Střední čeština (cca. r. 1500 ‒ 1775) je fáze češtiny období, v níž existují kromě rukopisných pramenů i prameny tištěné. Zahrnuje období humanismu (renesance) a baroka. Některé hláskové a tvarové změny tohoto období byly později během národního obrození odmítnuty a nezachovaly se do dnešního spisovného jazyka (často existují jako nespisovné varianty).
Období
Čeština humanistická
Období vyspělého spisovného jazyka v 16. a na počátku 17. století (většina na českém území vzniklých písemných památek je však stále psána latinsky). Čeština se rozšiřuje do dalších oblastí (např. věda, náboženství, právo). Ve větší míře se začíná projevovat teoretický zájem o jazyk a objevuje se cílená snaha ho kultivovat. Pravopis v psaném projevu stále není jednotný, jde převážně o různé podoby spřežkového pravopisu. Po vynálezu knihtisku se v tištěných dílech však ustaluje jednotný tzv. bratrský pravopis, který je převážně diakritický se zachováním několika spřežek. Standardem spisovného jazyka pro další období se stává nový překlad Bible, známý jako Bible kralická – její jazyk, tzv. bibličtina (zastarale bibličina), se později stal nejen vzorem pro jazykovou reformu národního obrození a potažmo tak i na současnou spisovnou češtinu, ale hrál roli i v dějinách vývoje spisovné slovenštiny.
Čeština barokní
Období od poloviny 17. století do druhé třetiny 18. století bylo poznamenáno konfiskacemi a vynucenou emigrací české nekatolické inteligence po bitvě na Bílé hoře. Od konce 17. století docházelo k omezení fungování spisovného jazyka, který nejdříve ustoupil z oblasti vědy, postupně i z větší části náročné literatury a nakonec i z oblasti administrativní (v úředním styku byla od vydání Obnoveného zřízení zemského čeština rovnoprávná s němčinou, předtím byla jediným jednacím jazykem zemského sněmu). Pobělohorská literatura je typická svou žánrovou omezeností, ačkoliv v jejím rámci vznikala pozoruhodná díla jak v zahraničí v okruhu české emigrace (J. A. Komenský), tak na domácí půdě. Jistý literární úpadek nebyl v této době zapříčiněn snahou o potlačení češtiny, ale spíše celkovou změnou kulturního prostředí. Ostatně ani jazykově německé literatury v českých a rakouských zemích nevycházelo o mnoho více a ani její úroveň nebyla vyšší. České knihy byly vydávány povětšinou jezuity, kteří měli zároveň v rukou cenzuru vydávaných děl. Jejich původním úkolem byla rekatolizace českého obyvatelstva, ale v průběhu barokní doby vytvořili hlavní českou kulturonosnou vrstvu, z jejíchž řad pocházeli tvůrci literatury náboženské (duchovní poezie, duchovní písně, homiletika) a historické. Z jejich řad také pocházelo mnoho buditelských osobností v závěru 18. století. Ve větším počtu a soustavněji se objevují obrany českého jazyka. Za první se považuje (i když nepříliš oprávněně, jak ukazuje např. bohemista Alexandr Stich a jak materiálově doložil v roce 1945 Albert Pražák) latinsky psaná Obrana jazyka slovanského, obzvlášť českého (Dissertatio apologenetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica) od Bohuslava Balbína (1672–1673). Obsáhlou oficiální obranou v pravém slova smyslu je tzv. jazykový zákon z r. 1615. Okřik na nedbalého Čecha učiněný (1618) Pavla Stránského ze Zap má mnoho společných rysů s Balbínovou rozpravou.
Hláskosloví Ve výslovnosti se dokončila diftongizace ý > ej, která však v grafice pronikla do psaných textů jen v omezené míře. Byla dokončena i diftongizace ú > ou (v grafice však i nadále zůstalo au), na začátku slova však pronikla jen v nižším a odborném stylu (ouřad(a), ouvoz). Psané mě [mje] se začalo vyslovovat [mňe]. Nastala změna tautosylabického (stejnoslabičného) aj > ej (daj > dej, vajce > vejce), heterosylabického aj se nedotkla (dají, vajec). Poznámka: Tyto změny se, stejně jako mnohé jiné, týkají českých nářečí v užším slova smyslu, moravských nářečí se spíše netýkají: pouze změna aj > ej (> é) byla provedena i ve středomoravských nářečích; u distribuce mňe/mje je situace složitější.
V baroku se dokončuje vývoj obecné češtiny, započatý v předešlé době. I ve spisovném jazyce je zřejmá velká rozkolísanost v délce samohlásek. Další změny probíhaly především v lidovém jazyce. Na venkově v důsledku značné izolovanosti docházelo k velké diferenciaci nářečí, zejména moravských a slezských, která se vyvíjela odchylně od obecné češtiny. Ve městech, kde docházelo k intenzivnějšímu styku s němčinou, pronikaly do češtiny četné germanismy.
Tvarosloví V humanistické češtině zaniklo dvojné číslo (až na výjimky u párových orgánů a číslovek) a jednoduché minulé časy aorist sigmatický a imperfektum. Bylo ustanovováno také opisné pasivum, v němž ještě soupeřily tvary jsem nesen × bývám nesen. Trpné příčestí sloves na -eti/ěti a -iti mívalo podobu se zdlouženým vokálem (vidín, věřín). Došlo k šíření novotvaru infinitivu zakončeného na -t, který byl převzat od zaniklého supina. U přechodníků se přestávalo dbát na shodu podle rodu a čísla (žena udělav, já vidouce…). Obě poslední změny byly spíše znaky nižšího stylu.
V období barokní češtiny se dokončilo rozlišení maskulin životných a neživotných (vidím psa × vidím strom). Opisné pasivum se již přiblížilo dnešní podobě (jsem volán). V plurálu se sjednotily některé koncovky: podle zaniklého duálu (dvěma ženama) se v plurálu začaly používat tvary zubama, ženama, městama a u sloves se unifikovaly tvary sázejí, trpějí, prosejí. Do skloňování přivlastňovacích adjektiv pronikaly tvary složené deklinace (např. bez otcového). Zdvořilostní formou se stalo vykání, ale v písemném styku se šlechtou se používalo onikání.
Pravopis Pravopis humanismu stále není jednotný, jde převážně o různé podoby spřežkového pravopisu. Po vynálezu knihtisku se v tištěných dílech však ustálil jednotný tzv. bratrský pravopis (tradičně nazývaný podle listů vydávaných Jednotou bratrskou, ovšem nastíněn byl v Grammatyce české, jejíž autoři vyznávali utrakvismus), který byl převážně diakritický se zachováním několika spřežek. Původní tečka nad měkkými konsonanty se změnila v háček, kterého se užívalo u č, ď, ň, ř, ť, ž. Písmeno š se psalo většinou jen na konci slova, uprostřed se psalo spřežkou ʃʃ. Grafém ě se začal používat dnešním způsobem. Délka vokálů se označovala čárkou, kromě ů vzniklého z původního ó. Dlouhé í se z technických důvodů nejprve zdvojovalo (ii), později se zapisovalo ij, nakonec j. Vyslovované [j] se zapisovalo jako g nebo y, pro zápis [g] se někdy používal grafém ǧ (např. slovo „její“ se tak bratrským pravopisem zapisovalo jako gegj). Uchovalo se psaní dvojitého w, jednoduché v označovalo u na začátku slova. Diftong [ou] se zapisoval au („louka“ jako lauka apod., dnešní zápis „ou“ jako ou byl zaveden až ve 40. letech 19. století). Po c, s, z se vždy psalo y (cyzý). Komplikovaná syntax, ovlivněná latinskými texty, si vyžádala zdokonalení interpunkce. Čárka se však používala podle pauz ve výslovnosti, nikoliv podle syntaxe. Začala se používat i tečka, dvojtečka, otazník a vykřičník. Pro potřeby tiskařů vycházejí první gramatiky.[zdroj?]
Barokní tištěné texty používají pravopis předchozího období, pouze se přestává graficky rozlišovat dvojí l. Objevuje se středník jako interpunkční znaménko ke zpřehlednění přebujelých souvětí. V psaném textu se i nadále používají spřežky s nesoustavně uplatňovanými diakritickými prvky.
Odkazy
Reference
Literatura
Související články Historický vývoj češtiny Humanismus a renesance v české literatuře Česká barokní literatura Stará čeština
Externí odkazy
Kategorie:Historie češtiny