslužného kříže (Rakousko) Kategorie:Nositelé Řádu Leopoldova Kategorie:Nositelé Řádu svaté Anny Kategorie:Nositelé Řádu Guelfů Kategorie:Nositelé Řádu svatého Josefa Kategorie:Nositelé Řádu svatého Řehoře Velikého Kategorie:Rytíři Řádu svatého Januaria Kategorie:Narození v roce 1798 Kategorie:Narození 1. září Kategorie:Narození v Pešti Kategorie:Úmrtí v roce 1868 Kategorie:Úmrtí 21. září Kategorie:Úmrtí ve Vídni Kategorie:Muži