Andrej (světským jménem: Anatolij Andrejevič Komarov; 26. června 1879 Penzeno – 17. července 1955 Dnipropetrovsk) byl ruský duchovní Ruské pravoslavné církve a arcibiskup dnipropetrovský a záporožský.

Život Narodil se 26. června 1879 ve vesnici Penzeno Samarské gubernie do rodiny kněze.

Po střední škole absolvoval Samarské duchovní učiliště a roku 1901 pokračoval ve studiu na Samarském duchovním semináři, po kterém se oženil. Dne 19. srpna 1901 byl rukopoložen na jereje a určen pro službu v chrámu vesnice Chvorostjanka. Na začátku září byl převeden do chrámu svatého Jana Bohoslova ve vesnici Androsovka. Po dvou letech manželství ovdověl.

Roku 1904 byl přijat k vyššímu teologickému vzdělání na Kazaňské duchovní akademii, kde po obhájení práce na téma „Kniha Jób a dogmatické a morální učení v ní zjevená“ obdržel titul magistra bohosloví. Po dokončení akademie se stal učitelem katechismu na středních školách. Následně pokračoval v kněžské službě v Saratově. Jeho činnost učitele byla pozastavena roku 1917 sovětským dekretem o zákazu výuky katechismu.

Během hladomoru v Povolží (1921) usilovně pracoval na organizaci pomoci hladovějícím a dětem bez domova, za což dokonce obdržel písemné poděkování od Naděždy Krupské.

Dne 26. července 1923 byl zatčen a obviněn z protisovětské činnosti. Vinu nepřiznal a po krátké době byl propuštěn. Roku 1924 byl Svatým synodem jmenován biskupem balašovským a vikářem saratovské eparchie. Dne 11. ledna 1924 přijal v Donském monastýru mnišský postřih a o dva dny později proběhla jeho biskupská chirotonie. Světiteli byli patriarcha moskevský a celé Rusi Tichon, arcibiskup krutický Petr (Poljanskij), arcibiskup tverský Serafim (Alexandrov) a biskup zvenigorodský Nikolaj (Dobronravov). Do 6. března 1926 dočasně spravoval saratovskou eparchii.

Během začátku biskupské služby byl roku 1925 znovu zatčen a odsouzen ke třem letům vyhnanství ve městě Toržok. Dne 26. července 1927 jej Svatý synod převedl do funkce biskupa novotoržského a vikáře tverské eparchie. Od 29. ledna 1928 byl opět vikářem v Saratově s titulem biskupa petrovského a od 12. listopadu s titulem biskupa volského.

Od 28. října 1929 se stal dočasným správcem astrachaňské eparchie, ale v září 1930 byl zatčen a další rok propuštěn z důvodu nedokázání viny. 13. října 1933 byl jmenován biskupem astrachaňským a 3. ledna 1934 povýšen na arcibiskupa. Dne 27. dubna 1939 byl po silném tlaku úřadů na vlastní žádost dočasně propuštěn do důchodu.

Po odchodu do důchodu byl jmenován duchovním chrámu Pokrovu přesvaté Bohorodice v Kujbyševu. Tuto pozici zaujal na žádost věřících a se zvláštním požehnáním metropolity Sergia (Stragorodského), aby zlepšil církevní život v eparchii, která v té době ve skutečnosti sestávala z tohoto jediného chrámu. Lidé nerespektovali a nedůvěřovali představenému chrámu Petru Sviridovovi do té míry, že mnozí považovali za hřích chodit do chrámu, kde sloužil. S příchodem arcibiskupa Andreje nepokoje ustaly. Kromě chrámu nikam nechodil a téměř nikoho u sebe nepřijímal. Někdy trpěl strádáním, urážkami, hrubostí, a dokonce i bitím. V letech 1939–1941 byl arcibiskup Andrej jediným sloužícím biskupem na rozsáhlém území, které zahrnovalo Kujbyševskou a Uljanovskou oblast a Tatarskou ASSR.

Na začátku roku 1941 byl ustanoven představeným Pokrovského chrámu. Oživení církevního života v Kujbyševu, spojené s aktivitami arcibiskupa Andreje, vyvolalo mezi místními úřady prudkou nespokojenost. 13. července 1941 následovalo zatčení. Díky přímluvě metropolity Sergia (Stragorodského) byl 7. září 1941 propuštěn.

Od 12. září 1941 zastával úřad arcibiskupa kujbyševského a syzraňského a 9. prosince byl převeden do saratovské eparchie.

Dne 28. května 1942 byl Svatým synodem jmenován arcibiskupem gorkovským a arzamaským. Brzy byl převeden na kazaňský stolec. Za své vlastenecké aktivity během Velké vlastenecké války obdržel od vlády řadu děkovných listů a byl vyznamenán medailí Za udatnou práci za Velké vlastenecké války.

Dne 28. ledna 1944 se stal arcibiskupem dnipropetrovským a záporožským. Před jeho nástupem na dnipropetrovskou katedru byla eparchie v chaosu. Během okupace zde působil Gennadij (Šiprykevič) – biskup nekanonické Ukrajinské autokefální pravoslavné církve. Svou činnost tam zahájil tím, že prošetřoval všechny duchovní, aby zjistil, kteří nemají kanonické svěcení. Ze služby propustil také mnoho z těch, kteří byli vysvěceni podle pravidel, ale neodpovídali kněžské hodnosti svým morálním charakterem.

Věnoval velkou částku peněz na uměleckou výmalbu stěn katedrálního chrámu.

Od roku 1950 byl vážně nemocný a požádal o odchod do důchodu. Zemřel 17. července 1955.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Pravoslavná encyklopedie

Kategorie:Muži Kategorie:Biskupové Ruské pravoslavné církve Kategorie:Ruští pravoslavní duchovní Kategorie:Narození 26. června Kategorie:Narození v roce 1879 Kategorie:Narození v Samarské oblasti Kategorie:Úmrtí 17. července Kategorie:Úmrtí v roce 1955 Kategorie:Úmrtí v Dnipru