Klára Viebigová (17. července 1860 Trevír – 31. července 1952 Berlín, NSR) byla německá spisovatelka, dramatička a fejetonistka, představitelka naturalismu.
Život Klára byla dcerou Ernsta Viebiga (1810–1883), vládního rady a člena frankfurtského národního shromáždění, a jeho manželky Kláry Langnerové (1825–1907). Rodina původně pocházela z Posenu a skončila v Trevíru. Klára se tam narodila na tehdejší Simeonstiftstrasse 10, nyní Kutzbachstrasse. Měla dva bratry: Ferdinanda (1847–1919) a Ernesta (1850). V roce 1861 rodina žila na dnešní Zuckerbergstraße 24, později se přestěhovala do Olku.Hubert Schiel: Trierisches Jahrbuch. 1956
Na své rodiště si Klára uchovávala po celý život hezké vzpomínky. V roce 1868 byl její otec povýšen na náměstka okresního prezidenta Friedricha von Kühlwetter a musel se s rodinou přestěhovat do Düsseldorfu.Das Leben der Schriftstellerin Clara Viebig – eine Übersicht. In: Christel Aretz und Peter Kämmereit (Hrsg.): Clara Viebig. Ein langes Leben für die Literatur – Dokumentation zum 150. Geburtstag. Zell 2010, S. 17–20, hier S. 17. Také tam, v rodišti Heinricha Heineho, kterého obdivovala, se rychle zabydlela.
R. 1876 ji rodiče poslali do rodiny jejího strýce, vyšetřujícího soudce okresního soudu v Trevíru. Strýc ji bral s sebou na své služební cesty po okrese, který zahrnoval i venkovskou část Eifel. Z tohoto období pramení její láska k Eifelu, kterou později vložila do svých příběhů a románů.
Po smrti otce se Klára r. 1883 s matkou přestěhovaly do Berlína.Barbara Krauß-Theim: Naturalismus und Heimatkunst bei Clara Viebig. Lang, Frankfurt am Main 1992, S. 110. Tam studovala zpěv na Hochschule für Musik a vedla soukromé hodiny, aby si přivydělala.
Své prázdniny trávila s příbuznými na jejich statcích v provincii Posen. Později převedla dojmy, které tam získala, do četných románů a příběhů.Barbara Krauß-Theim: Naturalismus und Heimatkunst bei Clara Viebig, S. 110.
Kolem roku 1900 popsala četbu děl Émile Zoly, obzvláště Germinal, jako zásadní pro její vlastní literární dílo. Kvůli tomuto vzoru byla Klára nazývána také „německým Zolou".Vgl. Anselm Salzer, Eduard von Tunk (Hrsg.): Illustrierte Geschichte der deutschen Literatur in sechs Bänden, Band IV: Vom jungen Deutschland bis zum Naturalismus. Frechen o. J., S. 307. Stylisticky se poučila z naturalisticky zaměřených románů francouzského spisovatele Guye de Maupassanta: „Naučila se od něj být vybíravá v jazyce.“Ilka Horvin-Barnay: Theater und Kunst. Eine Unterredung mit Clara Viebig. In: Neues Wiener Journal. 19. November 1905, S. 12.
Pro své první práce používala pseudonym „C. Viebig“, aby se prosadila v literatuře Německé říše ovládané muži. Čtenáři a redaktoři měli k ženskému peru určitou nedůvěru, zvláště když byl autor neznámý; bylo pro ni lepší, kdyby se za C podezíral Carl, Clemens nebo Constantin.“Clara Viebig: Die weibliche Feder. In: Die Woche, 32. Jg. Nr. 48, 29. November 1930, S. 16. Podařilo se jí publikovat četné skeče, pohádky a povídky v uměleckých přílohách novin a časopisů. V roce 1896 měla svůj romanopisecký debut románem Wildfeuer v berlínských novinách.
R. 1895 se Klára díky známosti s Theodorem Fontanem dostala do kontaktu s nakladatelstvím jeho syna Friedricha Fontanea. Také se seznámila s jeho židovským obchodním partnerem Friedrichem Theodorem Cohnem (1864–1936), za kterého se v roce 1896 v Berlíně provdala. Od té doby publikovala téměř všechna svá díla v jeho nakladatelství F. Fontane & Co.Viktor Zmegac (Hrsg.): Geschichte der deutschen Literatur, vom 18. Jahrhundert bis zur Gegenwart, Band III: 1848–1918, Königstein 1980, S. 400. Jejich syn Ernst Viebig (1897–1959) se stal skladatelem a dirigentem. Rodina žila v poměrech vyšší třídy v Berlíně-Zehlendorfu a opakovaně trávila prázdniny v eifelském lázeňském městě Bad Bertrich, kde Klára nacházela inspiraci pro svá Eifelská díla. Zde se seznámila s místní spisovatelkou Emmi Elertovou, se kterou udržovala přátelský vztah a pravděpodobně ovlivnila i její literární tvorbu.
Na začátku první světové války byla Klára zpočátku vlastenecká a psala odpovídající články do novin a časopisů. Její počáteční nadšení se však rychle změnilo ve skepsi, když se její syn Ernst dobrovolně přihlásil do armády.Clara Viebig: Töchter der Hekuba. Berlin 1917, S. 6. Zu den Kriegsromanen Clara Viebigs vgl. Rolf Löchel: Fluch dem Krieg! Zum 150. Geburtstag der noch immer weithin als schlichte Heimatdichterin verkannten Schriftstellerin Clara Viebig, auf literaturkritik.de
Na vrcholu své literární tvorby vydávala téměř každý rok román nebo svazek povídek. V letech 1898 až 1933 absolvovala přednášková turné do Basileje, Haagu, Lucemburku, New Yorku, Paříže, Petrohradu a Vídně, sama nebo se svým manželem. Její díla jsou přeložena do francouzštiny, španělštiny, angličtiny, italštiny, nizozemštiny, norštiny, švédštiny, finštiny, češtiny, ukrajinštiny, slovinštiny a ruštiny, některé přeloženy do Braillova písma.
Po převzetí moci národními socialisty v roce 1933 musel její manžel, Žid, předat své podíly ve firmě Deutsche Verlagsanstalt, což spisovatelce značně omezilo publikační možnosti. Po jeho smrti v roce 1936 se Klára připojila k Reichsschrifttumskammer, takže mohla znovu vydat tři starší romány.Das Leben der Schriftstellerin Clara Viebig – eine Übersicht. In: Christel Aretz, Peter Kämmereit (Hrsg.): Clara Viebig. Ein langes Leben für die Literatur – Dokumentation zum 150. Geburtstag. Zell 2010, S. 17–20, hier S. 19.
Během druhé světové války uprchla před nálety na Berlín do slezského Mittelwalde, kde válku přežila spolu se svou dlouholetou hospodyní Marií Holzbauerovou. R. 1946 se jako vysídlená,(Notiz ohne Titel). In: Wiener Zeitung, 12. Oktober 1946, S. 2 (online bei ANNO). nemocná a zbídačená vrátila do Berlína-Zehlendorfu.Clara Viebig bei FemBio, abgefragt am 9. April 2020. V té době ji podporoval starý známý z dob Eifelských cest Ernst Leo Müller, bývalý starosta Hillesheimu.Vgl. Thea Merkelbach, Wolfgang Heimer, Dieter Heimer: Die letzten Lebensjahre Clara Viebigs. In: Düsseldorfer Jahrbuch, 82. Band, hrsg. v. Düsseldorfer Geschichtsverein, Düsseldorf 2012, S. 131–181.
U příležitosti jejích 70. narozenin ji město Düsseldorf, poctilo pojmenováním ulice. Ve čtvrti Löbtau v Drážďanech existuje od 60. let 20. století Clara-Viebig-Strasse a také v Trevíru, městě jejího narození. Klára zemřela 31. července 1952 ve věku 92 let. Místo posledního odpočinku našla v čestném hrobě svého otce na Nordfriedhof v Düsseldorfu.
Umělecká tvorba Dílo Kláry Viebigové zahrnuje četné fejetony, romány, povídky, divadelní hry, libreta, některé literární recenze a rozsáhlou sbírku dopisů. K jejím 80. narozeninám její díla dosáhla celkového nákladu 750 000 kusů.Clara Viebig – 80 Jahre. In: Innsbrucker Nachrichten, 15. Juli 1940, S. 5 (online bei ANNO).
Byla významnou představitelkou německého naturalismu, ale rozvíjí se s některými díly nad něj.Hans Jürgen Geerdts: Deutsche Literaturgeschichte in einem Band. Berlin 1965, S. 499. Lidé v jejích románech, povídkách a dramatech jsou často zobrazováni jako závislí na přírodním prostředí a ve svém vývoji determinovaní dědičností a společenským prostředím.Vgl. Artikel „Viebig Clara“. In: Hannelore Gärtner (Hrsg.): BI-Schriftstellerlexikon – Autoren aus aller Welt. Leipzig 1990, S. 634. Nezřídka se však její postavy vyznačují i hlubokou zbožností.
Její tísnivé popisy prostředí, které dávají dílu společensky kritické rysy, jsou často přirovnávány k dílu Heinricha Zilleho, čímž vyjadřuje to, co Zille nakreslil.Vgl. Bettina Leuchtenberg: In der Eifel bedrohte man mich, in 16 vor (Memento vom 24. März 2012 im Internet Archive) Lidské charaktery jsou načrtnuty s velkou psychologickou citlivostí. Klára naturalistickým způsobem reprodukuje doslovnou řeč v hovorovém jazyce, který je jak zabarvený dialektem, tak odhaluje charakter mluvčího pomocí různých sociolektů. Místnímu umění jsou připisována zejména díla, jejichž děj se odehrává v Eifelu.Vgl. hierzu Barbara Krauß-Thein: Naturalismus und Heimatkunst bei Clara Viebig. Darwinistisch-evolutionäre Naturvorstellungen und ihre ästhetischen Reaktionsformen. Frankfurt 1992.
Dílo Kláry Viebigové je spojeno s typem literatury, který byl v její době nový a která se snažila o „suchou, střízlivou objektivitu a nezaujatou, ne-li nestrannou, přesnost v zobrazování lidí a sil, zvyků, vztahů a podmínek, pocitů a pocitů“. Nevyhýbala se „útoku na tehdejší vládnoucí mocnosti – militarismus císařství, pruskou junkerskou kastu, rýnskou buržoazii, katolický klérus.“Hajo Knebel: Verfemt und vergessen: Clara Viebig. In: Christel Aretz, Peter Kämmereit (Hrsg.): Clara Viebig. Ein langes Leben für die Literatur – Dokumentation zum 150. Geburtstag. Zell 2010, S. 93–98, hier S. 98.
Její příběhy jsou zasazeny do míst, která básnířka znala z vlastní zkušenosti. Od mládí znala lidi a vesnice Eifelu; v dalších románech nabídla dojmy z düsseldorfské doby, nakonec následovaly příběhy z východních provincií a „berlínské romány“. Básnířka píše: „Moji tři ženichové žijí na Západě a Východě a na Dolním Rýnu. Každému z nich patří mé srdce, každému z nich přeji hodně štěstí. Všem patří nanejvýš mé umění [...] Čtvrtý ženich je Berlín. Ale ne, co to říkám?! Žádný ženich! Jsem – vdaná s Berlínem.“Clara Viebig: Vorwort. In: West und Ost. Reclam, Leipzig 1920, S. 8.
Dílo (výběr) Wildfeuer: Roman (1896) Kinder der Eifel (1897), Textversion im archive.org Barbara Holzer (1897) Dilettanten des Lebens (1897) Rheinlandstöchter (1897) Vor Tau und Tag (1898) Wen die Götter lieben: Novelle (1898) Pharisäer. Komödie in drei Akten (1899), Textversion im archive.org Dilettanten des Lebens (1899), Textversion im archive.org Es lebe die Kunst (1899) Das Weiberdorf (1899) Reprint der Ausgabe Berlin 1900: Bad Bertrich: Rhein-Mosel-Verlag, 2003, Textversion im archive.org Das tägliche Brot (1900), englische Textversion (Our daily bread) im archive.org Die Rosenkranzjungfer (1900) Die Wacht am Rhein: Roman (1902), Textversion im archive.org Vom Müller Hannes (1903) Das schlafende Heer (1904), Textversion im archive.org Der Kampf um den Mann. Zyklus aus vier Einaktern (1905), Textversion im archive.org Naturgewalten (1905) Einer Mutter Sohn (1906), Textversion im archive.org; englische Textversion (The son of his mother) im archive.org Absolvo te (1907), englische Textversion (Absolution) im archive.org Das Kreuz im Venn (1908), Textversion im archive.org Die vor den Toren (1910), als Knaur Taschenbuch, München 1985 Das Eisen im Feuer (1911) Der Gast aus der anderen Welt (1913) Heimat (1914) Eine Handvoll Erde (1915), Textversion im archive.org
Kinder der Eifel (1916)
Töchter der Hekuba (1917) Das rote Meer (1920) Unter dem Freiheitsbaum. Rhein-Mosel-Verlag, Bad Bertrich 2000, (Reprint der Ausgabe Berlin 1922), Textversion im archive.org Menschen und Straßen (1923) Der einsame Mann (1924) Franzosenzeit (1925) Die Passion (1925); Neuauflage 2012, Verlag Traugott Bautz, Nordhausen, (ungekürzte Wiedergabe des Originaltextes der Ausgabe Berlin 1925) Die goldenen Berge (1928) Charlotte von Weiß. Der Roman einer schönen Frau (1929) Die mit den tausend Kindern (1929) Prinzen, Prälaten und Sansculotten (1931) Menschen unter Zwang. Deutsche Verlags-Anstalt, Stuttgart 1932 Insel der Hoffnung (1933) Der Vielgeliebte und die Vielgehaßte (1935)
Krátké životopisné prózy Kindheit in Düsseldorf (Universität Düsseldorf; PDF; 63 kB) Drei Brauten (Universität Düsseldorf; PDF; 27 kB) Mein Eifelland (Universität Düsseldorf; PDF; 16 kB) Clara Viebig at archive.org
Česká vydání Chléb vezdejší: román – přeložil L. R. Praha: Právo lidu, 1901 Když muži ze vsi odejdou – přeložil Josef V. Sterzinger. Praha: J. R. Vilímek, 1909 Strašidla – přeložila Olga Fastrová; s úvodním slovem Arne Nováka. Praha: Alois Hynek, 1910 Novelly – přeložila Zdenka Hostinská. Praha: Jan Otto, 1911 Provinilá: novela – přeložila Z. Hostinská. Praha: Pokrok, 1911