Jubilejní Svatý rok 1975 (23. řádné univerzální jubileum), který navázal na předchozí řadu Svatých roků, byl vyhlášen Papežem Pavlem VI., který rozhodl, že tento Svatý rok bude věnován smíření. Byl tedy nazván „Svatý rok obnovy a smíření“. Vyhlásil ho bulou Apostolorum Limina z 23. května 1974. Při otevírání Svatých bran o vánoční noci roku 1974 byli přítomni také buddhističtí mniši. Jednalo se o první Jubileum, které bylo přenášeno do celého světa, a došlo při něm ke zrušení historické exkomunikace s byzantskou církví a k účasti alexandrijského patriarchy Melitona. Zpočátku se objevily pokusy o jeho pozastavení, protože církev se soustředila na obnovu vzešlou z II. vatikánského koncilu, ale nakonec se slavil. Během Svatého roku hrozilo Římu sucho a vzhledem k velkému přílivu poutníků do města byl zaveden příděl vody.
Pozadí thumb|left|Papež Pavel VI. za jehož pontifikátu se konal Svatý rok 1975
Někdy dostává tento Svatý rok přízvisko „Proletářský“. Odehrával se totiž v ovzduší naprosto změněném proti tomu, který uprostřed století, v roce 1950, slavil Pius XII. Uplynulo třicet let od konce druhé světové války, ale ve světě nenastal mír, po němž toužili všichni ti, kteří ji přežili. Svatý rok se naopak slavil uprostřed nové studené války a v době, kdy vrcholila válka ve Vietnamu. Přes všechny snahy o mír, ať upřímně myšlené, nebo propagační, zůstával svět rozdělen na svobodný a komunistický. I západní svět prožíval vystřízlivění z blahobytných šedesátých let. Snad nikdy se tolik nezměnil svět jako v těchto třiceti letech po druhé světové válce. Snad tomu napomohlo spojení různých oblastí světa barevnou televizí. Současně se však objevily i nové vynálezy, jako byla vodíková bomba, sputniky, které také umožnily přistání amerických astronautů na Měsíci. Politicky to byla doba vrcholně neklidná. Během „studené války“ komunismus postupoval krok za krokem, zmocnil se díky Fidelu Castrovi i Kuby, krvavě bylo potlačeno v roce 1956 maďarské povstání za osvobození země. Střední východ se stal několikrát bojištěm a ani v západních zemích nenastal klid. Ve Spojených státech to bylo období rasových nepokojů, vražd prezidenta Kennedyho a Martina Luthera Kinga, doba otevřené kontestace války ve Vietnamu mladými Američany. V komunistické Číně nastala krutá éra „rudých gard“. V roce 1968 se stupňovaly všude protesty studentů, revoluční var zachvátil i Československo, kde sovětské tanky tvrdě potřely snahu vymanit se ze závislosti na SSSR.
Koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let mizí z kulturního dění světa téměř současně jeho významní představitelé Albert Schweitzer, Martin Buber a Paul Tillich a nedlouho po nich katoličtí intelektuálové Thomas Merton, kardinál Bea, Jacques Maritain a Gabriel Marcel. Ani pro život církve to nebyla doba snadná. Dávno pominula doba „dobrého“ papeže Jana XXIII., zvoleného po smrti Pia XII. Uplynulo už také deset let od uzavření Druhého vatikánského koncilu, který svolal on, ale dokončil už jeho nástupce papež Pavel VI. Ač to byla bezpochyby jedna z nejvýznamnějších událostí života církve dvacátého století, která přinesla své plody, přece se po něm ozývaly v církvi kritické hlasy, jež působily krizi uvnitř církve a měly za následek, že tisíce kněží, řeholníků a řeholnic opustily své povolání. Okružní list Pavla VI. Humanae vitae, vydaný v roce 1968, způsobil i v katolickém světě další protesty.Polc, s. 121.
V Československu se poněkud zlepšila v šedesátých letech církevní situace natolik, že pražský arcibiskup Josef Beran byl stejně tak jako ostatní dosud žijící biskupové osvobozen z dlouholeté naprosté izolace, že byl jmenován v roce 1965 kardinálem a za velkou cenu osobní oběti se rozhodl strávit poslední léta života v Římě, aby po tolik let opuštěná pražská arcidiecéze mohla dostat biskupa-apoštolského administrátora v osobě biskupa Františka Tomáška. „Normalizace“ po roce 1969 však znovu zbavila české katolíky naděje na lepší situaci, znovu se zostřila další vlnou pronásledování a vytvořením nové státní politické organizace spolupracujících kněží „Pacem in terris“. Samotná Itálie byla postižena vlnou politického nesouhlasu a vlnou „rudého“ i „černého“ teroristického násilí.
Vyhlášení a zahájení Svatého roku Navzdory neklidné a nejisté společenské atmosféře se přiblížil rok 1975. To také dodalo duchovní náplň Svatému roku, který se rozhodl stárnoucí Pavel VI. vyhlásit. Už v půli listopadu 1974 bylo oznámeno, jaký bude zhruba kalendář Svatého roku. Byly na programu dvě generální audience, jedna v neděli a druhá ve středu. Nedělní měla být spojena s pobožností nebo mší svatou za přítomnosti papežovy. Každý den ráno se měla konat ve všech čtyřech bazilikách a v katakombách společná mše svatá pro všechny poutníky, vždy v pátek večer na náměstí před bazilikou sv. Petra křížová cesta a v sobotu modlitba růžence. Pro mladé se plánovalo v sobotu v bazilice svaté Cecilie, dvakrát za týden v katakombách sv. Kalista a denně v kapli malých sester Ježíšových v Tre Fontane, blízko místa, kde dle zbožné tradice byl sťat svatý Pavel.
thumb|left|Svatá brána v Bazilice sv. Petra Papež v apoštolském listě, kterým Svatý rok vyhlásil, zdůraznil i jeho ekumenický význam: Svatý rok se stává vhodným údobím pro duchovní obnovu a službu ve prospěch jednoty křesťanů. Smysl Svatého roku vyjádřil papež znovu v projevu ke kardinálům 23. prosince 1974 jako duchovní růst v celé církvi, vnitřní obnovu všech věřících tím, že se smíří s Bohem a s bližním, a nové úsilí o svatost. Ukončil svůj projev přáním: „Dej Bůh, aby tak vzešly lepší časy pro církev a pro celý svět.“ Totéž zdůraznil později i rakouským poutníkům: „Smíření s Bohem je u začátků jakýchkoli bratrských vztahů mezi lidmi. Z druhé strany však i smíření s bratrem je nejbezpečnější znamení a podle slov Kristových dokonce naprosto nutná podmínka pro smíření s Bohem. Ani náš obětní dar na oltáři není Bohu milý, jestli jsme se napřed nesmířili s bratrem, který má něco proti nám. Lidské bratrství má svůj základ ve skutečnosti, že Bůh je otcem všech a že Kristus je stejně tak bratrem všech.“ Oficiální odznak poutníků od výtvarníka Rudelliho zobrazil Noemovu archu na vlnách a holubici míru, a tak graficky vyjádřil heslo Svatého roku: „Smíření s Bohem i lidmi.“Polc, s. 122.
Svatý rok slavnostně zahájen tradičním způsobem v noci na svátek Narození Páně – to býval kdysi ve středověku začátek roku. Otevření Svaté brány a zahájení Svatého roku tvořilo vrchol oslav vánoční noci ve Vatikáně. O půl dvanácté po krátké kající pobožnosti a vzývání Ducha svatého přistoupil Pavel VI. k zazděné Svaté bráně a třikrát udeřil zlatým kladívkem do mramorové destičky uprostřed zdi na zdivo. Nato kostelníci „sanpetrini“Stálá skupina kvalifikovaných dělníků a řemeslníků všech profesí, kteří se svými pomocníky pečují o baziliku sv. Petra. odstranili celé zdivo připevněné na podvozku. To se pomalu sklonilo a bylo odstraněno. Zpovědníci Svatopetrské baziliky očistili a umyli svěcenou vodou veřeje a práh brány a pak na ně poklekl jako první kající poutník Pavel VI. ke krátké modlitbě a vstoupil dovnitř. U oltáře nad hrobem svatého Petra pak začala půlnoční mše svatá s proslovem, jenž byl výzvou k celému světu, aby všichni vstoupili branou odpuštění a víry a přijali Krista za svého Vykupitele.
Ve svatopetrské bazilice se tísnilo na 40 tisíc lidí a dalších 20 tisíc se do baziliky už nedostalo. Půlnoční obřady byly vysílány pomocí čtyř telekomunikačních družic do celého světa, kromě zemí komunistického bloku. Asi jen přistání prvních amerických kosmonautů na Měsíci mělo více televizních diváků. Ještě před polednem sestoupil Pavel VI. znovu mezi poutníky. Sloužil pro ně mši svatou u papežského oltáře a po ní z hlavního balkónu baziliky tlumočil vánoční radostné poselství všem, kdo se shromáždili na náměstí. Podle svědectví pamětníků už dávno jich nebylo tolik.
Svatá brána byla otevřena v rámci ranních vánočních bohoslužeb v ostatních třech patriarchálních bazilikách sv. Pavla, sv. Jana na Lateránu a Panny Marie Sněžné. A hned potom začali také touto branou zbožně procházet poutníci Svatého roku a účastnit se příslušných pobožností. Byla mezi nimi i malá skupinka Čechů ze zahraničí. 26. prosince měli „česko-latinsko-italskou“ mši svatou před ostatky jesliček v bazilice P. Marie Sněžné, jíž se pak nesly tóny české písně Narodil se Kristus Pán. Den nato si vykonali pouť do Greccia, kde roku 1223 sv. František z Assisi měl první „živý“ Betlém.
Příměří Zahájení Svatého roku způsobilo, že Vánoce 1974 se staly velkou výzvou k smíření. Klid zbraní o svátečních dnech vyhlásila v Severním Irsku teroristická „katolická“ organizace IRA a přičiněním představitelů čtyř hlavních náboženských společností byl prodloužen.
Toto příměří bohužel nepřijaly protestantské extrémní skupiny. Pařížský arcibiskup kardinál François Marty žádal věřící v pařížské katedrále Notre Dame, aby prokázali bratrské cítění vůči všem strádajícím na celém světě. V stejném smyslu vyzval své věřící i belgický kardinál Suenens. Na Brennerském průsmyku, který tvoří hranici mezi Itálií a Rakouskem, se shromáždili k půlnoční mši v rámci „mezinárodních Vánoc“ celníci, policisté a vojáci z Itálie, Rakouska, Švýcarska a Německa.Polc, s. 124.
thumb|left|180px|Polský primas Bl. Stefan kardinál Wyszyński, který na Vatikánském rozhlasu připomněl, že „člověk buduje nadarmo, buduje-li bez Boha“
Východní blok Polský primas kardinál Wyszyński promluvil k svému národu prostřednictvím Vatikánského rozhlasu a připomněl, že člověk buduje nadarmo, buduje-li bez Boha. Ve Svaté zemi bylo třeba sáhnout k mimořádným opatřením, aby se zamezilo teroristickým útokům na poutníky. Jeruzalémský patriarcha Msgre Beltritti zdůraznil, že Dítě Ježíš bylo dáno lidem pro jejich spásu a usmíření.
V Československu Katolické noviny koncem roku 1974 opomenuly jakoukoliv zmínku o Svatém roce. Na první stránce novoročního čísla bylo otištěno Novoroční pozdravení sdružení „Pacem in terris“ a novoroční projev prezidenta Husáka. V Polsku a Jugoslávii nebyli katolíci omezováni při jeho přípravě, v Maďarsku, na Litvě a v Lotyšsku byli sice věřící podrobeni omezením, ale dostalo se jim aspoň základních informací.
Světový den modliteb za mír Z podniků chystaných na leden zasluhuje zmínky mše svatá v rámci Světového dne modliteb za mír, 1. ledna. Ten den byl spojen s mezinárodním sjezdem sdružení chlapeckých chrámových pěveckých sborů, jehož se zúčastnilo na deset tisíc mladých zpěváků. Pro ně měl Pavel VI. mši svatou u Svatého Petra. Během audience poskytnuté členům římské městské rady, která vyslovila papeži své novoroční blahopřání, požádal Pavel VI. o vyjití vstříc poutníkům Svatého roku a zabránění zločinnosti v Římě všemi prostředky a o omezení mravní nevázanosti na veřejnosti.
Průběh oslav Svatého roku
Během slavnosti odevzdání misionářského kříže nastávajícím misionářům 6. ledna odevzdal Pavel VI. 600 novým misionářům, kněžím, řeholním sestrám i laikům jejich misionářské kříže a všem věřícím připomenul jejich povinnost plynoucí ze křtu, být Kristovými vyslanci a propagátory všude tam, kam je život postaví.
Slavné zakončení oktávy modliteb za jednotu křesťanů se tradičně konalo v bazilice svatého Pavla. Během liturgie v sobotu 25. ledna s bolestí hovořil Pavel VI. o rozdělení křesťanů, prosil za prominutí, protože i katolíci na něm nesou vinu. Bude to však sám Bůh, který v budoucnosti jednotu uskuteční.Polc, s. 125.
Na Hromnice 2. února 1975 bylo na programu odevzdání svící představitelům řeholních společností a slavné obnovení řeholních slibů. Jménem všech řeholníků a řeholních sester obnovilo 12 generálních představených do rukou papeže Pavla řeholní sliby a pak dostali od Sv. Otce hořící svíci jako znamení jejich osobní oběti a pak úkolu, který mají všichni věřící, ale oni v první řadě: nést světlo Kristovo do celého světa.
Velikonoce 1975