Husova č. p. 109 je původně gotický, následně v 16. století renesančně přestavěný, měšťanský dům v Husově ulici v Prachaticích. Též někdy zvaný Lindnerův, podle významného českého pedagoga Gustava Adolfa Lindnera, který byl ředitelem na zdejším německém gymnáziu, které v tomto domě sídlilo mezi lety 1865 až 1897. Fasádu domu pokrývá hrubá, pouze zednickou lžící strhávaná omítka pískové barvy s bílošedým nárožním kvádrováním a orámování okenních otvorů. Fasáda vrcholí mohutnou renesanční obloučkovou atikou s nárožními věžičkami. Dům je součástí městské památkové rezervace Prachatice. Od 3. května 1958 chráněná kulturní památka.

Popis domu náhled|Husova č.p. 109, obloučková atika domu s nárožními věžičkami|vlevo Dvoupatrový historický dům s monumentálním uličním průčelím a obloučkovou atikou je zakomponován do uliční zástavby na jižní straně Husovy ulice. Na dům navazuje v šířce domu dvorek, částečně zastavěný dvorním patrovým křídlem. Fasáda domu do ulice je pětiosá, levá a pravá část domu má asymetricky umístěné okenní otvory nestejné velikosti, v pravé části s dochovaným pozdně gotickým kamenným ostěními. Asymetricky umístěný vstup do domu je tvořen půlkruhovým dioritovým portálem s iluzivním lemováním z přelomu gotiky a renesance. Okna jsou jednoduchá, dřevěná, v přízemí šestitabulková, v prvním patře čtyřtabulková, ve druhém patře osmitabulková. Vstupní vrata do domu jsou empírová. První a druhé patro odděluje raně renesanční kordonová římsa. Střecha za atikou je sedlová, podélně orientovaná, přímo za atikou je umístěna střešní terasa půdní vestavby (původní renesanční střecha byla dvoupultová se středovým žlabem). Fasáda domu je pokryta hrubou, pouze zednickou lžící strhávanou omítkou přirozeně pískové barvy s bílošedým nárožním kvádrováním a orámování okenních a dveřních otvorů. Původní raně renesanční omítka je na fasádě dochována v poměrně velké ploše a vychází ještě ze středověkého typu hrubých utahovaných omítek. Nárožní iluzivní bosáž, plocha obloučků, říms a orámování otvorů je pak provedeno hlazenou omítkou s malířsky provedeným iluzivním pojetím typickým pro ranou renesanci. Pod kordonovou římsou, nad okenními otvory vpravo, je umístěn fragment původně asi rozsáhlejšího majuskulního latinského nápisu NISI DOMIN (…) – tj. Není-li Pán (…). Obloučková atika domu s nárožními oktogonálními věžičkami je stejného typu jako na domě čp. 137 v Horní ulici. Atika je součástí uličního i dvorního průčelí domu a je částečnou rekonstrukcí, provedenou na základě nálezů částí zazděné původní atiky v nadezdívce stěn pozdější půdní nástavby. Dům tvoří významný architektonický a urbanistický prvek v historické zástavbě města. Z památkového hlediska je objekt hodnotný zejména svou dochovanou poměrně složitou dispozicí (hloubkový dvoutrakt), historickými konstrukcemi, plackovými a valenými klenbami s lunetami v přízemí a valeně klenutými gotickými klenbami ve sklepení i zachovalými fragmenty nástropních a nástěnných maleb. Památkově cenné je i zrekonstruované uliční průčelí s iluzorním orámováním původních kamenných ostění oken v šambráně a s obloučkovou atikou a věžičkami v nárožích.

Historie domu alt=Pamětní deska Gustava Adolfa Lindnera na fasádě domu č.p. 109|náhled|Pamětní deska Gustava Adolfa Lindnera na fasádě domu č.p. 109|vlevo Existenci domu lze předpokládat již ve 14. století, kdy ulice ústila přímo do náměstí. Z nejstarších fází domu, z doby před požárem v roce 1501, pochází dochované sklepy s valenou kamennou klenbou. Současná podoba domu je pozdně gotického původu a pravděpodobně vznikla spojením dvou úzkých gotických domů. Zásadní přestavba domu i zadního křídla proběhla v renesanci, podle typologie atiky a dochovaného řešení fasády lze renesanční přestavbu domu datovat přibližně mezi roky 1540–1560. Po požáru města, v roce 1832 proběhla radikální klasicistní přestavba domu, průčelí domu překryla ve 40. letech 19. století klasicistní fasáda, dům dostal střešní nástavbu s podélně orientovanou sedlovou střechou, do nadezdívky nástavby byla zazděna a částečně rovněž odstraněna renesanční atika domu (z boční štítové strany ale zůstala i nadále viditelná část atiky s jedním celým obloučkem a levou nárožní věžičkou). Půdní vestavba je z 2. poloviny 20. století. V 90. letech 20. století došlo, na základě předchozího restaurátorského průzkumu fasády, k odhalení, restaurování a následné rekonstrukci původní renesanční fasády domu (uliční i dvorní). Kolem roku 1864 darovala vdova Barbara Wimbersky dům č.p. 109 pro školní účely a následně 5. října roku 1865 bylo v domě otevřeno Německé komunální reálné gymnázium. Budova byla při otevření vysvěcena českobudějovickým biskupem Janem Valeriánem Jirsíkem. Gymnázium zde sídlilo až do 27. září 1897, kdy biskup Martin Říha vysvětil novou gymnaziální budovu v dnešní ulici Zlatá stezka. V letech 1871 a 1872 zde působil jako gymnazijní ředitel významný český pedagog Gustav Adolf Lindner. Tuto osobnost připomíná i na domě osazená pamětní deska. V letech 1865 až 1870 na škole vyučoval Prof. dr. Jaroslav Zdeněk, který v Prachaticích vykonával i funkci okresního školního inspektora. Od roku 1897 v domě sídlila Německá dívčí obecná škola. Mezi lety 1950 až 1996 byla v budově umístěna Lidová škola umění, v roce 1991 přejmenovaná na Základní uměleckou školu. V současné době objekt patří, dle Katastru nemovitostí, soukromé osobě.alt=Husova č.p. 109, obloučková atika s nárožními věžičkami, po r. 1540|náhled|Husova č.p. 109, obloučková atika s nárožními věžičkami, po r. 1540 Renesanční atika domu, její původ a přímé souvislosti s vývojem renesančních atik v Prachaticích, Čechách a širší oblasti Podunají alt=Thrasyllův monument, 320–319 př. n. l.(Stuart James & Revett Nicholas, 1787)|náhled|Thrasyllův monument, 320–319 př. n. l. (Stuart James & Revett Nicholas, 1787) alt=Fasáda kostela Badia de Fiesole z let 1456–1467|náhled|Fasáda kostela Badia de Fiesole z let 1456–1467, Michelozzo

Architektonický termín atika má původ ve Starověkém Řecku, konkrétně v oblasti Attika kolem Atén. Původně, podle Vitruvia (Deset knih o architektuře, Kniha III, kapitola 5) byl pouze slohovou variantou, stylem, patky sloupu, mírně obměněnou variantou Iónského řádu. Ještě ve starověkých Aténách však došlo k jeho velmi atypickému použití, nasazení podstavců sloupu nad hlavní římsu portiku budovy Thrasyllova monumentu. K největšímu rozšíření tohoto typu zakončení budovy došlo ale až v Římské říši a to především u triumfálních oblouků (např. Titův oblouk nebo Konstantinův oblouk). Používal se ale také ke zvýšení výšky ohradních zdí, příkladem je např. Nervovo fórum. Plocha mezi sloupky v atikovem zdivu byla využívána zpravidla pro nápisy nebo pro basreliéfní sochařskou výzdobu. Toto řešení zakončení budovy bylo znovu oživeno v renesanční Itálii, pravděpodobně jednou z prvních takových fasád byla průčelní fasáda kostela Badia de Fiesole z let 1456–1467 od architekta Michelozza, završena atikou zakrývající podstřešní prostor a členěná otvory osvětlujícími a větrajícími tento prostor. Následně bylo toto řešení zakončení fasády rozšířeno dalšími renesančními architekty i na další typy staveb (oblíbené bylo zejména Andreem Palladiem). V angličtině dokonce později splynul termín atika s podstřešním prostorem, půdou. Antický původ a princip atikového stylu je na renesančních stavbách v Prachaticích stále dobře patrný, a to jak členěním otvorů v půdním patře, použitím pilastrů nebo sloupů (ať už ve zděné nebo iluzivní podobě), tak častou sgrafitovou figurální výzdobou na ploše zdiva atikového patra (někdy pouze na atikovem patře, tak jako v antickém Římě, typickou ukázkou je např. Heydluv dům nebo Husův dům). Zatímco štít byl u obytných budov čistě funkčním, středověkým a severoevropským řešením zakončení průčelí budovy. Atika je naproti tomu renesanční slohový ukončující prvek, vycházející z klasických architektonických řádů antické architektury, umocňující monumentálnost a slavnostnost řešení fasády. alt=Atika Scuoly Grande di San Marco v Benátkách, Mauro Cadussi, 1488–1495|náhled|Atika Scuoly Grande di San Marco v Benátkách, Mauro Cadussi, 1488–1495 alt=Manýristická atika Sittrova domu, 1604|náhled|Manýristická atika Sittrova domu, 1604 alt=Pohled na střešní krajinu v prostoru Kostelního náměstí v roce 1670|náhled|Pohled na střešní krajinu v prostoru Kostelního náměstí v roce 1670

Pro rozšíření renesančních atik a nízkých atikových střech v českých zemích měla zásadní význam protipožární stavební opatření vydávaná od počátku 16. století v sousedním Rakousku králem Maxmiliánem I., po katastrofálních požárech tehdejších měst. První královské nařízení pochází z roku 1500 pro město Innsbruck, kdy mají být stavěny domy s dovnitř vpadlou (dvoupultovou) střechou, obehnané po obvodu dostatečně převýšenou zdí, atikou, na uliční straně s cimbuřím. Toto protipožární opatření mělo zabránit šíření ohně na sousední domy v řadové městské zástavbě. Pro tento typ střech se vžilo označení „po innsbruckém způsobu“, v Rakousku je znám také termín „Innsbrucké střechy“. Postupně byla vydávána tato protipožární opatření i pro další města jako Klagenfurt, Freistadt, Linec atd. Pro jižní Čechy bylo pravděpodobně nejdůležitější nařízení z roku 1514 a 1520 pro město Freistadt (česky Cáhlov), nedaleko českých hranic, ležícího na obchodní stezce z Lince do Českých Budějovic. Odtud se pravděpodobně začal šířit tento typ střech nejen jako módní výstřelek, ale především jako protipožární stavební opatření do jižních Čech (zajímavou poznámkou v archivech je pozdější zpráva prachatické městské rady z roku 1579 adresovaná panu Vilémovi z Rožmberka, týkající se výstavby města ve 40. a 50. letech 16. století, kdy "kštíty pro bezpečnost i také ozdobu města vzdělávali". Kštít původem pravděpodobně z německého schild, zde ve funkci ochranné zdi, atiky, které již v této době ve městě na střechách dominovaly). Oblíbeným se tyto střechy zřejmě staly rovněž z důvodu značného zjednodušení konstrukce střešních krovů (jako stojaté stolice posloužily boční stěny atiky) a tedy i úspory dřeva a celkových nákladů na stavbu domu, podstatnou výhodou byla rovněž možnost lepšího praktického využití podkrovních prostor. Po dostatečném rozšíření tohoto typu střech a jejich zdomácnění, začaly být střešní atiky lokálně modifikovány a variovány a vznikly postupně tři hlavní raně renesanční typy atik: atika s cimbuřím (nejstarší „rakouský“ typ, mající původ ještě v italských gotických městských palácích), dále obloučkový typ atiky (benátského typu, podle Scuoly Grande di San Marco v Benátkách) a atika se stáčenými volutami a čučky (lombardského typu, šířící se zejména s příchodem vlašských stavitelů z oblasti mezi jezery Como a Lugano, tedy oblastí sousedící s Lombradií). Později, od 60. letech 16. století, se pak objevují další různé složitější, spíše již manýristické, variace atikových zakončení. Obloučkový typ atiky se ve středoevropském prostoru rozšířil zřejmě z tehdejšího Slezska, kde je zaznamenán již ve 20. letech 16. století (např. atika domu ve Vratislavi, Rynek č.p. 29 z let 1521–1528; Paczków, farní kostel, atika z roku 1529 nebo atika zámku Frankenštejn-Ząbkowice z let 1527-1532, jehož stavitelem byl Benedikt Rejt). Na přelomu 30. a 40. let již byly atiky s obloučkovým zakončením pravděpodobně běžnou záležitostí i na našem území (přestavba domů v Pardubicích po roce 1538, předsíň farního kostela ve Veselí n. Lužnicí z roku 1542, vyskytovaly se rovněž v Praze), kdy velmi rychlém rozšíření atikových střech opět pomohly, stejně jako předtím v Rakousku, časté požáry. Motiv benátských obloučků se ale neobjevuje jen na stavbách, z roku 1546 pochází v Prachaticích i obloučkové zakončení postranic chrámových lavic z kostela sv. Jakuba, dnes umístěných v městském muzeu (stejný motiv, včetně vyplňujícího palmetového motivu, je pak vidět i na rekonstruované atice domu č.p. 156 v Neumannově ulici). náhled|Benátské obloučky, zakončující postranice chrámových lavic z kostela sv. Jakuba Většího z roku 1546