Narghís Safie Mohammadiová, též Narges Mohammadiová (; * 21. dubna 1972), je íránská aktivistka za lidská práva, nositelka Nobelovy ceny za mír a viceprezidentka Centra ochránců lidských práv (DHRC), v jehož čele stojí další nositelka Nobelovy ceny za mír Širín Ebadiová. V květnu 2016 byla v Teheránu odsouzena k 16 letům vězení za založení a vedení „hnutí za lidská práva, které bojuje za zrušení trestu smrti“. V roce 2020 byla propuštěna, ale v roce 2021 se vrátila do vězení, kde od té doby podává zprávy o týrání zadržovaných žen.
V říjnu 2023, kdy byla ve vězení, jí byla udělena Nobelova cena za mír za rok 2023 „za její boj proti útlaku žen v Íránu a za její boj za prosazování lidských práv a svobody pro všechny“.
Život Mohammadiová se narodila v Zandžánu. Vystudovala fyziku na Chomejního mezinárodní univerzitě a stala se profesionální inženýrkou. Během své univerzitní kariéry psala články podporující práva žen do studentských novin a byla zatčena na dvou setkáních politické studentské skupiny.
Poté pracovala jako novinářka pro několik reformistických novin a vydala knihu politických esejů s názvem Reformy, strategie a taktika. V roce 2003 se připojila k Centru ochránců lidských práv čele s nositelkou Nobelovy ceny za mír Širín Ebadiovou, později se stala viceprezidentkou organizace.
V roce 1999 se provdala za proreformního novináře Tagiho Rahmaního, který byl nedlouho poté poprvé zatčen. Rahmaní se v roce 2012 přestěhoval do Francie poté, co si odpykal celkem 14 let vězení, ale Mohammadiová se rozhodla zůstat v Íránu a pokračovat ve své práci v oblasti lidských práv. Mohammadiová a Rahmaní mají dvojčata, Alího a Kianu.
Trestní stíhání Mohammadiová byla poprvé zatčena v roce 1998 za svou kritiku íránské vlády a strávila rok ve vězení. V dubnu 2010 byla kvůli členství v Centru ochránců lidských práv předvolána před Islámský revoluční soud. Byla krátce propuštěna na kauci 50 000 dolarů, ale o několik dní později byla znovu zatčena a vězněna ve věznici Evín. Její zdraví se ve vazbě zhoršilo a vyvinula se u ní nemoc podobná epilepsii, která způsobovala, že pravidelně ztrácela kontrolu nad svaly. Po měsíci byla propuštěna do nemocničního ošetřování.
V červenci 2011 byla Mohammadiová znovu stíhána a shledána vinnou z „jednání proti národní bezpečnosti, členství v Centru ochránců lidských práv a propagandy proti režimu“. V září byla odsouzena k 11 letům vězení. Mohammadiová uvedla, že se o verdiktu dozvěděla pouze prostřednictvím svých právníků a obdržela „bezprecedentní 23stránkový rozsudek soudu, který opakovaně přirovnával mé aktivity v oblasti lidských práv k pokusům o svržení režimu“. V březnu 2012 byl trest potvrzen odvolacím soudem, i když byl snížen na šest let. Dne 26. dubna byla zatčena, aby nastoupila do výkonu trestu.
Proti rozsudku protestovalo mnoho zahraničních organizací a vlád, například britské ministerstvo zahraničí ho označilo za „další smutný příklad pokusů íránských úřadů umlčet statečné obránce lidských práv“. Amnesty International ji označila za vězně svědomí a vyzvala k jejímu okamžitému propuštění. Reportéři bez hranic vydali na podporu Mohammadiové u příležitosti devátého výročí smrti fotografky Zahry Kazemiové ve věznici Evin výzvu, ve které uvedli, že život Mohammadiové ve vězení je „ve zvláštním nebezpečí“. V červenci 2012 požádala mezinárodní skupina zákonodárců o její propuštění, včetně amerického senátora Marka Kirka, bývalého kanadského generálního prokurátora Irwina Cotlera, britského poslance Denise MacShanea, australského poslance Michaela Danbyho, italské poslankyně Fiammy Nirensteinové a litevského poslance Emanuelise Zingerise. Dne 31. července 2012 byla Mohammadiová propuštěna z vězení.
Dne 31. října 2014 pronesla Mohammadiová emotivní projev u hrobu Sattára Beheštího, ve kterém řekla: „Jak to, že poslanci parlamentu navrhují Plán na podporu ctnosti a prevenci neřesti, ale nikdo nepromluvil před dvěma lety, kdy nevinná lidská bytost jménem Sattár Beheští zemřela mučením v rukou svého vyšetřovatele?“ Navzdory aktu extrémního násilí proti Beheštímu, který se setkal s mezinárodním ohlasem v roce 2012, jeho případ stále vyvolává otázky a věznice Evín je dodnes místem mučení a nespravedlivého zatýkání obránců lidských práv. Video s projevem Mohammadiové se rychle stalo virálním na sociálních sítích, což vedlo k jejímu předvolání k vězeňskému soudu v Evínu. „Ve výzvě, kterou jsem obdržela dne 5. 11. 2014, je uvedeno, že se musím dostavit kvůli obviněním, ale není k nim žádné bližší vysvětlení.“
Dne 5. května 2015 byla Mohammadiová znovu zatčena na základě nových obvinění. Revoluční soud ji odsoudil k deseti letům vězení za „založení ilegální skupiny“ (jde o kampaň Krok za krokem k ukončení trestu smrti v Íránu), dalším pěti letům za „spiknutí proti národní bezpečnosti“ a jednomu roku za „protisystémovou propagandu“ za rozhovory s mezinárodními médii a za setkání s tehdejší vysokou představitelkou EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Catherine Ashtonovou v březnu 2014. V lednu 2019 Mohammadiová údajně ve věznici Evín zahájila hladovku spolu se zadrženou britsko-íránskou občankou Nazanin Zaghariová-Ratcliffeovou na protest proti odepření přístupu k lékařské péči. V červenci 2020 se u ní projevovaly příznaky infekce covid-19, ze které se zřejmě do srpna zotavila. Dne 8. října 2020 byla Mohammadiová propuštěn z vězení.
Dne 27. února 2021 zveřejnila prostřednictvím sociálních sítí video, v němž vysvětluje, že byla v prosinci dvakrát předvolána k soudu kvůli případu, který byl proti ní zahájen, když byla ještě ve vězení. Mohammadiová uvedla, že se odmítá k soudu dostavit a že neuposlechne jakýkoli rozsudek. Popisuje sexuální zneužívání a špatné zacházení, kterému ona sama a další ženy byly vystaveny ve věznicích, a říká, že úřady stále nereagovaly na stížnost, kterou v tomto ohledu podala 24. prosince. Nový případ zahájený proti ní se týkal protestu vsedě, kterým politické vězeňkyně ve věznici Evín protestovaly proti zabíjení a zatýkání demonstrantů v listopadu 2019.
V březnu 2021 napsala Mohammadiová předmluvu k výroční zprávě o trestu smrti v Íránu. Napsala: „Popravy lidí jako Navíd Afkari a Rúholláh Zam v minulém roce byly nejnejednoznačnějšími popravami v Íránu. Rozsudek trestu smrti pro Ahmadrézu Džalalího je jedním z nejchybnějších rozsudků a důvody pro rozsudky smrti je třeba pečlivě prozkoumat. Tito lidé byli odsouzeni k smrti poté, co byli drženi na samotce a vystaveni strašlivému psychickému mučení, proto nepovažuji soudní proces za spravedlivý. (...) Proto mě obzvláště znepokojuje nedávná zatčení v Sístánu, Balúčistánu a Kurdistánu a doufám, že organizace proti trestu smrti bude věnovat zvláštní pozornost zadrženým, protože se obávám, že v příštím roce budeme čelit další vlně poprav.“
V květnu trestní soud v Teheránu odsoudil Mohammadiovou ke dvěma a půl letem vězení, 80 ranám bičem a dvěma samostatným pokutám za různé zločiny včetně „šíření protisystémové propagandy“. O čtyři měsíce později obdržela předvolání k nástupu do výkonu trestu, ale nereagovala, protože považovala odsouzení za nespravedlivé.
Dne 16. listopadu 2021 byla Mohammadiová zatčena v Karadži, když se účastnila piety za Ebrahima Ketabdara, který byl zabit íránskými bezpečnostními silami během celostátních protestů v listopadu 2019.
V prosinci 2022, během protestů vyvolaných smrtí Mahsá Amíníové ve vazbě, Mohammadiová ve zprávě, kterou zveřejnila BBC, podrobně popsala sexuální a fyzické zneužívání zadržovaných žen. Ve stejnou dobu vyšla kniha White Torture: inside Iran's prisons for women, založená na výpovědích vězeňkyň. V lednu 2023 podala z vězení šokující zprávu, ve které podrobně popisuje stav žen ve věznici Evín, včetně seznamu 58 vězeňkyň a procesu výslechů a mučení, kterým prošly. Celkem 57 z těchto žen strávilo na samotce celkem 8350 dní. 56 z těchto žen je odsouzeno na celkem 3300 měsíců. Mohammadíová byla otevřenou kritičkou samovazby a ve své stejnojmenné knize z roku 2022, která obsahuje rozhovory s dvanácti dalšími íránskými vězeňkyněmi, ji nazvala „bílým mučením“. V září 2023 podpořila Mehdiho Yarrahiho po jeho zatčení za protestní píseň Roosarito.
V únoru 2026 byla v Íránu odsouzena k šestiletému trestu odnětí svobody za trestný čin údajného shromažďování a spolčení s cílem páchat trestnou činnost. V březnu 2026 se výrazně zhoršil její zdravotní stav, přičemž podle spekulací měla ve vězení prodělat infarkt. V květnu 2026 vyzval Nobelův výbor k propuštění Mohammadiové vzhledem k jejímu špatnému zdravotnímu stavu.
Ocenění a vyznamenání 2023 Nobelova cena za mír 2023 Světová cena svobody tisku UNESCO Guillerma Cana, sdílená s Elahíh Mohammadíovou a Nílúfar Hamedíovou 2023 Cena Olofa Palmeho od švédské nadace Olofa Palmeho 2022 uvedení v seznamu 100 inspirativních a vlivných žen BBC Cena Andreje Sacharova za rok 2018 od Americké fyzikální společnosti 2016 Cena za lidská práva německého města Výmar 2011 Cena Pera Angera, mezinárodní cena švédské vlády za lidská práva 2010 Když Širín Ebadiová obdržela Cenu Felixe Ermacory za lidská práva, věnovala ji Mohammadiové. „Tato odvážná žena si toto ocenění zaslouží víc než já,“ řekla. 2009 Cena Alexandra Langera, pojmenovaná po mírovém aktivistovi Alexandru Langerovi
Dílo White Torture: inside Iran's prisons for women. OneWorld, 2022.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Íránští vězni Kategorie:Političtí vězni Kategorie:Íránští novináři Kategorie:Íránští fyzici Kategorie:Nositelé Nobelovy ceny za mír Kategorie:Narození 21. dubna Kategorie:Narození v roce 1972 Kategorie:Žijící lidé Kategorie:Ženy Kategorie:Narození v Íránu