náhled|vpravo|„Váhy spravedlnosti“ – kanonické právo katolické církve Sbírky starověkých kánonů obsahují shromážděné soubory kanonického práva, které vznikly v různých dokumentech, jako jsou papežská a synodální rozhodnutí, a které lze označit obecným termínem kánony.
Kanonické právo nebylo od počátku hotovým produktem, ale spíše se postupně vyvíjelo. To platí zejména pro raná křesťanská staletí. Taková psaná práva, která existovala, nebyla původně univerzálními zákony, ale místními nebo provinčními zákony. Proto vznikla nutnost jejich sběru či kodifikace. Dřívější sbírky jsou stručné a obsahují jen málo zákonů, které jsou chronologicky určité. Teprve s nárůstem počtu právních předpisů se stala nutnou metodická klasifikace.
Tyto sbírky mohou být pravé (např. Versio Hispanica), nebo apokryfní, tj. vytvořené s pomocí dokumentů padělaných, zkomolených, chybně připisovaných nebo jinak defektních (např. Pseudoisidorské dekretálie). Mohou být oficiální a autentické (tj. vyhlášené kompetentní autoritou) nebo soukromé, dílo jednotlivců. O padělaných sbírkách z poloviny 9. století pojednává článek o pseudoisidorských dekretáliích.Mnoho z našich znalostí o těchto otázkách je zásluhou historických výzkumů, které byly zahájeny na konci 16. století, kdy vyšla kritická vydání církevních otců, koncilů a papežských dekretů. Viz: disertace (Patrologia latina, LVI) bratří Balleriniů z Verony (18. století) „O starověké sbírce a shromažďovatelích kánonů až po Gratiana“; a dějiny pramenů a literatury kanonického práva od Maassena (1870); ten se však zastavuje u Pseudo-Isidora.
Od nejstarších sbírek až po apokryfní sbírky Apoštolské období Hlavní článek: Starověké církevní předpisy V prvotním křesťanském období vznikly apokryfní sbírky připisované apoštolům, které patří do žánru církevních předpisů. Nejdůležitější z nich jsou Učení dvanácti apoštolů (Didaché), Apoštolské konstituce (Constitutiones Apostolorum) a Apoštolské kánony (Canones apostolorum).
Apoštolské konstituce, ačkoli byly původně přijaty v celém Orientu, byly na trullanské synodě v roce 692 prohlášeny za apokryfní; na Západě nebyly nikdy přijaty jako církevní právo. Apoštolské kánony (osmdesát pět) byly naopak trullanskou synodou schváleny.
Dionysius Exiguus, západní kanonista z první poloviny šestého století, poznamenal, že „mnozí s obtížemi přijímají takzvané apoštolské kánony“. Přesto přijal do své sbírky prvních padesát těchto kánonů. Takzvané Decretum Gelasianum, de libris non recipiendis (kolem šestého století), je řadí mezi apokryfy.
Ze sbírky Dionýsia Exigua přešly do mnoha západních sbírek, i když jejich autorita nikdy nebyla na jedné úrovni. V Římě byly v devátém století přijaty v církevních rozhodnutích, ale v jedenáctém století jich kardinál Humbert de Silva Candida přijímá pouze prvních padesát.Adversus Simoniacos, I, 8, a Contra Nicætam, 16 Patrologia Latina, CXLIII. Pouze dva z nich (20, 29) se dostaly do Dekretálů Řehoře IX.
Papežské dekretály V prvních křesťanských staletích papežové vykonávali církevní správu prostřednictvím aktivní a rozsáhlé korespondence. Ze synody z roku 370 za papeže Damasa se dozvídáme, že protokoly jejich dopisů či dekretálů byly uchovávány v papežských archivech; tyto vatikánské archivy zanikly až do doby papeže Jana VIII. (zemřel roku 882). V osmnáctém a devatenáctém století byly učiněny pokusy o jejich rekonstrukci.Nejzdařilejší je práce Jaffého (1885); srov. významnou revizi Jaffého od Kehra (1906). V diskutovaném období (tj. do poloviny jedenáctého století) docházelo k neustálému využívání papežských dekretálů sestavovateli kanonických sbírek od šestého století.
Řecké sbírky Hlavní článek: Nomokánon V roce 451 byla na chalcedonském koncilu citována sbírka koncilů, která se již nedochovala, a ani jméno sestavovatele se nikdy nevyskytlo.Zdá se, že byl založen na kánonech z Ankyry (314) a z Neocésareje (314–325), k nimž byly později připojeny kánony z Gangry (36–70). Na začátku sbírky byly tehdy umístěny dekrety z koncilu v Nikáji (325); následně byly zařazeny kánony z Antiochie (341), v této podobě ji znali chalcedonští otcové. V druhé polovině pátého století byly k tomuto církevnímu zákoníku připojeny kánony z Laodiceje (343–381), Konstantinopole (381), Efezu (431) a Chalcedonu (451) a nakonec (po neocaesarejských kánonech) dekrety ze Sardiky (343–344), v této podobě se sbírka používala v šestém století. Ačkoli má neoficiální charakter, představuje (včetně šedesáti osmi kánonů převzatých z „kanonických listů“ svatého Basila, I, III) koncilní disciplínu řecké církve mezi lety 500 a 600.
Tato sbírka byla řazena chronologicky. K roku 535 neznámý kompilátor metodicky roztřídil její materiály do šedesáti titulů a ke kánonům přidal jednadvacet císařských konstitucí týkajících se církevních záležitostí převzatých z Justiniánova kodexu. Tato sbírka se ztratila.
O několik let později (540–550) využil konstantinopolský patriarcha Jan III. Scholastikos tento kodex k sestavení nové metodické sbírky, kterou rozdělil do padesáti knih.Je otištěna ve druhém svazku knihy Voel & Justel (1661). Po císařově smrti (565) vyňal patriarcha z deseti jeho konstitucí, známých jako „Novellæ“, asi osmdesát sedm kapitol a připojil je k výše zmíněné sbírce.
Tak vznikly smíšené sbírky známé jako Nomokánony (řecky nomoi „zákony“, kanones „kánony“), které obsahovaly nejen církevní zákony, ale také císařské zákony týkající se stejných záležitostí. První z nich byla vydána za císaře Maurikia (582–602); pod každým titulem byly po kánonech uvedeny příslušné civilní zákony.Tato sbírka (nesprávně připisovaná výše zmíněnému patriarchovi) se nachází také ve druhém svazku Voel & Justel (1661).
Quinisextská synoda (695) v Konstantinopoli, nazývaná trullanská podle sálu paláce (in trullo), kde se konala, vydala 102 disciplinárních kánonů; zahrnula také kánony předchozích koncilů a některé patristické předpisy, které všechny považovala za konstitutivní prvky církevního práva Východu. Tato sbírka tedy obsahuje oficiální výčet kánonů, jimiž se tehdy východní církev řídila, nikoli však oficiální schválení určité sbírky nebo konkrétního textu těchto kánonů. Apoštolský stolec tuto synodu nikdy plně neschválil. Podobnou rekapitulaci starověkých kánonů provedl v roce 787 druhý nikajský koncil.
Italsko-latinské sbírky Latinská verze Nikájského a Sardického kánonu Předchozí koncil (325) se těšil dobré pověsti na celém Západě, kde byly v platnosti jeho kánony spolu s kánony sardskými, které doplnily protiariánské zákonodárství z Nikáje a jejichž dekrety byly původně sepsány v latině i řečtině. Kánony obou koncilů byly číslovány průběžně, jako by byly dílem jediného koncilu (s tímto rysem se setkáváme v různých latinských sbírkách), což vysvětluje, proč dřívější autoři někdy nazývají sardický koncil ekumenickým a jeho kánony připisují koncilu nikájskému.Text verze, jak se nachází v různých sbírkách, viz Maassen (1870), s. 8. Nejstarší verze těchto kánonů citované v papežských dekretálech se již nedochovaly.
Verze „Hispana“ nebo „Isidoriana“ V polovině pátého století, možná i dříve, se objevila latinská verze výše zmíněných kánonů z Nikáje, Ankyry, Neocésareje a Gangry, k nimž byly o něco později přidány kánony z Antiochie, Laodiceje a Konstantinopole; kánony ze Sardiky byly vloženy přibližně ve stejné době po kánonech z Gangry. Bickell považuje za možné, že tato verze vznikla v severní Africe, zatímco Walter se přiklání ke Španělsku; dnes se obecně soudí, že verze vznikla v Itálii. Dlouho se však věřilo, že pochází ze Španělska, odtud název „Hispana“ nebo „Isidoriana“, přičemž druhý termín je odvozen od jejího zařazení do sbírky připisované svatému Isidorovi Sevillskému (viz níže Španělské sbírky), v níž byla upravena, samozřejmě podle textu, který sledoval španělský kompilátor.
Verze „Prisca“ nebo „Itala“ Zdá se, že i toto dílo vznikalo postupně v průběhu pátého století a ve své dnešní podobě vykazuje výše zmíněné kánony z Ankyry, Neocésareje, Nikáje, Sardiky, Gangry, Antiochie, Chalcedonu a Konstantinopole. Podle místa svého vzniku se mu začalo říkat „Itala“ a kvůli příliš rychlému závěru se mu začalo říkat „Prisca“, jak o něm mluvil Dionysius Exiguus v předmluvě své první sbírky, když napsal: „Laurentius se pohoršoval nad zmatkem, který panoval ve staré verzi [priscœ versionis]“.Vydali ji Voel a Henri Justel v prvním svazku své výše citované „Bibliotheca juris canonici veteris“; lepší je text bratří Balleriniů ve třetím svazku jejich edice děl sv. Lva. Patrologia Latina LVI, 746.
„Collectio canonum Quesnelliana“ Hlavní článek: Collectio canonum Quesnelliana Na počátku 6. století vznikla v Itálii rozsáhlá sbírka, která zřejmě vychází z „Antiqua Isidoriana“ a afrických sbírek a která kromě nejstarších východních a afrických koncilů obsahuje papežské dekretály (zejména leoninské), listy galikánských biskupů a další dokumenty. Starší bádání, počínaje Ballerinim, tvrdilo, že „Quesnelliana“ je galikánská sbírka, i když s přiznaným „římským koloritem“. Novější bádání se přiklání k italskému, možná dokonce římskému původu. Její název je odvozen od oratoriána P. Quesnela, jejího prvního editora. „Quesnelliana“ se zaměřuje na Chalcedon a Lvovy listy a je zcela zjevně zamýšlena jako manifest proti akaciánskému schizmatu, v němž východní biskupové v čele s konstantinopolským patriarchou Akaciem zpochybnili rozhodnutí chalcedonského koncilu a christologii stanovenou v „Tomu (Tomus)“ papeže Lva. Zdá se tedy, že základem výběru kompilátora byly všechny dokumenty, které podporují doktrinální jednotu obecně a Leónovu christologii zvláště. Z velkých chronologických sbírek kánonů, které vznikly v raném středověku, je „Quesnelliana“ pravděpodobně nejstarší dochovanou sbírkou a po „Collectio Dionysiana“ a „Collectio Hispana“ pravděpodobně nejvlivnější. Zůstala oblíbeným dílem až do devátého století, zejména ve Francii. Nejspíše to bylo kvůli četným papežským dopisům, které obsahovala a které se týkaly disciplinárních záležitostí, jež si zachovaly církevní význam po celý středověk. „Quesnelliana“ sehrála obzvláště důležitou roli při šíření Lvových listů v západní kanonistické literatuře a zejména z tohoto důvodu se podílela na kompilaci Pseudoizidora. Samotné rukopisné doklady naznačují, že Quesnelliana měla v osmém a devátém století v Galii poměrně široké rozšíření; ačkoli možná našla vítané publikum u galsko-franckých biskupů již v šestém století, kdy mohla být použita jako zdroj (spolu se „Sanblasianou“) pro „Collectio Colbertina“ a „Collectio Sancti Mauri“. V polovině osmého století si „Quesnelliana“ zajistila své místo důležité právní knihy v rámci franského episkopátu, kterému posloužila jako hlavní pramen během vlivného koncilu ve Verneuil v roce 755.
Sbírky Dionysia Exigua Hlavní článek: Collectiones canonum Dionysianae Další sbírky si vyžádal narůstající kanonický materiál latinského Západu v průběhu 5. století. Nebyly však zdaleka uspokojivé.