Jan Čep (31. prosince 1902 Myslechovice u Litovle – 25. ledna 1974 Paříž) byl moravský spisovatel, esejista a překladatel (angličtina, francouzština, italština, němčina, španělština) katolické orientace. Užíval pseudonymů Josef Bříza, Jiří Drs, Jan Milovický, Hana Šnajdrová aj.
Život
Narodil se jako nejstarší z deseti dětí v rodině chalupníka Jana Čepa (1874–1930) a Žofie roz. Vyplakalové (1879–1963). Dospělého věku se dožili Anna Skládalová (1903–1978), Antonín (1907), Václav (1908–1985; překladatel), Anděla Lauferová (1912–1988), Žofie Němcová (1914–1980) a Ludmila Sorblová (1919–1999). Antonín převzal hospodářství rodičů. Jan chodil do obecné školy v Cholině a pak na gymnázium v Litovli. (Dále jen Kubíček 2016). Během studia na gymnáziu v Litovli ho učil také básník a překladatel Eugen Stoklas, pod jehož vlivem začal publikovat v příloze Moravskoslezských novin.
V letech 1922–1926 studoval na FF UK češtinu, francouzštinu a angličtinu,TOMEŠ, Josef a kol. Český biografický slovník XX. století. I. díl, A–J. Praha: Paseka, 1999, s.193. ISBN 80-7185-245-7. studia však nedokončil.HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: CDK, 2005, s. 25. ISBN 80-7325-029-2. Během studií napsal své první literární dílo nazvané Anglické dojmy.Vyšlo posmrtně péčí Mojmíra Trávníčka v roce 2007 pod názvem Dojmy z Anglie.
V roce 1926 odešel do Staré Říše k Josefu Florianovi, na jehož vydavatelské činnosti se podílel, mj. překlady z francouzštiny a angličtiny. Stal se spisovatelem a překladatelem z povolání, pracoval také jako nakladatelský lektor a publikoval v řadě časopisů a revuí. První jeho platformou byl časopis Rozmach, do nějž začal psát eseje už v roce 1926. Psal i do časopisů Akord, Cesta, Host, Listy pro umění a kritiku, Na hlubinu, Řád aj. Osobně znal spisovatele, jako byli František Halas nebo Egon Hostovský. Do okruhu jeho přátel patřili také Jan Zahradníček, Rudolf Černý, Jakub Deml, Jan Dokulil, Aloys Skoumal, Josef Vašica, Albert Vyskočil či Bedřich Fučík, ředitel nakladatelství Melantrich. Ten se stal později editorem jeho díla.Kubíček 2016, s. 311. V roce 1938 se Čep stal kmotrem pozdějšího hudebníka Petra Skoumala.
Velkou část roku 1934 prožil Čep ve Francii. Tehdy se prohloubilo jeho přátelství s Henri Pourratem a Georgem Bernanosem, s nímž se poznal během své první návštěvy Paříže roku 1928. V roce 1935 dokonce uvažoval, že se v blízkosti Bernanose usadí natrvalo.Kubíček 2016, s. 314. Čep byl členem Moravského kola spisovatelů (1933–1948). Ve 2. polovině 30. let se svými politickými názory blížil k militantnímu katolickému křídlu. Spolu s Jaroslavem Durychem a intelektuály sdruženými kolem časopisů Řád a Obnova podporoval Francovo protirepublikánské povstání. V článcích v Obnově z října až prosince 1938 kritizoval masarykovskou demokracii a mnichovské události v nich považoval za Boží trest za odklon od svatováclavských ideálů.Kubíček 2016, s. 315. V průběhu 2. světové války žil v rodných Myslechovicích.
Dne 26. února 1948 byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů a 15. srpna 1948 emigroval přes Aš do Francie (Paříž), kde i zemřel a byl pochován. Domů se již nikdy nevrátil. V letech 1951–1954 žil v Mnichově, kde působil v rádiu Svobodná Evropa. Po roce 1954 se vrátil do Paříže, pro Svobodnou Evropu pracoval dále až do roku 1964 jako zpravodaj a autor kulturní rubriky (Kniha týdne aj.).
Mimo svoji vlast se necítil šťastný, protože k ní měl velmi silný vztah. Několikrát vážně přemýšlel o tom, že se stane knězem, ale nakonec se roku 17. února 1954 oženil s Primerose Du Bos (1919–1985), dcerou literárního kritika a esejisty Charlese du Bose. Z manželství vzešla dvojčata Jean a Claire (* 31. 1. 1955). Manželé bydleli v Paříži v Rue Chanoinesse čp. 16, poblíž katedrály Notre-Damme. Na domě je pamětní deska spisovatele Henri Bremonda. Roku 1965 prodělal Čep mozkovou mrtvici, což mu znemožnilo další veřejnou činnost.
O Čepově díle Jako prozaik se prosadil zejména povídkami. F. X. Šalda jej hodnotil jako výborného povídkáře „jitřního zraku“, čímž mínil pohled zacílený k podstatě věcí, k neviditelné skutečnosti, zároveň ale (zdánlivě naivně) dětský (dítě je podstatným a častým Čepovým hrdinou). Jan Čep nepatří mezi ruralisty, neboť základním akcentem jeho próz není pro tento proud typické vyvyšování venkovského prostředí nad městské a řád jako ideová maxima, nýbrž existenciální napětí v duších jeho hrdinů. Nelze ho však zařadit ani mezi autory psychologických próz, protože hlavním dějištěm povídek je duchovní, nikoli jen duševní, svět jeho postav. Výstižně byla hlavní myšlenka Čepova díla popsána jako bojiště, na něž vystupuje Bůh, ďábel a člověk se svou nesmrtelnou duší; Bedřich Fučík ve své knize Píseň o zemi označuje Boha jako fakticky jediného partnera Čepových postav. Fučík se pokusil vystihnout podstatu Čepova díla i takto: "Čep, básník smrti, je zároveň básník okouzleně bolestného úžasu z tohoto světa a sledovatel zrazeného duchovního poslání člověka."
Čepovu esejistickou i prozaickou tvorbu výrazně ovlivnil pobyt u Josefa Floriana ve Staré Říši. Zde se setkal s autory, kteří měli napříště ovlivnit jeho esejistické dílo. Byl to zejména Romano Guardini, Jacques Maritain a Gabriel Marcel. Tito katoličtí myslitelé zasáhli hluboce Čepovo myšlení směrem ke křesťanskému personalismu. Základním pojmem Čepovy poetiky je pojem „dvojí domov“, napětí pociťované mezi viditelnou a neviditelnou skutečností, životem a smrtí, světem tohoto světa a světa onoho, k němuž je branou smrt. V této souvislosti Čep často cituje sv. Pavla a jeho výrok ze začátku 13. kapitoly Prvního listu Korinťanům (1 K 13) o „vidění jen v zrcadle a podobenství“: v tomto životě vidíme jen částečně, po smrti však uvidíme reálný stav věcí; po tomto reálném vidění (a vpuštění do „druhého domova“, tj. k Bohu) neustále toužíme. Protože jej však zatím nemůžeme získat, je náš pobyt na vezdejším světě poznamenán smutkem. Zcela rovnocennou součástí Čepova díla je jeho esejistická tvorba.
Čepův jediný román Hranice stínu přeložil do němčiny pod názvem Ruf der Heimat Pavel Eisner. Kniha vyšla v roce 1935 v Praze v nakladatelství Mars. Román zfilmoval v roce 1996 pod stejným názvem Martin Müller. Do hlavních rolí obsadil Ninu Divíškovou a Jana Kačera. Od roku 1991 vycházely jeho sebrané spisy (péčí Mojmíra Trávníčka a Bedřicha Fučíka).
Dílo Dvojí domov: prosy (Praha: Ladislav Kuncíř,1926), povídky; Dvojí domov (Brno: A. Píša, 1937), 30 povídek ze tří povídkových knih: Zeměžluč, Letnice, Děravý plášť. Vigilie (Praha: Rudolf Škeřík, 1928), povídky. Cesta na jitřní (Praha: Obchodní tiskárna Melantrich,1930), baladická povídka. Zeměžluč (Praha: Melantrich, 1931), obsahuje Dvojí domov, Vigilie a Zeměžluč; hrdinové zde překonávají těžký osud návratem k rodovým tradicím a náboženskou vírou; 3. vyd. Vyšehrad, 1941; Letnice (Praha: Melantrich, 1932. Úroda: Sbírka současné prózy, sv. 35), obsahuje „Letnice“, „Jakub Kratochvíl“, „Nedělní odpoledne“. Děravý plášť (Melantrich, 1934. Úroda: sbírka krásné prózy, sv. 62.); 2. vyd. Melantrich, 1935. Úroda: sbírka krásné prózy, sv. 62; 3. vyd. Vyšehrad, 1942. Spisy Jana Čepa; 4. vyd. Vyšehrad, 1947, Spisy Jana Čepa, sv. 3. Epika. Nová řada, sv. 6. Hranice stínu: román (Melantrich, 1935. Úroda: sbírka krásné prózy, sv. 68.); 6. vyd. Vyšehrad, 1947. Spisy Jana Čepa, sv. 1. Epika. Nová řada, sv. 1. Hrdina Čepova jediného románu, učitel Randa, se po milostném zklamání a existenční prohře vrací do rodného kraje, svěřuje se svému dědečkovi a ve vesnickém prostředí a víře mizí jeho deprese a nachází smysl svého života. Ponocný (Praha: Spolek českých bibliofilů, 1935, dřevoryty Emil Kotrba, 31 s.); SEDLÁČEK, Vojtěch. Žně. [Cyklus patnácti původních litografií tekstem doprovodil Jan Čep, upravil Ladislav Sutnar]. V Praze: Státní grafická škola, 1936. Soukromé tisky Státní grafické školy. Řada druhá, číslo 4. Modrá a zlatá: povídky (Praha: Melantrich, 1938. Melantrichova laciná knihovna, sv. 4); tři drobné prózy („Ponocný“, „Zápisky Jiljího Klena“ „Zatopená ves“); patrně mezi lety 1938 a 1942 znovu v Melantrichu; 4. vyd. Praha: Vyšehrad, 1942. Spisy Jana Čepa; opět se zde objevuje návrat do rodného kraje. Příbuzenstvo (Praha: Vyšehrad, 1938. Vánoční tisk Katolického Literárního Klubu, [č.] 2). Tvář pod pavučinou (1. a 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 1941; 3. vyd. Praha: Literární a umělecký klub, 1941. Luk, roč. 3, sv. 2; 4. vyd. Literární a umělecký klub : Vyšehrad, 1941; 5. vyd. Vyšehrad, 1942; obsahuje povídky „Příbuzenstvo“, „Proměny“, „Tvář pod pavučinou“, „Variant“ a „Oldřich Babor“; vrací se ke svému oblíbenému tématu (návrat) a ještě přidává nostalgii a tragický pocit ze smrti. Lístky z alba (Brno: Josef Stejskal, 1944. Edice malých próz, sv. 2), soubor pěti drobných próz („Stínohra“, „Stará zahrada“, „Komůrka“, „Rodokmen“, „Tajemství našich setkání“). Sestra úzkost: výbor z povídek (Brno: Akord, 1944, Edice Akord, sv. 32). Polní tráva: prózy (Praze: Fr. Borový, 1946. Žatva, sv. 60; v témže roce Brno: Svobodné noviny. Knihovna Svobodných novin, roč. 9, sv. 2); soubor šesti drobných próz („Polní tráva“, „Staník“, „Host“, „Lístky z alba“, „Setkání“, „Svatojanská pouť“). Rozptýlené paprsky: essaye, proslovy a meditace (Olomouc: Krystal, 1946. Dominikánská edice Krystal, sv. 72.). Dostupné také z: http://librinostri.catholica.cz/download/CepJaRozpPapr46-OCRp.pdf
V době emigrace, chronologicky V emigraci psal především esejistická díla. Cikáni ([Mnichov]: Sdružení československých politických uprchlíků v Německu, 1953. 88 s.); povídky a novely vydané v mnichovské emigraci. Malé řeči sváteční (Řím, Křesťanská akademie, 1959, 77 s., Vigilie, sv. 12.); eseje. O lidský svět: rozhlasové úvahy (Řím: Křesťanská akademie, 1953. 163 s., Studium, sv. 3). Samomluvy a rozhovory (Norman: Dept. of Modern Languages, The University of Oklahoma, 1959. 117 s. Sklizeň svobodné tvorby, sv. 35); úvahy, eseje. Zápisky Jiljího Klena (Mnichov: [přátelé], 1963 nebo 1964, 142 s.); próza ze souboru Modrá a zlatá (Praha 1938). Poutník na zemi (Řím: Křesťanská akademie, 1965); výbor z knih rozhlasových úvah O lidský svět (1953), Malé řeči sváteční (1959), Samomluvy a rozhovory (1959), s předmluvou autora. Sestra úzkost: výbor z povídek (Brno: Blok,1969); sbírka 12 povídek vydaných v letech 1926–1941. Sestra Úzkost: zlomky autobiografického eseje (posmrtně; 1975, Řím: Křesťanská akademie); autobiografické eseje (vzpomínková kniha). Zeměžluč; Letnice; Děravý plášť (Praha: Československý spisovatel, 1969. 323 s.).
Souborná vydání v 90. letech, chronologicky ČEP, Jan; FUČÍK, Bedřich, ed. a TRÁVNÍČEK, Mojmír, ed. Dvojí domov. 2., dopl. vyd. Praha: Vyšehrad, 1991. 340 s. ISBN 80-7021-077-X. (Souborné vydání prvních tří prozaických sbírek Zeměžluč, Letnice, Děravý plášť je doplněno o črty z pozůstalosti s názvem „Etudy pro paní J.“.) ČEP, Jan; FUČÍK, Bedřich, ed. a TRÁVNÍČEK, Mojmír, ed. Rozptýlené paprsky. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1993. 357 s. ISBN 80-7021-059-1. (Obsahuje esejistickou tvorbu do roku 1948.) ČEP, Jan. Hranice stínu. 1. vyd. Brno: Proglas [a Praha: Vyšehrad], 1996. 262 s. ISBN 80-902146-1-4. (Obsahuje román Hranice stínu a povídkový soubor Modrá a zlatá.) ČEP, Jan; FUČÍK, Bedřich, ed. a TRÁVNÍČEK, Mojmír, ed. Samomluvy a rozhovory. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1997. 315 s. ISBN 80-7021-210-1. (Obsahuje knižně vydané výbory rozhlasových úvah O lidský svět, Samomluvy a rozhovory, Malé řeči sváteční a doplňky.) ČEP, Jan; FUČÍK, Bedřich, ed. a TRÁVNÍČEK, Mojmír, ed. Poutník na zemi. 1. vyd. Brno: Proglas [a Praha: Vyšehrad], 1998. 292 s. ISBN 80-902146-3-0. (Obsahuje soubor rozhlasových promluv Poutník na zemi, Sestra úzkost: zlomky autobiografického eseje a doplňky vybrané z exilového tisku.) ČEP, Jan; FUČÍK, Bedřich, ed. a TRÁVNÍČEK, Mojmír, ed. Polní tráva. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1999. 381 s. Spisy Jana Čepa, [sv.] 3. ISBN 80-7021-348-5. (Obsahuje povídkové soubory Tvář pod pavučinou, Polní tráva, Cikáni a jiné prózy.)