Radoslav Kazimírovič Ostrovskij( Радаслаў Казіміравіч Астроўскі, narozen 25. října 1887 v Zapolje v Minské gubernii, Ruské impérium – zemřel 17. října 1976 v Benton-Harbor, Berrien County, USA) byl běloruský politik, který v době německé okupace Běloruska zastával úřad prezidenta Běloruské ústřední rady.
Mládí Narodil se v rodině statkáře, který vlastnil panství u Slucka. Studoval na gymnáziu ve Slucku, ze kterého byl vyloučen za účast na revolučních událostech v letech 1905 - 1907. V roce 1908 byl přijat na Matematickou fakultu na Petrohradské státní univerzitě. V roce 1911 byl zatčen za účast na studentských nepokojích a byl uvězněn. Po propuštění byl znovu přijat na univerzitu, ale v průběhu studia přestoupil na Tartuskou univerzitu. Na ní dokončil studia na fyzikálně-matematické fakultě. Po jejím ukončení působil jako učitel v Čenstochové v tehdejší ruské části Polska a také v Minsku. V letech 1915 – 1917 působil na Minském učitelském institutu.
Po únorové revoluci v roce 1917 se stal komisařem Prozatímní vlády ve Sluckém újezdu. V září téhož roku založil Slucké běloruské gymnázium a stal se jeho ředitelem.
Postavil se proti říjnové revoluci v roce 1917. Jako delegát Prvního všeběloruského sjezdu obhajoval nezávislost Běloruska. Sjezd uznal právo běloruského lidu na sebeurčení a demokratickou formu vlády. 17. prosince 1917 byla budova, ve které se konal sjezd, obklíčena rudými jednotkami, organizátoři sjezdu byli zatčeni a samotný sjezd byl rozpuštěn. Po vzniku Běloruské lidové republiky na krátký čas v roce 1920 zastával pozici ministra školství. V roce 1920 se zúčastnil povstání proti bolševikům ve Slucku. Po neúspěchu bojů se přesunul se zbytky běloruských jednotek na polské území.
V západním Bělorusku
Po pádu Běloruské lidové republiky se v roce 1921 přestěhoval do Vilniusu, kde působil jako ředitel běloruského gymnázia. V únoru 1924 inicioval vytvoření Svazu polsko-běloruského partnerství. Po jeho rozpadu spolupracoval s Běloruskou komunistickou stranou (bolševiků) a s Komunistickou stranou západního Běloruska ( Камуністычная партыя Заходняй Беларусі). V tělocvičně gymnázia dohlížel na podzemní Komsomol.
V letech 1925 – 1926 byl místopředsedou Běloruského dělnicko-rolnického sdružení ( Беларуская сялянска-работніцкая грамада) a také ředitelem Běloruské družstevní banky. V roce 1926 vstoupil do Komunistické strany západního Běloruska. Byl zatčen a uvězněn polskými úřady, ale v soudním procesu byl osvobozen.
V roce 1928 Ostrovskij změnil své politické názory a začal obhajovat spolupráci s polskou vládou. Tento postoj vedl k odcizení s běloruským národním protipolským hnutím. V roce 1934 byl zvolen do polského Sejmu. Publikoval také v časopisech a v novinách Rodný kraj pod pseudonymem ERA. V roce 1936 se přestěhoval do Lodže.
Dne 3. června 1937 byl v Běloruské SSR vydán příkaz k vyřazení všech knih Ostrovského z fondu knihoven, vzdělávacích institucí a knihkupectví.
Druhá světová válka V roce 1940 se Ostrovskij stal prezidentem Běloruského výboru v Lodži a jako takový navázal oficiální kontakty s Německem. Jeho žena a syn byli po vstupu sovětských sil do Pobaltí zatčeni a odsouzeni na 5 a 8 let do GULAGu. Tato zkušenost silně ovlivnila Ostrovského protisovětské smýšlení.
Po zahájení útoku Německa na SSSR se stal příznivcem spolupráce s Němci. Na podzim roku 1941 se stal představeným místní samosprávy v Minsku. Pomáhal ustavit samosprávy v Brjansku, Smolensku a Mogilevu a v těchto městech působil jako starosta. Hájil myšlenku připojení Brjanska a Smolenska k území nového Běloruského státu pod patronací Německa. Ostrovskij odmítal spolupráci s Vlasovem v jeho hnutí, protože byl přesvědčen o nutnosti vzniku samostatného Běloruska.
Po atentátu na generálního komisaře Wilhelma Kubeho v roce 1943 se stal jedním z iniciátorů vytvoření Běloruské ústřední rady, která pak vznikla na konci roku 1943 v hlavním městě Minsku a v jejím čele stanul Radoslav Ostrovskij. Na Ostrovského výzvu k obraně svobodného Běloruska se přihlásilo 30 000 dobrovolníků. Jeho politický postoj vyjadřuje následující citát:
Stal se jedním z organizátorů 2. všeběloruského sjezdu, během kterého byl potvrzen jako prezident Běloruské ústřední rady. V rámci rezoluce přijaté delegáty se Druhý všeběloruský sjezd prohlásil za „plného a nejvyššího představitele běloruského lidu“ a výslovně neuznával Běloruskou SSR jako formu státnosti běloruského národa. Rozhodnutí představitelů Běloruské SSR a jejích orgánů prohlásil sjezd za neplatné a neúčinné. Na závěr schůze delegáti jednomyslně přijali usnesení 2. všeběloruského sjezdu, kterým byla potvrzena nezávislost Běloruské lidové republiky vyhlášené 25. března 1918 a v rámci kontinuity státu byla Běloruská centrální rada prohlášena za právního nástupce a pokračovatele. Ve svém vystoupení na sjezdu mimo jiné prohlásil:
V březnu 1944 byla činnost Běloruské ústřední rady potvrzena německou okupační správou. Bělorusko bylo 1. dubna 1944 vyčleněno z Říšského komisariátu Ostland a tím se Ostrovskému dostalo pozice prezidenta státu se zvláštním statusem. Ostrovskij se také podílel na založení dobrovonické 30. granátnické divize SS (1. běloruská) vzniklé z jednotek Běloruské regionální obrany a organizoval sebeochranné oddíly proti partyzánům.
V polovině roku 1944 byl před postupující Rudou armádou evakuován spolu s dalšími členy rady nejdříve do Königsbergu a poté do Berlína. V lednu 1945 Běloruská ústřední rada přijala novou chartu s ústavou a snažila se kontaktovat západní spojence. Ostrovskij nebyl občanem SSSR, proto nebyl po ukončení války vydán sovětským úřadům.
Po válce Po válce žil v exilu nejprve v Německu ve městě Langenfeld. V roce 1950 se uskutečnila jeho cesta do Londýna, kde navrhl Britům vytvořit a vyzbrojit podzemní běloruské osvobozenecké hnutí pod záštitou britských tajných služeb. Tento plán byl Brity odmítnut. Poté krátce pobýval v Perónově Argentině, ale v květnu 1952 se vrátil do Německa. V roce 1952 tutéž nabídku jako Britům učinil americké zpravodajské službě. Ta však dala přednost postavám méně zkompromitovaným spoluprací s nacisty. Od roku 1956 pobýval v USA v městečku South River, New Jersey.
Pracoval aktivně ve vedení běloruské diaspory a byl hlavním ideologem Běloruské ústření rady, která působila jako běloruská exilová vláda. V roce 1971 Ostrovskij požádal o americké občanství. Zemřel 17. října 1976 v Benton Harbor v Berrier County (Michigan) v USA.
Radoslav Ostrovskij na dobových fotografiích
Odkazy Poznámky
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Běloruští politici Kategorie:Antikomunisté Kategorie:Kolaboranti za druhé světové války Kategorie:Osobnosti ruské občanské války Kategorie:Narození v roce 1887 Kategorie:Narození 25. října Kategorie:Narození v Bělorusku Kategorie:Úmrtí v roce 1976 Kategorie:Úmrtí 17. října Kategorie:Úmrtí v Michiganu Kategorie:Muži