Giacomo Girolamo Casanova, Seigneur de Seingalt (2. dubna 1725 Benátky – 4. června 1798 Duchcov) byl benátský spisovatel, intrikán, špión a diplomat. Zanechal po sobě všestranné literární dílo (psané převážně ve francouzštině, zčásti v němčině a italštině), nicméně je především známý jako dobrodruh a muž, jehož jméno je synonymem pro milovníka žen a svůdce. Této pověsti se těší pravděpodobně zásluhou svého nejvýznamnějšího autobiografického díla Historie mého života (Histoire de ma vie), v němž autor bez skrupulí popisuje svá četná milostná dobrodružství.
Kromě svých společenských aktivit měl Casanova také významný vliv v oblasti matematiky a statistiky. Byl známý pro své práce na loteriích a průzkumech pravděpodobnosti i jako hazardní hráč.
Je vnímán jako ikona libertinismu a svobodného ducha 18. století. Jeho život a příběhy byly často ztvárněny v literatuře, divadle a filmu.
Život Od narození do útěku z Piombi (1725–1756) Giacomo Casanova se narodil v Benátkách v ulici Calle della Commedia (dnes Calle Malipiero) v sousedství kostela sv. Samuela, kde byl také pokřtěn. Jeho otcem byl Gaetano Casanova a matkou Zanetta Farussi; některé zdroje ho ale považují za nemanželského syna matky se šlechticem Michelem Grimanim. Rodiče byli herci a zdá se, že především matka byla ve své profesi úspěšná, neboť se o ní zmiňuje Carlo Goldoni ve svých Pamětech, kde ji popsal slovy: „… překrásná vdova a velice schopná žena“. Měl čtyři sourozence, sestru a tři bratry, z nichž dva se v dospělosti stali známými malíři. Po otcově smrti v roce 1733 matka neměla na jejich výchovu čas a děti vyrůstaly v různých rodinách. Malý Giacomo, vychovávaný babičkou Marziou Farussiovou, byl křehkého zdraví. Proto ho babička jednoho dne odvezla k čarodějnici do Murana a té se podařilo vyléčit jeho potíže. Po tomto dětském zážitku ho zájem o magické praktiky provázel po celý zbytek života, ale on sám byl prvním, kdo se vysmíval důvěřivosti, s níž mnozí přijímali esoterismus.
V devíti letech byl poslán do církevní školy v Padově. Získal všeobecné klasické vzdělání, zajímal se o historii, astronomii, matematiku, naučil se řecky a latinsky, hrál na housle. Studoval na padovské univerzitě filozofii a práva, ale o jeho absolutoriu nebyly nalezeny žádné doklady. Už během studií vedl rozmařilý život, hrál hazardní hry a zadlužil se. Casanova celý život spoléhal na osobní kouzlo, aby získal vliv, a na hazard a intriky, aby se uživil.
V roce 1742 se vrátil do Benátek, kde získal práci v advokátní kanceláři. Již od mládí projevoval sklony ke svůdnictví a romantickým dobrodružstvím. Jeho první zkušenosti s láskou a vášní začaly již v raném věku. Jeho mecenášem se stal bohatý benátský senátor Malipiero a v jeho domě získal první zkušenosti se ženami. Po babiččině smrti na krátkou dobu vstoupil do semináře. Dlouho tam pro své nemravné chování nevydržel, údajně sváděl ostatní seminaristy. Byl ze studií vyloučen a od konce března do konce července 1743 vězněn v benátské pevnosti sv. Ondřeje. Spíše než o výkon trestu, šlo o výstrahu a snahu o nápravu jeho bouřlivých prostopášných sklonů. Když se dostal na svobodu, odcestoval díky matčiným dobrým vztahům jako doprovod biskupa, který měl převzít diecézi, do města Martirano v Kalábrii. Jakmile dorazili na místo, zalekl se nejspíš Giacomo zpátečnických podmínek tohoto místa, požádal o propustku a dostal ji. Cestoval do Neapole a Říma, kde roku 1744 vstoupil do služeb kardinála Acquavivy, španělského velvyslance při Svatém stolci. Velmi brzy však musel odejít kvůli nevhodnému chování. Ve Španělském paláci, oficiální rezidenci kardinála, ukryl totiž dívku, která předtím utekla z domova. Tím skončila jeho církevní kariéra.
Vrátil se tedy do Benátek, koupil si důstojnický patent a stal se poručíkem gardy. Připojil se k benátskému pluku na Korfu, jeho pobyt byl přerušen krátkou cestou do Konstantinopole. Nespokojen s vyhlídkami na postup ukončil vojenskou kariéru. Po návratu do Benátek se jistou dobu živil hrou na housle v orchestru divadla San Samuele, které patřilo šlechtické rodině Grimaniů, jež po předčasné smrti otce (1733), oficiálně převzala nad Casanovou opatrovnictví. Tím se potvrdilo veřejné podezření, podle něhož jeden z Grimaniů byl pravým otcem Giacoma. Casanova sám se později k tomuto otcovství hlásil v pamfletu Né amori né donne (Ani láska, ani ženy) a zdá se, že i podobnost tváře i podoba tělesná obou dvou tuto domněnku nemálo podporovala.
Roku 1746 došlo k setkání s urozeným Benátčanem Matteem Bragadinem, který výrazně zlepšil jeho životní podmínky. Šlechtice postihla náhlá nevolnost, Casanova mu prý svým rychlým zásahem zachránil život. Proto považoval Casanovu téměř za syna a dokud byl naživu, poskytoval mu příspěvek na výživu. Casanova formálně pracoval jako advokátní koncipient, při tom vedl život šlechtice. Skvěle se oblékal, trávil většinu času hazardními hrami a milostnými aktivitami. Styky se šlechtou však přitahovaly pozornost státních úřadů a Casanova na doporučení Bragadina po třech letech opustil Benátky v očekávání lepších časů.
Roku 1749 potkal v Parmě jistou Henriettu, která se stala zřejmě největší láskou jeho života. Pseudonym pravděpodobně skrýval identitu jedné vznešené dámy z Aix-en-Provence, snad Adelaide de Gueidanovou (1725–1786). O totožnost této a dalších milenek se casanovští badatelé dlouho přeli.
V roce 1750 se vydal do Francie, kde se chtěl uplatnit jako literát. V červnu roku 1750 v Lyonu Casanova vstoupil do lóže Svobodných zednářů. Nezdá se, že by toto rozhodnutí bylo motivováno ideologickou náklonností, ale spíše pragmatickým přáním získat užitečné kontakty. Dosáhl jistých úspěchů, protože mnoho osobností, které potkal během svého života patřilo mezi zednáře (Mozart a Franklin). Dva roky strávil v Paříži, kde se naučil francouzštinu, která se stala jeho literárním jazykem.
Když se vrátil do Benátek po svém dlouhém pařížském pobytu a dalších cestách do Drážďan, Prahy a Vídně, byl v noci z 25. na 26. června 1755 zatčen a uvězněn v Piombi (vězení Dóžecího paláce). Jak bylo tehdy obvyklé, nebyl odsouzenému sdělen důvod obžaloby ani doba trvání zadržení. To, jak později napsal, se ukázalo jako škodlivé, neboť kdyby býval věděl, že trest měl trvání celkového možného součtu, byl by se vystříhal smrtelného nebezpečí při pokusu o útěk, ale především nebezpečí z možného následného omezení ze strany vyšetřovatelů, kteří nezřídka operovali daleko za hranicemi Republiky. Tito soudní úředníci byli nejzřetelnějším ztělesněním svévolné moci oligarchie, která vládla Benátkám. Byli zároveň zvláštní soudním aparátem a špionážní centrálou.
O skutečném důvodu zatčení se stále diskutuje. Jisté však je, že Casanovovo chování vedli v patrnosti agenti a ti zanechali riferty (raporty špiónů na účet policejního úřadu), které podrobně popisovaly jeho chování, především ty, které byly považovány za společensky nevhodné. Žaloba nakonec zněla: zhýralost spáchaná na vdaných ženách, zneuctění církve, oklamání několika urozených pánů a za obecně nebezpečné chování pro dobré jméno a stabilitu aristokratického režimu. Dne 12. září 1756 byl bez soudu odsouzen k pěti letům odnětí svobody.
Od útěku z Piombi po návrat do Benátek (1756–1774) náhled|Benátky za časů G. Casanovy Sotva se vzpamatoval ze šoku z uvěznění, začal Casanova připravovat útěk. První pokus byl zmařen přemístěním do jiné cely, avšak v noci z 31. října na 1. listopad 1756, uskutečnil svůj plán: protáhl se skrz celu v podkroví, přes otvor ve zdi vytvořený spoluvězněm, odtud vnikl na střechu a úspěšně se spustil vikýřem zpátky do interiéru paláce. Dostal se tak, v doprovodu komplice, přes několik místností, kde byl nakonec zpozorován chodcem, který se domníval, že jde o návštěvníka, který zůstal zamčený uvnitř. Chodec pak zavolal jednoho ze zaměstnanců paláce, jenž otevřel vrata a dal oběma vězňům souhlas k opuštění paláce a bleskovému odjezdu na gondole.
Rychle se nasměrovali k severu. Problém však byl, že útěk vrhal špatné světlo na benátské justiční orgány a bylo jasné, že se úřady budou všemožně snažit o znovudopadení uprchlíků. Casanova přes Bolzano, Mnichov a Štrasburk 5. ledna 1757 dorazil do Paříže, kde našel podporu a ochranu u ministra zahraničí De Bernise, kterého znal už z Parmy. O třicet let později, v roce 1787, Casanova napsal Příběh mého útěku z vězení Republiky benátské, který byl velmi populární a byl přetištěn v mnoha jazycích. Příběh zopakoval o něco později i ve svých pamětech. náhled|Výstava Casanova a chemie: život / láska / vášeň. Knihovna chemie PřF UK, květen 2026 V Paříži získával finance různými způsoby, pokusil se vydávat časopisy, založit textilní továrnu, vedl sázkovou kancelář. Pronikl do vysoké společnosti, seznámil se mimo jiné s markýzou Jeanne d'Urfé (1705–1775), velmi bohatou a extravagantní šlechtičnou, s níž udržoval dlouhý vztah, rozhazuje značné sumy peněz, které mu ochotně poskytovala, zcela okouzlena jeho půvabem a rozsáhlými znalostmi magických rituálů. S velkou vynalézavostí se zhostil úkolu zakladatele národní loterie, který mu svěřil král Ludvík XV. za účelem posílit státní finance. Casanova už z Benátek věděl, že to je jediný způsob, jak přimět občany ochotně odvádět poplatky do rozpočtu státu. Jeho nápad byl úředně schválen a Casanova byl jmenován Výběrčím 27. ledna 1758. V září téhož roku, byl De Bernis jmenován kardinálem. O měsíc později byl Casanova pověřen francouzskou vládou vykonáním tajné mise v Holandsku, kde úspěšně prodával státní dluhopisy.
Poté, co přenechal své zájmy v loterii jiným, pustil se Casanova do podnikatelské operace v konkurzu (textilním podniku), který zkrachoval také vinou silných omezení exportu vzešlých z válečného konfliktu. Vzniklé dluhy ho přivedly na krátko do vězení (srpen 1759). Z ožehavé situace ho dostala intervence vlivné přítelkyně, bohaté a mocné markýzy d'Urfé. Následující roky byly ve znamení častého cestování po Evropě. Procestoval Holandsko, pak Švýcarsko, kde se setkal s Voltairem. Ve Švýcarsku začal od roku 1760 používat šlechtický titul rytíř de Seingalt. Posléze zamířil do Itálie, do Janova, Florencie a Říma. V Římě žil jeho bratr Giovanni, malíř, žák A. R. Mengse. Během pobytu u bratra byl přijat papežem Klimentem XIII., který mu udělil řád Zlaté ostruhy.
Roku 1762 se vrátil do Paříže, kde se začal znovu věnovat esoterickým praktikám společně s markýzou d'Urfé. Avšak markýza brzy přestala věřit v možnost znovuzrození jako mladá a krásná díky magii svého nápadníka, uvědomila si, že si z ní Casanova dělá blázny a náhle přerušila všechny kontakty s tímto samozvaným čarodějem. V důsledku toho po krátkém čase opustil Paříž, kde se mu klima, které si kdysi vytvořil, stalo nesnesitelným a odcestoval do Londýna, kde byl uveden na královském dvoře.
V anglické metropoli poznal osudnou Marianne de Charpillon, mladičkou francouzskou kurtizánu a vztah s ní ho přivedl až na pokraj sebevraždy. Ale nakonec se mu podařilo se z této absurdní situace osvobodit a odcestoval do Berlína. Zde se setkal s králem Bedřichem II. Pruským, jenž mu nabídl skromný post učitele na škole kadetů. Casanova nabídku odmítl a zamířil na východ do Ruska. V Moskvě se v prosinci 1764 setkal s carevnou Kateřinou II. Velikou. Casanova dokázal využívat svých kontaktů a snadno dokázal proniknout do vysoké společnosti. Uměl brilantně konverzovat, měl nadstandardní encyklopedické vzdělání a mnoho zkušeností z cest. Zkrátka Casanova měl své veliké kouzlo a neužíval ho pouze u žen.