Anastasij (světským jménem: Alexandr Alexejevič Gribanovskij; 18. srpna 1873 Bratki – 22. května 1965 Manhattan) byl ruský pravoslavný duchovní, metropolita a první hierarcha Ruské pravoslavné církve v zahraničí.

Život Narodil se 18. srpna 1873 ve vesnici Bratki Tambovské gubernie (dnes Voroněžská oblast) do rodiny kněze.

Navštěvoval Tambovské duchovní učiliště a následně Tambovský duchovní seminář. Roku 1893 byl poslán k dokončení vyššího teologického studia na Moskevskou duchovní akademii, kterou dokončil s titulem kandidáta bohosloví. Po studiu byl asistentem inspektora akademie. 20. dubna 1898 přijal v Kazaňském monastýru v Tambově mnišský postřih se jménem Afanasij na počest svatého Anastáze Sinajského. O tři dny později byl biskupem Alexandrem (Bogdanovem) rukopoložen na jerodiákona a krátce na to na jeromonacha.

Od roku 1900 působil jako inspektor Betánského duchovního semináře v Sergijev Posadu a od července 1901 jako rektor Moskevského duchovního semináře v hodnosti archimandrity. Roku 1906 jej Nejsvětější synod zvolil biskupem serpuchovským a vikářem moskevské eparchie. Biskupská chirotonie proběhla 29. června téhož roku. Jako biskup pobýval v monastýru Danilov. Účastnil se přípravy třístého výročí Romanovců na ruském trůnu.

Dne 14. května 1914 byl jmenován biskupem chełmským a lublinským. Měsíc a půl po jeho příjezdu do Chełmu začala první světová válka. Začal věnovat značnou část svého času cestám na frontu, kde vykonával modlitby a vzpomínkové obřady, a svůj dům věnoval lazaretu pro zraněné. Byl oceněn Řádem sv. Vladimíra II. třídy a Řádem sv. Alexandra Něvského s meči.

Po evakuaci Moskvy byl 10. prosince 1915 ustanoven biskupem kišiněvským a chotynským. Následující rok byl 6. května povýšen na arcibiskupa a 22. května byli na jeho žádost pozváni do Besarábie mniši z ruských monastýrů ve středním Rusku s cílem pozvednout kulturní úroveň besarabských mnichů. Zde opět vykonával službu na frontách.

Účastnil se Místního soboru Ruské pravoslavné církve v různých pozicích. Byl zvolen členem Svatého synodu a Nejvyšší církevní rady. V březnu 1918 mu bylo uděleno právo nosit diamantový kříž na klobuku.

V říjnu 1918 odjel na žádost patriarchy Tichona do Oděsy. Území Besarábie bylo okupováno rumunskými vojsky a stalo se součástí Rumunské pravoslavné církve. Rumunskou církví mu bylo nabídnuto připojit se k jejich církvi, což odmítl a rozhodl se odcestovat do Konstantinopole. Nadále používal svůj předchozí titul.

V emigraci Dne 15. října 1920 jej Dočasná Nejvyšší církevní správa na jihovýchodě Ruska správcem ruských farností Konstantinopolského okruhu s právy eparchiálního biskupa. Koncem listopadu spolu s biskupem Veniaminem (Fedčenkovem) projednával s locum tenens konstantinopolského trůnu, metropolitou Dorotheosem (Mammelisem), církevně-právní postavení ruské církve v emigraci. 22. listopadu 1920 byl zařazen do Nejvyšší církevní správy a zvolen zástupcem metropolity Antonija (Chrapovického). Od Konstantinopolského patriarchátu získal povolení založit dočasnou církevní komisi (epitropii) pod jurisdikcí konstantinopolského patriarchátu, která by řídila církevní život ruských emigrantů. Komise získala název Dočasná nejvyšší církevní správa v zahraničí. 13. dubna 1921 byl vyslán řídit Ruskou duchovní misii v Jeruzalémě.

Od 21. listopadu do 2. prosince 1921 se ve Sremských Karlovcích (Srbsko) jako jeden z místopředsedů zúčastnil „Shromáždění představitelů ruské církve v zahraničí“, které se později přejmenovalo na Ruský všediasporní církevní sobor; vedl Oddělení duchovní obnovy Ruska a 30. listopadu přednesl zprávu o otázce obnovení monarchie v Rusku. Od 13. září 1922 se připojil k dočasnému Archijerejskému synodu (mimo jurisdikci Moskevského patriarchátu).

Od května do června 1923 se účastnil Všepravoslavného koncilu v Konstantinopoli, kde byl odpůrcem reforem navržených patriarchou Meletiem. Konflikt prudce zhoršil vztahy ruských komunit s patriarchátem. Na konci koncilu mu bylo nařízeno připomínat ekumenického patriarchu během bohoslužeb, což bylo pro arcibiskupa Anastasije nepřijatelné. Konstantinopolský patriarcha mu zakázal vykonávat biskupskou službu a byl nucen odejít ze země. Přes Francii odjel do Bulharska, kde se v září zúčastnil nového vysvěcení chrámu Alexandra Něvského v Sofii, což se stalo prvním případem, kdy ruský biskup spolusloužil s bulharským duchovenstvem, které bylo v rozkolu (od roku 1872). V letech 1924–1935 žil v Jeruzalémě.

Dekretem patriarchálního locum tenens, metropolity Sergia (Stragorodského) z 22. června 1934 bylo jemu a ostatním biskupům Archijerejského synodu zakázáno vykonávat biskupskou službu; dekret byl 10. září téhož roku zamítnut zvláštním usnesením synodu ve Sremských Karlovcích.

V listopadu 1935 se stal hlavou autonomního balkánského okruhu, v souvislosti s čímž byl srbským patriarchou Varnavou povýšen do hodnosti metropolity. Od 31. října do 18. listopadu 1935 se zúčastnil zasedání pod vedením patriarchy Varnavy, kde bylo rozhodnuto o dočasné správě Ruské pravoslavné církve v zahraničí.

První hierarcha RPCZ Po smrti metropolity Antonija (Chrapovického) byl jako nejstarší biskup (podle svěcení) zvolen prvním hierarchou Ruské pravoslavné církve v zahraničí.

Dne 12. června 1938 adresoval děkovný dopis Adolfu Hitlerovi ohledně zákona o majetku RPCZ v Německu a přidělení finančních prostředků na výstavbu katedrály v Berlíně. V srpnu odsoudil přechod metropolity Jevlogije (Georgijevského), správce západoevropských farností, pod jurisdikci Konstantinopolského patriarchátu. Odsoudil také pronásledování církve v Sovětském svazu.

Během druhé světové války začal zvažovat možnost přesunu církevního centra do Švýcarska. Říšské ministerstvo církevních záležitostí podporovalo německou eparchii Ruské pravoslavné církve v zahraničí, která byla v opozici vůči Moskevskému patriarchátu, a udělilo jí státní status „veřejnoprávní korporace“, který měli pouze luteráni a katolíci. V roce 1938 nacisté financovali výstavbu nového chrámu Vzkříšení Kristova v Berlíně a také rozsáhlou rekonstrukci 19 pravoslavných chrámů. Zároveň byly chrámy Západoevropského exarchátu ruských farností zabaveny a převedeny pod správu RPCZ. Po obsazení Bělehradu německými vojsky v dubnu 1941 následovaly represe proti vedení Srbské pravoslavné církve, 25. dubna byl zatčen patriarcha Gavrilo V. Postoj vojenské správy v Jugoslávii k Archijerejskému synodu byl příznivější.

Zároveň válka vedla k dezorganizaci církevní správy. Podle pamětí biskupa Grigorije (Grabbeho) se korespondence s jakoukoli zemí ukázala jako nemožná.

Hlavním cílem synodu ve vztazích s německými ministerstvy bylo církevní obrození na území Sovětského svazu okupovaného Wehrmachtem. Žádost, kterou Anastasij zaslal 26. června 1941 Říšskému ministerstvu církevních záležitostí o povolení k cestě do Berlína za účelem projednání otázky organizace církevní moci na „východních územích“, však byla zamítnuta. Navzdory politice náboženského a jurisdikčního pluralismu, kterou německé vedení na okupovaných územích SSSR prosazovalo, byl postoj k RPCZ nedůvěřivý a její aktivity v SSSR byly extrémně omezené; sám metropolita Anastasij byl fakticky v domácím vězení.

Dne 14. září 1943, dva dny po intronizaci patriarchy Sergije (Stragorodského), metropolita Anastasij učinil prohlášení o neuznání volby patriarchy. Německé ministerstvo zahraničí toto prohlášení posoudilo kladně a petice biskupské synody, v níž v té době zbývali pouze dva biskupové (sám Anastasij a Serafim (Ljade)), o svolání setkání biskupů byla schválena: bylo uděleno povolení k uspořádání biskupské konference ve Vídni.

V září 1944 se spolu s Archijerejským synodem přestěhoval do Karlových Varů a poté do Mnichova. V Německu se metropolita několikrát setkal s generálem Andrejem Vlasovem a požehnal k vytvoření Ruské osvobozenecké armády (ROA). V souvislosti s blížícími se sovětskými vojsky odešel za pomoci generála Vlasova do Bavorska.

Dne 10. srpna 1945 moskevský patriarcha Alexij I. vyzval biskupy RPCZ k pokání a návratu do jurisdikce patriarchátu. V říjnu téhož roku metropolita Anastasij reagoval poselstvím, v němž označil postavení církve v SSSR za nesvobodné, „výhody“, které jí byly uděleny za příliš nevýznamné a neupřímné.

Na začátku roku 1946 odešel do Ženevy, kde spolu s biskupem Ieronimem (Černovem) vysvětil na biskupy archimandrity Nafanaila (Lvova) a Serafima (Ivanova).

Dne 24. listopadu 1950 se přestěhoval z Mnichova do New Yorku. Pokusil se s Archijerejským synodem sjednotit severoamerickou metropoli, kterou vedl metropolita Leontij (Turkevyč), ale neúspěšně. Dne 29. dubna 1960 se synod rozhodl udělit metropolitovi titul metropolita východoamerický a newyorský, první hierarcha Ruské pravoslavné církve v zahraničí. 7. února 1964 oznámil své přání odejít do důchodu. 17. května byl jeho nástupcem zvolen biskup Filaret (Vozněsenskij).

Zemřel 22. května 1965. Pohřben byl v monastýru Nejsvětější Trojice v Jordanville.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Pravoslavná encyklopedie

Kategorie:Muži Kategorie:Biskupové Ruské pravoslavné církve v zahraničí Kategorie:Ruští pravoslavní duchovní Kategorie:Narození 18. srpna Kategorie:Narození v roce 1873 Kategorie:Narození ve Voroněžské oblasti Kategorie:Úmrtí 22. května Kategorie:Úmrtí v roce 1965 Kategorie:Úmrtí v New Yorku