náhled|Vévodská hodnostní koruna s pěti viditelnými oblouky (celkem tedy osmi) a čapkou vyplňující celou korunu. Tento typ vévodské koruny byl užíván ve středoevropské heraldice u panujících vévodů. náhled|Karel Schwarzenberg (2011), hypoteticky 17. vévoda krumlovský Vévoda (německy Herzog) je titul (hodnost) příslušníka vyšší šlechty, jeho ženskou variantou je vévodkyně. Vévodům vládnoucím až do roku 1918 přísluší oslovení (titul) Výsost (Hoheit), mediatisovaným vévodům přísluší titul Jasnost (Durchlaucht), titulárním vévodům (šlechticům) přísluší také oslovení Jasnost, bylo-li výslovně udělené, jinak jen knížecí Milost (fürstliche Gnaden).Středoevropští vévodové jsou počítáni mezi knížata, i když knížata vyššího stupně. Oslovení "vévodská Milost" se nepoužívalo. Titul Výsost pro vládnoucí vévody, na rozdíl od vévodů mediatizovaných či titulárních byl zaveden v rámci Německého spolku roku 1844.
Jde o hodnost panovníka vévodství; v případě arcivévodství je to arcivévoda a u velkovévodství je to velkovévoda. Nebo o nejvyšší šlechtický titul mnoha evropských zemí – Velká Británie (duke), Francie (duc), Španělsko (duque). Také v Rakousku-Uhersku před rokem 1918.
Etymologicky vychází ve většině jazyků z označení vojevůdce. Anglický duke nebo francouzský duc vychází z latinského původně vojenského titulu dux, německý herzog se dá vyložit jako „pán voje“, ekvivalentní je i české slovo vojvoda (srov. polský wojewoda). Významná úloha, kterou mělo válečnictví ve středověkém světě, zcela přirozeně vedla k tomu, že z vojenské funkce se stal panovnický a šlechtický titul.
V raném středověku byli titulem vévody (dux) ve Franské říši označováni jednak královi vojevůdci, jednak vojenští guvernéři rozsáhlých území (Champagne), jednak vládci kmenových knížectví uvnitř i vně říše (Bavorsko, Akvitánie). V období vrcholného feudalismu se z vévodů stali často téměř nezávislí panovníci, kteří mnohdy převyšovali mocí i své vlastní krále. Tak například ve Francii vévodové normandští nebo akvitánští, burgundští nebo bretaňští, ve Svaté říši římské vládci Saska. S postupující centralizací evropských monarchií během novověku většina polonezávislých vévodství zanikla, a vévodský titul začal být udělován loajálním šlechticům jako vyznamenání, bez reálné moci.
Ve slovanských zemích často není (nebo v minulosti nebyl) rozlišován vévodský a knížecí titul. Přispěla k tomu středověká praxe označování mnoha slovanských panovníků (pokud neměli mezinárodně uznávaný titul krále – rex) v diplomatickém latinském styku jako duces (sg. dux), zatímco ti před svým lidem vystupovali jako kňazi (sg. kňaz; původně *kъnędzь).
Etymologie
V jiných jazycích JazykMužský titulŽenský titul / získaný sňatkem od manželaúzemíLatinsky (středověkou, nikoli klasickou latinou)DuxDucissaDucatusItalskyDucaDuchessaDucatoFrancouzskyDucDuchesseDuchéŠpanělskyDuqueDuquesaDucadoAnglickyDukeDuchessDuchyNěmeckyHerzogHerzoginHerzogtumNizozemskyHertogHertoginHertogdomDánskyHertugHertugindeHertugdømmePolskyPolština nerozlišuje mezi vévodou a knížetem a užívá pro oba stejný termín.KsiążęKsiężnaKsięstwoChorvatsky(Srbo)Chorvatština nerozlišuje mezi vévodou a voj(e)vodou a užívá pro oba jednotný termín.VojvodaVojvotkinjaVojvodstvo RuskyГерцог (Gercog)герцогиня (Gercogiňa)Ге́рцогство (Gercogstvo)MaďarskyHercegHercegnőHercsegségFinskyHerttuaHerttuatarHerttuakunta
Vévoda v toponymech Řada míst v Evropě odkazuje ve svých názvech (toponymech) na vévodu, což je dáno většinou historickými důvody. Jde například o: Hercegovina – historická země státu Bosna a Hercegovina Herceg Novi – město v Černé Hoře Bar-le-Duc – obec v departementu Meuse ’s-Hertogenbosch/Bois-le-Duc/Herzogenbusch – město v Severním Brabantsku, na vévodu upomíná v nizozemštině, francouzštině i němčině Herzogenburg – městečko v Dolních Rakousích
České země V 8. a 9. století ovládalo českou kotlinu množství drobných vládců, kterým dobové latinské prameny dávají obyčejně titul dux. Stejně tak byli latinsky titulováni i po svém sjednocení země Přemyslovci (ve slovanských jazycích obyčejně používali paralelně titul kníže). Titul náležel nejen panujícímu knížeti, ale i knížatům údělným (např. dux Olomucensis) a ostatním členům přemyslovského rodu. Během 13. století většina údělných knížectví zanikla a panující Přemyslovec od okamžiku korunovace užíval pouze titul krále.
V lucemburském období používali vévodský titul opavští Přemyslovci a slezská knížata, která vstoupila do lenního svazku s českým králem. Karel IV. zřídil též nové Vévodství zhořelecké pro svého mladšího syna Jana. Do svazku českých korunních zemí vstoupilo i Vévodství lucemburské. Zhořelecko později splynulo s Horní Lužicí a Lucembursko svazek Zemí koruny české opustilo roku 1441, i když si nároky na ně dělali ještě Jagellonci. V dalším období tedy v českých zemích vévodské tituly zůstaly pouze panovníkům slezských knížectví, nad nimiž český král vykonával vrchní lenní moc z titulu vévody slezského. I současný lichtenštejnský kníže Hans Adam II. užívá ve své velké titulatuře na základě starých práv slezské vévodské tituly vévody opavského a krnovského (Herzog in Schlesien zu Troppau und zu Jägerndorf).
V pobělohorském období se vévodský titul začal udělovat i nejmocnějším zasloužilým velmožům. Vždy byl spojen s knížecím titulem a vztahoval se ke konkrétnímu území. Na území Českého království vznikla během historie celkem 4 vévodství: Frýdlantské, založené roku 1627 pro Albrechta z Valdštejna, především z bývalých Redernovských a Smiřických panství. Valdštejn se mu snažil dát polonezávislý charakter, plánoval výstavbu pevností, usiloval o zřízení biskupství, univerzity a vlastního sněmu. K vévodství náleželo i množství šlechtických leníků. Po jeho zavraždění roku 1634 bylo vévodství konfiskováno a zrušeno. Znakem frýdlantského vévodství byla stříbrná orlice v červeném štítě.
Krumlovské, založené roku 1628 pro knížete Jana Oldřicha z Eggenberku, především na území bývalého rožmberského panství. Po vymření Eggenberského rodu přešlo dědictví na Schwarzenberky. Znakem vévodství bylo pět červených rožmberských růží. Používali ho ale jen Eggenberkové, rodina Schwarzenberků jej nepřijala.
Roudnické, zřízené roku 1786 pro rodinu Lobkowiczů.
Zákupské, zřízené roku 1818 pro Napoleonova syna a bývalého následníka Napoleona II., řečeného „Orlík“. Zaniklo jeho úmrtím roku 1832.
Německo náhled|Vévoda Jindřich Lev z rodu Welfů, považovaný za nejmocnějšího z říšských knížat, zde socha z kašny Heinrichsbrunnen v Brunšviku z r. 1874 Ve Franské říši byl vévoda (Dux) nedědičným správcem svěřeného území a jeho hodnost byla převážně vojenského charakteru. I čtyři německá kmenová vévodství byla původně nedědičnými lény a dědičnými se stala až jako poslední z říšských lén (tj. po hrabstvích, markrabstvích apod.) a to zhruba v průběhu 11. století. Kromě čtyř kmenových vévodství (Bavorska, Frank, Alemanie (Švábska) a Saska) a vévodství k říši přidružených (Lotrinska, Čech) vytvářeli císaři od 10. století nová vévodství. Řada významných rodů říšské aristokracie obsadila postupně vévodské stolce i ve více vévodstvích. V roce 1654/56 se císař Ferdinand III. zavázal, že tzv. novým říšským knížatům, tedy knížatům přijatým na říšský sněm po roce 1582, resp. 1653 nebude jejich knížectví povyšovat do vévodského stavu. Svatá říše římská neznala žádné vévody-šlechtice, všichni vévodové v říši odvozovali svůj titul od skutečného vévodství. Na druhou stranu podle sálského dědického práva, kdy všichni synové dědí rovnoměrně, užívali často muži (i ženy) v celém rodě titul vévody (vévodkyně), ačkoli byli mnohdy jen vzdálenými bratranci (sestřenicemi) skutečného panujícího vévody. Vévodské tituly Svaté říše římské, pokud se vztahovaly ke skutečnému panujícímu vévodovi, patřily spolu s tituly několika málo dalších evropských panujících vévodů k těm vůbec nejváženějším a nejuznávanějším. Byly automaticky počítány k titulům vysoké aristokracie.
Významné říšské vévodské rody a jejich vévodství Luitpoldovci jako vévodové bavorští (s přerušením 907–1004) Liudolfovci jako vévodové bavorští (s přerušeními 947–1017) Billungové jako vévodové saští (960–1106) Reginarovci jako vévodové lotrinští (s přerušeními cca 930–1190) Wigerichovci jako vévodové dolnolotrinští (s přerušením 1012–1100) a bavorští (s přerušením 1017–1047) Štaufové jako vévodové švábští (s přerušením 1079–1268) a bavorští (1141–1143) Zähringenové jako vévodové z Zähringen (1097–1218) Welfové (Este-Welfové) jako vévodové bavorští (s přerušením 1096–1180), saští (s přerušením 1138–1180), brunšvicko-lüneburští (1235–1803), sasko-lauenburští (1693–1803) a brémští (1720–1803) Askánci jako vévodové saští (s přerušením 1143–1422), sasko-lauenburští (1260/96–1689) a anhaltští (1806–1918) Wittelsbachové jako vévodové bavorští (1180–1805), z Julichu (1614–1801), z Bergu (1614–1805), pomořanští (1654–1720) a brémští (1654–1720) Babenberkové jako vévodové rakouští (1156–1246) a štýrští (1180–1246) Habsburkové jako vévodové rakouští (1282–1453), štýrští (1292–1780), korutanští (1335–1780), burgundští (1493–1780), lucemburští (1477–1780), z Gelder (s přerušením 1477–1780) a švábští (1273–1313) Lucemburkové (rod Limburk-Lucemburk) jako vévodové dolnolotrinští (s přerušením 1100–1139), slezští (1335–1437), lucemburští (1354–1441) a brabantští (1355–1383) Wettinové jako vévodové saští (1423–1918) a páni tzv. Ernestinských vévodství (1547/1572–1918) Meinhardovci jako vévodové korutanští (1286–1335) Hrabata z Marky jako vévodové z Julichu (1511–1609), z Bergu (1511–1609), z Kleve (1416–1609), z Bouillonu (1496–1594) a z Gelder (1538–1543) Hohenzollernové jako vévodové pruští (1525–1701), z Kleve (1614–1807), pomořanští (1648–1918), magdeburští (1680–1918) a slezští (1742–1918) Mattfriedové-Lotrinští (posléze Habsburg-Lothringen) jako vévodové lotrinští (s přerušeními 1047–1736), barští (s přerušeními 1480–1736), štýrští (1780–1918), korutanští (1780–1918), burgundští (1780–1801), lucemburští (1780–1801), z Gelder (1780–1801) a salcburští (1803–1809) Gryfí dynastie jako vévodové pomořanští (1181/1348–1637) Niklotovci jako vévodové meklenburští (1348–1918) Oldenburgové jako vévodové holštýnští (1474–1864) a oldenburští (1774/77–1815/23) Württemberkové jako vévodové württemberští (1495–1805) a z Tecku (1495–1918) Arenbergové jako vévodové z Arenbergu (1644–1801) a z Arenberg-Meppenu (1803–1811) Některá vévodství byla nárokována jinými knížecími rody, které v nich ale fakticky nevládli, takto se Habsburkové po roce 1519 titulovali jako vévodové württemberští a Hohenzollernové od r. 1708 jako vévodové meklenburští. Výjimkou nebylo ani "samoudělování" vévodských titulů vlastním zemím bez toho, že by tuto zemi povýšil na vévodství římsko-německý panovník. Habsburkové si svévolně, v rámci zfalšovaného Privilegia Maius, "povýšili" Kraňsko na vévodství r. 1364 a braniborský hohenzollernský kurfiřt Fridrich II. zase r. 1464 přijal bez císařského souhlasu obskurní titul "vévoda Wendů a Kašubů".
Titul vévody měla v říši také některá duchovní knížata.
Mediatizovaní vévodové
Říšská knížata (tj. i vévodové), která přišla o svá suverénní panství mediatizací za Napoleona I. a která nezískala suverenitu při jednáních Vídeňského kongresu (téměř všichni kromě Hesensko-Homburských), si až do zániku monarchie udržela zvláštní privilegia. Byla i nadále považována za rovnocenná vládnoucím panovnickým domům a v Německu získala právo virilního hlasu v panských sněmovnách tamních zemských parlamentů.