náhled|Křest Ježíše Krista; autorem je anonymní brazilský malíř působící v Minas Gerais v 18. století Křest dospělých či křest věřících (nazývaný také kredobaptismus, z latinského slova credo, které znamená „věřím“) je náboženský obřad, kdy se člověk v dospělém věku rozhodne vstoupit do církve (křesťanské). Na rozdíl od křtu malých dětí (novorozeňat, nemluvňat) musí dospělý člověk být schopen vědomě vyznat víru a podstoupit náboženskou přípravu, aby dokázal svůj zájem a svou víru v určitém náboženství. Kredobaptisté se často domnívají, že nemluvňata neschopná vědomě věřit by neměla být křtěna. U křtu se totiž jedná o rozhodnutí dospělého člověka, jenž si uvědomí svou náboženskou víru a rozhodne se vstoupit do některé z církví. Samotným obrazem křtu dospělých je Ježíš Kristus, jenž se nechal ve třiceti letech pokřtít Janem Křtitelem u řeky Jordánu.
Rozdílné přístupy Příprava na křest dospělých viz: Katechumenát V katolické, pravoslavné, starobylých východních církvích a dalších, které datují svůj vznik do předreformačního období, se křtí jak děti, tak i dospělí lidé. Nejedná se tedy o kredobaptismus ve striktním smyslu, jako je to u církví, které vycházejí z protestantské reformace (od 16. století).
Dospělý člověk, který chce být pokřtěn v římskokatolické církvi, věnuje se náboženské přípravě, která trvá zhruba jeden rok, přičemž není-li ještě zralý, může přípravu lze odložit na pozdější dobu. Žadatel křtu je pak uveden do katechumenátu, stává se katechumenem a dále pracuje na své víře. Příprava začíná zpravidla četbou bible, modlitbami či studiemi praxe křesťanského života. Existuje řada podmínek, které je třeba splnit. Patří mezi ně např. to, že kmotr dosáhl věku minimálně 16 let, je biřmován a žije z víry. Pokud katechumen žije v manželství, musí se prošetřit, zdali je manželství kanonicky platné či neplatné. V případě kanonicky neplatného manželství je třeba po křtu manželství zplatnit. Křty dospělých se konají většinou na Velikonoce.
Způsob křtu věřících závisí na křesťanské denominaci a provádí se buď poléváním (afúze) (normativní metoda v mennonitských, amišských a hutteritských církvích), nebo ponořením (imerze či submerze) (normativní metoda praktikovaná mimo jiné u schwarzenauských bratří, říčních bratří, baptistů a Kristových církví). „Konzervativní mennonitská konference provádí křest věřících, který je chápán jako vnější symbol vnitřní duchovní čistoty a provádí se ponořením nebo poléváním hlavy vodou; přijímání; umývání nohou svatých podle Ježíšova příkladu a připomíná věřícím, že je třeba se zbavit pýchy, rivality a sobeckých pohnutek; pomazání nemocných olejem – symbolem Ducha svatého a Boží uzdravující moci – nabízené s modlitbou víry; a vkládání rukou při svěcení, které symbolizuje předání odpovědnosti a Boží moci tuto odpovědnost plnit. “ „Všichni amišové, hutterité a většina mennonitů křtí poléváním nebo kropením.“ „...obě skupiny prováděly křest věřících (říční bratři jej vykonávali ponořením do potoka nebo řeky) a zdůrazňovaly prostotu v životě a nekladení odporu vůči násilí.“ „V roce 1708, kdy se skupina zrodila, se uskutečnil křest ponořením do řeky Eder, a křest věřících se tak stal jednou z hlavních zásad bratrstva.“ „Křesťanské církve / Kristovy církve ponořují nové věřící a důrazně podporují ty, kteří přecházejí z církví, které neponořují, aby se ponořili.“ Mezi těmi denominacemi, které provádějí ponoření, závisí způsob, jakým se praktikuje, na církvi; schwarzenauští bratři a říční bratři například učí „trojí ponoření, tj. ponoření třikrát dopředu ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého.“
Některé metodistické denominace, včetně Svobodné metodistické církve a Evangelické wesleyánské církve, provádějí křest nemluvňat pro rodiny, které si ho pro své děti přejí, ale poskytují obřad zasvěcení dítěte těm, kteří dávají přednost křtu věřícího až poté, co jejich dítě osobně přijme Ježíše jako svého Spasitele. „Když se křtí děti, pastýři by měli dbát na to, aby jejich modlitby obsahovaly jasné prosby, aby Bůh přivedl děti k osobní víře, která ‚vlastní‘ to, co rodiče slibují v době, kdy děti (které ‚patří‘ od prvního dne) nemohou jednat samy za sebe. A když pastýři děti zasvěcují, měli by dbát na to, aby jejich modlitby obsahovaly jasnou vděčnost Bohu za to, že již působí v životě tohoto dítěte, které již „patří“ do křesťanského společenství. Zde je třeba zdůraznit: ať už při křtu (v tradici křtu dospělých), nebo při biřmování, kdy jsou sliby, které rodiče dříve učinili, osobně „vlastněny“ (v tradici křtu dětí), je rozhodující víra v Ježíše (závislá důvěra, nikoli pouhé kognitivní potvrzení). Pavel jde tak daleko, že říká, že bez víry a poslušnosti nemá starý obřad obřízky žádnou hodnotu – . Totéž platí o křtu. U obou obřadů je rozhodující jasné evangelizační následování.“
Denominace a skupiny, které provádějí křest věřících, byly historicky označovány jako „anabaptisté“ (z novolatinského anabaptista, z řeckého ἀναβαπτισμός: ἀνά-, lat. „re-“, česky „znovu-“, a βαπτισμός, „křest“ – tedy novokřtěnec), ačkoli tento termín se používá především pro označení denominací a stoupenců patřících k anabaptistické větvi křesťanství, která vznikla v době radikální reformace.
Anabaptisté považují své myšlenky za založené na učení Ježíše Krista, který podle 28. kapitoly Matoušova evangelia – vyzval, aby učili všechny národy a křtili je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Podle některých teologů je přirozené dodržovat takto naznačené pořadí, tedy buď pokřtít někoho, kdo se již dříve stal učedníkem, což u dítěte nebo kojence není možné.Dever, s. 93. Tvrdí, že v Novém zákoně se zmínky o pokřtěných týkají pouze věřících, kteří prožili znovuzrození.
Historie Patristika Apoštolští otcové O tom, co Didaché učí o křtu, se mezi protestanty vedou diskuse. Tvrdilo se, že Didaché předpokládá křest věřících, protože předpokládá učednictví před křtem a nezmiňuje se o křtu dětí. Proti tomu Philip Schaff namítal, že mlčení Didaché o křtu dětí „nelze spravedlivě použít jako argument proti němu“.
Podobně jako později Tertulián, i Hermův pastýř se vyslovuje pro praxi odkládání křtu z praktického důvodu strachu před hříchy po křtu, neboť podle Herma mají ti, kdo padnou, jen jednu šanci na pokání.
Polykarp prohlásil: „Sloužil jsem mu osmdesát šest let a v žádném případě se mnou nejednal nespravedlivě.“ Zastánci křtu nemluvňat tvrdí, že tento citát ukazuje, že Polykarp byl pokřtěn jako nemluvně, přičemž argumentem je, že pokud byl Polykarp Kristovým služebníkem 86 let, musel by být Kristovým služebníkem od dětství, což naznačuje křest nemluvňat. Proti tomuto argumentu však Schoedel William namítl, že citát je ohledně křtu dvojznačný a že Polykarp měl na mysli parafrázi: „Vždy jsem sloužil Ježíši a nepřestanu ani ve věku 86 let.“
Přednicejské křesťanství
Křest dětí v období před prvním nicejským koncilem potvrdili Hippolyt Římský a Cyprián, který oznámil rozhodnutí africké synody požadovat křest dětí. Tato praxe se také zjevně praktikovala v egyptských církvích velmi brzy, jak je patrné ze spisů Origena, který ji prohlásil za apoštolskou tradici. Podle Schreinera však Origenova potřeba omluvit křest nemluvňat naznačuje, že nešlo o všeobecnou víru. Tertulián (asi 198–203) ve svém pojednání o křtu radí odložit křest v případě malých dětí s odůvodněním, že je lepší počkat, až bude člověk připraven žít to, co vyznává ve křtu, než toto vyznání zavrhnout špatností. Radí však také odložit křest svobodných a zmiňuje se o tom, že v jeho době existoval křest nemluvňat, přičemž za ně mluvili kmotři.
Philip Schaff mezi mnoha jinými tvrdil, že Justin Mučedník křest dětí potvrdil, Justin uvedl, že někteří v jeho době byli Ježíšovými učedníky od dětství, zatímco Dan Taylor naopak tvrdil, že Justin Mučedník je „jasným a úplným důkazem“, že křest dětí se v jeho době nepraktikoval. Vyzdvihl Justinovy výroky, že člověk byl „přesvědčen, že věci, které jsme mluvili a učili, jsou pravdivé“, a to ještě před křtem. Dan Taylor argumentoval proti interpretaci citátu, která se používá k ospravedlnění křtu nemluvňat, a uvedl, že „učednictvím“ Justin neměl na mysli křest, ale vyučování.
Thomas Schreiner tvrdil, že Aristedova Apologie (řecky Ἀπολογία) nepřímo vylučuje křest nemluvňat, když uvádí, že děti věřících jsou považovány za součást křesťanského společenství pouze po obrácení.
Klement Alexandrijský se jasně nevyjádřil ke křtu dětí. Zastánci křtu věřících argumentovali, že protože Klement Alexandrijský spojuje pokání a křest, tuto praxi podporoval. Na druhou stranu Philip Schaff napsal, že některé jeho výroky mohou nejasně naznačovat křest dětí.
Eusebius se zmiňuje o dřívějším presbyterovi, který se ujal dítěte a „svěřil mu ho, vychovával, choval, opatroval a nakonec pokřtil“. „7. Když přišel do jednoho z nedalekých měst (jehož jméno někteří uvádějí ) a utěšoval bratry v jiných záležitostech, obrátil se nakonec na ustanoveného biskupa a spatřiv mladíka mohutné postavy, příjemného vzhledu a horlivé povahy, řekl: „Tohoto ti svěřuji se vší vážností v přítomnosti církve a s Kristem jako svědkem.“ A když se mu podařilo získat jeho jméno, řekl: „Tohoto jsem ti svěřil.“ A tak se obrátil k biskupovi, který byl ustanoven. A když biskup přijal pověření a vše slíbil, zopakoval stejný příkaz s odvoláním na tytéž svědky a pak odjel do Efezu. 8. Presbyter však vzal domů jemu svěřeného mladíka, vychovával ho, choval, opatroval a nakonec pokřtil. Poté zmírnil svou přísnější péči a ostražitost s myšlenkou, že tím, že na něj vložil Pánovu pečeť, mu poskytl dokonalou ochranu.“
V nápisech z konce 2. století a pozdějších, v nichž je uvedeno datum křtu a úmrtí, existuje úzká souvislost mezi dobou křtu a dobou úmrtí. Například Antonia Cyriaceti zemřela a přijala křest ve stejný den, Felita přijala křest 26. března a zemřela 29. dubna. Více dalších nápisů zmiňuje lidi různého věku, kteří zemřeli jako „neofyté“, což znamená někoho, jehož křest byl nedávnou událostí, jako například řecký nápis, který zmiňuje Achillia, který zemřel ve svém 5. roce jako neofyt.
Montanisté svou strategií od křtu nemluvňat odrazovali. Někteří navíc tvrdí, že schizmatičtí novaciáni obecně nekřtili nemluvňata, ačkoli postoj novaciánů je sporný a v té době už byl křest nemluvňat mezi mnoha pravověrnými autory jasný.
Postnicejské křesťanství Thomas Schreiner upozornil, že mnozí z kappadockých otců byli pokřtěni až v dospělosti, včetně Basila Velikého, Řehoře Naziánského a Řehoře z Nyssy. Schreiner tvrdil, že Řehoř Naziánský byl obecně proti křtu nemluvňat a dával přednost křtu dětí, které byly dostatečně staré, aby pochopily „základní obrysy víry“, s výjimkou případů, kdy dítěti hrozila smrt. Schreiner také tvrdil, že Cyril Jeruzalémský předpokládá, že pokřtěný by měl být dostatečně starý, aby chápal a byl připraven poslouchat některá přikázání. Basil z Cesareje navíc definoval křest jako projev víry, když uvedl: „Křest je ustanoven vírou a každý z nich je prováděn stejnými slovy. Jako totiž věříme v Otce, Syna a Ducha svatého, tak jsme také pokřtěni ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého. Nejprve přichází vyznání, které přináší spásu, a pak následuje křest, který zpečeťuje náš souhlas.“
Jeroným, Rufinus z Akvileje, Ambrož a Jan Zlatoústý přijali křest v pozdějším věku. Monika nepokřtila Augustina jako dítě kvůli obavám z hříchů po křtu, situace Basila a Augustina je však odlišná, nic nenasvědčuje tomu, že by se svatá Emelie, která byla Basilovou matkou, obávala hříchů po křtu jako Monika u Augustina.
Augustin tvrdil, že zvyk křtít děti byl církvi předán od Ježíše a apoštolů. Během sporu s pelagiány jak Caelestius, tak Augustin potvrzovali platnost křtu dětí, ale pelagiáni popírali, že by děti měly v sobě hřích.