Federální palác (francouzsky Palais fédéral, rétorománsky Chasa federala, italsky Palazzo federale, německy Bundeshaus, nebo také Spolkový dům) je komplex budov v jihozápadní části Bernu, v níž sídlí Federální shromáždění (zákonodárný sbor), Spolková rada (výkonná moc) a některá švýcarská ministerstva a úřady. Symetrický komplex je dlouhý asi 300 metrů a skládá se ze tří vzájemně propojených budov. Je považován za jednu z nejvýznamnějších historických staveb v zemi a je zapsán ve švýcarském seznamu kulturních památek národního významu.
Nejstarší částí Spolkového paláce je západní budova (dříve nazývaná „spolková radnice“), postavená v letech 1852 až 1857 za Jakoba Friedricha Studera. Pod jednou střechou sdružovala spolkovou správu, vládu i parlament. Pro vyřešení naléhavých prostorových problémů byla v letech 1884 až 1892 podle Hanse Wilhelma Auera postavena východní budova (Bundeshaus Ost). Pod Auerovým vedením byla dále v letech 1894 až 1902 postavena i budova parlamentu v centru komplexu, která projekt uzavřela. Na počátku 21. století proběhla první komplexní rekonstrukce paláce.
V západní budově na ulici Bundesgasse sídlí dvě ministerstva, Spolkové kancléřství a Parlamentní knihovna; také zde zasedá také Spolková rada. Další dvě ministerstva sídlí ve východní budově na ulici Kochergasse. Střízlivost obou křídel odpovídá jejich charakteru administrativních budov a kontrastuje s monumentálnější budovou parlamentu postavenou v novorenesančním stylu s portikem a nápadnou kupolí. Bohatá umělecká výzdoba, jejíž symbolika vychází z historie, ústavních základů a kulturní rozmanitosti Švýcarska, i použití materiálů ze všech částí státu podtrhuje charakter parlamentu jako národní památky.
Poloha Palác se nachází na jihozápadním okraji Starého města Bernu, které je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO, na opevnění zvaném Bundesterrasse na svahu dolů do čtvrti Marzili. Komplex budov se táhne v délce něco přes 300 metrů a skládá se ze tří částí: Západní budova (Bundeshaus West) na ulici Bundesgasse, budova parlamentu na Bundesplatz a východní budova (Bundeshaus Ost) na Kochergasse. Zatímco východní budova je orientována od východu na západ, ostatní dvě části budovy jsou mírně nakloněny k jihozápadu.
Navzdory své velikosti a dominantní poloze Federální palác harmonicky zapadá do městské krajiny. Je to především díky použití bernského pískovce na fasády. Tento stavební materiál, který má zelenošedou barvu, je použit i na ostatní budovy ve starém městě. Na západě na Spolkový palác navazuje bývalý hotel Bernerhof a na východě hotel Bellevue Palace, který je zároveň oficiální rezidencí pro státní hosty. Kromě Federálního paláce lemují Spolkové náměstí budova Kantonální banky a budova Švýcarské národní banky. Horní stanice lanové dráhy Marzili, která vede dolů do čtvrti Marzili, se nachází na Spolkové terase mezi západní budovou a hotelem Bernerhof.
Historie vlevo|náhled|237x237pixelů|Malba Inselspitalu z roku 1742, dnes na tomto místě stojí východní budova Federálního parlamentu
Před stavbou budovy Vstupem Švýcarské ústavy v platnost 12. září 1848 vznikl moderní švýcarský spolkový stát, ale otázka hlavního města zůstala zpočátku nevyřešena. V prvním kole hlasování 28. listopadu 1848 Federální shromáždění zvolilo Bern za spolkové město, a tím i za sídlo spolkových orgánů (de iure nemá Švýcarsko hlavní město dodnes). V Bernu stále nebyla vhodná budova pro ústřední sídlo vlády, parlamentu a spolkové správy, proto bylo nutné přistoupit k provizornímu řešení. Spolkové radě byl poskytnut palác Erlacherhof na Junkerngasse, Spolková rada zasedala v hudebním sále zvaném Casino postaveném v roce 1821 a v případě potřeby na bernské radnici, zatímco Rada kantonů zasedala na radnici na Zeughausgasse. Spolkový soud a spolková správa se přestěhovaly do různých budov na Starém Městě. náhled|237x237pixelů|Staré Casino, první místo setkání Národní rady (kolorovaná litografie Franze Niklause Königa z roku 1825) Burgergemeinde Bern, orgán městských občanů a kdysi mocného patriciátu, byl v té době stále ještě nadřazeným typem samosprávy. Její shromáždění se těsnou většinou rozhodlo přijmout zvolení Bernu spolkovým městem. Přeneslo však odpovědnost za výstavbu parlamentu a vládní budovy na komunu obyvatel, která vznikla teprve o 15 let dříve a byla orgánem všech obyvatel (konfederace v té době ještě neměla pravomoc stavět vlastní budovy). Toto rozhodnutí urychlilo politické znemožnění Burgergemeinde, o které usilovaly liberální síly a které bylo dovršeno v roce 1852 přenesením obecných pravomocí na Einwohnergemeinde a majetkovou odlukou (dělením majetku). vlevo|náhled|228x228pixelů|Palác Erlacherhof byl prvním a přechodným sídlem Švýcarského parlamentu V únoru 1849 pověřila Spolková rada městské úřady, aby našly vhodné místo pro centrální budovu. Měla zahrnovat sály obou parlamentních komor, místnosti pro Spolkovou radu, 96 kanceláří a byt spolkového kancléře. Z několika návrhů se Spolková rada rozhodla pro místo na městském dřevoskladu vedle kasina, na jižním okraji starého města a na vrcholu svahu klesajícího k řece Aare.BILFINGER, s. 5 Dne 8. dubna 1850 vyhlásila městská rada architektonickou soutěž na „Spolkovou radnici“. Obyvatelé Bernu neměli být zatěžováni půjčkami a zvláštními daněmi, proto se výběrové řízení vyznačovalo rozpočtovým přístupem. Budova, která měla být postavena, měla být důstojná, ale zároveň co nejfunkčnější a nejjednodušší. „Páni konkurenti“ byli požádáni, aby se vyhnuli „zbytečnému přepychu a přehnaným rozměrům“ a aby jako stavební materiál použili bernský pískovec, neboť „okolí Bernu disponovalo bohatstvím nejlepšího a nejkrásnějšího pískovce.“
Stavba tzv. Spolkové radnice V oficiální porotě zasedli architekti Melchior Berri, Ludwig Friedrich Osterrieth, Robert Roller a Gustav Albert Wegmann a stavební inspektor Bernhard Wyss. Z 37 předložených návrhů zvítězil návrh Ferdinanda Stadlera. Porota udělila další tři ceny: Druhé místo získal Felix Wilhelm Kubly, třetí Johann Carl Dähler a čtvrté Jean Franel. Zvláštní porota jmenovaná Švýcarskou společností inženýrů a architektů (SIA), která neměla na projekt žádný vliv, hodnotila tři nejlepší návrhy v opačném pořadí.
Poražení soutěžící ve svých návrzích vyčlenili centrální křídlo pro zasedací místnosti rady a boční křídla pro administrativu. Dähler a Franel navrhli větší sál Národní rady v podobě amfiteátru. Zatímco Dähler jej nechal vystupovat z budovy jako korunu střechy, Franel plánoval půlkruhovou vybouleninu v průčelí. Kubly si uvědomoval, že na rozdíl od jiných budov parlamentů v Evropě je třeba uvažovat o dvou rovnocenných radách, a proto upustil od příliš dominantního půlkruhu ve prospěch dvou obdélníkových sálů. Co měly všechny tři projekty společné, bylo umístění obou sálů na středovou osu, což vedlo k nepříznivým proporcím středního křídla. Stadler naproti tomu dokázal přesvědčit podkovovitým půdorysem. Centrální křídlo přidělil Spolkové radě a administrativě a parlamentní sály odsunul do vystupujících bočních křídel. Jeho styl navíc nevycházel z klasicismu, nýbrž z nového obloukového stylu novorománské architektury a inspiroval se stavbami na Ludwigstrasse v Mnichově, zejména Bavorskou státní knihovnou.
Některým kritikům se nelíbila stupňovitá struktura a průběžné kruhové oblouky. Stadlera tyto námitky zneklidnily a svůj návrh přepracoval a doplnil o neoklasicistní prvky. Přepracovaný návrh se však setkal s ještě menším souhlasem. Dne 23. června 1851 se bernská městská rada rozhodla pověřit stavitele Jakoba Friedricha Studera vypracováním nového návrhu. Studer, který se soutěže nezúčastnil, přijal Stadlerův původní návrh. Znovu zavedl štafáž a posílil styl kruhového oblouku, místo aby jej zmírnil. Revize byla přijata kladně a Studer získal stavební zakázku. Po prvním zasypání terasy byl 21. září 1852 položen základní kámen. Po téměř pěti letech výstavby se 5. června 1857 uskutečnilo slavnostní předání stavby.BILFINGER, s. 6-7.
V roce 1858 byla na čestném dvoře nového sídla vedení Švýcarska postavena Bernabrunnenova kašna a o pět let později přibyla i socha. Výzdoba radních síní byla z úsporných důvodů velmi skrovná. August Hövemeyer a jeho bratr Ludwig vytvořili v sále Spolkové rady čtyři alegorické nástěnné malby a ornamentální vzory. V roce 1861 věnovaly kantony do sálu Rady kantonů erbovní desky, které však byly již o deset let později odstraněny kvůli nepříznivým světelným podmínkám. Komise vedená spolkovým radou Jakobem Dubsem navrhla přeměnit Spolkovou radnici na jakési národní muzeum s krajinnými a historickými malbami a bustami slavných švýcarských osobností. Zatímco Rada kantonů v roce 1865 tento návrh podpořila, Národní rada jej v roce 1866 dvakrát zamítla.
Projekt Franka Buchsera se také neuskutečnil: vítězství severních států v Americké občanské válce vyvolalo ve Švýcarsku vlnu projevů sympatií. Na konci roku 1865 Buchser plánoval pro sál Národní rady nástěnnou malbu s vyobrazením nejvýznamnějších amerických osobností té doby, která měla vyjádřit solidaritu Švýcarska s USA. Přestože se mu během čtyřletého pobytu v Americe podařilo vytvořit portréty mnoha významných osobností, generál Ulysses S. Grant odmítl dát souhlas, neboť byl portrétován i jeho protivník Robert Edward Lee. Z tohoto důvodu se skupinový portrét neuskutečnil a plán zanikl. náhled|Prakticky nově postavený Bundeshaus Ost v roce 1895
Východní budova
Architektonická soutěž Když 29. května 1874 vstoupila v platnost celková revize spolkové ústavy, došlo k významnému přesunu pravomocí z kantonů na Konfederaci. Rychle rostoucí spolková správa si brzy stěžovala na akutní nedostatek prostor. Spolková rada vyzvala město, aby poskytlo dostatečné kancelářské prostory pro četné nové spolkové úřady. Bern však nebyl schopen tento požadavek splnit. V roce 1876 proto město postoupilo státu odpovědnost za přístavby a nové budovy. V roce 1861 bylo třetí patro středního křídla poskytnuto Bernskému uměleckému spolku. Přemístění jejích sbírek do nového muzea umění v roce 1879 pouze dočasně zmírnilo nedostatek prostoru.
V roce 1876 získala spolková vláda jako stavební pozemek také Kleine Schanze západně od hotelu Bernerhof. Vyhlásila soutěž na administrativní budovu, která měla sloužit vojenskému, železničnímu a obchodnímu oddělení. Již o rok později bylo od projektu upuštěno; dnes na tomto místě stojí Památník Světové poštovní unie. V roce 1880 zakoupila konfederace budovu Inselspital, která byla od spolkové radnice oddělena budovou zvanou Casino. Původní plán počítal s přestavbou Inselspitalu, ale Národní rada požadovala novou budovu. Spolkový stavební inspektorát přišel s myšlenkou postavit ve druhé etapě budovu parlamentu mezi novou budovou a stávající spolkovou radnicí (tj. na místě Casina). Dne 23. února 1885 v souladu s tímto záměrem vypsala Konfederace architektonickou soutěž. Porotci byli architekti Louis Bezencenet, James Édouard Collin, Johann Christoph Kunkler, Heinrich Viktor von Segesser a Arnold Geiser a také Arnold Flückiger, asistent vrchního stavebního dozoru. vlevo|náhled|228x228pixelů|Oba paláce na společném obrazu z roku 1896