Historie zásobování vodou a kanalizace je od počátku civilizace spojena s logistickým problémem, jak zajistit čistou vodu a kanalizační systémy. Tam, kde byly vodní zdroje, infrastruktura nebo hygienické systémy nedostatečné, se šířily nemoci a lidé onemocněli nebo předčasně zemřeli.
Velká lidská sídla se zpočátku mohla vyvíjet pouze tam, kde bylo dostatek čerstvé povrchové vody, například v blízkosti řek nebo přírodních pramenů. V průběhu historie lidé vymýšleli systémy, jak snadněji přivádět vodu do obcí a domácností a odvádět (a později i čistit) odpadní vody.
V minulosti se čištění odpadních vod zaměřovalo na odvádění surových odpadních vod do přírodních vodních útvarů, např. do řeky nebo oceánu, kde se ředily a rozptylovaly. Dřívější lidská obydlí byla často stavěna v blízkosti vodních zdrojů. Řeky často sloužily jako hrubá forma přírodní likvidace odpadních vod.
V průběhu tisíciletí se díky technologiím výrazně zvětšily vzdálenosti, na které lze vodu přemisťovat. Kromě toho se zdokonalily procesy úpravy pitné vody a čištění odpadních vod.
Pravěk náhled|Skara Brae, neolitická vesnice na Orknejích ve Skotsku s vybavením domů včetně záchodů se splachováním, 3180 př. n. l. - 2500 př. n. l. V neolitu lidé vykopali první stálé studny, z nichž se daly plnit nádoby a ručně je přenášet. Studny vykopané kolem roku 8500 př. n. l. byly nalezeny na Kypru a 6500 př. n. l. v Jezre'elském údolí. Velikost lidských sídel byla do značné míry závislá na dostupnosti vody v okolí.
Zdá se, že primitivní vnitřní, kůrou stromů obložený, dvoukanálový, kamenný systém na čerstvou a odpadní vodu se nacházel v domech ve Skara Brae a v osadě Barnhouse z doby kolem roku 3000 př. n. l., spolu s buňkovitou enklávou v řadě domů ve Skara Brae, o níž se předpokládá, že mohla fungovat jako raná vnitřní latrína.
Opětovné využití odpadních vod Opětovné využívání odpadních vod je prastará praxe, která se používá od úsvitu lidských dějin a souvisí s rozvojem kanalizačních služeb. Opětovné využívání nečištěných komunálních odpadních vod se praktikuje již po mnoho staletí s cílem odvést lidský odpad mimo městská sídla. Stejně tak je starým a běžným postupem aplikace domovních odpadních vod na zemědělskou půdu.
Odpadní vody z domácností se používaly k zavlažování v prehistorických civilizacích (např. v Mezopotámii, poříčí Indu a v Minóji) již od doby bronzové (cca 3200-1100 př. n. l.). Poté byly odpadní vody využívány k likvidaci, zavlažování a hnojení helénskými civilizacemi a později Římany v okolí měst (např. Atény a Řím).
Doba bronzová a raná doba železná
Starověká Amerika náhled|Puquios jsou systémy podzemních akvaduktů, které umožňují přepravu vody na velké vzdálenosti v horkém a suchém podnebí, aniž by se velká část vody ztratila odpařováním. Nacházejí se v pobřežních pouštích jižního Peru, zejména v oblasti Nazca, a v severním Chile. Ve starověkém Peru používali lidé z kmene Nazca systém vzájemně propojených studní a podzemních vodních toků známých jako puquios.
Starověký Orient (Starověký Přední východ) Viz také Kanát
Mezopotámie Mezopotámci zavedli hliněné kanalizační trubky kolem roku 4000 př. n. l., přičemž nejstarší příklady byly nalezeny v Belově chrámu v Nippuru a v Ešnuně, které sloužily k odvádění odpadních vod z míst a zachycování dešťové vody ve studnách. Město Uruk je také dokladem prvních příkladů latrín postavených z cihel z roku 3200 př. n. l. Hliněné roury se později používaly v chetitském městě Chattušaš. Měly snadno oddělitelné a vyměnitelné segmenty a umožňovaly čištění.
Starověká Persie Viz také: Historický hydraulický systém Šuštar a Kanát
První kanalizační systémy v rámci pravěkého Íránu byly vybudovány poblíž města Zabol. Perské kanáty a ab anbary byly využívány k zásobování vodou a chlazení.
Starověký Egypt Cca 2400 let př. n. l. byla objevena Sahureova pyramida a přilehlý chrámový komplex v Abúsíru se sítí měděných kanalizačních trubek.
Starověká východní Asie
Starověká Čína náhled|232x232pixelů|Čínský keramický model studny se systémem vodních kladek z hrobky z období dynastie Chan (202 př. n. l. - 220 n. l.). Čínský text Kniha proměn, původně věštecký text dynastie Západní Čou (1046-771 př. n. l.), obsahuje záznam popisující, jak staří Číňané udržovali své studny a chránili své zdroje vody. Předpokládá se, že studna vykopávaná na vykopávkách v Hemedu byla postavena v neolitu. Studna byla tvořena čtyřmi řadami klád, k nimž byl v horní části studny připevněn čtvercový rám. Předpokládá se také, že šedesát dalších kachlových studní jihozápadně od Pekingu bylo vybudováno kolem roku 600 př. n. l. za účelem pití a zavlažování. Je známo, že vodovodní potrubí se ve východní Asii používalo také od dob čínských dynastií Čchin a Chan.
Kultura poříčí Indu (Harappská kultura) náhled|Stavba koupelny a záchodu v domě panovníka na akropoli v Lothalu asi 2350 př. n. l. Civilizace v údolí Indu (Harappská kultura) v Asii dokládá rané doklady o veřejném zásobování vodou a kanalizaci. Systém, který Indové vyvinuli a spravovali, zahrnoval řadu pokročilých prvků. Výjimečným příkladem je indické město Lóthal (asi 2350-1810 př. n. l.). V Lóthalu měl dům vládce vlastní soukromou plošinu na koupání a latrínu, která byla napojena na otevřenou pouliční kanalizaci, jež ústila do městského přístavu. Řada dalších domů na akropoli měla koupací plošiny z pálených cihel, které odtékaly do kryté cihlové stoky držené pohromadě sádrovou maltou, která vedla do vsakovací jímky za hradbami města, zatímco v dolní části města byly k dispozici vsakovací nádoby (velké zakopané urny s otvorem ve dně pro odtok tekutin), které se pravidelně vyprazdňovaly a čistily. Voda byla ve městě dodávána ze dvou studní, jedné na akropoli a druhé na okraji přístavu.
Součástí městských oblastí civilizace poříčí Indu byly veřejné i soukromé lázně. Odpadní vody byly odváděny podzemní kanalizací vybudovanou z přesně kladených cihel a byl vytvořen důmyslný vodohospodářský systém s četnými nádržemi. V kanalizačních systémech byly odtoky z domů napojeny na širší veřejnou kanalizaci. Mnoho budov v Mohendžodáru mělo dvě nebo více podlaží. Voda ze střechy a koupelen v horních patrech byla odváděna uzavřenými terakotovými trubkami nebo otevřenými žlaby, které ústily do uliční kanalizace.Rodda, J. C. and Ubertini, Lucio (2004). The Basis of Civilization – Water Science? s. 161. International Association of Hydrological Sciences (International Association of Hydrological Sciences Press 2004). cit. 2024-07-02
Starověké Středomoří
Starověké Řecko Starověká řecká civilizace na Krétě, známá jako mínojská civilizace, vybudovala vyspělé podzemní hliněné potrubí pro kanalizaci a zásobování vodou. Jejich hlavní město Knóssos mělo dobře organizovaný vodovodní systém pro přivádění čisté vody, odvádění odpadních vod a dešťové kanalizace pro přepad při přívalových deštích. Lidé si na starověké Krétě, stejně jako ve starém Egyptě a před nimi na místech civilizace indů, budovali splachovací záchody, přičemž zařízení na Krétě mělo pravděpodobně první splachovací zařízení pro nalévání vody, které pochází ze 16. století př. n. l. Tato minojská kanalizační zařízení byla napojena na kamennou kanalizaci, kterou pravidelně splachoval déšť, přitékající sběrným systémem. Kromě důmyslných vodovodních a kanalizačních systémů vymysleli i propracované systémy vytápění. Staří Řekové v Athénách a Malé Asii používali také vnitřní vodovodní systém, který sloužil k tlakovým sprchám. Řecký vynálezce Heron použil tlakové potrubí pro protipožární účely ve městě Alexandrii.
Římská říše Ve starověkém Římě se do Tibery vypouštěla Cloaca Maxima, která byla považována za zázrak techniky. Nad Cloaca Maxima byly postaveny veřejné latríny.
Od římské doby dodávalo vodu do akvaduktů a dalších vodovodních systémů ve velkých městech Evropy a Středního východu zařízení s vodním kolem, známé jako noria. náhled|Pont du Gard, římský akvadukt ve Francii.|236x236pixelů V Římské říši existoval vnitřní vodovod, což znamenalo systém akvaduktů a potrubí, které končily v domech a u veřejných studní a fontán, jež mohli lidé používat. Řím a další národy používaly olověné potrubí; ačkoli se běžně předpokládá, že v Římské říši byla příčinou otravy olovem, kombinace tekoucí vody, která nezůstávala dlouho v kontaktu s potrubím, a usazování srážkového kamene ve skutečnosti riziko z olověného potrubí zmírňovala.
Středověk a raný novověk
Nepál náhled|Lidé čekající ve frontě na vodu z Manga Hiti ve městě Patan, Nepál V Nepálu je stavba vodovodů, jako jsou fontány a studny, považována za zbožný čin.
Systém zásobování pitnou vodou se začal rozvíjet přinejmenším již v roce 550 n. l. Tento systém dhunge dhara nebo hiti se skládá z vytesaných kamenných fontán, jimiž voda nepřerušovaně proudí z podzemních zdrojů. Ty jsou podporovány četnými rybníky a kanály, které tvoří důmyslnou síť vodních ploch, vytvořenou jako zdroj vody v období sucha a pomáhající zmírnit tlak vody způsobený monzunovými dešti. Po zavedení moderních vodovodních systémů, počínaje koncem 19. století, tento starý systém zchátral a některé jeho části jsou navždy ztraceny, nicméně mnoho obyvatel Nepálu se stále denně spoléhá na starý systém hitis.
Z 389 kamenných chrličů nalezených v roce 2010 v údolí Káthmándú jich bylo stále v provozu 233, které sloužily asi 10 % obyvatel Káthmándú. 68 jich vyschlo, 45 zcela zaniklo a 43 bylo napojeno na městský vodovod namísto původního zdroje.
Islám vlevo|náhled|232x232pixelů|Lázně Comares v Alhambře ve španělské Granadě (14. století) Islám zdůrazňuje důležitost čistoty a osobní hygieny. Islámská hygienická judikatura, jejíž počátky sahají až do 7. století, obsahuje řadu propracovaných pravidel. Tahára (rituální čistota) zahrnuje provádění wudu (omývání) při pěti denních salách (modlitbách) a také pravidelné provádění ghuslu (koupání), což vedlo k budování lázní po celém islámském světě. Islámská hygiena toalet vyžaduje také umytí vodou po použití toalety, a to kvůli čistotě a minimalizaci bakterií.
V abbásovském chalífátu (8.-13. století) mělo jeho hlavní město Bagdád (Irák) 65 000 lázní spolu s kanalizačním systémem. Města středověkého islámského světa měla vodovodní systémy poháněné hydraulickou technologií, které dodávaly pitnou vodu spolu s mnohem větším množstvím vody pro rituální mytí, především v mešitách a hammamech (lázních). Koupaliště v různých městech hodnotili arabští spisovatelé v cestovních průvodcích. Středověká islámská města jako Bagdád, Córdoba (islámské Španělsko), Fez (Maroko) a Fustát (Egypt) měla také důmyslné systémy likvidace odpadů a kanalizace s propojenými sítěmi stok.
Středověká Evropa Křesťanství klade důraz na hygienu.Warsh, Cheryl Krasnick (2006). Children's Health Issues in Historical Perspective. Veronica Strong-Boag. Wilfrid Laurier Univ. Press. p. 315. . Přestože raně křesťanští duchovní odsuzovali smíšený styl koupání v římských bazénech, stejně jako pohanský zvyk nahých žen koupat se před muži, nebránilo to církvi, aby své stoupence nabádala k návštěvě veřejných lázní, což podle církevních otců, Klementa Alexandrijského a Tertuliána, přispívalo k hygieně a dobrému zdraví.Squatriti, Paolo (2002). Water and Society in Early Medieval Italy, AD 400–1000, Parti 400–1000. Cambridge University Press. p. 54. .Thurlkill, Mary (2016). Sacred Scents in Early Christianity and Islam: Studies in Body and Religion. Rowman & Littlefield. pp. 6–11. . Církev budovala veřejná koupaliště oddělená pro obě pohlaví v blízkosti klášterů a poutních míst; papežové také od raného středověku umisťovali lázně do kostelních bazilik a klášterů.
Navzdory všeobecnému přesvědčení se koupání a hygiena v Evropě neztratily s rozpadem Římské říše. Veřejné lázně byly běžné ve středověkých křesťanských větších městech, jako byla Konstantinopol, Paříž, Regensburg, Řím a Neapol. A velké lázně byly vybudovány v byzantských centrech, jako byla Konstantinopol a Antiochie. náhled|Vodárna (Wasserkunst) a kašna z roku 1602 ve Wismaru, Německo