Sir Winston Leonard Spencer-Churchill [ˈwɪnstən ˈtʃɜrtʃɪl] (30. listopadu 1874 zámek Blenheim, Woodstock, Oxfordshire – 24. ledna 1965 Londýn) byl britský státník, vojenský důstojník a spisovatel, který působil jako premiér Spojeného království v letech 1940–1945 (během druhé světové války) a znovu v letech 1951–1955. Během přibližně 62 let mezi roky 1900 a 1964 byl poslancem parlamentu (MP) a v tomto období zastupoval celkem pět volebních obvodů. Ideologicky zastával ekonomický liberalismus a imperialismus a po většinu své kariéry byl členem Konzervativní strany, kterou vedl v letech 1940–1955. V letech 1904–1924 byl členem Liberální strany.
Churchill, který měl smíšený anglicko-americký původ, se narodil v hrabství Oxfordshire do bohaté, aristokratické rodiny Spencerů. V roce 1895 vstoupil do britské armády a zúčastnil se bojů v Britské Indii, Mahdího povstání a druhé búrské války, během nichž si získal slávu jako válečný korespondent a napsal knihy o svých taženích. V roce 1900 byl zvolen poslancem za Konzervativní stranu, ale v roce 1904 přestoupil k liberálům. V liberální vládě H. H. Asquitha zastával funkci předsedy obchodního úřadu (President of the Board of Trade) a později ministra vnitra, kde prosazoval reformu vězeňství a sociální zabezpečení dělníků. Jako první lord admirality před a během první světové války dohlížel na nešťastný námořní útok na Dardanely (předchůdce bitvy o Gallipoli) a byl následně přeřazen na post kancléře lancasterského vévodství. V listopadu 1915 rezignoval a připojil se k Royal Scots Fusiliers na západní frontě, kde sloužil šest měsíců. V roce 1917 se vrátil do vlády pod vedením Davida Lloyda George a postupně působil jako ministr pro munici, ministr války, ministr letectva a ministr pro kolonie, přičemž dohlížel na anglo-irskou smlouvu a britskou zahraniční politiku na Blízkém východě. Po dvouleté přestávce mimo parlament se stal ministrem financí v konzervativní vládě Stanleyho Baldwina a v roce 1925 vrátil libru šterlinků ke zlatému standardu, čímž utlumil britské hospodářství.
V období mimo vládu, během tzv. „let v divočině“ ve 30. letech, Churchill varoval před militarismem nacistického Německa a požadoval zbrojení. Po vypuknutí druhé světové války byl znovu jmenován prvním lordem admirality. V květnu 1940 se stal premiérem, když vystřídal Nevilla Chamberlaina. Churchill vytvořil vládu národní jednoty a vedl britské zapojení do spojeneckého válečného úsilí proti mocnostem Osy, což nakonec vedlo k vítězství v roce 1945. Po porážce konzervativců ve volbách v roce 1945 se stal vůdcem opozice. Během počínající studené války se veřejně postavil proti sovětskému vlivu v Evropě, varoval před vznikem „železné opony“, prosazoval evropskou jednotu a z jeho podnětu byla založena Rada Evropy. Mezi svými dvěma premiérskými obdobími napsal několik knih o svých válečných zkušenostech a v roce 1953 získal Nobelovu cenu za literaturu. V roce 1950 prohrál volby, ale v roce 1951 se vrátil do úřadu premiéra. Jeho druhé období bylo zaměřeno především na zahraniční politiku, zejména na anglo-americké vztahy a udržení zbytků britského impéria, přičemž Indie už byla nezávislá. Na domácí scéně se vláda zaměřila na rozsáhlý a úspěšný program výstavby bytů. Kvůli zhoršujícímu se zdraví Churchill v roce 1955 odstoupil, ale zůstal poslancem až do roku 1964. Po jeho smrti v roce 1965 mu byl vystrojen státní pohřeb.
Churchill je považován za jednu z nejvýznamnějších osobností 20. století a dodnes zůstává oblíbený ve Spojeném království i v širším anglosaském světě. Obecně je vnímán jako vítězný válečný vůdce, který sehrál klíčovou roli v obraně liberální demokracie proti fašismu. Jako neochvějný imperialista je však také kritizován za své výroky o rase a za některá válečná rozhodnutí, například za plošné bombardování měst (např. rozhodnutí plošně bombardovat Drážďany v únoru 1945.) Historici ho nicméně řadí mezi největší britské premiéry všech dob.
Churchillovo celé jméno znělo Winston Leonard Spencer-Churchill, ale po vzoru svého otce lorda Randolpha Churchilla ve veřejném životě užíval jen příjmení Churchill. Jeho knihy vycházejí pod jménem Winston S. Churchill nebo Winston Spencer Churchill, protože pod jménem Winston Churchill publikoval již jiný autor, Američan Winston Churchill (1871–1947).
Život
Dětství a mladá léta náhled|vlevo|upright|Winston Churchill ve věku šesti let (1881) Winston Churchill se narodil na zámku Blenheim ve Woodstocku v hrabství Oxfordshire jako vnuk 7. vévody z Marlborough. Jeho otec lord Randolph Churchill byl politikem, který vyvedl britské konzervativce z krize v osmdesátých letech 19. století. Jeho matka lady Jennie Churchill (rozená Jeanette Jerome) byla dcerou amerického obchodníka Leonarda Jeromeho. Žádný z rodičů neprokazoval Winstonovi zvláštní náklonnost nebo lásku, přestože on jako dítě svou matku zbožňoval.
Mladý Winston v sedmi letech nastoupil na elitní školu St. James. Tam však vykazoval velice špatné výsledky, dokonce byl považován za hloupého. Snad to bylo i psychickým zhroucením, že ho po čase sklátila velice silná horečka a zápal plic – nemoc, která ho poté provázela celý život. Zápas s nemocí ale nakonec vyhrál. Kvůli jeho zdravotnímu stavu mu lékař doporučil přestup do školy v Brightonu, která se nacházela u moře a umožnila Winstonovi zotavit se z prodělané nemoci. Po ukončení studia v Brightonu složil přijímací zkoušky na školu v Harrow (tehdy ještě mimo Londýn). Jeho snem však bylo dostat se na vojenskou akademii. To se mu podařilo v roce 1893 a na třetí pokus se stal vojenským kadetem na Královské vojenské akademii v Sandhurstu. Zde si vedl úspěšně. Po dvou letech skončil osmý v pořadí mezi zhruba sto chlapci ve svém ročníku.
V armádě náhled|vlevo|upright|Churchill ve věku 21 let v husarské uniformě Jako mladý podporučík odcestoval v roce 1895 na Kubu, kde působil jako válečný dopisovatel a vojenský pozorovatel u štábu generála Valdeze. Z důvodu udržení dobrých mezinárodních vztahů však jeho články často nebyly zveřejňovány, protože v nich velice sympatizoval s kubánskými povstalci, kteří bojovali proti španělské nadvládě.
Během svého dalšího působení v armádě se zúčastnil nejdříve v roce 1897 pod velením generála Bindona Blooda bojů v severozápadním pohraničí Britské Indie proti paštunským kmenům Áfaridů a Orakzáíů. Z několika bitev vyšel nezraněn, ačkoliv podle svých nadřízených prováděl šílené věci, jako například jízdu velice blízko rojnice (bojové rozmístění vojáků aj. vedle sebe s rozestupy dvou i více metrů – viz kordón). V roce 1898 se jako člen Kitchenerovy expedice účastnil bojů v Súdánu u Omdurmánu (Ummdurmánu) proti Mahdího povstání. I zde bojoval na exponovaných úsecích, kde padlo několik jeho blízkých přátel, on sám však z boje s derviši vyšel nezraněn. V těchto válečných událostech si přivydělával jako válečný dopisovatel a právě v této době se u něho poprvé objevil určitý literární talent. Povedlo se mu totiž napsat svou první knihu. V knize Říční válka, pojednávající o bojích v Súdánu, se vyjadřoval negativně o islámu a o muslimech."The 10 greatest controversies of Winston Churchill's career". BBC News. 26. ledna 2015.
Poprvé v politice a také v búrské válce náhled|Churchill byl velkým zastáncem Britského impéria. Mapa z roku 1910. náhled|Churchill (vpravo) ve skupině britských zajatců během búrské války
U syna prominentního politika nebylo překvapivé, že se pokusil prosadit v politice. Během 90. let přednesl několik veřejných projevů na schůzích konzervativců a v roce 1899 se pokusil poprvé vstoupit do politiky, když kandidoval do Dolní sněmovny. Bylo to ve městě Oldham, kde kandidoval za konzervativce a prohrál. Již v tomto věku mu však nedělalo problémy řečnit a jeho projevy byly uznávané, ačkoliv nebyl zvolen. V říjnu 1899 vypukla v jižní Africe druhá búrská válka a Winston Churchill tam začal působit jako dopisovatel listu Morning Post. Během búrského přepadu britského obrněného vlaku byl zajat a uvězněn. Z vězení v Pretorii se mu podařilo uprchnout a tajně přejet vlakem 500 km až do portugalského Mosambiku a z něj pak na území kontrolované Brity. Toto dobrodružství z něj udělalo na nějaký čas národního hrdinu, dokonce byl navržen na vyznamenání Viktoriiným křížem, ale Horatio Kitchener tento návrh vetoval. Další výhodou byla reaktivace jako vojáka a nastoupení do činné služby.
Poté, co Británie dosáhla jistých úspěchů, konaly se v říjnu roku 1900 nové volby, v nichž Churchill znovu kandidoval a opět ve volebním obvodu Oldham. Neváhal využít své popularity válečného hrdiny a nakonec zasedl v Dolní sněmovně do lavice za konzervativce. V březnu následujícího roku přednesl svůj první projev. Tímto začala jeho úspěšná politická kariéra, během níž byl v letech 1900–1922 a 1924–1964 členem Dolní sněmovny. V roce 1904 vystoupil z konzervativní strany a přešel k liberálům, protože nesouhlasil s konzervativní politikou týkající se ochranářských tarifů.
Ministr V roce 1906 vyhráli liberálové všeobecné volby a o rok později nastoupil Churchill do funkce zástupce ministra kolonií. V této době se také Churchill sblížil s advokátem z Walesu Davidem Lloydem Georgem, který se měl v budoucnosti stát jeho politickým partnerem. V roce 1908 byl jmenován ministrem obchodu, v kteréžto pozici úzce spolupracoval s Lloydem Georgem, novým ministrem financí (Chancellor of the Exchequer). V roce 1910 byl jmenován ministrem vnitra, kde jeho působení bylo hodnoceno jako poněkud kontroverzní. Slavná fotografie z té doby ukazuje Churchilla osobně se účastnícího tzv. obléhání Sidney Street. Kritizováno bylo jeho rozhodnutí nevolat hasiče poté, když obléhaná budova začala hořet. Před anarchisty tak byla postavena možnost buď se vzdát, nebo zemřít.
náhled|Fotografie ze Sidney Street, hlava v kruhu patří Winstonu Churchillovi
V roce 1911 se stal prvním lordem admirality, tedy ministrem válečného námořnictví. Podílel se na snahách zreformovat britské loďstvo. Zřídil štáb admirality, prosadil změnu pohonu lodí z uhlí na topný olej atd. Churchill tušil možnost konfliktu s Německým císařstvím již od agadirské krize, a tak předložil vládě memorandum „Problémy kontinentálního vedení války“. Sám se účastnil vojenských akcí v belgických Antverpách. Před první světovou válkou důrazně prosazoval, aby Británie měla převahu na moři.
Velká válka Patřil k hlavním tvůrcům koncepce vylodění v Gallipoli na Dardanelách, která nakonec znamenala v období první světové války jeho pád. Turecko, spojenec Německa a Rakouska-Uherska, bylo relativně slabé. Jeho hlavní město Cařihrad (Konstantinopol) leželo u moře, odkryté pro zásah námořní velmoci mající převahu. Kdyby padlo, dalo se počítat s kapitulací celého Turecka. Tím by došlo ke zřízení bezpečného spojení s Ruskem, kam by se daly posílat transporty zbraní. Srbsko se stále ještě drželo, Bulharsko nebylo spojencem Trojspolku a pád Cařihradu by jim dal potřebný impuls. Nicméně něco takového vyžadovalo koordinaci námořnictva a pozemních sil – komplexní vedení války.